Nad románem "Naruby" od J. K. Huysmanse

1. listopadu 2011 v 9:48 | Misantrop

Objednával jsem si prostřednictvím meziknihovního výpůjčního systému román Naruby od Huysmanse. Knihovnice ani nevěděla, jak se správně Huysmans píše a začala to k mému zděšení psát foneticky jako "Ijsmans". Ta je tam opravdu "na svém místě", jen co je pravda! A pak se mi někdo diví, že nerad někam chodím a s někým se dávám do řeči, když jsou všichni takoví, ne-li horší. Vždycky je to stejné. Jeden by řekl, že když přijde do knihovny, že se tím octne v oáze vzdělanosti a kultivovanosti, ale opak je pravdou. Zase.

Huysmansův román Naruby nemají v žádné české knihovně, jak jsem zjistil - jaké "překvapení"! Přečetl jsem si na Internetu jednu velmi pochvalnou recenzi na tuto mnou dosud trestuhodně opomíjenou knihu a hned jsem si ji objednal - tu musím mít! V mé knihovničce by nemělo chybět toto mé literární dvojče! Jak je možné, že dosud takové veledílo, přitom jen o pouhých asi stosedmdesáti stránkách, unikalo mé pozornosti? Dobrou knihu abys pohledal! Tytéž nesnáze budou nejspíš platit i o mé purpurové knize. Taky ji asi stěží někdo objeví, přečte, pochopí, ocení... To je vyhrazeno jen málokomu.

Joris Karl Huysmans

Konečně, zcela překvapivě, dorazil do knihovny mnou objednaný román Naruby od Huysmanse. Sehnali jej v havlíčkobrodské knihovně. Zajímavé. Já jsem přitom ten román v systému nenašel. Možná je to tím, že se jménem Huysmans nemají problém jen v naší, políčské knihovně, ale i tam, v Havlíčkově Brodě! To je neuvěřitelná pitomost, zároveň tak typická pro lidskou takzvanou "vzdělanost"! Huysmans mají na papírovém přebalu napsáno chybně a blbě jako HUYMASNS, takže opět další setkání s blbostí. Asi to je ten důvod, proč jsem ho nenašel - špatný pravopis.

No nic, knihu tu jsem si nicméně objednal už na dobírku z knihkupectví. No alespoň nebudu muset dělat jistě obsáhlé výpisky z této "bible dekadence" a budu ji mít pěkně doma stále při ruce a na očích v mé malé soukromé knihovničce a kdykoli si ji přečtu znovu. Budou tu také možná jisté rozdíly mezi knihou z knihovny a knihou, která mi má ještě přijít poštou. Jedna (ta, již mám teď vypůjčenou) je zde vydána roku 1979, zatímco ta druhá vyšla nově v roce 1993. Každý překlad bude jiný, od jiného překladatele, takže budu moci porovnat, který z nich je zdařilejší a které vydání je lepší.


Včera jsem začal číst to Naruby. Zatím jen překladatelovu předmluvu, v níž krátce zhodnotil a popsal Huysmansovo dílo a život. Jeho pravidlem, jímž se prý řídil, bylo "neotravuj jiné a oni nebudou otravovat tebe". Pěkné pravidlo, škoda jen, že ne vždy funguje. S určitými lidmi vlastně skoro nikdy.

Ráno hned po práci jsem se dychtivě vrhnul na začátek onoho románu. Nedbal jsem ospalosti, nedbal jsem únavy, naléval jsem se četnými číšemi hroznové šťávy, poněvadž jsem byl po dvanáctihodinové šichtě řádně dehydrovaný, sedl jsem si pohodlně do křesla, nohy dal nahoru - a požitkářsky jsem se pustil do čtení.

První dojem je přímo úchvatný. Krásně napsáno, výborně přeloženo. Ocitl jsem se zkrátka zase jednou ve vybrané společnosti vysokého ducha a ovanul mě příjemný nádech pravého francouzského espritu, jejž tak v literatuře miluji. Je to opravdu požitek číst. Jazyková vytříbenost a majestátní sloh. Po něčem takovém prahla má duše již dlouho - leč nenacházela.

Knížka se bude moci číst znovu a znovu. Kniha došla trochu odřená na obálce, ale to nevadí - hlavní je obsah a ten se zdá být v pořádku. Román Naruby mi připomíná jednak Poea a za druhé mne. Zatím dobrý.

Svou ranní kávu před gymnastikou a músikou jsem si vylepšil voňavým vanilinovým cukrem. Chutnala dobře, voněla ještě lépe. Jeden ten cukrový sáček s vanilkovou vůní jsem si dal do šatní skříně i do pokoje. Už jsem pomalu tak rafinovaně přeestetizovaný jako des Esseintes, hrdina románu Naruby. Máme toho ostatně mnoho společného. Pobavilo mě například líčení jeho zážitku z návštěvy u jakéhosi levného lidového dentisty, kam jej přivedl bolavý zub. Jako bych si četl o sobě. Letošní rok se prostě ponese ve znamení Naruby. Kam jsem dal dřív oči? Zajímavé - kniha vyšla roku 1993 v edici VOKNA; přibližně ve stejnou dobu jako můj Plivanec na rozloučenou!

Vstal jsem ve tři hodiny ráno a v nádherném tichu jsem se začetl do románu Naruby. Není slyšet nic, kromě slabounkého tikotu budíku. Pravidelné sotva slyšitelné rázy hodinového mechanismu jsou však tak tiché a pravidelné, že je ani nevnímám. Za třeskotu bílého dne a za hlučných podvečerů v baráku si žádnou četbu tak neužívám jako v noci. Je dokonalé ticho, a tak mě nic neruší, nic mě nepoutá s děsivou realitou okolo mne, která nyní jen dříme, aby se za pár hodin znovu probrala a znovu mě drtila svou lidskou nesnesitelností a otravností. Jsem plně odpoután od všeho rušivého. Jen uprostřed noci se mohu plně ponořit do nějaké důležité duchovní činnosti, jakou je například právě četba tohoto skvělého Huysmansova románu. Jako vždy, když čtu něco hodnotného, pohlcuje mě to zcela a splývám s hlavní postavou. Máme toho mnoho společného - Já a des Esseintes: katolickou výchovu, obdiv k onomu velkému Němci - k Schopenhauerovi (výborný rozbor!) -, ošklivění si všeho, co obyčejní lidé obdivují, neochotu snášet všudypřítomnou hloupost a vulgaritu, vášnivé zaujetí pro květiny a umění, neuspokojivé a nenaplněné milostné eskapády, neurotické záchvaty... Já jsem se pouze ještě zcela nevzdal přírody, již nahrazuji umělými prostředky jen po čas mých dlouhých zimních hibernací, zatímco na jaře a v létě se nedočkavě stěhuji pod stan ven do lesů a hor. Tady v tom baráku pitomým se totiž nedá žít - jen přežívat, přežívat zimu. Přírodu žádné umělé prostředky totiž nenahradí - ani ty sebelepší a sebeklamnější. Chybí jim totiž určitý moment překvapení; jsou předvídatelné a nudné. V přírodě nemá "člověk" o dobrodružství nouzi; stále jej tam něco nového překvapí, zaujme, nadchne, rozvíří usedlou krev; nadýchá se tam čerstvého svobodného povětří, jež se také nedá ničím nahradit, dodá mu pocit pravé prapůvodní zvířeckosti, kdy je vydán na milost a nemilost všem přírodním živlům, s nimiž sounáleží nebo by chtěl sounáležet. Teprve v přírodě mám pocit, že žiji opravdu naplno. Přitom o sto, dvě stě let dříve musela být příroda ještě lépe zařízena k navození všech těchto vzletných pocitů, neboť byla liduprázdnější, rozsáhlejší, přístupnější a dostupnější než dnes. Jestli bych měl někdy spolu s des Esseintem uvažovat o nahrazení přírody, pak by to nebylo v jeho století, nýbrž v mém.

Jsem s četbou přibližně v polovině knihy. Zatím jsem tam nalezl jen asi pět tiskových chyb a párkrát trochu zaskřípal překlad, ale jinak to jde. Jsem zvědavý na to novější vydání z roku 1993, jež mi říká "pane".

V knize Naruby jsem dospěl již k naprosto skvělé kapitole XIII. Ta se věru povedla. Kruté úvahy o životě člověka. Kapitola XIV se věnuje opět rozborům různých básníků a spisovatelů, mezi nimi i Baudelairea, Poea, Villierse de l'Isle Adama. Baudelaire se mi moc nelíbí, zato Poea mám rád a dostal jsem chuť si znovu přečíst sbírku jeho povídek pod souhrnným názvem Jáma a kyvadlo, jež je chloubou mé soukromé knihovničky, mnohokrát již čtenou. "Můj ty bože! Můj ty bože! Jak málo existuje knih, které se dají číst podruhé!", vzdychá v knize Naruby Huysmansův des Esseintes - a Já s ním.

Dočetl jsem Huysmansovo Naruby. Poslední kapitola byla asi nejlepší. Des Esseintesovy trpké úvahy na rozloučenou s osamělým zámkem Fontenay a na uvítanou s nenáviděnou pařížskou společností mi připomínaly moje nedávné loučení s Reinlebensbornem, návrat do baráku pitomýho a vstup do fabriky. A podle občasného nahlížení do novějšího vydání a jeho srovnáním s vydáním starším jsem rád, že mám to nové doma ve svém vlastnictví. Překlad novějšího vydání mi totiž připadá lepší. Například na úplném konci to des Esseintesovo zvolání "Pane, smilujte se..." - tak se to přece neříká; říká se přece "Pane, smiluj se...", a podobné drobnosti, jež zamrzí a časem i omrzí.

To "nové" vydání Huysmansova Naruby je vlastně nejstarší překlad našeho předválečného předního uměleckého dekadenta Arnošta Procházky z roku 1913! Je to tudíž přeloženo krásně zastaralou češtinou z přelomu 19. a 20. století, což je jazyk, jenž se mi nejenže líbí, ale jenž se navíc ještě právě k tomuto druhu literatury dokonale hodí! Podobné je to například s díly Ladislava Klímy nebo Josefa Váchala. Nuže, zdá se mi, že jsem neprohloupil koupí této knížky!

Vrhnul se do postele s Huysmansovým románem Naruby. Překlad Arnošta Procházky z doby před sto lety je kongeniální; líbí se mi víc než ten nový překlad, který jsem četl vypůjčený z knihovny. Hlavně se mi líbí ten archaický český jazyk - to je přímo pošušňáníčko! A myslím, že pro tento typ literatury je to jazyk jako stvořený!

Tohle vydání Huysmansova románu Naruby (v edici Vokna! - zdravím, Čaroději!) mi připadá úplnější než to, co jsem měl vypůjčeno z knihovny. Některé části čtu poprvé, nemýlím-li se. A Já se rozhodně mýlit nemůžu, protože na tyhle věci mám, jak se říká, "pamatováka"! Je možné, že to tamti darebáci zkrátili? Možné to je; zkracuje se a ochuzuje všechno - proč tedy ne literatura?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm