Lidstvo je banda mrzáků (citáty)

29. listopadu 2011 v 16:21 | Misantrop

Každý rok 3. prosince je Světový den všech tělesných i duševních mrzáků, postižených, invalidů, hendikepovaných, kriplů, chromajzlů, vozíčkářů, alergiků a jak ještě jinak se takovým lidem říká.

Připravil jsem k této příležitosti několik sebraných citátů:


Řek považoval za svobodného jen krásného a silného člověka a takovým člověkem byl prostě jen on. Dnes je hříchem společnosti a civilisace, že se z nejzdravějších národů v nejzdravějším podnebí stali ubožáci a mrzáci. Stačilo, aby si barbar podrobil Řeka, a bylo veta po jeho síle a kráse.


Mělo by mě to vlastně těšit, že z mých úhlavních nepřátel se stávají čím dál větší sračky. Jenže ti mrzáci si na svoji obranu a ochranu vytvořili takový politický a ekonomický systém, který jim samým umožňuje pěkně v teple hnít v letargii uprostřed rodinného kruhu s pomocí alkoholu, víry, televize a dalších utišujících a omamných prostředků, a přitom drze vysávají dokonalé a silné jedince, kteří jim fakticky posluhují, živí je - nepoctivé lemply - svou poctivou prací. Chtěl bych se dožít té doby, toho vpravdě zlatého věku, kdy my silní, my dokonalí, my misantropové svrhneme vládu slabých a nemocných lidí bez vůle! Lidstvo vymře a zanikne. Na co by nám byl člověk k užitku? Možná nanejvýš jako hodně silně páchnoucí hnojivo!


Ty sám jsi chudák a plodíš další, ještě větší chudáky
Jsi duševní mrzák a plodíš další duševní mrzáky


Lůza se projevuje tleskáním, zvučným provoláváním slávy a skandováním. Skládá se z jedinců bez vlastní vůle, kteří si svou vlastní malost chtějí popřít v početném davu, jenž jim dává falešný pocit velikosti a síly. Všichni tihle ubozí duševní mrzáčci pak sledují dychtivě každé gesto a každý projev řečníka, aby mohli náležitě reagovat, asi tak, jako pes, když pozoruje klacek, který má v příštím okamžiku aportovat.

Tělesný úraz velice často přivodí u postiženého i duševní újmu. Všiml jsem si, že když promluví mrzák, pohovoří nejprve o svém postižení, ačkoli to nemá nic společného s tím, o čem chce mluvit. Chce vzbuzovat soucit, aby zdraví kolem něj skákali a snažili se mu vyplnit, co mu na očích vidí. Takoví mrzáci se stávají pro své okolí opravdovými tyrany; přitom kolikrát jejich postižení není tak významné, jak by se zdálo. Kolikrát si mrzáci vlastním bolestínstvím uzavírají psychickou blokádou cestu pokud ne přímo k uzdravení, tak alespoň k zlepšení svého stavu vlastními silami.

Lidstvo je banda mrzáků. Slepci dělají tlumočníky hluchým, chromí vyličují slepcům a hluchým, jak vypadá svět a jak zní hudba, a oni je na oplátku vozí na procházku. Všichni slouží všem, a tak nikdo z nich není svobodný. Patřil jsem k nim taky - než jsem zjistil, že hluší slyší, chromí že ve skutečnosti umějí chodit, a Já že jsem si myslel, že jsem slepý, protože jsem měl zavřené oči.
"Pane, prosím vás, převedl byste mě přes ulici? Víte, já jsem nevidomý."
"Ale nevykládej, blbečku! Otevři oči!!"
"Prosím vás, mohl byste mně napsat, co jste říkal? Víte, já neslyším."
"Ale jen nežblebtej, idiote! Radši si vyndej vatu z uší!"
"Mohl bych se o vás opřít? Víte, mně se o té holi špatně jde."
"Kdybys nebulíkoval, kriple! Zahoď ten klacek, prašť se do nohou, dej si kolečko kolem parku a uvidíš, jak se ti půjde!"


Já sám, vpraviv si do krve jed hrozné nemoci, nepomýšlel jsem tehdy na to, že zachraňováním života poraženým individuím chystám celé věky útrap jejich potomstvu... slabomyslným, mrzákům, zrůdám a zločincům...
(M. P. Arcybašev, Zločin doktora Luriera)


Jsem sexuální mrzák. Neschopná navázat a vytvořit kloudný lidský vztah. Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi.


Vidím lidi, jimž se nedostává všeho, až na to, že něčeho zas mají příliš - vidím lidi, kteří nejsou ničím více než velikým okem nebo velikou hubou nebo velikým břichem nebo vůbec něčím velikým - převrácenými mrzáky je jmenuji.


Ještě že mám pořád kam chodit; že mám stále ještě poměrně nedaleko v okolních lesích ukrytý svůj malý soukromý posvátný háj s rozložitým věkovitým dubiskem uprostřed, kde mohu nerušeně rozjímat a kam chodím se stejným, ne-li větším, nábožným zanícením, láskou a úctou, jako ti duševní mrzáci, "věřící" všech mimozemských věr.

Dnes stačí lézt do prdele všem Židům, cikánům, cizincům, komunistům, mrzákům, homosexuálům, obyčejným průměrným a podprůměrným lidem, zkrátka všem, jež minulá doba a společnost nenáviděla, stačí podlézat ženám, jež prý byly a jsou nedoceňované - a hned jste obestřeni módní dobovou aurou neobyčejné humanity. Za pár let už bude všechno zase jinak a v milosti či nemilosti prostředního davu bude zase něco či někdo jiný, ale nic nevadí: humanistů bude pořád dost. Všichni budou všechno vědět nejlépe, ale lepší svět tím nestvoří.

Díra-nedíra - furt se natírá. Takto vznikají všechny ty nechvalně známé objížďky s panoramatickou vyhlídkou na krásy Člověka a jiná poutní místa, kde se mrzáci zázračně uzdravují, zatímco by měli raději pochcípat. Proč jsem Já schopen tak obrovité nenávisti ke zbytkům mé vlastní lidskosti a hlavně k jejich lidskosti, když jsem poznal, že stojí za hovno - a oni to hovno tak hrozně milují a hájí ho, jako kdyby nebyla pravda, že se nemůžou vyvíjet k lepšímu, ani jako species, ani jako societas! Nemůžou dokonce už ani stagnovat; aspoň to kdyby mohli! Jenže nemůžou. Podívejte se na ně, na ubožáky: Těch potřeb! Té spotřeby! Té rozmazlenosti! Těch zákonů a zákazů! Těch lidí! Té ničemnosti plný necesér! A vrátit se nemohou. Oni už se jen zhoršují: ne pár dekád, ne pár století, ani ne pár tisíciletí - ale několik milionů let! To je to nejstrašnější! A za tu dobu si ničeho podezřelého nevšimli...


Nenávist k hudbě je svého druhu nejhorším postižením. Ovšem lítost nebo soucit s nositeli těchto negativních emocí, s těmito duševními mrzáky par excellence, mít nemůžeme a nesmíme.

Hloupý člověk je duševní mrzák. Má pět tělesných smyslů (zrak, sluch, čich, hmat a chuť), někdy má, jako my zvířata, i šestý smysl (intuici), ale naprosto postrádá další, sedmý smysl, jímž jsem vybaven Já: Smysl pro umění. Takže jsem bohatší až o dva smysly - taková velká propast zeje mezi mnou a hlupákem!


Jednoho nedělního večera, když jsem cítil, že můj úděl je totožný s údělem ubohých, jsem se rozhodl vyrazit na projížďku, podívat se na lid.
Když jsem si ta stvoření prohlédl důkladněji, našel jsem mezi nimi rozhodnou převahu mrzáků. Byla to sbírka veškeré bídy. Viděl jsem tato lidem podobná stvoření v Ensorových okultních maškarních scénách a na divadle v Gluckově Orfeovi v podsvětí a myslel jsem si, že jsou to výmysly a fantazie. Nijak mě to nevyděsilo, ale přesto bylo otřesné vidět tyto nešťastníky v revuálním defilé.


Nezajímáte mě. Pro mne nejste nic jiného než klacek pod nohama! Nic než otravná, mrzácká pakáž!

A jak ta mrzácká chamraď přitom tak nesmyslně a tvrdošíjně lpí na životě!

Špinaví pacholci. Mizerná žebrota. Škaredí burani. Tohle by mohlo jít rovnou na výstavu lidstva a jiného drobného zvířectva. Však co, konají se nejrůznější přehlídky krásy: Máme Miss Republiky, Miss World, dokonce Miss vesmíru - i když není známo, že by se o tento titul kdy ucházela nějaká mimozemšťanka - , dále Miss maminka, Miss babička, Miss sympatie (to nedávno získala jedna skutečná kráva na soutěži zvířat!), Miss automobil, dokonce i kočkopsí paskvil jménem "Missák"! Co to je? Ještě chybí Miss XXL, Miss bezdomovkyně, Miss debilka, Miss kriminálnice, Miss těhotná píča, Miss batole, Miss buzerant, Miss mrzák, Miss nebožka nebo Miss komunistka. Mne už by nic nepřekvapilo. Však znám ta jejich estetická kritéria: Škaredé je všechno, co nelze zpeněžit, prodat, využít, zneužít, oprcat, zkurvit, zneuctít.


Ti od samého počátku postižení, poražení, zlomení - ti to jsou, ti nejslabší nejvíce podrývají život mezi lidmi, nejnebezpečněji otravují a zpochybňují naši důvěru k životu, k člověku, k nám samým.


Jsme nuceni připustit, že pokud jde o skutečnou velkodušnost charakteru, člověk si nemůže činit nárok, že se blíží aspoň tomu nejnižšímu z vyšších živočichů. Je jasné, že od přírody není schopen přiblížit se jejich úrovni, že je od přírody postižen nějakým defektem, který mu takové přiblížení navždy znemožňuje, neboť je zjevné, že jde o defekt permanentní, nezničitelný a nevykořenitelný.
Co tedy zjistíme, že bylo prvotním prokletím? Prostě to, co bylo na počátku: postižení člověka smyslem pro morálku, schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, a tím nezbytně schopnost páchat zlo, neboť nemůže existovat žádný zlý skutek, aniž by si ho pachatel nebyl vědom.
(M. Twain, Nejnižší živočich)


Před čtyřiceti třiceti lety ještě žádný můj vrstevník žádnou takovou alergií netrpěl; ani se nevědělo, co to alergie je; a to byli mezi nimi všelijací rodově postižení, choří tělem i nemocní duchem, chudokrevní křivičnatci, tlusťoši, erythemici, epileptici, koktavci, naprostí kreténi a notoričtí blbové, šprti, žalobníčci, cikáni, negři a podobná sebranka. Ultramoderní degéni mají však nyní alergii na všechno: na seno, na kousnutí klíštětem, na mák, na čerstvé ovoce... - jen alergii na lidi nemá nikdo kromě mne.


Můj táta je silně nahluchlý. Začínám mu jeho postižení závidět, i když se proto nemůže těšit ze zpěvu ptáků. Jeho postižení se však stává výhodou. Ve světě hřmotného randálu je hluchota blaženstvím, vstupenkou do ráje nerozborného ticha. Blahoslavení hluší, neboť jejich jest království pozemské blaženosti!


Třeštíme, jako bychom byli postiženi tancem svatého Víta. Člověk si stěží dopřeje na půl hodinky po obědě zdřímnout, ale jen se probudí, už zvedá hlavu a ptá se: "Co je nového?", jako by nad ním všichni ostatní hlídkovali.


Zase jsem tam ovšem spatřil škaredé tváře a postižená těla lidí. Jeden se belhal o berlích, že jsem měl sto chutí mu ty berle podkopnout a shodit jej do vody, další se zase šinul k autu s rukama nahoře a nohama střídavě vykopával v koleni do vzduchu jako nějaký dementní zápasník kick-boxu nebo jako zaměstnanec úřadu pro švihlou chůzi z jednoho dílu britské satirické skupiny Monty Python's Flying Circus. To jsou zjevy! Výkvět lidstva. Tohle že má být ten "vládce planety", ten "nejúspěšnější živočišný druh"? Příroda se musela zbláznit, že něco tak ohyzdného trpí.

Jedna "myšička" má zchromlou levou zadní nožičku, jako po obrně. Nijak ji to však nedeprimuje ani nehendikepuje, jak to tak v podobných případech bývá u člověka, a v mrštném pohybu jí toto malé postižení už vůbec nijak nepřekáží.


Když se koukám z okna,
vidím jenom kriply,
a když se procházím venku,
chci, aby všichni chcípli.
(Nifest)

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm