Lao-c' - citáty

4. ledna 2012 v 13:07 | Misantrop |  Četba

Znát jiné je moudrost, znát sám sebe je ještě větší moudrost.
*
Moudrý člověk zůstává v pozadí, a tím se právě dostává v čelo lidí.
*
Silní neumírají přirozenou smrtí.
*
Nebe a země neznají lidskost, zacházejí s myriádami tvorů jako se slaměnými psy.
*
Ti, kteří hodně vědí, nemluví; kdo mluví nemá vědění.
*
Kdo mnoho slibuje, nezasluhuje důvěry.
*
Je těžko vládnout lidu, který má mnoho vědomostí.
*
Dobrý člověk není výřečný. Výřečný nemůže být dobrý.
*
V přírodě působí všechny věci v tichosti. Vytvářejí se, ale nic nevlastní.

Lao-c'

v dílech jiných velikánů ducha


Stát je pro Lao-c'a skutečně organizovaným násilím jako pro Marxe, to není žádná dnešní aktualizace - stát je to, co nejvíc stojí v cestě přirozeného vývoje, nejvíc brání uskutečnění vzoru TAO, stát je tedy to, co je nutno odstranit ze všeho nejdřív. V mnoha kapitolách se Lao-c' stále vrací k tomu, jaké naprosto negativní, morálně devastující účinky má státní organizace. "Kde je opuštěno svrchované TAO, objevuje se lidumilnost a spravedlivost. Kde vládne chytrost a mazanost, objevuje se pokrytectví a klam." Vždyť všechny ty slavné konfuciánské ctnosti, počínaje velebenou humanitou a spravedlivostí, jsou jen důsledkem všeobecného zkažení, ba co dím důsledky: přímo současně i nástroje tohoto všeobecného zkažení, jsou to berly pomáhající udržovat nepřirozený stav, násilnický vykořisťovatelský stát, a slouží mu jako fíkový list pro hanebnost.
Společenský ideál Lao-c'ův je ovšem konzervativní. Ve zmatcích a útlacích své doby obracel pohled k mýtickému dávnověku - zlatému věku folklórní fantazie. ("V dávnověku byli lidé jako příroda.") Nejenže doporučuje odzbrojení státu a nato odumření státu, nejenže žádá, aby byly zničeny všechny zbraně, ale dokonce i všechny železné nástroje, vozy, lodě, ba i kulturní vymoženosti, jako luxus všeho druhu, zvlášť upravená jídla, výstavné domy, ale i "nové" písmo (místo nějž mají přijít jen uzlíkové značky) - hlásá přímo omezení společenské organizace na pouhé jednotlivé občiny, aby sousedící "země" byly na doslech kokrhání kohoutů a přitom nikoho ani nenapadlo podívat se z jedné do druhé.
"Čím více se vydává zákonů, tím více je zlodějů a lupičů."
"Mít paláce naplněné nádherou, ale pole zarostlá býlím a sýpky zející prázdnotou, oblékat se v přepychová roucha a k opasku připínat ostré meče, žít v nadbytku jídla a pití uprostřed přepychu a bohatství - tomu se říká chvástat se lupičstvím!" To vše jsou slova, která do té doby v Číně žádný vládce neslyšel, protože konfuciánský žu[1] by se při tom pominul strachy.
Nejenže mudřec má hledat správnou a včasnou uměřenost, má přímo vždy ustupovat, neboť poddajnost je podle Lao-c'a větší silou než tvrdost. Voda, nejměkčí ze všech věcí, prorazí nakonec nejtvrdší kámen. Moudrý nikdy neusiluje o sílu a velikost, o veřejnost a slávu, o moc a vyznamenání, ale o jejich pravý opak. Nevyhledává přízeň, neboť z ní povstává strach, nevyhledává pocty, neboť přinášejí velké soužení. (Přízeň implikuje strach ze ztráty, pocty soužení z nároků, jež na člověka kladou. Obojí je příklad, jak se člověk nemá dávat svazovat věcmi, "aby ho do něčeho nezapletly", jak říkal Jang Ču.) Jen tak, resp. právě tím, dokáže mudřec, že jeho působení může být trvalé, jeho moudrost hluboká, jeho příklad účinný. Ideál "skrytého mudrce" se stal pro taoismus - ale i pro jiné školy v Číně - typický. "Připravovat obtížné, dokud je snadné; provádět velké, dokud je nepatrné." (Má vše považovat za závažné, každý detail.)
"Ó jaká bezútěšnost! A její meze dosud nelze dohlédnout! Davy se radují a veselí, jako by slavily obětní hostinu, jako by stoupaly k terasám o příchodu jara! Já jediný zůstávám tichý a neúčastný ... jako dítě vyšlé z lůna, které se dosud neusmálo. Ztracen jako poutník, který nemá kde spočinout. - Já jediný se liším od ostatních, neboť ctím a velebím Matku, živitelku všeho." (V jiné kapitole píše Lao-c' o tom, že obyčejný člověk, když slyší o TAO, dá se do smíchu: kdyby se nedal, nebylo by to také TAO.) Toto učení kromě pozorování procesů přírody, kterému už Lao-c' přikládá základní důležitost, předpokládá skutečně i poznání intuicí a cvičení se v ní klidnou a tichou kontemplací až meditací. "Je možno poznávat svět, aniž vykročíme ze svého domu. Je možno nazírat TAO nebes, aniž vyhlédneme ze svého okna." (S tím souvisí Lao-c'ovo naučení, aby se mudřec "uzavíral vnějšku a zamykal brány smyslů.")
Ideální stav novorozeného děcka, o něm Lao-c' často hovoří, není takový proto, že by byl harmonií, ale proto, že je začátkem vzestupného pohybu: čím více se dokáži udržovat ve stavu novorozeného děcka, ve stavu klíčícího slabého, tím méně jsem v nebezpečí pohromy, jež stíhá dozrálé, přezrálé, přestárlé.
Lao-c' příliš výmluvně líčil blaho a vnitřní zisk mudrce, který povede "životosprávu" přímo ve shodě s TAO, tedy koneckonců s neporušenou přírodou, které tenkrát bylo ještě v Číně dost, než aby to nesvedlo sta a statisíce následovníků ke kontemplativnímu a esteticky oduševňujícímu hledání spočinutí v TAO, sjednocení se s přírodou a dosahování silně pantheizující harmonie - vliv toho se masivně projevuje až v zenovém buddhismu.
*
Předběžnou podmínkou, aby vůbec mohl mluvit, je tomuto antirealistovi právě to, aby žádné slovo nebylo pojímáno doslovně. Mezi Indy by byl užíval pojmů sánkhjamských[2], mezi Číňany pojmů Lao-c'ových[3] - a necítil by přitom rozdílu. - Mohli bychom zvát Ježíše, s jistou tolerancí výrazu, "svobodným duchem" - z ničeho pevného si nic nedělá: slovo zabíjí, všechno, co je pevné, zabíjí.
*
Největší filosofové v dějinách si protiřečili neustále - a ejhle: měli přesto pravdu; musí se dokonce říct, že měli pravdu právě proto, že si tak důsledně protiřečili. Největší filosof si tedy musí nutně neustále ve všem protiřečit, aby ohlédal pravdu poctivě, ze všech stran; jak ze slunečné strany, již každý pyšně ukazuje a má ji za svou jedinou, tak i z té odvrácené stránky, kam slunce nechodí a kde panuje věčný stín s bujícím jedovatým kapradím lží, podvodů a falešných podvrhů přísné logické důslednosti; ze stránky, k níž se lháři a pokrytci všech zemí nehlásí, zatajujíce ji. Člověk tudíž není žádné zářné slunce, jak o sobě prohlašuje, nýbrž jen jakýsi blbý balvan, jen jakési bludné kosmické smetí, necitlivé vyhaslé těleso s vázanou rotací, jež neohrabaně obíhá kolem svého božstva, jemuž ukazuje jen jednu svou tvář - totiž tu mediální, ne tu soukromou. Budiž. Ale pak zas nutně vidí jeho temnou stránku z opačné strany zavilý nepřítel lidského druhu, jímž jsem Já! A Já vskutku vidím! Vidím vše - ze všech stran. A vím, co vidím! Video deteriora proboque meliora sequor, jak praví klasik. Vidím to horší, za lepším však jdu.
Zřejmým protimluvem, leč nápadně pravdivým a moudrým, je i motto všech starořeckých kyniků, jak je hlásal Kratés z Théb i sám Diogenés ze Sinópé: "My kynikové, ačkoliv nemáme nic, máme všechno. Vy ostatní naopak, ačkoliv máte všechno, nemáte pro svou vzájemnou řevnivost a závistivost a strach o majetek a honbu za penězi a prázdnou slávou nic." A podobně tvrdí také Lao-c', že "moudrý člověk zůstává v pozadí, a právě tím se dostává v čelo lidí."
Je krásné a pravdivé si protiřečit. Jeden ze základních protimluvů Misantropových je například jeho vášnivá láska k přírodě a k divoké svobodě - a na druhé straně jeho nesmiřitelná nenávist k lidstvu. A přece je právě v tomto zdánlivém protimluvu obsažena ta nejpravdivější myšlenka na osvobození! Je v něm přímo vzorec pro to, jak být volný jako zvíře a nespoutaný jako živelná příroda, běsnící v blescích a hromech a v ničivých zemětřeseních proti okovům člověka! Neboť hle: Nenávist má osvobodila mě. Osvobodila mě od člověka! Osvobodila mě od trpké poroby a bídného otroctví, jež on přináší všem tvorům. Vivat odium! Vivat, crescat, floreat odium! Ať žije nenávist! Ať žije, roste a vzkvétá nenávist!
*
S lidmi jste uprostřed světa, který se vymknul z kloubů a šílí, uprostřed světa, jenž je v nepořádku a jenž není normální. S nimi můžete být jakkoli sám, přesto veškerý ponor na dno své duše je zhola vyloučen. Musíte být víc zvířetem, odpoutaným od všeho lidského, i od soucitu s nimi, aby mělo oduchovnění nějaký smysl. Lao-c' říká, že příroda ani mudrc neznají slitovnost. Lidstvo je pro ně totéž, co neužitečná zátěž. Čím výš chcete stoupat, tím víc musíte té lidské zátěže odhodit. Musíte na tu verbež zapomenout! Zapomenout, že jste kdy patřil k ní a měl s ní něco, byť malinko, společného! Pak jste dosáhl osvobození a osvícení a takto očištěn můžete se vrátit zpátky mezi zvířata, odkud jste vyšel a kam patříte. Všechno ostatní je vedlejší, slepá ulička evoluce. Všechno ostatní je škodlivé a nenormální. S divokými zvířaty po boku se ještě můžete oddávat jalovému snění o tom, že je se světem všechno v pořádku. Ono to tak sice není, vinou lidí, leč jednoho dne opět může být. A Já budu připraven na ten den.
*

POZNÁMKY:

[1] žu = "humanitně" vzdělaní specialisti; žu znamenalo "ohebný", "poddajný" a mělo tedy asi dost pejorativní přídech.
[2] Sánkhja - indické nábožensko-filosofické učení držící se dualismu ducha a hmoty. - pozn. překl. J. F. (Poznámka Misantropova: blíže o pojmu sánkhja viz D. Zbavitel: Starověká Indie - 3. část nebo Óšó: Nejvyšší nauka - 2. část anebo E. Bondy: Indická filosofie.)
[3] Lao-c' - staročínský myslitel (v 6. století př. Kr.), starší vrstevník Konfuciův, mnohem více nábožensky založen nežli Konfucius, hlásal, že jediným člověka důstojným úkolem je Tao, tj. pravá (ale člověku nepochopitelná) věčná cesta, cesta ctnosti, duchovnosti k bohu. - pozn. překl. J. F.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm