Proti bouchalům - 2.

18. prosince 2011 v 19:21 | Misantrop


Myslivci "se činili". V noci, když jsem se vracel ze své pravidelné večerní procházky, uskakoval jsem nejprve před světlomety právě projíždějícího terénního vozu - téhož, který mě míjel v poledne nad městem při cestě sem - a pak jsem se stal náhodným svědkem vraždy. V nejzazším bodě stezky, tam, kde tato končí jako slepá ulice, stálo již další auto - osobní, zelené, poznávací značka SYC 47-71 -, jehož osádka čekala, zřejmě smluvena mobilním telefonem, na příjezd toho džípu. Přikradl jsem se potichu tmou blíž. Co to tam mohou provádět nekalého při světle baterek? Moc jsem toho neviděl. Až nakonec jsem zahlédl, jak ti lidáci balí jakési mrtvé tělo do bílé deky a nakládají je dozadu do úložného prostoru toho zeleného osobního auta. (Myslím, že je to to samé, které jednou tak choře jezdilo po lese a troubilo. Takové auto jsem vídával i loni na Špici. Je docela dobře možné, že jde o jednoho a téhož myslivce. Značku mám poznamenanou, arci jen pro mou vlastní potřebu, to kdybych je někde uviděl znova, abych hned věděl, kdo to je; nemám tu značku tedy poznamenanou pro úřady nebo pro policii, protože zločin, jejž jsem viděl, nemá kdo potrestat ani odsoudit. Jen Já.) Po naložení oběti jsem zřetelně zaslechl jediné slovo:
"Paráda", řekl jeden z těch vrahů.
Ještě si to pochvalte, parchanti!
Já vím, že vraždění je v přírodě na denním pořádku a že to tak musí být; avšak mně vadí to, že to dělají oni, lidáci, ta verbež škodlivá rozmrdaná; že to dělají ti, kteří by sami měli být vyvražďováni, a to systematicky.
Obětí té vraždy se stal nejspíš srnec. Když jsem přitom odcházel, nikoho a ničeho podezřelého jsem si nevšiml; muselo se to stát dlouho poté. Dole pod kopcem jsem sice zaslechl nějakou ránu, ale nenapadlo mě, že vyšla odsud. Hajzl myslivecká bouchalova musel číhat někde "za bukem", jak se říká. Možná jsem mu i Já prošel nevědomky před flintou!
Jakmile obě auta odjela, šel jsem se podívat na místo činu. Dlouho jsem nemohl najít žádné stopy... - dokud jsem je neucítil! Kráčel jsem se smysly napjatými jako policejní stopař, až jsem v jednom místě ucítil cosi jako zápach krve smísený s výkaly. Zastavil jsem se a trochu se vrátil tam, kde byl pach nejintenzivnější. Nyní jsem zapnul baterku. A k své hrůze jsem opravdu objevil na zemi krev, ještě čerstvou, temně rudou, již zasychající!
Jsem dobrej! Smysly ostré jako zvíře! Ucítil jsem krev, aniž bych ji viděl! A to s ní nemám žádné zkušenosti!
Jsem z celé události a ze strašného nálezu mírně v šoku.
Druhý den ráno jsem šel ohledat místo činu znovu a lépe. A zděsil jsem se podruhé! Noční milosrdný déšť krev vůbec nesmyl a navíc jsem objevil - znovu po čichu! - o kousek dál v borůvčí pod stromy vyvržené vnitřnosti, odporně zapáchající! Odvracím se v hnusu. Je mi na zvracení. Dobrou chuť, hovada! A ať vám chutná! Tohle opravdu nejsou moji bližní; ani ti, co tu spáchali tenhle odporný zločin, ani ti, kteří ukořistěnou mrtvolu budou žrát na nějakém mysliveckém bále. Spíš se identifikuji se srnami a stejně jako ony si dávám na lidáky pozor a utíkám před nimi - zvláště před myslivci! Pokaždé si zkontroluji, jestli nedřepí na posedu nějaký bouchal. Misantrop nikdy neví, co je napadne. Nevěřím jim. Věřím, že by po mně klidně střelili. Kromě toho nechci, aby o mně vůbec věděli, že obývám les.
Vzpomínám na loňský rok, na to střílení po lišce. Bylo mi, jako by se střílelo po mně. Nyní se cítím také v ohrožení.

Večer jsem se šel projít po hřebenu, kde je výhled na severní i jižní stranu a kde stojí dva myslivecké posedy. Jednoho bouchala jsem však na jedné z té střílen přehlédl. Zahrál jsem to ale dobře do autu: pozdravil jsem jakoby nic a optal se řečnickou otázkou, zda je na čekané, aby řeč nestála a aby nenastalo trapné ticho. Musel jsem se pak ovšem vrátit druhou stranou kolem celého lesa. Už potmě jsem při tom vyplašil dva schované srnce, kteří se zjevně uložili k spánku a kteří tím mým vyplašením vyběhli přímo před posed. Užuž jsem tedy odtud očekával vražedný výstřel a sám jsem se instinktivně přikrčil, ale žádná rána nevyšla, protože ten myslivec dávno naštěstí slezl a odešel. Usedl jsem ulehčeně na hromadu klád a nechal nočního motýla sát z mé kůže a z mého potem nasáklého oblečení jakési stopové zbytky organické výživy. Sem nahoru už se nesmím opovážit znovu přijít.

Večer toho dne jsem se chtěl jít podívat na kraj lesa na západ slunce. Nedošel jsem tam a neviděl jej. Jednak mi to "překazila" opět naše známá srnčí rodinka, již jsem chvilku pozoroval. Vál však vítr ode mne k nim, takže mě matka srnčat brzo ucítila, všeho toho láskyplného olizování mláďat nechala a postavila se do pozoru na stráž. Neviděla mě sice, ale zřetelně o mně věděla, že tam někde jsem, jenom nevěděla kde přesně. Další pozorování nemělo cenu. Už jsem se obracel k odchodu, když vtom třeskl ohlušující výstřel! Bouchal! Lekl jsem se a rychle jsem se podíval na rodinku v obavách, zda jsou všichni v pořádku. S matkou to ani nehnulo. Napjatě stála na stráži dál. Po nich také nikdo naštěstí nestřílel. Avšak venku na louce si někdo šeredně odskákal lidskou bezcitnou žízeň po zabíjení! Zaslechl jsem odkudsi z dola a zblízka něčí pobavený hovor a smích. Nějaký lstivý lidský dobytek musel číhat celou tu dobu na kraji lesa na svou příležitost! Jak jsem toho dobytka zaslechl, dal jsem se na ústup. Ta otevřená brutalita (nebo spíš humanita) mě opravdu děsí.

Za dovolenou jsem dočetl knihu Cesta životem a přírodou od E. T. Setona, autora mého dětství. Dobře se to sice četlo, víc než tři sta stran za týden, ale s jeho názory ne vždy souhlasím. Už ne. Nepřekousnu hlavně, že to byl lovec, který střílel na potkání, lovec, vrah a bezcitný zabiják, kterému nebylo líto ani ptáčka zpěváčka, jehož zpěv si oblíbil. Bez milosti ho zastřelil jenom proto, aby ho poznal. A ještě k tomu nazýval své krvelačné řádění "obětováním pro vědu". "Obětoval jsem ho pro vědu". To je ta pokrytecká věta všech takzvaných "přírodovědců". Vlastně proč "takzvaných". Vždyť je to pro přírodovědce v podstatě charakteristické, že je nepřítelem všeho živého. Lidé, kteří přírodu milují a respektují ji se vším všudy, se totiž nazývají "přírodní filosofové", nikoli "přírodovědci"! Seton mezi přírodovědce zahrnuje i Thoreaua. Zmiňuje jej pouze jako jednoho z mnoha. Nic víc, žádný dodatek, názor, komentář. Jen to jméno. Thoreaua tedy znal, ale neztotožňoval se s ním a s jeho náhledem. Thoreau byl totiž něco jako Já: přírodní filosof. Nezabíjel. Přemýšlel. Pozoroval. Vžíval se. Poznával a chápal. Seton byl také dychtivý po poznání, ale jeho metody poznání byly ničivé a krvavé. Přispěl k tomu, co vidíme dnes: k ochuzení druhové rozmanitosti, k masovému vymírání. Nemilosrdně vybíjel vlky. Setonův vztah k vlkům byl velmi nevyrovnaný a neurovnaný. Na jednu stranu je obdivoval, na druhou stranu je nenáviděl. Měl to v krvi po předcích. Krev se ohlásila. Střílel po všem, co se hnulo - do své sbírky. Jednou při jedné nesmyslné honitbě si nadosmrti pochroumal koleno, druhdy málem zastřelil Indiána. V tom velice připomíná naše lstivé dobytky, pány myslivce-bouchaly. Ti si také namlouvají, že mají rádi přírodu a že svým vybíjením zvěře jakýmsi mně neznámým perverzním způsobem naplňují zákon přírody, ačkoli jej tím nejvíc porušují. Setonova perverzita jde dokonce tak daleko, že na nejednom místě tvrdí, že zvířata jsou jeho přátelé. Já tedy nevím, možná si špatně vykládám pojem "přátelství", ale Já bych nepovažoval za přítele takového zhovadilého dobytka, který po mně střílí, kde se ukážu! Láska to u něj není, nenávist však také ne. Není to nic. Seton je prostě Člověk s velkým Č. Tím je řečeno vše. Nezná skutečnou lásku, nezná skutečnou nenávist. Zná jen neukojitelnou vášeň zabijáka a stálý nepokoj duše, jež jej ženou z jednoho místa na druhé a všude rozsévá zkázu a smrt. Chce vyniknout v divočině a uplatnit se i jako lev salónů, takže nezná ani svůj pravý domov.

Kdosi nasypal zvířátkům hromadu jablíček na kraj lesa. Naproti se ovšem nachází posed, neboli střílna, takže nejde o žádný dobrý skutek, nýbrž o prachsprostou návnadu, narafičenou nějakým lstivým dobytkem. Nechci už nikdy slyšet od myslivců, jak se "strašně obětují" v zájmu zvěře, že ji přikrmují a podobně. Jsou to parchanti.
Po cestě potkávám jen dvě srnčata.
Je příšerná zima. Mrznou mi ruce, uši a nos, slzí mi oči. Před první zastávkou na lavičce před "africkou" plání sedí jeden takový bouchal v uzavřeném posedu. Čumí po mně a jistě na mne čumí i když odpočívám. Má na mne docela slušný výhled. Okolo mne běhá v trávě myška. Půjdu zase dál, než po mně ten blbec začne střílet, ruce už mám beztak zkřehlé zimou a nemůžu dál psát.
Sotva jsem se zvedl, vidím před sebou čtyři srnky: dvě dospělé, dvě mláďata. Letos mají hodně mladých. Tentokrát mě nemusí mrzet, že jsem je vyrušil a vyplašil. Vždyť jsem je vyplašil jemu, tomu bouchalovi zákeřnému!

*

Stojím na kopci a rozhlížím se dalekohledem po okolí. V dáli u lesa, na opačném konci polí a luk se pasou tři srnky. Jsou klidné, jen jedna cosi větří v lese před sebou. Nic tam podezřelého nevidím a srnka zřejmě také ne, neboť se nyní zase klidně pase dál. Poklidný obrázek. Stáčím hledí dolů do údolí a prohlížím si vesnice a domky v nich. Když se chci podívat znovu na ty tři srnky, nejsou již tam. Tak náhlá změna mě překvapuje a pátrám proto po příčině. Náhle ji vidím: arcinepřítel všeho živého číslo jedna - myslivec, bouchal! Kráčí v tmavězeleném kabátě, v mysliveckém klobouku a s puškou přes rameno zvolna k místu, kde se před chvílí ještě tak pokojně pásly srnky. Okamžitě se proto obracím k ústupu do nitra lesa i Já. Pod prvním stromem, jsa kryt částečně jeho chvojím, se ještě jednou zastavuji a se obracím, abych zkontroloval, co bouchal dělá nebo kam jde. A vida ho, parchanta záludného; stojí rovněž skryt mezi smrkovými větvemi a také se mým směrem dívá dalekohledem! Hrome, dívá se přímo na mne! Parchant jeden! Koukáme na sebe zoči voči, z okuláru do okuláru! Musel mě vidět již prve, dřív než Já jeho! Tedy o mně ví. To mám "radost". Mizím.
Vydal jsem se rychle opačným směrem, co nejdál od něho, abych ho někde ještě nepotkal, při mé smůle. Zákeřný parchant! Zkazil mi náladu a celou zbývající procházku jsem se v obavách, že ho potkám, otáčel stále kolem sebe.
Stmívá se. Vychází nádherný měsíc v úplňku. Ach, to je krása! V lese je již velká tma. Klopýtám mezi stromy přes kořeny, po zvířecích cestičkách, jen po paměti. Bouchal je zapomenut, vše zlé odešlo s ním a s denním světlem, noc je bezpečná, žádný výstřel se dnes nikde neozval. Lovu zmar! Životu zdar!

Procházím se jen v hloubi lesa, nikdy ne na pokraji nebo dokonce mimo les v otevřeném terénu. Po včerejší nemilé zkušenosti s bouchalem jsem si propříště podobné neopatrné vylomeniny zakázal pro tuto hodinu, kdy myslivci obcházejí. Nikdo nesmí vědět, že jsem tady. Pak bude mé štěstí vanaprasthy, lesního muže, trvalé.
Den končí tak jak začal: ptačími trylky a bekáním srnců. Kdesi blízko se náhle ozval výstřel bouchalovy pušky! Idyla je rázem zkažena. Usínám s pocitem, že zlo dosud bdí a obchází kolem. A měsíc přitom tak krásně svítí...

Našel jsem posed, z něhož včera večer třeskl výstřel bouchalův. Stopy jeho motorky v podmáčené trávě jsou čerstvé. Je to krytý posed, se střechou a se čtyřmi stěnami. Vylezl jsem nahoru. Bouchal zapomněl zavřít po sobě skleněné postranní okénko. Nechal jsem vše tak jak bylo, s ničím jsem nehýbal, abych na sebe neupozornil jediným znamením, že tu někde jsem, bydlím a žiji. Uvnitř jsem nalezl pouze zavázaný pytel, důvěrně známý z PONASu: pytel od zrnek umělé hmoty, z nichž se lisují plasty. Ta fabrika mě pronásleduje. A čím déle jsem z ní pryč, tím víc odpornější mi připadá. Že by ten bouchal byl nějaký můj bývalý kolega? Možné to je. Blbců tam bylo požehnaně. Děsil jsem se, co asi strašného může ten pytel obsahovat a připravoval jsem se na nejhorší: že tam snad ke své hrůze najdu rozčtvrcenou mrtvolu zabitého srnce, či co horšího; ale již na omak tam bylo jen cosi sypkého, co mě dál nezajímalo.
Tak tady se to vraždění včera odehrálo!

Večer jsem se šel projít po lese a podívat se k rybníčku Khalídž. Přicházeje na jeho hustě zalesněný břeh, cosi jsem zaslechl a získal jsem silný dojem, že jsem někoho svým příchodem vyplašil. Zda to byl člověk nebo zvíře, to si netroufám říci jistě. Mně to připadalo jako člověk. Kachničky právě seděly na kachním voru uprostřed rybníčka a také všechny rázem zpozorněly (je jich mimochodem zase o jednu méně: nyní už jsou jen čtyři! Kam se dějou...?). Měl jsem nepříjemné tušení blízkosti nepřítele, možná dokonce ozbrojeného, pytláka nebo myslivce - všechno jedno: řezník jako řezník. V tento den, to jest o šaniváru, v sobotu, a v tuto večerní hodinu by mě nepřekvapil výskyt bouchala. Ze mne kachničky nervózní být rozhodně nemohly, poněvadž mě vůbec neviděly, jinak by nevstoupily z voru do vody a nepřipluly by blíž ke mně na druhý břeh. Někoho tam na druhé straně určitě viděly!
Nenechal jsem se tím však rušit a tiše jsem z úkrytu dál pozoroval kachny i přírodu kolem. Ony se pak také uklidnily. Narušitel zřejmě odešel.

Přikládám k očím dalekohled: je to srnka! Srnčí mládě, a ne jen jedno, nýbrž dvě! Hledám ještě nějakou jejich mámu, ale marně. Buď je již opustila, což je v jejich útlém věku vysoce nepravděpodobné, nebo ji spíš nějaký bouchal zastřelil. Bouchalovi je jedno, jestli střelí mámu od dětí nebo dítě, a z dětí že nadělá bezmocné sirotky. Bouchal nemá žádný podíl na přírodním zákonu. Bouchal je obyčejný sadistický řezník, v řádu přírodním tedy jakási nestvůrná anomálie, od níž se s hnusem odvrací veškerý ušlechtilý vkus i jemnocit; řezník, jenž má potěšení pouze ze zabíjení, a je mu proto jedno, koho zabije. Oč milosrdnější jsou zvířecí šelmy, jež zabíjejí mláďata, avšak jejich opatrovnice nechají být. Oč je to v řádu přírody neškodnější, než smrtí mámy přivodit tím i zánik jejích mláďat. Ale přesně tak to dělají lidé.

V šeru si ještě sedám pod vysoký štíhlý smrk než půjdu spát. Vtom třesknul výstřel! Lekl jsem se, protože to bylo odkudsi zblízka. Nebojím se zemřít, ale chci smrt z rukou přírody, opuštěn všemi; chci vydechnout naposledy v lese, aby mě nikdo nenašel, dokud se nerozložím na kostru neznámého muže; smrt z rukou bouchala by byla potupou. Na svých večerních procházkách pro jistotu kontroluji každý myslivecký posed, každý temný okraj lesa, neskrývá-li se tam někde ta lstivá bestie bouchal. Vypadám sice jako člověk, takže teoreticky bych nemusel mít z bouchalů strach; ale s nimi je to stejné jako s ostatními lidáky, ba ještě horší: nikdy s nimi nejste úplně v bezpečí a ostražitost je vždycky na místě. "Nehody" se stávají. Nestalo se mi jen jednou, že bouchal přede mnou významně jakoby nabíjel pušku a jakoby náhodou zacíliv na mne zkoušel seřízenost mušky. A vraždí-li už někdo, je přece jedno, je-li to zvíře nebo člověk - vrahem zůstává tak jako tak. Například podle džinistů je zabití živého tvora předstupněm k válce. Je to sice hodně antropocentrický názor, naznačující, že zabití jednoho "méněcennějšího" tvora může postupně přejít až k hromadnému zabíjení lidí, tedy těch jakoby "cennějších" bytostí, ale i tak je na tom kus pravdy. Prahne-li kdo po krvi a zabíjení, svou oběť si už najde. Na veřejnosti se přitom bouchalové snaží vystupovat málem jako nějací dobráci, ba jako velcí milovníci přírody, její znalci, dokonce jako milovníci a ochránci zvířat! A veřejnost jim to žere. Není absurdnějšího sylogismu! Je to totiž jen lež. Rozšířená a obecně přijímaná, přesto lež. Všichni si lžou do ruky. Jedni aby zakryli své krvavé řemeslo a svou vražednou náturu, druzí proto, poněvadž nejsou v zásadě jiní. Krev na rukou a vraždu na svědomí mají všichni lidáci. Je to jedna zabijácká sebranka. Bouchal je přitom na venkově absolutním pánem. Může si dělat všechno, co jeho kořistnickou mysl napadne. Ani policie nebo vojsko - například pohraničníci - nemají natolik pokryté území svými kontrolními stanovišti a střílnami jako armáda myslivců. Myslivec je na vesnici často současně i policajtem, hasičem, starostou, zastupitelem obce, rybářem, činovníkem tu i onde, bodrým sousedem, který nechybí na žádné veřejné akci, jenž všechno zařídí, všechno dodá, s každým je zadobře. Nikdo si mu proto nedovolí něco vyčítat. Úředním kontrolám z okresního ústředí se směje. Je prakticky nepostižitelný, i když se všeobecně ví, že střílí i ohrožené a chráněné druhy zvířat; že líčí zakázané pasti, otrávené návnady; že obchoduje s vymírajícími druhy; že nedodržuje povolené kvóty odstřelu, nedodržuje stanovené hájení, a tak dále a tak podobně. Na bouchala si nikdo nepřijde. Nikdo si na něj ani pořádně dupnout nechce, neboť myslivci mají vliv na vysokých státních místech, lobbují úspěšně v parlamentu, určují které zvíře je "přemnožené" a tedy na odstřel a které ne. Ale při všem svém obskurním podnikání mohou vraždit zcela otevřeně, protože jejich blízcí, příbuzní, sousedé, celá veřejnost jejich v podstatě pytlačení nejen přehlíží jako cosi naprosto normálního a běžného, nýbrž i schvaluje jako cosi potřebného a užitečného. Bouchal však není přítelem přírody, jak se sám představuje i jak je vnímán. Bouchal miluje pouze tak, že nenávidí. Miluje láskou zabijáka. Jeho takzvaná láska k přírodě, láska ke zvířatům je láskou úchylného parafilika, který své předměty lásky zabíjí, mučí a ponižuje. Nikdo nemá tak choré pohnutky k vraždění jako bouchal. A veřejnost mu to mlčky trpí, protože sama není jiná. Základem je samozřejmě nevyléčitelně chorá, perverzní mysl člověka - každého člověka. Proto nikdo nespatřuje na zabíjení zvířat nic zvráceného, nic co by se dělo ze sadistických pohnutek. Ale zabití živého tvora není jen předstupněm k válce, jak říkají džinisté; ono to už válku znamená!

Na pláni jsem zdálky viděl dva bouchaly, jak vstupují do lesa. Pozoroval jsem je dalekohledem. Jsou to od pohledu hrubá, tupá hovada, bez známek jakéhokoliv citu. Lační jen po krvi, touží jen po zabíjení; to jsou všechny jejich touhy a ideály, jediný jejich zájem, jediný jejich životní koníček, jediná jejich zvrácená radost i zábava: zabíjet. Ozbrojen byl jen jeden z nich. V lese přímo před nimi právě přeběhla vyděšená srnka. Bouchalové naštěstí nestačili zareagovat. "To víte, ona se z lásky k vám, k lidem, nechá jen tak beze všeho odbouchnout!" pomyslil jsem si pln pohrdání. Někdy se zdá - podle řečí -, že bouchalové snad skutečně takový zvrácený názor zastávají a že si snad opravdu myslí, že zvířata skutečně dobrovolně pokládají život za lidstvo, podobně jako pitomí lidáci za vlast, za císaře pána a podobně.
O kousek dál se u lesa na louce pase malý srnčí koloušek. Dosud má bílé puntíky na kožíšku. Jeho mámu také asi zamordovali, protože je na své útlé mládí podivně sám a sirý. Nicméně má se na pozoru už jako plně dospělý, byť předčasně vyspělý. Vidím ho a nesnažím se ani skrývat, abych ho mohl déle pozorovat. Jednak spěchám, abych už byl "doma", než se všichni lidáci probudí, a za druhé ho tentokrát chci vyplašit; chci, aby utekl, neboť bouchalové jsou poměrně blízko, stále na dostřel, a pak chci také, aby to mládě mělo ten zdravý strach z lidí, jenž mu pomůže uhájit holý život. Nyní vidí i on mne a dává se na útěk. Dobře. S nepříjemným pocitem v zádech se vzdaluji. Také Já jsem mimochodem stále v dostřelu. Žádný výstřel naštěstí nepadl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm