Mé zločiny proti lidskosti

23. ledna 2012 v 19:50 | Misantrop

Nic proti lidem - ale ta mrzácká verbež mě prostě provokuje.

Zmar vám, vy jedni misionáři lidskosti sympaťáčtí!

Lidi jsou smradlavá verbež a žádné jejich svatouškovské pokrytectví ani žádná oblbologistická humanistická propaganda mě neošálí! Člověčiny, jichž si jsou lidi vědomi, ale proti nimž marně hledají lék, jsou zvyklí zamaskovávat. Humánnost či lidskost je u nich však předmětem nezřízené pýchy. Proto mě nezblbnou: hodnotím totiž obojí stejně - jako smrdutý lidský výkal, jenž bude stále otravovat, dokud lidstvo nevyhyne.

Jsou lidi, kteří svým lidským rozměrem překračují hranice únosnosti. Horliví hlasatelé lidskosti jsou nejlítější zločinci. Pášou nejzavileji ty nejstrašnější zločiny proti zvířeckosti. Svatý Tonda Antoine de Saint Exupèry ze Svatého Bujarí je zatížen vinou úmyslu vyhladit ostatní zvířata a udělat z naší společné planety "Zem lidí". Tento klackovitý "Malý princ" je vinen zločinem podněcování k umění zotročovat lišky pod pokryteckou záminkou tzv. "přátelství". Nepodařený spasitel lidstva Ježíš Nazaretský, král židácký, se odsuzuje k trestu smrti ukřižováním za zvrhlý čin kanibalismu, jehož se dopustil při "poslední večeři". Za oběť jeho zvráceným choutkám tenkrát padl nicnetušící beránek, jenž byl záměrně vykrmován, aby byl posléze sprostě zaříznut. O Kristově nezřízené lidskosti hovoří dále skutečnost, že onen začal při této kanibalské žranici a pitce nehorázně vtipkovat, řka: "Toto jest mé tělo a toto jest má krev". Tento "učitel lidstva", mučitel zvířat a vychovatel k lidství je taktéž nechvalně známý tím, že chytal ryby, aby jimi nacpal nenasytné chřtány svých "pěti tisíc" kumpánů. Oba zločinci se trestají nepodmíněnými rozsudky smrti, proti čemuž není odvolání. Budiž to výstrahou pro ostatní, kteří by si chtěli počínat stejně lidsky.

*

Zkrátka, opět mě dostihla únava z lidskosti a z potvora jménem zlověk.

Opravdu povedená taškařice. Jak dojemné myslet si, že osobní oběť změní samou podstatu zlověčí nátury. Krásně si to lidová tvořivost vymyslila! Jestli kdy někdo každý den neustále zachraňuje lidstvo - tu věčně krvežíznivou kanibalskou chasu - před "hříchem" upadnutí do zločinu proti lidskosti, pak to není Ježíš ani Milarepa, nýbrž jsou to zvířata - nevinné oběti na oltáři lidské zvrácenosti. Nebýt možnosti denně ukájet své vražedné sadistické sklony na nebohých zvířatech, vrhli by se lidáci sami proti sobě - známe přece z archeologických nálezů, že minulost lidského plemene prošla bohatou a dlouhou lidožravou fází. A je otázka pro seriózní vědecký výzkum, není-li snad dávný překotný vývoj mozku pračlověka, jdoucí až do současných patologických rozměrů, právě důsledkem onoho lidožroutství a masožravosti vůbec. Víme přece, jak priony z mozku vlastního druhu ovlivňují vznik nemoci šílených tvorů, krav, lidí... A nejedná se jen o minulost. Člověk se totiž v zásadě nemění. Říkám proto, že jen silná hrozba zákonné odplaty, společenská tabu, kulturní stravovací návyky a zlozvyky a mučení nevinných zvířat, zabraňují plnému propuknutí všelidského kanibalismu. Toto je současnost; přičemž různá zvrhlá individua s narušenou psychikou a porušeným sebeovládáním, osoby bez mozku i bez sebezáchovného instinktu, se dopouštějí kanibalismu i dnes, právě teď. Otázkou je, zda termín "kanibalismus" nelze vztáhnout i na každé obyčejné masožroutství, věříme-li - jako kupříkladu Já -, že zvířata jsou naši bratři a sestry. To už by bylo pro "někoho" zřejmě příliš. Někteří lidé se domnívají, že vzhledem k rostoucímu přelidnění a ubývání přírodních zdrojů nás v brzké budoucnosti čeká nějaká nová forma celosvětového kanibalismu. Tomu bych věřil, jak znám lidi.

*

(Zápisky Misantropa: Filozofická pornografie, psaná formou deníku a stylem zločinu proti lidskosti)
Vhodné pro děti

Asi ze všeho nejmíň bych se chtěl jmenovat Bohumil Pokorný. Ale skutečným vrcholem nelidskosti je nemít žádné jméno.

Kristus neuspěl a svůj život prohrál; příliš lacino se vzdal smrti a tím se stal pravým rytířem lidskosti. Mne nezajímají němé mrtvoly. Nemám v sobě dost lidskosti, jsem dravá nelidská stvůra, kráčející přes bezvládná těla třicetiletých starců. Nevnímám jejich ohlušující pokřikování. Nevnímám jejich výčitky:
"Ty nelidská stvůro, takhle jít za svým přes mrtvoly!"
Nevnímám jejich prosby a lákání k tomu, abych je následoval. Příliš jsem zaujat vzdorem proti smrti. Chřestění našich zkřížených zbrojí se ozývá daleko a potvrzuje moji vzpouru, můj zločin proti lidskosti.

Když si budu tropit smích ze súdánských dětí, umírajících na podvýživu, nebo když se budu pošklebovat Židům, spáleným v koncentrákách, budu považován za zrůdu, za nelidského netvora, i když nemůžu za hladomor, ani za genocidu. Řeknou, že jsem ranil jejich city. Takový nesmysl! Jako kdyby se lidskost někdy vyznačovala nějakým citem! Právě lidskost je všechno kruté a bezcitné! A když to teda vyjádřím, vzbudím jejich nepřátelství ke mně ze zcela jiného důvodu: z jejich vědomí o mé chybě. Protože jakmile nespojuju lidskost se vznešeností, jako to dělají samolibě oni, a dám to nepokrytě najevo, třeba i předešlým cynismem, odhaluju tím svoji příslušnost k menšině tak malé, že bych stěží našel spojence. A na to právě lidi čekají: číhají na příležitost někoho snadno zlikvidovat, i když je jim, zrovna jako mně, šumafuk jedno, kolik dětí umře hlady v Súdánu, nebo co se dělo se Židy v koncentrákách. Cynik je snadný terč, lehce napadnutelný, protože lidskost je nedotknutelná, nikdo se nesmí opovažovat pochybovat o citech lidstva a urážet jejich zločineckou čest. Súdán hladoví vinou nepřiměřeného pastevectví a neuváženého zemědělství, což přeměňuje zem v poušť. Genocida Židů za II. světové války nebyla ojedinělým zjevem a ničím neobvyklým pro lidi. Skoro bych váhal, co je vlastně ta lidskost. Tak proč se tomu s chutí nezasmát!

*

Majitel zdejší chatky, jež je zároveň i včelínem, tuto pečlivě uzavřel, takže je možná mimo vlast. Já se zde tudíž bez obav koupu, ale ostražitý být přesto nepřestávám. Kdyby tak věděl a viděl, jak klidně užívám jeho majeteček, jako by byl můj, ještě k tomu úplně nahý, jen vzduchem oděný, to by byl zase zločin proti lidskosti! To by byl zase poučující výklad o tom, co se nesmí a hlavně co Já nesmím! Naštěstí tu není žádný lidák, a tak svobodně užívám slunce a vody bez morálně-zákonných pouček.
(Misantrop: der Wandervogel)

*

Existuje sice naoko vstřícná a otevřená instituce, nazvaná podle jednoho velice známého londýnského parku, ale protože si tam může rádoby svobodně otevřít hubu kterýkoliv pomatenec a blázen a hlásat tam své neškodné a zmatené bludy, neporuší-li ovšem svou nevymáchanou držkou nějaký z nemála autorských práv či protirasistických a protinacistických zákonů a jiných zákonných opatření na ochranu lidskosti, nepoznáte rozdíl, promluví-li kousek dál z výšin bedničky od mýdla pro změnu nějaký jasnozřivec. Nesmí se ovšem tou řečí přestoupit zákon. To je "svoboda", co!

Proč jsem Já schopen tak obrovité nenávisti ke zbytkům mé vlastní lidskosti a hlavně k jejich lidskosti, když jsem poznal, že stojí za hovno - a oni to hovno tak hrozně milují a hájí ho, jako kdyby nebyla pravda, že se nemůžou vyvíjet k lepšímu, ani jako species, ani jako societas! Nemůžou dokonce už ani stagnovat; aspoň to kdyby mohli! Jenže nemůžou. Podívejte se na ně, na ubožáky: Těch potřeb! Té spotřeby! Té rozmazlenosti! Těch zákonů a zákazů! Těch lidí! Té ničemnosti plný necesér! A vrátit se nemohou. Oni už se jen zhoršují: ne pár dekád, ne pár století, ani ne pár tisíciletí - ale několik milionů let! To je to nejstrašnější! A za tu dobu si ničeho podezřelého nevšimli...

Ale zkuste postavit mimo zákon a vystavit všeobecnému opovržení třeba takový islám s jeho miliardou potenciálních teroristů! Nebo křesťanství, které má na svědomí také mnoho zločinů nejen proti lidskosti, byť čert vem lidskost, ale hlavně proti přírodě a zvířatům! Ani komunisty nelze zakázat. Takových adeptů na kriminál nebo oprátku by bylo hodně. Ale zavřít nebo zlikvidovat je všechny není prostě uskutečnitelné. A v tomto duchu bychom mohli směle pokračovat, až by došli na řadu všichni malí provinční tyrani a úředníčci, kteří by kdy chtěli do něčeho vtisknout svou zmýdelnatělou pečeť a na něco obtisknout svoje inkoustové razítko. Takto bychom si vykoledovali nanejvýš nějaký druh krevní msty, nějakou fatvu, exkomunikaci, úřední popotahování, džihád, křížovou výpravu proti svobodě! A veřejné mínění by se postavilo proti. Ne ani tak "za něco" tímto svým "proti", protože nemá za co. Nehájí svobodu, ale pouze svůj nerušený klid otroka, jemuž je jedno, kdo je jeho pánem. Hlavně, že má svůj chléb a hry. Ale to už se vracíme tam, kde jsme byli.

Když už má někdo vládnout, tak by to měli být ti, kteří svou zemi milují a ne ti, kteří ji znásilňují. Králové mají vládnout tvrdou a nelítostnou rukou pouze těm přemnohým špatným, kteří si nedovedou vládnout sami a kteří by jinak, ponecháni sami sobě napospas, dávali jen průchod své zhoubné špatnosti, jejíž jméno je "lidskost". Bohužel to tak není. Lidskou podstatu nezmění ani faraónova berla a důtky. Vysoká královská koruna z ptačích per a drahocenných démantů je jen odznakem moci, nikoliv mocí samou či mandátem moci; a už vůbec není odznakem odpoutání se od špatných lidí. Nad špatnými vždy budou panovat jiní špatní. A oni jsou špatní! Ale kdyby to tak nebylo? Kdyby politická moc nekorumpovala všechny zúčastněné, ať jsou nahoře či dole? Kdyby nedílnou součástí lidstva někdy nebyla ta stálá volezlá základní zparchantělost? Co by se muselo stát?

Schizofrenie je choroba, jejíž druhé jméno je LIDSKOST. Už myšlenkový svět starověkých Egypťanů byl schizofrenní, znal dualitu duše a těla. Tomu, čemu se bude později říkat "duše", říkali staří Egypťané "dvojník" (Ka). Ten se po smrti oddělil od svého nositele a putoval do říše dvojníků v západním Ókeanu. Tělo mrtvého nositele bylo nabalzamováno a dokud se nerozpadlo v prach, žilo samostatně dál v podsvětní říši mrtvých, užívajíc všech radostí života. Bylo jedno, byl-li to člověk nebo kočka, nebo jediný bůh na nebesích - sokol. Tato starobylá kultura se ještě nevyvyšovala nad ostatní tvorstvo. I hovnivál požíval posvátné úcty. Proto byla tak silná a proto nás dodnes fascinuje. Ale ta schizofrenie, ta choroba, ta lidskost už tam byla také jako předznamenání pádu, který se postupem doby bude zvyšovat až do závratna - a až do nenávratna.

Počátkem choroby, zvané "lidskost" či "lidský mor" či "lidská Rakovina", je již to, hledí-li si člověk nebo celá lidská kultura přehnaně své duše a zabývá-li se příliš svým nitrem. Ta chorobná introspekce ubírá mu sílu a nevinnost divokého zvířete. Zkoumání ledví je typickým znakem zvířete v kleci. Ta zahloubanost, svědomitost, mravní muka jdou leckdy až k mezím sebepoškozování, kdy zvíře již nelomcuje marně mřížovím a nesápe se na své věznitele, leč místo střev trýznitelových trhá své vnitřnosti na kusy, nikoli katanovy; škube si svou srst, ne vlasy lítice, jež jej ujařmila a na niž svými ostříhanými drápy nedosáhne; je mu těsno ve vlastním zesláblém těle, zatímco despota prospívá. Klecové zvíře už ztratilo naději, vzdalo se boje, dostalo takzvaně "rozum", nevzdoruje; už nedoufá, že bude opět někdy součástí toho velkého svobodného světa tam venku; nedoufá, že znovu bude smět odpočívat s hlavou v klínu paní Přírody a se rty u prsou Matky Země; ví, že už nezapustí kořeny do její půdy, jak je to dopřáno každému jívovému proutku u potoka; nedoufá, že bude moci poznovu volně běžet s větrem o závod, kam se mu zlíbí; nedoufá již více v nic, oči má vyhaslé, neb je mrtvé, hluboko uvnitř již nežije... - a tak si toto nešťastné zvíře stvořilo náhradní domov v nedozírných hlubinách své ztrápené duše. Tam je ještě tolik prostorných dálav a obzorů ani jitřní hvězdou, ani Lunou netušených! Pojďme tedy tam, kde ještě můžeme být sami a kam Oni nemůžou!

Také přebujelá paměť je příznakem choroby, jejíž jméno je "lidskost". Já sám kolikrát klnu a zlořečím své zázračné paměti, která uchovává vzpomínky na slova, věci a události staré málem jako má vědomá mysl, jako by se byly staly včera. Pamatuji si všechno, nic se léty nevytrácí. Najmě nemohu zapomenout na všechny křivdy a traumata a ponížení, jimiž jsem za život prošel. Spíš zapomenu to dobré než to špatné, a jedno pro druhé. Ach, ta moje chorobná paměť! Jak rád bych ji vymazal! Kdyby nebyla zároveň mou nejvěrnější přítelkou, současně Indrovým hromoklínem, žezlem kouzelné moci, nástrojem pomsty a také jedinou účinnou zbraní proti celému lidstvu, mému osudovému arcinepříteli, věru že bych si již našel cestičku do tupé prázdnoty zapomnění! Ale nezbloudil jsem nikdy. Pokud by Oni, lidstvo, byli hadím uštknutím, má paměť by pak byla sérem, vyrobeným ze slin jejich jedových žláz. Ale Já jsem víc plivající kobra než člověk.


Vždycky je to však člověk, vůči komu si jiný člověk musí dokazovat svou zbaběle heroickou lidskost, morální nebo mocenskou převahu. Vždycky je to člověk, na kom si jiný člověk musí vybojovávat svá tzv. "lidská práva". A nejčastěji je to zase člověk, kdo jinému člověku ukrátí jeho ničemný život, kdo ho mučí, upaluje, vyslýchá a uzavírá do kamenných kobek.

Tohle mě opravdu nedojímá. Když si uvědomíme, že člověk denně vyhubí na 140 živočišných druhů a vykácí les o rozloze několika fotbalových hřišť, nemluvě o miliardách zabitých obětí na jeho průmyslových jatkách, přičítaje v to i jeho neustálé zamořování světa toxickými látkami a spalinami atd. atd., ty škody ani nelze všechny vyčíslit a vyjmenovat, co člověk napáchá - pak se žádný soucit s touto zemskou Rakovinou jaksi nedostavuje.

Podstata "lidských práv" spočívá v subordinaci a v ničem jiném. Když český kníže Břetislav I. zavedl v XI. století v našich zemích poprvé zákoník, který nařizoval stíhat vraždy, měl na mysli patrně právě tuto subordinaci. Nešlo mu o právo každého jednotlivého člověka na život, na jakousi povšechnou lidskost a lidské zacházení (stejně nikdo netuší, co to vlastně, k čertu, znamená), ale o nastolení pořádku a subordinace v tom, kdo koho bude napříště moci zabíjet z moci prvorozeného vládce nad svými poddanými. To proto, aby v tom nebyl bordel. To je podstata "lidských práv", kdo by se jimi vzrušoval. Vždyť jsou to jen lidi.

Chybami se hemží i publikace, které by měly být obzvláště přesné, jako jsou např. jazykové učebnice. Některé jsou dokonce tak odfláknuté, že je to až s podivem, co všechno se dá zkurvit - a ještě je jim za to udělena jakási cena! Cena za co, smím-li se ptát? Ledaže by to byla cena za lidskost, protože za kvalitu to dozajista nemůže být.

*

Ten Villiers mě nejen plně zaměstnává, inspiruje, baví a poučuje, ale mám s ním i společnou řeč a krade dokonce moje myšlenky! Jako například v povídce Touha být Člověkem. V ní mi ukradl posedlou myšlenku stát se strážcem majáku. Vykonat nějaký krutý zločin proti lidskosti a v tichosti zmizet nadobro do opuštěné samoty na nepotřebný maják a dožít tam jako stylita na vrcholu sloupu kdesi uprostřed pouště.

*

Vaše ideály kotví vesměs na půdě ubožácké lidskosti.
(L. Klíma: Lidská tragikomedie)

*

Abyste milovali lidské bytosti, musíte nejprve milovat lidskost. Abyste milovali ženu, musíte nejprve milovat ženy. Nenacházím sílu.

Jsi sám a nejsi sám. Mačkáš se mezi lidmi, kteří jsou ještě naživu, ale kteří nikdy nežili. Když se k tobě natáhnou, jejich ruce s dobrými úmysly jsou jen amputovanými pahýly. Jejich zájem je zmrzačený proviněním a omezený na hranice jejich miniživotů. Byl jsi vhozen do proudů moře lidskosti a neviditelně jsi uvízl na mělčině. Nejsi sám. Moje pěst mlátí dnes večer do zdi stejně jako ta tvoje. Život můžeš vést jen o samotě, a ty to víš.
(H. Rollins: Solipsista)

*

Ale samozřejmě, že to bude! Svět se stane jednou velkou přehlídkou domácího zvířectva. Všichni budou krásní a čistí a pojištění a načesaní s brýlemi a zářivým úsměvem a bez viditelné vady - ale všichni budou také naprosto přešlechtění, zdegenerovaní a neschopní svobodného života. Přesně o to jim ale jde! A teď tuhle neživotnou stvůru chtějí udělat i ze mne! Ze mne! Já, který tíhnu naopak k úplně protilehlé straně životního principu! Já, který nikdy nepřijal již jen jakýkoli náznak lidskosti za svůj! Já, který bych nejraději žil se zvířaty v lese a pásl se večer na loukách se srnkami! Ze mne chtějí udělat - člověka?

Chtěl jsem prchnout, vyhnout se jim, ale na úzkém mostě mě ta pakáž lidácká sevřela mezi sebe - mezi sebe! - a nebylo úniku. Musel jsem jít s nimi pomalu v jejich tempu, ó hrůzo vtělená, a vyposlechnout všechny jejich žvásty, vycítit všechnu jejich ohavnou blízkost a přičichnout k jejich odporným zápachům lidskosti! Byl jsem zralý k zhroucení, málem jsem omdlel tou ošklivostí a byl bych s chutí vraždil.

Kdyby dítě vyrůstalo skutečně mezi zvířaty, pak by však dlouho nepřežilo. Nezvítězilo by silou své lidskosti nad svými "méněcennými" zvířecími pěstouny a neovládlo by jako člověk, Mauglí či Tarzan zvířecí říši. Ne, mezi zvířaty by žádný člověk, slabý a slaboduchý, dlouho nepřežil, pokud by musel žít jako skutečné zvíře. To je možné jen ve vybájených příbězích. Zvíře uvězněné v lidském těle nikdy nezvítězí; je to totiž neživotná zrůda, jež je odsouzena trpět svou polovičatostí až do konce života. Nezapírám, že lidé-zvířata existují. Vždyť jsem jeden z nich! Avšak tyto obojaké zrůdy trpí nedostatky obou světů, zvířecího i lidského, a radují se též z obou těchto světů, nenáleží však plně žádnému z nich. Vím o čem mluvím, mluví ze mne má vlastní zkušenost.
(Misantrop: der Feuerteufel)


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm