...A vysoké hory cítím jako své (citáty)

8. prosince 2011 v 18:08 | Misantrop
11. prosinec - Mezinárodní den hor


A já, co tak dávno k slavným horám vydávám se sám
Tváří v tvář tomuto divu náhle teď pokojné srdce mám
Netřeba mi elixíru či rudého nefritu
Nyní mohu smýt prach z tváře, marností se vzdát
V dokonalém souladu v tu chvíli se vším, co miluji
Navždycky chci světu lidí sbohem dát!

Všechny ty strmé vrcholy zelení nefritu se nebe dotýkají
Volně se toulám, kolik let ani nevím sám
Rozhrnuji oblaka a starou cestu hledám
O strom se opírám a plynoucímu prameni naslouchám

A tak náhle zas vracíš se do strmých štítů hor žít
Až se tam vrátíš, uši si nepromývej
Podle mne třeba pramenitou vodou srdce očistit
Omyjeme-li si srdce, nabýváme ryzí cit

U hory zalité sluncem naslouchám ptačím rozmluvám
V podvečer i bambusový háj utichá
Živáčka nevidět, nač vrátka zavírat mám?

Ptají se, proč se mi zachtělo v zelené hory se uchýlit sem
Směji se, odpověď nedávám, tak volno a lehko je v srdci mém
Po vodě květy broskvoní plynou, neznámo, kam jdou a mizí
Tam někde mimo svět lidí jiná jsou nebesa a jiná zem

*

Slavný hymnus na Indru, krále védských bohů, z první knihy Rgvédu:

Hlásati budu mužné činy Indry,
jež první vykonal tento hromovládce -
zabil on hada, vysvobodil vody,
prorazil útroby horám.
Zabil on hada ulehlého v horách.

Už staří indičtí vykladači a komentátoři védských písní pojímali tento hymnus symbolicky; domnívali se, že hory, v jejichž útrobách jsou uvězněny vody, jsou vlastně mraky, které Indra, vládce hromů a blesků, rozbíjí, aby nechal déšť proudit volně na zem. Tohoto pojetí se přidržovali i někteří evropští interpreti védské literatury. Ale například Hillebrandt přišel s jiným výkladem: Vrtra je podle něho symbolem zimy, démonem mrazu, a Indra slunečním bohem, který překonává každoročně zimu, nechává tát sněhy v Himálaji a jejich vodami znovu a znovu naplňuje vyschlá koryta řek.

Džinismus přisuzuje živou duši všemu na světě, tedy nejen lidem, zvířatům a rostlinám, ale i horám, vodám a jiným neživým objektům.

S námahou na horu dovalíš kámen,
dolů sám spadne však.
Pokud jde o ctnosti a hříchy lidí,
je tomu právě tak.

*

Při pohledu z vrcholu hory se neumíme ubránit pocitu, že jsme za hranicemi světa.
(E. A. Poe, Arnheimské panství neboli Zahrada v krajině)

*

Je to společnost, naše krotká, průměrná, okleštěná společnost, kde se přirozeně rostlý člověk, přicházející z hor nebo z dobrodružství na moři, nutně zvrhne v zločince.

*

Nežiji jedině sebou, ale stávám se
částí toho, co mne obklopuje
a vysoké hory cítím jako své.

*

FAIDRA
V hory pusťte mne; v hvozdy chci ráda se brát,
v lesy sosnovité.
(Eurípidés, Hippolytos)

*

Když moudrý muž překoná nedbalost bdělostí a dosáhne výšin poznání, tu tento mudrc, osvobozen od strasti, shlíží na pokolení lidí, stíhané strastmi, jako na pošetilce - stejně jako horolezec shlíží s vrcholku hory na lidi upoutané k zemi.

*

A jak zíral na ten skvostný horský masiv, měl taky najednou blažený pocit zadostiučinění, že na zemi stále ještě zůstávají taková místa - odlehlá, nedostupná a dosud bez lidí. Ledové hradby karákóramské se teď ještě nápadněji než kdy jindy odrážely od severní oblohy, která se zbarvila myší šedí a nevěstila nic dobrého; štíty se mrazivě třpytily; byly svrchovaně majestátní, udržovaly si vznešený odstup a jejich naprostá anonymita měla svou důstojnost. Těch několik set metrů, o něž jsou nižší než známí giganti, je snad provždy ochrání před horolezeckými výpravami; nabízejí méně lákavé svody lovcům rekordů. Conway byl pravý opak takových jedinců; západní uctívání superlativů mu připadalo vulgární a heslo "co nejvíc pro nejvyšší cíle" pokládal za méně rozumné a snad banálnější než výzvu "hodně pro vysoké cíle". Vpravdě nestál o přemrštěné soutěžení a bezúčelná hrdinství mu šla na nervy.
Zatímco nad tou scenérií dále rozjímal, snesl se soumrak, zaplavující hlubiny hustým sametovým šerem, které se jako nějaké barvivo rozlévalo výš a výš. Pak celé horské pásmo, teď už mnohem bližší, zbělelo novým jasem: to vyplul úplněk a postupně se jako nějaký nebeský lampář dotkl každého štítu, až se celý dlouhý horizont na modročerném nebi rozjiskřil.
Hory kolem se třpytily, vytvářejíce hradbu nedostupné čistoty, a oslepené oči od nich sklouzávaly do zelených hlubin údolí; celá ta podívaná se nedala k ničemu přirovnat, a když přes lotosové jezírko slyšel Conway stříbrnou monotonii cembala, cítil, že to vše utkává dokonalý zrakový i zvukový obrazec.

*

Co je to trampování a dovolené pod stany? Není to snad náznak nepatrné záhadné "nemoci"? Zmizet na pár dní z cyvylyzace? Čím jsou ty cesty kolem světa v jednomístných lodích? Co ty výstupy na nebetyčné hory, potápění na dno oceánu, odvážné výpravy do hlubin pralesa?

*

Jel zvolna údolími a horami s pocitem největšího potěšení. Viděl tu po prvé převislé skály, šumící bystřiny, obrostlé skalní stěny a hluboké propasti, a přece těkaly už sny jeho nejranějšího mládí v takových krajinách. Cítil se při těchto podívaných omlazen, všechny prožité bolesti byly smyty s jeho duše.
Vilém pospíchal napřed horami a každého, koho potkal, zarazil jeho podivný vzhled.

"Teď," říkala, "Mignon už nikdy neleze na stromy a neskáče, a přece cítí stále ještě touhu kráčet po vrcholcích hor, skákat s domu na dům, se stromu na strom.

*

Přec jen se tu a tam vyskytne člověk, který odmítne poctu a odstěhuje se z údolí, zamořeného hmyzem, do osamělé chaty na horském štítu; lidé ovšem kroutí hlavou, neboť cosi mravnostního vykazovat musejí.

*

Pro mnohé anarcho-primitivisty se stal hrdinou. Když se ho zeptali, jestli se neobává, že ve vězení přijde o rozum, odpověděl:

"Ne. Jestli se něčeho v tomto smyslu obávám, tak pouze toho, že si zvyknu na zdejší prostředí, zpohodlním a přestanu jakkoli vzdorovat. A bojím se, že bych mohl léty zapomenout, začít ztrácet vzpomínky na hory a lesy, a úplně nejvíc ze všeho se obávám, že bych mohl ztratit celkový cit pro divokou přírodu a kontakt s ní. Ale nevěřím, že vězení zlomí mého ducha."

*

Bujarost a životní odvaha našeho mládí spočívá zčásti na tom, že při výstupu na horu nevidíme smrt; neboť ta leží u úpatí druhé strany hory. Když jsme však překročili vrchol, pak smrt, o níž jsme zatím slyšeli jen z vyprávění, skutečně uvidíme.

*

Dějiny nám ukazují lidstvo, jako nám ukazuje přírodu výhled z vysoké hory. Vidíme najednou mnohé, daleké cesty, velká měřítka. Avšak zřetelně, v celé vlastní podstatě není poznatelné nic.

Často pozorovaná chmurná nálada vysoce nadaných duchů má svůj smyslový obraz v Montblancu, jehož vrchol je většinou v mracích: když se ale občas, třeba brzy ráno, závoj mraků roztrhne a hora zrůžovělá slunečním světlem shlíží ze své nebeské výše nad mračny na Chamonix, pak je to pohled, uchvacující každého diváka až do hloubi duše.

*

Když bylo Zarathustrovi třicet let, opustil svou domovinu i jezero své domoviny a odešel do hor. Zde se kochal svým duchem a svou samotou a po deset let se jich nenabažil.

Osaměle stojí zde tento strom na horách; vysoko vzrostl nad lidi a zvěř.
A kdyby chtěl mluvit, neměl by nikoho, kdo by mu rozuměl: tak vysoko vzrostl.

Má divoká moudrost otěhotněla v osamělých horách; na drsných kamenech porodila mládě, své nejmladší mládě.

Blaženými chřípěmi vdechuji zase svobodu hor! Vysvobozen je konečně můj nos ode vší člověčiny!

Života divokých zvířat se vám zachtělo a lesů a slují, strmých hor.

Tak pravil Zarathustra a opustil svou sluj, žhoucí a silný, tak jako jitřní slunce, jež vychází z tmavých hor.

*

Jde vítr z borovic,
mé stužky rozplétá
a odnáší.
Na horách měsíc,
loutna tiše zní.

Noc šoulá se už stopou králičí.
Hned tu, hned tam cosi pískne, zakvičí
radostí náhlou,
že hluční lidé odešli
a bílou, horskou noc že nechali
králíkům, bukům.

Jak je tu člověk
od světa vzdálen!
Vzdálený světa,
jak krásný je svět
v pohorském koutku!

Na malé oko
zajíce chytíš,
a do velikého - draka.
Velká klást oka
málo láká
tohoto světa pány.
Proto jsme, muži
modravých mraků,
plemeno draků,
odešli do hor.

*

Hledáme své troníčky, které nám byly darované při zrození, ale které jsme už nějak poztráceli. Některý ten měďáček se jmenuje vůně nebo ptačí zpěv, jiný zas píseň větru v korunách stromů a některý se může jmenovat tesknota na vysokých horách nebo nazlátlé světelkování vod.

*

Ó zátoky, ó úskalí, zvěř družně žijící
tu v horách, i vy příkré, srázné skály zde!
Vám, zvyklým se mnou žít, to s pláčem žaluji,
jen vám, neb nevím, komu jinému to říct,
co Achilleův syn mi zlého způsobil!
(Sofoklés, Filoktétés)

*

Kdo má snést i jen moji vážnost, moji vášeň, musí být ve věcech ducha poctivý až do tvrdosti. Musil se cvičit žít na horách - vidět pod sebou dnešní žalostné žvanění politiky a národního sobectví.

Že víra hory nepřenáší, že je však nanáší, kde jich není: letmá obchůzka blázincem o tom poučí sdostatek.

*

Chci vám říci jeden příběh,
který jsem sám slyšel kdysi
ještě co chlapec.
Tak to byl jedenkrát
nějaký mládenec,
jméno měl Melanión.
Před sňatkem v samotu prch
a bydlel sám v horách.
Nikdy už nepřišel
ze zášti domů:
tak si zprotivil ten jinoch všecky ženy.
(Aristofanés, Lýsistraté)

*

V mé poslední hodině mě neuvidíte obklopeného kněžími. Chci zemřít kolébán vlnami bouřlivého moře nebo stoje na horách... dívaje se vzhůru.

Když uslyšíte lavinu řítící se z ledových hor, lvici naříkající ve vyprahlé poušti nad ztrátou mláďat, bouři plnící své určení, odsouzence řvoucího v žaláři v předvečer popravy a dravou chobotnici vyprávějící mořským vlnám o svých vítězstvích nad plavci a trosečníky, ach, vyslovte to: nejsou ty velebné hlasy krásnější než lidský posměch?

*

Nepřejeme si nic víc než uchovat v bezpečí a neporušené ty vědomosti, o nichž máme za to, že je jednou budeme potřebovat. Jsme vlastně svým způsobem vzorní občané. Touláme se podél starých tratí, v noci táboříme v horách a lidé z měst nás nechávají na pokoji. My jsme jen podivínská menšina, hlas volajícího v poušti.

*

Nesmím se vzdávat. Jednou přece jen najdu úrodný ostrov pod příjemným podnebím, kde bych se mohl skrýt před lidáky, usadit se tam a žít divoce v zalesněných horách jako zvíře. Jednou to určitě vyjde! Nesmím se jen nikdy vzdát hledání!

Miloslav Nevrlý říká o lyžích, že to byl vynález zkázy pro hory, ale to vůbec nezmínil vynález horského kola! Však jsem v televizi viděl ty nekonečné láje cykloturistů, kteří se valí jako záplava kdysi neporušenými a liduprázdnými horami! Jako bych to neznal i odsud, odevšad! S přírodou bude brzy konec. A kde bude chráněná, tam s ní bude prakticky konec také, poněvadž odtud obyčejného trampa jako jsem Já vyženou a tím pádem to bude pro mne rovněž zcela bezcenné území. Stejně jako kdyby ho zničili, zdevastovali, odlesnili, zamořili svým množstvím. Lidáci všechno zničí již jen svým množstvím.
K této mé úvaze se báječně hodí jeden odstavec z Knihy o Jizerských horách, z kapitoly "O Starých cestách":

Lidé si většinou neuvědomují, jak hluboce pozmění cesty každý kraj. Jimi začíná civilizace a jim vděčí za všechno. Cesty přinášejí i odnášejí dobré i zlé, jejich síť se stále zhušťuje, a budou to zase ony, kdo civilizaci pomohou jednou definitivně zničit přírodu. Dal bych za to mnoho, kdybych mohl projít Jizerskými horami před staletími, kdy byly bez jediné lidské cesty. Postupoval bych asi pomaleji než dnes a našel bych docela jiný kraj, s jinými stromy i zvířaty. Bloudil bych a jen matně a vzdáleně poznával neměnné obrysy horských hřbetů a vrcholů, snad i některé rašelinné louky, potoky a skály.

*

Napojen světelným jasem,
svěžestí horských míst,
prostoupen silicí sosen
jsem jak vzduch lesní čist.
(A. Sova)

*

Člověk vztáhl ruku po křemeni, hory zpřevracel až do základů,
do skal vytesal štoly, jeho oko spatřilo kdejaký skvost,
zamezil prosakování proudících vod, a co se tají v zemi, vynáší na světlo.
Ale moudrost, kde se najde? Kde je místo rozumnosti?
Člověk nezná její cenu, v zemi živých se nenajde.
(bible, Jób 28:9-13)

*

Všechny ostrovy zmizely, po horách nezůstalo stopy.
(bible, Zjevení Janovo 16:20)

*

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm