Říše mrtvých / Odsouzenci v podsvětí

20. října 2011 v 8:52 | Misantrop


HLUBOKO, HLUBOKO pod zemí byl širý, nekonečný prostor, chmurný, temný, plný hrůzy. Říkalo se mu podsvětí. Byla to říše věčné mrákotné tmy, mlhy a smutku. Království běd, pláče a nářku. Vládl tam přísný bůh Hádés se svou manželkou Persefonou. Byl to temný, věčně mlčící a zamračený bůh, nejstrašnější ze všech ostatních bohů, který neznal slitování. Kdo se jednou dostal pod jeho moc, za kým se jednou uzavřela pevná kovová brána, ten už nikdy nespatřil sluneční světlo. Živí i mrtví se báli vyslovit i pouhé jméno tohoto boha. S odvrácenou tváří mu lidé obětovali zvířata černé barvy, ale nelítostný bůh neslyšel jejich modlitby a obětmi se nedal usmířit.

Do podsvětí se vcházelo několika ponurými propastmi, jimiž protékaly podzemní vody. Přicházely tam duše všech zemřelých v podobě mátožných stínů. Jen někteří lidé tam přišli i se svým tělem a vypadali tak, jako když žili na světě. Do této neradostné říše mrtvých provázel duše zemřelých posel bohů Hermés a ten je pak předváděl před trůn podsvětních soudců.

Do tohoto království Stínů vedla široká brána, dnem i nocí otevřená a každému přístupná. Ale kdo jí jednou prošel, už se nedostal zpět. Vchod do podsvětí ustavičně hlídal strašný trojhlavý pes Kerberos s hadím ocasem a s hady na hřbetě. Jeho neumlkající štěkot budil nepopsatelnou hrůzu.

Hned za podsvětní branou měly své sídlo Žalost, Starost, Nemoc, Strach, Hlad a jiné bytosti, které odtud vycházely na svět, aby trápily smrtelné lidi. Tam byl i stánek Smrti. Smrt sama však stále bloudí po světě a má tolik práce, že se ve svém sídle téměř ani neukáže.

Celý podsvětní prostor obtékají čtyři řeky: Acherón, řeka vzdechů, Pyriflegethón, ohnivá řeka, Kókýtos, řeka lkání a nářků, a Styx, ledový proud, povstalý z lidských slz. Teče pomalým, líným tokem a stále se nad ním vznášejí mlhy. Uprostřed celého prostoru plyne Léthé, řeka zapomnění. Z té se musely duše zemřelých napít, aby se oprostily od všeho, co je kdy poutalo k světu. Od té chvíle patřily již jen podsvětní říši.

Přes hladinu pochmurného Acherontu převážel duše urputný a nevlídný stařec Charón. Na každém vymáhal nemilosrdně odměnu za převoz. Proto pozůstalí vkládali zesnulým do úst peníz pro tohoto převozníka. Duše, které přicházely k jeho člunu z nepohřbených těl, nevrle odháněl a nepřevezl je, dokud někdo na světě nepohřbil aspoň jejich kosti. Věřilo se, že zemřelí musí mít řádný pohřeb a že se za ně musí vykonat oběť, aby jejich duše došla klidu.

Za řekou Acherontem těkají na asfodelové louce nesčetné davy Stínů těch, kteří nebyli v životě ani dobří, ani zlí. Duše spravedlivých přicházely do ráje - Élysia, kde trávily blažený život. Zlí a nespravedliví byli odsuzováni do nejhlubší části podsvětí, do Tartaru, aby tam pykali za své skutky spravedlivé tresty, přiměřené jejich hříchům. Tartaros byl původně vězení Títánů a bylo tak hluboko pod zemí, jak vysoko je nebe nad zemí. Devět dní a nocí by musela padat železná kovadlina z nebe, než by dopadla na zem, a stejně tak dlouho by letěla ze země do Tartaru.

Nejdříve sám bůh Hádés soudil duše zemřelých a určoval, kam která má jít. Později za něho plnili tento úkol tři podsvětní soudcové, Mínós, Aiakos a Radamanthys. Nejslavnější z nich byl Aiakos, syn Diův. Dokud žil na světě, byl moudrým a spravedlivým králem. Před tyto tři soudce musel předstoupit každý zemřelý a jim musel podle pravdy vylíčit celý svůj život. Když ho soudcové vyslechli a zvážili jeho dobré i zlé skutky, určil nakonec Mínós, kde bude duše zemřelého pobývat.

Z Tartaru se draly ven neustálé nářky provinilých duší. Pykaly tam za svůj zločin i dcery krále Danaa. Musely stále a stále nabírat vodu a nosit ji v nádobách do sudu, jejž měly naplnit. Ale ten sud byl děravý. Věčně budou tyto dívky nosit do něho vodu, ale nikdy ho nenaplní. Však mají za co trpět! Jejich otec Danaos měl padesát dcer a jeho bratr Aigyptos padesát synů. Aigyptos žádal Danaa, aby dal své dcery za manželky jeho synům. Danaos se zdráhal, ale nakonec se zalekl hrozeb a svolil.

Aby se však bratrovi pomstil, vybídl své dcery, aby v noci své ženichy zabily. Všechny poslechly a provedly tento hrozný zločin, jen jediná svého chotě litovala a ušetřila ho. Jmenovala se Hyperméstra a její manžel byl Lynkeus. Ta se neodvážila vnořit dýku do jeho hrdla. Neodvážila se provést takovou bezbožnost.

Když se ráno rozednilo, surový král počítal mrtvoly svých zeťů. Do plného počtu jeden chyběl. Snadno zjistil, která z dcer nevykonala jeho rozkaz. Hyperméstru dal spoutat těžkými okovy a uvrhl ji do žaláře.

Nešťastné dívce tanuly před očima všechny ty hrůzy předešlé noci. Když nastal soumrak, odváděli za zpěvu veselých svatebních písní všech padesát nevěst do paláce jejich ženichů. Každá měla na těle ukrytou dýku. Byla slavná hostina, jedlo se a pilo, co hrdlo ráčilo. Ženiši rozjaření vínem se po hostině hrnuli radostně do svých ložnic. Netušili, že vcházejí do připravených hrobů. Ulehli a po celém městě zavládlo hluboké noční ticho.

Tu se Hyperméstře zdálo, že slyší sténání a nářek, jako by mnoho lidí umíralo. Slyšela dobře, sluch ji nezklamal. Bylo to sténání umírajících mužů. Hrůzou jí ztuhla krev v žilách a na celém těle se chvěla, jako by ji pronikl mráz. Vedle ní ležel její manžel a pokojně spal. Teď měla Hyperméstra podle otcova rozkazu vytáhnout ukrytou dýku a svého chotě zavraždit. Třikrát pozvedla tu vražednou zbraň, ale ruka jí pokaždé klesla. Neměla sílu usmrtit nevinného člověka.

V zármutku si roztrhla na prsou roucho a rvala si vlasy. Děsilo ji pomyšlení, co se stane, až se otec doví, že ho neposlechla. V té chvíli už byli ostatní ženiši mrtví - její sestry už provedly, co král přikázal.

Hyperméstra se dala do pláče, slzy jí tekly po tváři a kanuly i na hlavu jejího muže. Ten ve spánku vztahoval paže, aby ji objal. Málem se při tom zranil o skrytou dýku.

Hyperméstra už neměla dost síly, aby ta muka snášela dál. Probudila svého muže, objala ho a tiše ho vyzvala: "Rychle prchni, Lynkee, ještě teď v noci, chceš-li zůstat naživu!"

Lynkeus zděšeně vyskočil a probral se z malátného spánku. Spatřil v ruce své ženy lesklou zbraň a ptal se, co to znamená. Hyperméstra mu všechno vysvětlila. Lynkeus se s ní rozloučil a ještě před svítáním uprchl. Tím si zachránil život.

Šlechetný čin srdnaté dívky došel uznání i v podsvětí. Ona jediná byla ušetřena trestu, k němuž podsvětní soudcové odsoudili její sestry.

Nedaleko od nich si odpykává svůj trest král Ixíón. Byl to zlý ukrutník, jenž zabíjel cizince, trápil své poddané i příbuzné, a každý se ho bál. Za trest byl vpleten do ohnivého kola a to se s ním neustále otáčí. Jiný zločinec, jenž vyloupil posvátný chrám v Delfách, sedí v stálém strachu pod nakloněným balvanem a trne hrůzou, že se naň každým okamžikem ten kus skály zřítí.

Také jeden stařec si odpykává trest v Tartaru - trpí za svou línou a marnotratnou ženu, ač sám byl dobrý a přičinlivý. Ten nyní plete věčně provaz, ale za ním stojí oslice a provaz mu stále sežírá.

Krutý trest postihl korintského krále Sísyfa. Ten se kdysi odvážil oklamat samého Dia. Proto naň Zeus poslal Smrt. Ale lstivý Sísyfos Smrt pěkně uvítal a pozval ji ke stolu. Když si sedla, přivázal ji k sedadlu a potom pevně zavřel dveře. Od té chvíle nikdo neumíral, nemocní stonali a marně prosili, aby se jejich muka skončila. Přibývalo čím dál více starců. Sám vládce podsvětí se divil, proč tak dlouho nikdo nepřichází do jejich říše. I poslal pátrat, kde vězí Smrt. Když ji našel, musel silný bůh Arés Smrt opět uvolnit, a když se tak stalo, prvního jí vydal Sísyfa, aby ho odvedla do podsvětí. Ale ani tentokrát v sobě Sísyfos nepřemohl svou prohnanost a úskočnost. Přikázal své manželce, aby ho nepohřbívala a aby se nekonaly ani pohřební obřady.

V podsvětí si pak na svou ženu stěžoval a žádal o svolení, aby se mohl odebrat na svět a svou ženu potrestat. Nakonec lichotivými slovy přemluvil Hádovu manželku Persefonu. Ta mu dovolila, aby se na tři dni vrátil domů. Ale Sísyfovi se na světě líbilo víc než v podsvětí, a proto se neměl k návratu. Musel pro něho přijít sám bůh Hermés a odvléci ho násilím.

Za tento dvojí podvod a za všechny své dřívější úskoky teď jaksepatří pyká. Neustále musí válet do kopce obrovský kámen. Po celém podsvětí je slyšet, jak těžce oddychuje. Praménky potu mu stále stékají po tvářích, a když se už blíží k vrcholu kopce a chce si odpočinout, balvan mu vyklouzne a opět se valí dolů. Sísyfos za ním musí běžet a znova se s ním namáhavě lopotit. A tak to chodí den ze dne, a Sísyfova těžká, avšak marná práce nikdy neskončí.

Stejně krutým trestem je postižen Tantalos. Stojí v jezírku a nad ním se sklánějí větve s nejkrásnějším ovocem. Když se Tantalos skloní k vodě a chce se napít, voda zmizí, vztáhne-li ruku po ovoci, větve se zvednou do výše. A tak má Tantalos věčnou žízeň a věčný hlad. Tato krutá muka musí snášet proto, že kdysi vyzrazoval tajemství, která mu svěřili bohové. Chodívali k němu na hostiny a oblažovali ho bohatstvím a štěstím. Dokonce ho zvali i do svých shromáždění na Olymp. Ale Tantalos se jim nepěkně odvděčil. Ukradl jim jednou trochu nektaru a ambrosie, aby se mohl lidem chlubit, kde byl na hodech.

Ve své zpupnosti zašel tak daleko, že už ani nevěřil ve vševědoucnost bohů. Aby dokázal, že nejsou vševědoucí, spáchal krutý čin. Měl syna Pelopa, který vyrůstal mezi bohy na Olympu a byl jejich miláčkem. Tohoto Pelopa zabil a předložil ho při hostině bohům, aby zkoumal, zda jsou vševědoucí. Bohové však ihned poznali hrozný králův zločin. Aby mu ukázali svou moc, rozsekali tělo nebohého chlapce, hodili je do kotle a pak z těch kousků sestavil Hermés nové tělo, jež ožilo a bylo ještě krásnější než dřív.

Tantalos poznal velikost a moc nebešťanů a začal se jim opět klanět, ale bylo už pozdě. Za svůj ohavný čin byl navěky odsouzen k nesmírným mukám žízní a hladem.

Také obr Tityos, syn Země, trpí v podsvětí za to, že se kdysi odvážil urazit bohyni Látónu. Teď leží roztažen na devíti lánech půdy a dva supové mu stále užírají játra. Těch však neubývá, stále mu dorůstají a obrova muka se nikdy neskončí.

A tak v Tartaru ani na chvilku neumlká nářek a úpění provinilců. Hrůzy podsvětních temnot dovršují Erínyje (Lítice), strašné bohyně odplaty. Jmenují se Tísyfoné (Mstitelka vražd), Aléktó (Bohyně nesmiřitelného hněvu) a Megaira (Závist). Vycházejí z podsvětí na svět a pronásledují viníka jako štvanou zvěř, dokud si svůj trest neodpyká. Jejich sestry Moiry jsou ochranitelkami práva a světového řádu. Lítice trestají i křivou přísahu, utiskování slabých a poddaných. I toho trestají, kdo je krutý k prosebníkům a nevyslyší je. Když je viník potrestán, pak se ze strašných bohyň pomsty stanou bohyně Usmířené (Eumenidy), velebné a ctihodné.

V podsvětí přebývá také Hypnos (Spánek), odkud chodí na svět. Je to blahodárný, milosrdný bůh, laskavý utěšitel všeho tvorstva po denní námaze, dárce milých snů. Má spoustu synů a ti mu oddaně pomáhají. Největším umělcem z nich je Morfeus. Bere na sebe lidskou podobu a dovede kohokoli napodobit v chůzi i hlase. Jeho neméně dovedný bratr Fantasos napodobuje věci neživé.

Bůh Hádés neopouští svou pochmurnou říši a ani bohové z Olympu do podsvětí nedocházejí. Mají-li přísahat při hladině styžské (je to jejich největší přísaha), pošlou do podsvětí svou poslici Íridu, aby přinesla v zlaté konvici vodu z podsvětní řeky. Kdyby některý bůh křivě přísahal, je potrestán dlouhým, tvrdým spánkem, a potom musí za svůj hřích ještě devět let pykat: nesmí se zúčastnit shromáždění a hostin ostatních bohů.

Měli tedy nejen lidé, ale i bohové úctu před přísným vládcem podsvětí. A nikdo se netěšil na tuto poslední cestu, z níž není návratu.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm