Co je to vlast? (citáty)

19. března 2012 v 17:55 | Misantrop
William-Adolphe Bouguereau:
Vlast (1883)


"Co je to vlast?" řekl si Missirilli. "To není bytost, jíž bychom byli povinni vděčností za nějaký dobrý skutek a jež by byla nešťastná a mohla nás proklínat, když jí vděčni nejsme. Vlast a svoboda, to je jako můj plášť; je to něco, co je mi užitečné, co si musím koupit, když jsem to nezdědil po rodičích; přece však miluji vlast a svobodu, protože obě jsou mi užitečné. Kdybych jich nepotřeboval, kdyby mi byly jen tím, čím je mi plášť v srpnu, nač je kupovat, a za tak úžasnou cenu?"

*

Ach, já už mám po krk těch tatrmanů, už mám dost té holoty, věčně oddané tomu, kdo jí hází chleba do chřtánu! Pořád někdo huláká, že Talleyrand a Mirabeau byli prodejní: ale posluha tamhle zdola by prodal vlast za padesát centimů, kdyby dostal slíbeno, že se mu tarif za pochůzku zvýší na tři franky!

*

V despotismu bez příliš častých šibenic je pravá vlast komedie.

*

Vlast, mravnost, čest, láska atd. svobodu jednotlivcovu obmezují, vnucujíce různé příkazy a zadržujíce jeho pud požitku, vlastního štěstí atd. Jsou to naše výtvory, a nikoli bytosti mimo nás, a ne že my jim, nýbrž ony nám, lidským jednotkám, mají sloužiti.

*

Nikdo nemá právo
Ptát se mne
Kde je má vlast.
Nejsem svázán
S prostorem ani s ubíhajícím časem...
(K. Jaspers, Nietzsche)

*

Středozemní oblast je třeba považovat za vlast evropské kultury. Šťastné břehy tohoto krásného moře, jimž tak přálo příznivé podnebí, měly i další výhody: jeho obyvatelé si žili v blahobytu a nevládlo zde žádné zasmušilé náboženství nebo zákonodárství. Veselý duch tehdejších Provensálců prošel křesťanstvím a vůbec mu to neuškodilo.

*

Druhové z fýly, frátrie a dému i sama vlast buďtež jména prázdná a neužitečná a předmět chlouby pro hlupáky. Bohatý sám ať je Tímón a ten ať pohrdá všemi a ať žije v přepychu sám se sebou, vzdálen pochlebenství a vtíravých chvalořečí. Bohům ať obětuje a hoduje, jsa sousedem a blízkým sám sobě, a ostatní ať zapuzuje. Budiž také ustanoveno, ať jednou provždy slíbí rukoudáním, že až bude muset zemřít, i věnec si položí na hrob sám!
(Lúkiános, Tímón neboli Nepřítel lidí)

*

V tom právě je vaše neštěstí, že jste dětmi té doby, kdy byl člověk tak hloupý a politováníhodný, že pokládal svou prostotu a krásný svůj život za příliš těžký, a myslil, že je povinností ctít a milovat vše, cokoli, jen sebe samého ne. Eh, vy zmatení lidé!... Pletli jste se, pletli, až jste se úplně popletli... Co vše jste si nevymyslili, co jste nad sebou nevymudrovali!... Máte tu Krista, vlast, lidstvo, blízké i daleké... idealismus, marxismus a tak dále..., ale - kdepak jste vy sami?... Kde je váš vlastní svobodný, individuální život?... Místa pro vás jako by ani nebylo zůstalo... totiž zůstalo, ale jaké... čistě obětní!... Jistě tomu tak. Nyní nastala po mém mínění doba zvrácená...
(M. P. Arcybašev, Stíny jitra)

*

Cicero odmítá Epikúra hlavně z politických důvodů a z důvodů rozvratnosti Epikúrových myšlenek na etiku a morálku. Člověk, který se vyhýbá zbytečné bolesti, nebude asi příliš ochoten podstupovat riziko, nepříjemnosti nebo dokonce oběti o vlastní újmě pro něco "vyššího", jako je třeba stát, vlast, budoucnost lidstva... Tento logický důsledek epikureismu Ciceronovi asi nejvíc vadí.

*

Zvláště v poslední době lidé ztratili tolik věcí (například lásku k vlasti a ctnosti, velkomyslnost a poctivost), a ne ten nebo onen, jak se to stávalo dřív, ale všichni šmahem.
(G. Leopardi, Země a luna)

*

Když někdo chce, či musí žít v nějaké zemi, udělá dobře, když ji považuje za jednu z nejlepších v celém obyvatelném světě; a za takovou každý svou vlast považuje. A protože lidé chtějí žít, potřebují věřit, že je život krásný a že stojí za to; a tak tomu věří. A popudí je každý, kdo si myslí něco jiného. Protože lidé v podstatě vždycky něčemu věří: ne tomu, co je pravda, ale tomu, co se jim hodí, třeba jen zdánlivě. Už uvěřili a uvěří tolika hloupostem, ale nikdy neuvěří, že nic nevědí, že nic neznamenají, že nemají v co doufat.
(G. Leopardi, Tristan a jeho přítel)

*

Prostí lidé, obelhaní a svedení
Neprohlédli podvod lstivějších mozků
A umírají s falešným vědomím statečnosti
Pro jakýsi "Zákon", "Pořádek", "Vlast" a "Čest".

*

Politicky bezproblémový, to znamená neškodný hlupák, který svou vlast nebude zatěžovat.

*

Bojím se dne, kdy budu muset zaplatit pokutu za vztyčení kousku stanového dílce nad hlavou a kdy mě zavřou pro potulku. Tak to už kdysi bylo a nechtěl bych se toho věru dočkat znovu. Kdyby například dnešní milovníci cikánů měli jim opět povolit kočování, jako kdysi, asi by se to nikomu už nezamlouvalo, i přes všechny rádoby humanistické řečičky a pozitivní diskriminaci Romů. Všichni musí platit za to, že žijeme v přelidněném světě. Kde jsou ty časy, kdy si jednotlivci i celé národy (malé, mnohem menší než dnešní milionové) mohli svobodně hledat svou vlast; země byla ještě velká a pustá, místa bylo pro každého dost; války a otroctví vypukly až s přelidněním.

*

Musím cestovat. Musím se do toho znovu pustit. A to již letos. Stůj co stůj. Musím "do akce". Zůstávat v této severní ledové krajině a vázat se na ni jako na osudem určený a neměnný domov, neřkuli dokonce "vlast", to by byl pouze začarovaný kruh, a to i tehdy, měl-li bych či neměl právě rok či dva prázdnin. K čemu to? Ty zdejší zimy jsou prostě příliš dlouhé a deprimující. Potřebuju prachy, abych si mohl najít jiný, lepší domov, kde bych přežil bez práce a divoký. Tenhle stávající "život" nenazývám plnohodnotným životem. Aspoň kdyby už bylo jaro, abych mohl vypadnout na pár dní ven z lágru do přírody! Alespoň to! Není nic přirozenějšího. Abych se měl nač těšit.
Ale takhle? Jen z práce a do práce, a když přijdu domů, jsem zde jako ve vězení.

Váchal je zastáncem spíše klasických forem umění, ztělesňovaných jeho strýcem Mikolášem Alšem, a nesnáší modernismus, pokrok vůbec, označuje se otevřeně za reakcionáře. Také za Germána, což je pozoruhodné; přejímá nacistické propagandistické proklamace o údajných hordách Mongolů z východu, používá v řeči časté germanismy a podobně. Stejně jako Já. Pro vlast "tatíčkovců" (rozuměj Masarykovců) a Benešovců, která jej neprávem opomíjí a upozaďuje, má jen pohrdání.

*

Ani trochu se nestarám, jestli jedna armáda zaútočí na druhou; jestli jedni vlastenci budou střílet po jiných vlastencích. Nezajímá mě to. si vždycky najdu způsob, jak se vhodně vyhnout nepříjemnostem, vždycky najdu vhodné řešení. Sám mám ty nejlepší možnosti. - Strach? Strach je znakem otroků, kteří se bojí buď ještě většího jha, anebo se bojí, že by nevěděli, co si počít bez jha, jež by jim někdo (oni sami nikdy) sňal ze shrbených těl. Strach? Překážku buď zdolám, nebo ne. Jakýpak strach! S tím na mne nechoďte! Svobodný člověk se nesmí nechat omezovat žádným strachem, žádnou odvahou, žádnou vlastí a dokonce ani svobodou nebo životem ne.

Armáda slouží v zásadě vládě, a ne lidu, jak se říkává. Obvykle lidi oklame argument zastánců armády, že armáda je potřebná, aby nás bránila proti případnému nepříteli. Ale kdo je to my? Dejme tomu, že nemáme armádu a na naše území vtrhla vojska cizí vlády. Invaze má za cíl svrhnout naši vládu, aby nám mohla vládnout jejich vláda. Ztratila tedy pouze naše vláda, ale lid nic neztratil, dál má vládu. Takže ve skutečnosti je armáda určená k obraně vlády, a ne k obraně vlasti, lidu apod., jak se říkává. Lid nic neztrácí ani nezískává, pokud invazní armáda nezahájí teror vůči nově porobenému obyvatelstvu. K takovému teroru ovšem není žádný důvod a spíš ještě škodí zájmům okupantů, jestliže se lid staví laxně a neklade jim odpor. Odpor poddaných jedné vlády armádě druhé vlády vede k teroru. Pokud nová okupační vláda nejedná s poddanými staré poražené vlády hůř, může to být lidu celkem jedno, kdo mu vládne a komu odvádí daně. Zatím mnohé vlády využívají onoho pokryteckého mýtu o obraně vlasti, lidu či národa.

Kolik naoko ušlechtilých věcí slouží verbeži k páchání ukrutností! Za pojmy, jako dobro, mír, vlast, pořádek, svoboda, láska, se skrývá jen jediná pravá podstata: síla. Síla je tou specifickou vlastností přírody, jež umožňuje, aby jeden mohl sežrat (i obrazně) druhého.

Vlastenci - ubozí otroci svého rodiště. Naštěstí jsou končiny, kde nejsou tak drsné podmínky pro přežití, jako tady, kde potrava se musí ze země těžce vydobývat a kde se zimomřivě choulíme větší část roku u kamen.

Člověk bez váhání zamíří a jediným výstřelem přeruší můj život, ne jménem vlasti, ale jménem zabíjení.

*

sobota, 28. dubna 41
Včera v noci jsem přestěhoval stan z té zmijí rokle zpátky na loňské stanoviště, to jest pod dub v posvátném háji. Škoda, už jsem se tam tak pěkně zabydlel, pěšinky vyšlapal... Musel jsem opustit svou vlast kvůli hadům, jako kdysi ze stejného důvodu záhadní Neurové, národ to možná slovanského původu, o němž Hérodotos tvrdil, že má schopnost se v určité roční době proměňovat ve vlkodlaky. Po cestě domů jsem v matném příšeří špatně došlápl a málem jsem si vyvrtnul kotník. Včera mě pronásledovala smůla. Snad už jsem jí sem unikl. Nakonec to tady v tomto mém soukromém háji není pořád tak špatné. Nějak se mi nedaří najít to správné místo. Ani tady v Čechách, ani nikde v cizině. Ono taky ani není divu, při všech těch lidech, co jich na světě přebývá. V noci jsem krosnu s tábornickým vybavením nechal v lese a pokračoval jsem až domů už jen nalehko s malým maskáčovým batůžkem. Odpoledne jsem zbudoval tábor pod dubem a je to. S těmi zmijemi tam to bylo příliš nebezpečné. Sedm zmijí za necelý měsíc, které se vlnily ve vysoké trávě i pod ní, to bych si koledoval o nepěknou polízanici. I kdybych stokrát zvýšil pozornost, přece jen bych určitě jednoho dne na nějakou šlápl a ta by mě uštkla. A už vidím, jak bych si sám rozřezával ránu, ovazoval ji nevím čím a vyhledával tam někde lékaře, aby mi píchnul sérum! Navíc jsem tam měl rázem po klidu. I tady jsem pořád ještě z těch zmijí dohrkaný tak, že jak zaslechnu něco šustit v suchém loňském listí, lekavě se ohlížím po původci. Tady naštěstí není zmijí hůrka; není tu kamenitý terén ani hustá tráva a nikdy jsem přímo tady žádnou zmiji neviděl. Na suchých prosluněných místech okolo ano, ale ne tady v tomto lese. Proto jsem v cizině upřednostňoval spíše vychladlé vulkanické ostrovy, jako Tahiti či Kanárské ostrovy, kde nežijí hadi. Nejlepší místo jsem zatím našel za humny. Připadá mi to tu čím dál víc spíše jako předměstský park než jako les, ale to může být prostě jen tou důvěrnou znalostí. Zatím vyhovuje. Zatím. Co bude dál? Lepší to rozhodně nebude, a tak chci na to raději moc nemyslet a zapomenout jako na smrt. Nebo jako na práci. Nějak holt bude.

Koriolanus je hra o tom, jak to dopadá, když vládne luza. Sama ústřední postava Gnæus Marcius, zvaný Coriolanus, je částečně podobná - nebojím se to říct - vietnamskému veteránu Johnu Rambovi, neboť také Koriolanus, stejně jako Rambo, je válečný hrdina, vracející se domů z války za svou vlast, ale doma jej za prolitou krev nečeká čest a sláva, nýbrž jen další skrytá válka, již nemůže vyhrát. Shakespearova tragédie Koriolanus je tedy také hrou o rozkolné společnosti, která si neváží svých hrdinů, kteří za ni bojují a kteří chtějí jen, aby je vlast milovala jako oni milují svou vlast, ale naopak jim ještě tato rozvrácená společnost za zády zrádně osnuje bolševické spiknutí.

*

Jsem netečný k politickému kvasu naší doby i své vlasti, nedbám o jepičí práci a pachtění těch, kdož se tím vším zabývají.

*

Někdy se zdá - podle řečí -, že bouchalové snad skutečně takový zvrácený názor zastávají a že si snad opravdu myslí, že zvířata skutečně dobrovolně pokládají život za lidstvo, podobně jako pitomí lidáci za vlast, za císaře pána a podobně.

*

Muž, který si může vybrat, má vlast tam, kam táhnou největší mračna.
(André Malraux)

*

Takové neštěstí tedy postihlo naši vlast, v takovém je nebezpečí. Kdyby ses však chtěl podívat, jak to je se mnou, poznal bys, že já jsem v naprostém bezpečí. O otroctví se totiž dá podle mého názoru mluvit teprve tenkrát, když je spolu s tělem zotročena i duše, kdežto když je ovládnuto pouze tělo a duše není ani trochu zachvácena, to se myslím za otroctví považovat nedá.
(Chión, Spiknutí proti tyranovi)

*

Každá krajina člověku otčina.
Tam vlasť, kde se dobře máš.
Ve vlasti nenajde hudec přítele.
*
Vlastenectví je signum průměrné inteligence, neschopné povznést se nad sebe sama.

*

Každý je vládcem říše, proti které pozemské carovo impérium je jen malým státečkem, vršíčkem, z něhož sešel led. A přece se najdou vlastenci, kteří obětují větší za menší. Je však snazší plavit se tisíce mil mrazem a bouřemi a mezi lidojedy na vládní lodi za asistence pěti set mužů a plavčíků, než prozkoumávat soukromé moře, Atlantik i Pacifik jenom své vlastní bytosti. I kdybys ovládl všechny jazyky a přizpůsobil se zvykům všech národů, i kdyby ses pustil dál než všichni cestovatelé, zdomácněl v každém podnebí a přiměl sfingu, aby tloukla hlavou o kámen, stejně se drž pokynu starého filozofa a zkoumej sám sebe! A to vyžaduje bystrý zrak a odvahu.

*

Strýc a já jsme se lišili téměř ve všem. Je šovinista, já ne, protože šovinismus je zase náboženství. A je to vajíčko plodící války.
(G. de Maupassant, Strýc Sosthène)


KONEC
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm