Proč to škola vykládala tak idiotsky? (citáty)

20. února 2012 v 15:47 | Misantrop
Miroslav Kemel

*

Příbram 1. prosince 1960 ... čtvrtek
Čtu vlastní životopis Benvenuta Celliniho a s údivem shledávám, že pikareskní příběhy, které mám tolik rád, jsou mnohem realističtější, než jsem si myslel. Všechno se to opravdu stalo. Ohromuje mě to. Ta bezcennost lidského života, ta spousta gest, to křížení mečů pro maličkosti...
To je tedy renesance, o které jsem si myslel, že byla nejušlechtilejší dobou v dějinách. A zatím papež, kardinálové, král a vévodové byli obklopeni lidmi, kteří kradli, cizoložili, zabíjeli, pomlouvali, lhali... A měšťané rovněž a umělci samozřejmě také. Papežové měli nemanželské děti, které se stávaly v osmnácti letech kardinály, příbuzní se vraždili, jako by se nechumelilo, když měl vévoda špatnou náladu, dal klidně zavřít do hladomorny svého nejmilejšího přítele.
A umělci, ta obrovská nedotknutelná jména z dějin umění, ti posvátní velikáni se pomlouvali, nenáviděli, pobíjeli pro křivé slovo, pro přízeň panovníka, pro zakázku... Dělali si co mohli nejhoršího a nemohli si navzájem přijít na jméno. Tak tedy vypadala renesance. Opět mám důvod nenávidět školy. Proč nám tohle někdy někdo neřekl? Proč se žvaní o quattrocentu a cinquecentu jako o vrcholu lidského ducha, o vrcholu duchovní a mravní harmonie? Vždyť to není pravda.
Já trouba jsem si tu dobu tolik idealizoval a svého času jsem tvrdil, že věřím v příchod nové renesance. A nikdy jsem si nedal práci s přemýšlením, co to vlastně renesance byla. Viděl jsem jen veliká umělecká díla. Obrazy, sochy, architekturu... A nevšiml jsem si, že nebýt jistých hospodářských faktů v italských republikách, nebýt toho, že v té době byl papež a někteří vévodové a králové velice bohatí, že by nebylo Michelangelovy slávy.
Žádná duchovní kvalita, žádná harmonie, ušlechtilost a já nevím, co ještě, ale plné truhly v pokladnicích daly vzniknout renesanci. Církev soupeřila se světskou mocí, papež závodil s florentským vévodou a jejich koňmi byli malíři, sochaři a architekti.
Proč nám to ve škole vždycky vykládali tak idiotsky?

*

Ty si myslíš, že lidi jsou takový, jaký se chtějí zdát, myslíš si, že svět je vopravdu spravedlivej a počestnej, jak tě to učili ve škole a na universitě; ale to není pravda. Je to všecko předstírání, který má jedinej cíl: zabránit, aby se ti zbabělí a zotročený lidi nebouřili.
(G. B. Shaw, Živnost paní Warrenové)

*

"Vztekem a hanbou bych se zalkla, když pomyslím na ta hořká, potupy plná léta, kdy jsem chodila do školy! Toho bezmezného, bezectného otroctví!... - A v těch neslýchaných mučírnách musí člověk ztrávit své mládí, kdy krev se pění, všechny nervy hrají, tělo by stále tančit chtělo, - a to jen proto, aby se naučil trochu toho slabikování et hoc genus omne, - čemuž chápavější dítě naučilo by se za rozumného vedení, bez otročiny, mezi hrami, ve volné přírodě, za jeden, dva roky. A umí-li kdo ty nejzákladnější elementy, naučí se, má-li vůbec hlavu k myšlení, ostatnímu soukromým amaterským studiem sám a zdravěji a lépe, než pod školskou vysušující, umrtvující, přepínající dresurou; kdo však není autodidaktie schopen - na hnůj s ním! - Nu - dnešní roztomilé školství je patrně nutné, vyplývajíc z poměrů, - a snad je lidskému, bídnému, otrockému, k otroctví zrozenému a v otroctví jedině kynoucímu stádu přiměřené. Škola za každých okolností působí zkázonosně na děti jemně konstruované, jednotlivce vyšší, neobyčejné. Více záleží na jediném neobyčejném duchu, než na milionu lidského továrního zboží! Strašně nerada chodila jsem do blbárny, - a ve škole jsem vždy mnoho trpěla, ba naučila se tam vlastně znát jen písmeny - a jiní bojácnosti a lživosti. Vše, co vím, mám z kněh, které by ve škole dětem ani nepůjčili. Nikoho jsem tak nenenáviděla jako učitele své, ač nebyli tito zlí lidé, a myslím, že není většího nesmyslu, než žádat, aby ušlechtilí žáci své učitele milovali: neboť učitel zůstane stále pánem a ušlechtilý hoch je nutně hrdý a bolí a uráží jej každé poroučení; přilnout ke svému poručníku může jen otrocká duše. Sestřičky, my jsme ženy, nejsme tak hrdé, čestné jako muži, máme otrockou krev, - a přece trpěly jsme tolik školní otročinou. Ano, pro vyšší bytosti jsou školská léta nejstrašnější dobou života! Mnohý čtenář bude se zajisté ušklíbat a řekne: 'To je vše nesmyslně přehnáno! Mně nebylo ve škole tak zle!' Čtenáři takovému pravím jen ve vší uctivosti: 'Za to nemůžeme, že ráčíte být hrubý, necitlivý, otrocký tlustokožec a že nemáte ani tuchy o tom, co cítit může jemná duše, která musí ležet na hnoji a nechat na sebe plivat, - na hnoji, v němž vy se s rozkoší válíte, vy, jenž všechny plivy bez hnusu slízáte!' V podstatě je a zůstane komparace naší školy k trestnici pravdivou. Každý učitel, jenž by dětským tělům a duším chtěl dopřát jen pátý díl přirozené volnosti pohybu, totiž neničil jejich těla a duši, čině je loutkami a automaty, byl by ihned sesazen. Mluvím ovšem o ušlechtilejších dětech, - obyčejné stádo vezmi čert! Však dost už o těch prašivých kasematech, mučírnách a lidomornách."
"Prosím tě, jak přišla jsi k té moudrosti?"
"To si můžeš myslet, že ne ve školách. Hnila jsem za škamnami na štěstí jen 12 let. Co vím, vím ze soukromé lektury a z přemýšlení."
(L. Klíma, Soud Boží)

*

Co jest platno učiteli ve škole, že žákům vypravuje, jak i ten nejmenší tvor cítí bolest, jak je pravým přikázáním lidskosti, abychom nikoho netýrali, co jsou platna tato krásná slova, když vyskytne se taková hokynářka ve Vršovicích, která zavolá si ze školy vycházející děti a řekne: "Františku a Toníku, tady máte dva krejcary a utopte mně někde tuhle starou kočku!"
Proto jest jistě nyní těsně před školními prázdninami třeba, aby ve školách bylo přednášeno o ochraně zvířat a o ochraně přírody.
A současně s tou přednáškou aby i rodičům bylo vštípeno, že každý i ten sebemenší tvor má právo na život.
Aby rodičům bylo vysvětleno, že nesmějí nechat děti řádit v přírodě barbarsky, že není to zájmem o přírodu, když dítě dělá si sbírku brouků a motýlů a přitom ubohé tvory zaživa napichuje na špendlíky, aby se tam trápili po celé hodiny.
Než se děti rozejdou, jest nyní nejvyšší čas. Každé opoždění může mít vážné následky.
Třeba jen zapamatovat si slova kriminologa a sociologa Alfreda Nicefory, že většina mladistvých trestanců mučila v útlém mládí zvířata!
Svět zvířat - 1. 7. 1910

*

Strašně snadné učení ve škole mi poskytovalo tolik volného času, že mě vidělo častěji slunce než pokoj. Jestliže mí političtí protivníci prozkoumávají s laskavou pozorností můj život až do doby mého tehdejšího mládí, aby mohli s úlevou konstatovat, jaké nesnesitelné kousky vyváděl tento "Hitler" už v mládí, tak děkuji nebesům, že mi ještě i teď něco poskytují ze vzpomínek této šťastné doby. Louka a les byly tehdy bojištěm, na kterém se řešily vždy přítomné "rozpory".
Nevím, zda by tento výpočet souhlasil. Jistý byl jen můj neúspěch ve škole. Co mě bavilo, to jsem se učil, především všechno, co bych podle svého názoru později jako malíř mohl potřebovat. Co se mi z tohoto hlediska zdálo bezvýznamné, nebo mě nijak nepřitahovalo, to jsem dokonale sabotoval. Daleko nejlepší byly mé výkony v zeměpise a ještě lepší ve světových dějinách. Dva oblíbené předměty, v nichž jsem ve třídě vedl.
"Učit se" dějepisu znamená hledat a nalézat ty síly, které jsou příčinou oněch působení, které máme potom před očima jako dějinné události.
Umění číst a také učit se znamená i v tomto případě zapamatovat si podstatné a zapomenout nepodstatné.

K vynalézání nestačí mechanicky osvojené vědění, nýbrž je třeba vědění oduševnělé talentem. Na to se však dnes u nás neklade žádný důraz, stačí mít ve škole dobré známky.

Takzvaná "inteligence" hledí s opravdu nekonečnou blahosklonností s patra na každého, kdo neprošel obligátními školami a nenechal si do hlavy napumpovat potřebné vědomosti. Otázka nikdy nezní: co člověk dokáže, nýbrž co se naučil? Pro tyto vzdělance je sebevětší dutá hlava důležitější - jen když vlastní potřebná vysvědčení - než ten nejčistší hoch, kterému tato drahocenná pouzdra scházejí.

*

Zaujalo mě vyprávění o osvíceném buddhistickém panovníkovi Ašókovi z poloviny třetího století před současnou érou. Něco takového, podobný jev, stejný způsob osvíceného vládnutí, jaký ztělesňoval král Ašóka, je v dějinách naprostý unikát, lidužel však unikát neopakovatelný. Pravý filosof na trůnu. V Indii požívá Ašóka dodnes zasloužené úcty, ale jinde, například u nás, toho o něm není mnoho známo. Takový výjimečný monarcha by měl být přitom neustále zmiňován a dáván za vzor. Nepamatuji se, kupříkladu, že bychom se o něm učili ve škole. Ale to u takové zapšklé instituce, jako je povinné školství, nepřekvapuje.

*

Na co je škola? Až na to, že je důležitým článkem v řetězu budoucí kariéry a že velice brzo odtrhne dítě od hraní k povinnostem a úkolům, není na nic dobrá. Aspoň tak soudím podle sebe. Číst jsem uměl dávno před vstupem do první třídy; vědomosti, které mám, jsem nenabyl ve škole, ale až samostatným studiem dlouho po ukončení veškeré školní docházky, kdy nechuť ke vzdělání, vyvolaná donucováním, odezněla a Já pocítil potřebu zaplnit prázdný mozek vědomostmi podle vlastního výběru a zaměření. Zatím chudáci děti, jež škola nebaví a chodí proto "za školu", jsou kvůli tomu týrány a zavírány za trest do pasťáků na tzv. "výchovný dohled", kde jsou drženy jako nějací zločinci za mřížemi! Jen nelítostná verbež může necítit tu podlost!

*

Ani pomocí lupy nenajdete v učebnicích historie zmínku o někom, kdo aspoň přibližně věděl, jak správně žít! Ve škole vás ostatně nenaučí ani to nutné minimum, jež sami uznávají jako svůj principiální úkol. Viz slavné Komenského heslo "Škola hrou". Proč jsem tedy dostával tak často poznámky do žákovské knížky typu "Hraje si při vyučování"?!

Nejsem nic, nejsem nikdo, nejsem zrovna ten, o němž se říká: "To je seriózní člověk." Nedosáhl jsem žádného jejich vysokého vzdělání, protože škola mě zklamala a záhy mě přestala bavit. Do školy jsem se těšil. Číst jsem už uměl a nyní jsem se těšil, co nového mě škola naučí. Nenaučila mě nic, kromě toho poznání, že tam už nechci být a že nestačí být chytrý a dychtivý znalostí, ale že hlavní je být poslušný a hodný a nevyčnívat z řady. Které předměty mě bavily, ty jsem se ani nemusel učit. Stačilo mi to, co jsem pochytil během vyučování. Co mě nebavilo, to jsem ignoroval. Když mě nutili něco bezduchého se šprtat, předstíral jsem, že se učím, ale zatím jsem si potají četl dobrodružné a vědecko-fantastické romány. Když se psal diktát z češtiny, měl jsem vždy jedničku. Když se psala slohová cvičení, učitelka vždy předčítala celé třídě moji práci jako vzorný příklad. Dodnes mají ve škole vystavený jeden můj obraz, který jsem namaloval ve výtvarné výchově. Chodil jsem dobrovolně do nepovinného kroužku malování. Pak náš učitel utekl před komunisty do Francie. Ani už nevím, jak se jmenoval a jestli se tam nestal slavným. S mým nejlepším kamarádem z lavice jsme znali každé hlavní město jakéhokoliv státu na světě, čímž jsme dráždili naši učitelku zeměpisu, která je neznala. Byli jsme jako dva bratři. On je levák, Já jsem levák. Jeho ty hovada přeučovali na praváka, až z toho začal koktat, Já to samé. Líp by nám bylo mezi divošskými Kelty, kteří považovali levou ruku za čarovnou, než mezi našimi "vysoce kultivovanými" moderními dědici židokřesťanství! Imitovali jsme slavnou komickou dvojici Laurel & Hardy, čímž jsme bavili celou třídu. Při sborovém zpěvu jsme my dva schválně zpívali falešně, čímž jsme strhávali i ostatní, z čehož jsme měli legraci. To dovede jen někdo, kdo má absolutní hudební sluch! To on mi doporučil k poslechu vznešenou velebnost Verdiho opery Nabucco! Můj kamarád je dnes ubohým epileptikem a alkoholikem, Já jsem Misantrop a vyvrhel společnosti. Vidíte? Oni zničí každý talent, zlomí každého svébytného ducha! Oni si vypiplají jen poslušné otroky, kteří budou užiteční pro jejich těžkopádný stát. Oni nepotřebují výjimečné individuality. Vědí, že skutečný génius je géniem jen sám pro sebe. Skutečný génius nikdy nevydá své nadání do služeb jejich chmurné společnosti.

*

DÍTĚ: "Co je to škola?"
SVĚT: "Škola je průpravou do velkého světa dospělých. Říkají, že je určená na to, aby naučila děti číst, psát, počítat a jiným vědomostem, ale hlavním cílem školy je vygumovat mozek."

*

Po snídani jsem se vydal z tábora k Hirschlu, ale po pár krocích jsem se málem znechuceně vrátil, protože se po stezce poflakovalo stádo hulákajících školních parchantů. Řvali jako na lesy. Je smutné, že řve-li někdo, používá se k tomu expresivní rčení "jako na lesy". To také hodně vypovídá o lidech. Nevím, co ty parchanty v té škole učí. Číst pořádně se tam nenaučí, psát také ne, mluvit kloudně rovněž ne, a chovat se slušně v přírodě to už teprve ne. Hlavně se tam nenaučí získat lásku k něčemu: k četbě, ke kultivovanému jazyku, k sebevzdělávání, k sebezušlechťování. Nás ve škole učili, že v lese se máme chovat tiše.

*

To byl ale génius, ten Lucretius! Předběhl dobu natolik, že teprve nyní začínají fyzici plně chápat, že měl v podstatě pravdu, přes některé jeho podružné omyly, jichž se občas dopouští každý. Sám sice zbytečně ostře kritizuje Hérakleita za malé dílčí chyby, ale i on, Lucretius, vyslovuje mimoděk jinými slovy Hérakleitovy slavné teze "panta rhei", "vše plyne, vše je v pohybu" a "boj a svár je otcem všech věcí". Z dosud přečtených stránek se mi nejvíc líbí Lucretiův ateismus a zdravý rozum, což mu však nijak nebrání používat poetických metafor z řecko-římské mytologie. Líbí se mi, jak pěkně a s citem se vyjadřuje o zvířatech a o přírodě. Zaujalo mě také, jak jednoduše, srozumitelně a názorně vykládá nemálo složitý princip makro- i mikrokosmu, dokonce i "moderní" teorii entropie! To je prostě génius! Skoro celý den jsem věnoval četbě Lucretia. Čtu pomalu, vychutnávám si každé slovo. Je to požitek číst něco takového. Tohle kdybych se býval učil ve škole, namísto těch suchopárných, nezajímavých faktů, nicneříkajících vzorečků a nerozluštitelných rovnic, možná bych byl získal větší chuť do učení a silnější náklonnost k vědění.

*

Kolik je všude lží a hlouposti - i na akademické půdě, kde bychom ji hledali ze všeho nejméně! Je se čemu vůbec divit? Pomyslíme-li na to, v jakém stavu je ta jejich lidská, humanitní vzdělanost i na nižších stupních (třeba ve vysokém školství); jak si jeden posvátný omyl předává jedna generace druhé jako nejsvětější svátost, až je všechno nakonec prolhané až na půdu, že i sama pravda pak vypadá jen jako poťouchlá lež; jak je schopnost lhát a člověčit obecně uznávané lži jedinou zárukou oblíbenosti, dobrého jména, dobrého prospěchu a vyššího postupu - potom se není čemu divit.

*

Škola produkuje spousty lidí, kteří umějí číst, ale neumějí rozlišit, co za přečtení stojí a co ne.
(G. M. Trevelyan)

*

Když jsem spatřil světlo světa, nikdo to s ministerstvem školství nekonzultoval, a tak bylo mé vědomí přinuceno vstoupit do těsné schránky školy, která stejně jako pevná bandáž na nožkách ženy čínského mandarína dusila moji přirozenost po všech stránkách.
(R. Thákur)

*

Neučíme se úsudkem a dedukcí či tím, že bychom na filosofii aplikovali matematiku, ale přímým stykem a soucítěním.
(H. D. Thoreau, Přírodopis státu Massachusetts)

*

Takzvané klasické vzdělání. - A nyní, při ohlédnutí za životní cestou, také objevit, že se něco už napravit nedá: promarněnost našeho mládí, kdy naši vychovatelé nevyužili oněch zvídavých, horoucích a žíznivých let na to, aby nás vedli k poznání věcí.
Jen tomu, kdo vskutku hladoví, je třeba podat pokrm! Promarněné mládí, kdy nám násilím vnucovali matematiku a fyziku, místo aby nás nejprve uvedli v zoufalství z nevědomosti a náš drobný každodenní život, naše počínání a všechno, co se udá mezi ránem a večerem doma, v dílně, na nebi, v krajině, rozložili na tisíce problémů, bičujících, zahanbujících, dráždivých problémů, - a naší žádostivosti pak ukázali, že matematického a mechanického vědění máme především zapotřebí!


KONEC
Související článek:
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm