Já je svaté a zdravé (citáty)

26. března 2012 v 17:32 | Misantrop

Všechna náboženství, všechny filosofie, všechny politické doktríny přikazují zabývat se neustále cizími věcmi, jako bohem, člověkem, lidstvem, společností, státem, právem, pravdou, atd., nikdy mnou. Pro mne je však důležitá výlučně má věc. "Já" nemá snášet žádnou nadvládu. Sebevědomý egoista se odlišuje od hrubého egoisty, holdujícího hrabivosti, a bojuje proti všem dogmatům a substancím, podstatám, které proti němu vystupují jako omezující a nepřátelské síly.

Každé "já" se už od narození těžce prohřešuje proti lidu, státu... Bezuzdné "já" - a to původně jsme a v našem nitru jím neustále zůstáváme - je nikdy neustávající zločinec ve státě.

Staň se každý z vás všemohoucím "já".

Dějiny lidstva prošly dosud dvojím obdobím: starověkým, kde lidé byli odvislí od věcí: hromů, blesků, šumu posvátných stromů atd. - a křesťanským, v němž lidé jsou otroky idejí. V budoucnu "já" bude pánem věcí i idejí. V dnešní době není ještě svobodných lidí. Liberalismus dnešní v různých svých formách je pouze obměnou a oddílem druhého období.

Liberalismus politický neosvobodil našeho "já" docela, neboť místo lidí, jichž jsme byli otroky, postavil zákon, jemuž musíme absolutně podléhati.

Stát je pánem mého ducha, vyžaduje ode mne víry, má na mne morální vliv a vypuzuje moje "já", aby vstoupil na jeho místo, jako "já" skutečné.

Lidé si nejsou rovni a opačné tvrzení je licoměrností. Jako člověk se nepokládá za rovna zvířatům, stejně "já" nemá považovati jiného člověka za bytost sobě rovnou.

*

"Přicházím k tobě a říkám, že tě miluji. To znamená, že jsem přišla, abych tě ovládla. Přicházím s láskou lvice, zhltnu tě a ty se staneš součástí mne. Od té chvíle budeš muset myslet ne na to, co se líbí tobě, ale co se líbí mně. Budu stát mezi tebou a tvým já."
(G. B. Shaw, Černošská dívka hledá Boha)

*

Výše nežli "máš povinnost" je "já chci" (heroové); výše nežli "já chci" je "já jsem" (řečtí bohové).

*

Ale přesto, když jsem v zrcadle uviděl ten ošklivý přelud, nepocítil jsem vůbec odpor, spíše radostné překvapení. Tohle jsem tedy také já! Zdálo se mi to přirozené a lidské, v mých očích to bylo živějším projevem ducha, zdálo se mi to výraznější a jednolitější než nedokonalá, dvojaká podoba, jakou jsem si do té doby přivykl nazývat svou. A tak dalece jsem bezpochyby měl pravdu. Já první jsem se mohl vláčet na veřejnosti, zatížený věhlasem počestného učence, a ve chvíli jsem jako školák mohl strhnout ty trety dlužené a střemhlav se vrhnout do bezhraničné svobody. Ale já osobně jsem byl v tom neproniknutelném přestrojení naprosto v bezpečí. Jen si pomysli - vždyť jsem ani neexistoval!

*

V mládí byly mé smysly jen jakýsi přívažek, náročný souputník, kterého jsem musel sytit, abych se ho mohl zbavit a zabývat se něčím jiným, byly i hrdým nástrojem rozkoše, ale nikdy nebyly tak docela součástí toho, co jsem doopravdy považoval za své já.

*

Výchozí zásadou Jang Čua bylo, že nic nemá bránit životu jednotlivce a jednotlivec se nemá dát ničím vázat. Jeho "heslem" bylo: "Každý sám pro sebe." Další zpráva lakonicky oznamuje, že "pan Jang Ču cení já". Jang Ču odmítal touhu po vnějších věcech a s tím i vše, co souvisí se sociálním životem člověka. Snažil se pouze, aby si zachoval bez úhony svoji přirozenost (tchien-sing), které se mu dostalo při zrození a aby ji mohl rozvíjet. Toto učení mu vyneslo titul egoisty a to se traduje dějinami. Evropští badatelé viktoriánské epochy (např. Legge) ho vydávali přímo za zrůdného zvrhlíka, čemuž se ovšem Číňané dost divili. Jangova filosofie byla nutnou reakcí na Konfucia a Mo Tia, kteří úplně degradovali individualitu na slouhu společensky "vyšších" zájmů. Dodnes mu předhazovaná péče o vlastní osobnost, o já, o danou přirozenost, vlastní život a tělesnost, aby nedoznaly úhony, má však svoji paralelu přímo u Konfucia. Když prý se kdysi nemocný Konfucius bál, že zemře, svolal žáky a ukazoval jim, jak má ruce bez mozolů a jizev - jako důkaz toho, jak dobře žil. To je archaický pozůstatek šamanistických představ o nutnosti zachování nepoškozeného těla, má-li člověk s úspěchem komunikovat s duchy - což se koneckonců předpokládá po smrti. Tato pravěká tabuistická představa žije ještě v katolické církvi, kde nesmí být knězem člověk, kterému by chyběl byť malíček. To je též zdroj Jangova zdůrazňování, že je nutno dbát o vlastní osobu. Druhá věc je ovšem další intence této péče: dbát o vlastní osobu má totiž dál sloužit k rozvíjení osobnosti - a to už je něco víc než tabuistika a myslím, že i víc než obyčejný egoismus.

*

Předpokládá se, že identita osoby spočívá v jejím vědomí. Jestliže si pod tím nicméně představujeme toliko vědomou vzpomínku na běh života, není to dost. Je pravda, že o průběhu našeho života víme o něco víc než o románu, který jsme kdysi četli, přesto však je toho skutečně velice málo. Základní události a zajímavé scény se vtiskly do naší paměti; co se týče zbytku - na jednu zapamatovanou událost se jich tisíc zapomene. Čím jsme starší, tím víc kolem nás všechno plyne, aniž by zanechalo stopy. Je pravda, že následkem našich vztahů s vnějším světem jsme si zvykli považovat subjekt vědění, to vědoucí já, za své skutečné já. Toto je nicméně pouhá mozková funkce a není to naše skutečné já. Naše opravdové já, jádro naší vnitřní povahy, je to, co se vyskytuje až za tím a co neví nic kromě chtění a nechtění. Vědoucí já nemůže najít jednající já, které hledá.

*

Pokud člověk trvá na zvnějšnění svého pravého já v podobě "Boha", proč se má bát svého pravého já tím, že se bude bát "Boha" - proč velebením "Boha" vynášet své vlastní já - proč být dál ztělesňován "Bohem", když nejde o nic jiného než ÚČASTNIT SE RITUÁLNÍHO NÁBOŽENSKÉHO OBŘADU PROVÁDĚNÉHO V JEHO JMÉNU?

*

"Za to, čím jsem já, děkuji sobě" - a aby nebylo mýlky, dodává: "Princů bylo a bude ještě na tisíce. Beethoven je jen jeden!"

Ten pesimismus, vždy pečlivě tajený!... Kdo dovedl číst v Goethově nitru? Pod delfským laurem, kterým ho udusili, pod tou vnucenou maskou mrzoutského Apollóna, kdo pod ní viděl zhrdavé záhyby kolem úst, stopy vyryté kolikerým zklamáním a smrtelnou vážnost a všechny slabosti, jež se skrývají v hloubi? Tento člověk, který prchal před vzrušením, před podívanou na nemocné, před podobou smrti, před každým otřesem budovy světa i vlastního já, před každým porušením rovnováhy - před démonem - činil tak proto, že to všechno měl v sobě.

Je-li při práci génius, obsáhá niterný svět, totální Já.

Posiluje se hrdinským individualismem:
"Za věčnou svobodu zákonem zpotvořenou!"
Opájí se "odříkáním" - nachází sílu v samotě bez přátel - v přírodě, v tichu horských vrcholů, v hlasu lesů - v bezhraničném a jedinečném Já, v bohu Indů, do něhož se hrouží a jenž ho naplňuje...

*

Myšlenka, že existuje člověk esencielně vyšší než já, - toť něco, čeho lidská přirozenost nesnese: příliš hluboko koření víra v rovnost všech lidí. "Jak mohli by ti, jimž bytost, jako jsi ty, jest věčnou předhůzkou, býti tvými přáteli?" dí Goethe.

Dosavadní úroveň lidského jedince, světa a společnosti je nízká nebo v každém případě nedokonalá. Člověk zůstává většinou, s malou výjimkou několika géniů, na úrovni zvířete, civilizovaný, kulturní člověk dokonce i pod ní, protože potlačil přirozené zdravé instinkty, jimiž se bezprostředně projevuje u zvířete jeho "já", a změnil je sice za projevy vůle, ale vůle chabé, podřadné, orientované k méněcenným, nízkým cílům prospěchářství a požitku.

Jaká to polovičatost celá tahle morálka!... Buď já, - nebo bližní! Buď mám hledět na sebe, - nebo nutně musím ihned jako obětní beránek pro blaho jiných se nechat zaříznout! Konsequentní altruista nemá právo žít ani 24 hodin!

Jaká to vlastně zvrácenost, že člověk jako já požívá před zákonem stejných práv jako takové dobytče! Kdyby zákonodárství stálo za šňupec tabáku, dovolovalo by geniálním lidem spráskat beztrestně každého obyčejného člověka, a třeba ho i zmrzačit a třeba i zabít!

Zde skrývá se ohromný, nejohromnější, nápadný, nejnápadnější, osudný, nejosudnější omyl: že jsem v podstatě totéž co všichni ti "lidé". Stačí odhodit pouze to nejhrubší idiotství, abych nahlédl: jsou-li oni lidmi, nemohu být člověkem já; a nazývám-li sebe člověkem, nesmím je nazývat lidmi. Rozdíl nemenší než mezi maso- a býložravci. Pochopit jej stačí už proměnit odvěkou, všemocnou noc v Den.

Chci to, chci vše, protože Chci. - Já všemohoucí, Já jediný. Já Vše a Nic, Já všech bohů-otroků a Boha-Otroka Rozdrtitel. Já Nadbůh, protože Nadsatyr, Já Vítěz Věčný a Absolutnost Nekonečná spolu v tanci, ve věčném, dravě hravém, dravě smavém, zářícím Tanci!...

*

Já nemám nic, jsem si sám sobě jenom věcí, na kterou se dívám.

Mám jistý počet pojmenovaných snů, které si vybírám, když nemohu usnout. Některé jsou velice staré. Pamatuji si, že jsem si je snil už v dětství. Třeba ten "O neviditelnosti" nebo "O vznášení" nebo "O tom, jak všichni lidé umřeli a na světě jsem zůstal jenom já".

Kdyby byli všichni lidé takoví, jako jsem já, svět by zanikl v lenosti, anarchii, neposlušnosti a roztěkané nesnášenlivosti.

*

V každém z nás přetrvává nezničitelná vzpomínka na bývalou svéprávnost a v mnoha okamžicích touží opět naše etické já docela zdivočele po anarchii, po volnosti nomádů, po zvířeckosti našich počátků.
(S. Zweig, Léčení duchem)

*

Mé tělo - to jsem já, a tak se budu o ně starat. Prach? - Buďsi, ale prach mně drahý.

*

Vědci pohlížejí na dlouhé vlasy a chlupy jako na souhru přirozeného výběru u velké části zvířecích druhů, neboť délka srsti je běžnou známkou dobrého zdraví. Freudiáni se na to též dívají v sexuálním světle, a sice jako na zviditelnění odpoutavšího se idu (našeho nerozumného já) od útlaku superega (našeho rozumného nadjá).

*

Filosof s úsměvem vítá optimum podmínek pro nejvyšší a nejsmělejší duchovnost, - on jím nepopírá "bytí", naopak jím přitaká svému bytí, a to možná do té míry, že není dalek zavrženíhodného přání: pereat mundus, fiat philosophia, fiat philosophus, fiam!... (latinsky: Ať zhyne svět, ať žije filosofie, ať žije filosof, ať žiji já!)

*

Velkolepý doklad ubohé subjektivity lidí, která na sebe vše poutá a každou myšlenku ihned v přímé linii vztahuje na sebe, poskytuje astrologie, vztahující pohyb nebeských těles na ubohé já a uvádějící komety na nebi do souvislosti s pozemským jednáním a lumpárnou. To se však dělo ve všech dobách, i v těch nejstarších.

*

Ještě že mám sebe; o mou duši, o mého nadlidského ducha se jim dosud nepodařilo mě připravit. Mám svou hudbu, svou samotu. Pamatuju si, když jsem jako malé dítě začal brát rozum - a ten jsem nabíral velmi brzo a s velkým náskokem před mými vrstevníky - s velkou úlevou jsem přijal fakt, že není povinné se ženit. Do té doby jsem předpokládal, že když téměř všichni žijí v manželství, nejspíš to musí být nařízeno zákonem či co. Již od té doby vím, že Já a lidé jsou dva zcela odlišní tvorové. Oni nejsou jako Já, který potřebuje k životu svobodu právě tak nutně jako kyslík. Nedovedl jsem pochopit, proč nechtějí být sami jako Já. Oni nepotřebují být sami se sebou o samotě, poznat sami sebe a naslouchat jen svým vlastním myšlenkám jako Já. Oni nežijí ve své vlastní hlavě jako Já.

*

Mnoho let uplynulo od té báječné doby, kdy moje Já se našlo ve výrazu slova anarchie. Dnes jsem volný, nespoutaný nikým a ničím.

*

Učí se stále poctivěji hovořiti, ono já: a čím více se učí, tím více nalézá slov a poct pro tělo a zemi.
Nové pýše mě naučilo mé já, a té pýše já učím lidi: aby hlavu nestrkali do písku nebeských věcí, nýbrž aby ji svobodně nesli, pozemskou svou hlavu, jež vytvoří smysl země!

Já je svaté a zdravé.

Třeba se učit - tak učím já - sám sebe milovati láskou neporušenou a zdravou: kdo takto miluje, sám u sebe to snese a nebude těkati sem a tam.

Ctím zpěčující se, vyběračné jazyky a žaludky, jež se naučily říkati "Já" a "Ano" i "Ne".

Nechoď k lidem a zůstaň v lese! Či raději ke zvířatům jdi! Proč nechceš býti jako já - medvěd mezi medvědy, mezi ptáky pták?

*

Tvrdím, že mrtev je ten, komu odumřelo vědomí svého já.

*

Mám právo odpovědět na vše, z čeho mě kdo obviňuje, věčným "To jsem já". Stojím stranou celého světa, od nikoho nepřijímám podmínky.

*

Nejbližší sobě jsem já sám.

*

Uprostřed tolika nebezpečí zůstává mi mé !
(P. Corneille, Medea)

*

Být svým! To jádro všeho,
to moudrost nejvyšší,
od lauru sahá dolů
až k cypřiši.

Být svým a nepovolit
a na svém vždycky stát,
když kolem vše se bortí
se v klidu smát.

A vidět, jak vše splývá
na přelud, hračku, dým -
že pevné jen, co zbývá:
být vždycky svým!
(J. Vrchlický, Být svým)

*

Mahávíra popřel Boha: řekl, že žádný Bůh není. Ale nemohl říci, že není žádné já. Tak se tedy samo já pro něj stalo božským. Říká: "Pouze já je Bůh." A to je pravda. V tobě je já nejbližší věc božské existenci. Proto nemůže být zpochybněno. Je samozřejmé, sebeodhalující, sebeosvětlující.

Oči jsou pro druhé. Oči jsou zařízení pro dívání se na druhé. Pro tvé vlastní Já žádné oči nejsou potřeba.

Nezajímej se o druhé. Zajímej se o sebe. Buď totálně sobecký; buď zaujat svým vlastním já. Užívej si svého bytí. Co dělají ostatní, o to se nestarej. Nech ostatní, ať si dělají, co chtějí. Nikomu se do ničeho nepleť. Dokonce pouhý nápad, že necháš ostatní, ať si dělají, co chtějí, tě osvobodí, protože jsi ostatními zbytečně zatížen. Buď totálně sobecký. Uvnitř nic nemáš, ale stále obsluhuješ druhé, stále přemýšlíš o druhých. To je jen útěk před sebou samým. Pamatuj na sebe a zapomeň na druhé.
Viz článek na podobné téma:

Na potlačování osobnosti stojí společnost

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm