Buď zdrávo, Neporazitelné Slunce! (citáty) - 1.

11. dubna 2012 v 17:36 | Misantrop
Příspěvek k Mezinárodnímu dni Slunce (3. května)


Ó, slunce zářivé krásy, já jsem táž bytost, která tě činí tím, čím jsi.
(hinduistická ranní modlitba)


Což září něco víc než slunce? A přece i ono přestává svítit. A člověk, pouhé tělo a krev, přemýšlí jen o zlu.
(bible, Sírachovec 17,31)


Moje touha po vědomostech je přerušovaná, ale touha pročistit si hlavu v ovzduší, jaké mé nohy neznají, je trvalá a stálá. Je to, jako když slunce prosvětlí mlžný opar. Člověk nemůže vědět v žádném vyšším smyslu, než je tento.

Jednoho odpoledne jsem spatřil, jak zapadající slunce ozařuje protější stranu majestátního borového lesa. Jeho zlaté paprsky pomalu vstupovaly do uliček mezi stromy lesa jako do jakéhosi honosného sálu. Dělalo to na mne dojem, jako kdyby se v této části kraje jménem Concorde v plném lesku usadil nějaký mně neznámý prastarý a celkově úctyhodný rod, který má za služebnictvo slunce, nepřidal se k městské společnosti a nikdo ho nenavštěvoval. Vypadalo to, že se opírají o sluneční paprsky.


Patnáctiletý hoch jde po břehu řeky, slunce svítí na řeku - slunce je rádo, že je sluncem, řeka je ráda, že je řekou, jenom hoch neví, má-li se těšiti z toho, že je hochem. Slunce se zrcadlí v něm jako v řece a on je šťastný a nepřemýšlí o svém štěstí, jako plynoucí vlna, poletující vážka, odpočívající veslo. K něčemu dobrému se teď přivinul, někdo dobrý hledí do jeho srdce.


Timon: Buď člověk nic než hrobař do úpadu!
Slunce, skryj světlo; Timon skončil vládu.
(W. Shakespeare, Timon Athénský)


Hamlet: Když slunce ve chcíplé feně vylíhne červy - Bůh to, líbající mrchu! - Máte dceru? -
Polonius: Ano, mám, můj princi.
Hamlet: Nedovolte jí, aby chodila na slunce.
(W. Shakespeare, Hamlet)


Ne abys močil stojmo a tváří obrácen k slunci.
(Hésiodos, Práce a dni)


Ano, vysoce vážený pane kolego, ty a já a slunce jsme dnes časně ráno vyšli a celý den jsme přemítali a malovali a všechno bylo krásné.


Přemýšlím, které náboženství je nejblíž pravdě. Ovšemže se všechna mýlí, protože člověk nemá pravdu nikdy, ale třebas hinduismus, šintoismus, satanismus, animismus nebo uctívači Slunce jsou hodně blízko pravdě. Blízko k pravdě jsou uctívači Slunce, protože ono se udržuje zdánlivě samo sebou a zdánlivě vystupuje každý den nad obzor jako neporazitelný suverén a dárce života a světla. Ale ani Slunce není nesmrtelné a zcela nezávislé na okolí. Není tedy jediný Bůh, bohů je nekonečné množství, což se nazývá "příroda" či "vesmír".

Deptalo mě pomyšlení, že je opět krásný slunný den, teplo skoro jako v létě, ale Já tvrdnu a trápím se zavřený ve fabrice jako ve vězení. Chodil jsem se aspoň na vězeňský dvůr koukat na to nádherně čisté alkyonské nebe. A věříš, milý čtenáři, že i na tuto skromnou radost se našel úlisný a falešný závistník? Ano, skutečně! I tu kratičkou minutku, kdy jsem krátce postál na slunci s hlavou zvrácenou do nadzemských výšin, i tu pouhou minutku mi někdo pokrytecky záviděl! Že prý, jestli vím o tom, že naproti v rohu dvora je umístěna kamera, jež mě snímá. A že prý i kvůli menším přestupkům dostal někdo vyhazov.
Co na to říct? Ti lidé prostě žijí na jiné planetě! To jsou prostě ubožáci, ti lidé, znovu to musím opakovat!


Z nebeských božstev si svůj přírodní původ neklamně podržuje Súrja, zářivý bůh slunce, projíždějící každodenně na svém voze nebeskou klenbou.


Mám rád marnivé hýření barev v přírodě, kdy celý obzor na chvíli zahoří v mračnech nepokořitelným sluncem. V takové chvíli vybuchne celá paleta barevné fantazie do obřích rozměrů.
Usedl jsem mezi žulové balvany v poli, na ječném strništi, a zahleděl se do červenavého kotouče zapadajícího slunce, které se právě spodním okrajem zařezávalo do lesů na obzoru.


Největší filosof si musí nutně neustále ve všem protiřečit, aby ohlédal pravdu poctivě, ze všech stran; jak ze slunečné strany, již každý pyšně ukazuje a má ji za svou jedinou, tak i z té odvrácené stránky, kam slunce nechodí a kde panuje věčný stín s bujícím jedovatým kapradím lží, podvodů a falešných podvrhů přísné logické důslednosti; ze stránky, k níž se lháři a pokrytci všech zemí nehlásí, zatajujíce ji. Člověk tudíž není žádné zářné slunce, jak o sobě prohlašuje, nýbrž jen jakýsi blbý balvan, jen jakési bludné kosmické smetí, necitlivé vyhaslé těleso s vázanou rotací, jež neohrabaně obíhá kolem svého božstva, jemuž ukazuje jen jednu svou tvář - totiž tu mediální, ne tu soukromou.


Na obzoru hořelo nebe nad dubovými a borovými lesy, kam se s večerem slétali poslední ptáci; ve vzdáleném rybníku, lemovaném rákosím, zrcadlilo se slunce v celé své oslnivé nádheře. Veškerá příroda tohoto osamělého kraje, pohrouženého v hluboké ticho večera, byla tak kouzelná, tak pohádková, že jsem se všecek uchvácen vpíjel do ní pohledem.

Když za krásných podzimních večerů zahoří vrcholky okolních lesů zlatem zapadajícího slunce, kochám se pohledem na tuto nádheru a mé myšlenky zalétají do širých dálav.


Oblomov se tiše, zádumčivě obrací naznak, upírá oknem smutný pohled k nebi a teskně provází očima slunce, nádherně zapadající za čísi třípatrový dům.
Představil si, jak za letního večera sedí na terase u čaje, pod neproniknutelnou clonou stromoví, chránící ho před sluncem, s dlouhou dýmkou, líně vdechuje kouř a zamyšleně se těší z vyhlídky, která se otevírá za stromy, raduje se z chládku a ticha; v dáli se žlutají pole, slunce zapadá za známý březový háj a zbarvuje do ruda rybník hladký jako zrcadlo.


Pohled do dálky, východ slunce, když protrhává mlžný závoj pokrývající zemi a odhaluje nádherně třpytivou scénu přírody, rozhání ve stejném okamžiku mračna z mé duše.
(J.-J. Rousseau v dopise jedné své přítelkyni)

Člověk prchá před sluncem a světlem, které už není hoden spatřit; zaživa se pohřbívá a dělá dobře, neboť si už nezaslouží žít na denním světle. Lomy, propasti, hutě, pece, nářadí jako kovadliny, kladiva, kouř a oheň střídají sladké práce na poli. Bledé obličeje nešťastníků, kteří chřadnou v zamořených výparech dolů, tváře černých kovářů, těch ohyzdných kyklopů, to je podívaná, kterou hornictví poskytuje v zemském nitru místo pohledu na zeleň a květiny, na blankytné nebe, zamilované pastýře a statné oráče na zemském povrchu.


Na světě existují pouze dva nebo tři skutečné zločiny. Všechny ostatní jsou méněcenné a necítíme při nich nic. Zkurvený Bože, kolikrát jsem toužil zaútočit na samotné slunce, abych ublížil celému světu nebo abych ho zničil! To by byl skutečný zločin - a ne ty bezvýznamné prohřešky, jichž se dopouštíme a jejichž cílem je pouze proměnit tucet bytostí v hroudy hlíny.


"Je mi sedmnáct a jsem střelená," řekla Clarissa McClellanová. "Nejde se to pěkně takhle v noci? Někdy zůstanu vzhůru a prochodím celou noc a dívám se na východ slunce."

Všichni se motají sem, tam, ničí hvězdy a zhasínají slunce. Člověk nakonec neví, čí je.


Lid hluboké je moře, paprsky slunce
jím neproniknou; bude stále temné,
jen vlna, kterou vyhodí na povrch,
zaskví se v slunci.

Dejme my radši svorně vale škole;
nechť tě vede růžolící mládí
k jasnému slunci, k rozpustilým písním.

LUCIFER (se smíchem)
Že jsem si vůbec začal s člověkem,
z bláta a slunce uhněteným, když je
pro velikost malý, pro slepotu velký.


Takových idiotů, kteří ze života dělají nesnesitelné vězení, bez slunce a bez radosti, jsou milióny!

Kramář je nešťastný člověk: neumí se ani dost málo milovat... obklopuje svůj život nejnepřirozenějšími podmínkami, celý život se plazí, bojí se, nevidí pro starosti jak žít jako všichni, ani slunce, ani radosti styku s přírodou... nechápaje nic ušlechtilého, krásného.

Abych pravdu řekl, jsem veliký snílek: miluji slunce, nebe, podzim, jaro... miluji trávu... vše jasné, tiché, veselé... Příliš miluji život a je mně příliš bolestno hledět, jak jej lidé mrzačí!

Voda ji rozněžňovala, laskala, slunce tak jasně svítilo, bylo tak krásně, bez jakýchkoliv myšlenek, bez starostí.
Žeňa lehla si na znak a zahleděla se na nebe, na němž strnul velký bílý oblak. Voda ji tiše nadnášela, nesla kamsi. Její tělo bylo tak lehounké, že Ženě připadalo, jako by se byla celá rozplynula v této vodě, v tom slunci a nehybném horkém vzduchu.


Ten den skončilo Puránbhagatovi putování. Došel na předurčené místo - vůkol ticho a pusto. Čas se mu od té chvíle zastavil, sedal u vchodu do svatyně, a nevěděl, jestli je živ či mrtev, jestli dosud vládne svými údy, nebo splývá s kopci a mraky a přeháňkami a sluncem.

Vyšlo slunce a probudilo libou pryskyřici deodarů a rododendronů a s ní ten vzdálený čistý pach, kterému horalé říkají "sněžná vůně".

"Džungle ti tedy, bratříčku, poskytuje všechno, po čem jsi kdy toužil?"
"Všechno ne," zasmál se Mauglí. "Taky bych rád, aby uprostřed dešťů zasvitlo slunko a v parném létě aby zas slunce zastřely deště."
"A jiné přání nemáš?" zeptal se mohutný had.
"Co bych si ještě přál? Mám džungli a přízeň džungle! Najde se ještě něco od východu do západu slunce?


Každého rána, když pro ostatní vychází slunce, šíříc v přírodě radost a blahodárné teplo, sedím se zcela nehybným obličejem přikrčen v hloubi své oblíbené jeskyně, pohlížím upřeně do tmy a v zoufalství, které mě zpíjí jako víno, biju se silnýma rukama do rozdrásaných prsou.

Když se ráno slunce zaskví jasnými paprsky a v nedohledné výši se rozezní veselý skřivánčí zpěv, budeš smět zůstat ještě v posteli, dokud tě to neomrzí.

Buď zdrávo, vycházející slunce, nebeský osvoboditeli, neviditelný nepříteli člověka! Pobízej i nadále špínu, aby se s ním snoubila v nečistých objetích.


Ráno, když slunce vychází, nech ho vyjít také v sobě. Buď dětský, radující se, nemyslící na minulost.

Když je ve stínu stromu chladno, jdu na slunce. Já nedělám však nic. Takový je přirozený běh věcí.


Zatím co člověk světa se plíží svými dny v sžírající melancholii, do níž ho uvrhla veliká ztráta, nebo jde svému osudu vstříc v rozpustilém rozjaření, vnímavá a citlivá duše básníkova kráčí neustále jako putující slunce od noci ke dni a tichými přechody ladí svou harfu k radosti i k žalu.

Nikdy mě nenapadlo, abych pomýšlela na to, jak to je vlastně se mnou, je-li má duše také taková, podobá-li se skutečně zrcadlu dosti jasnému, aby obráželo věčné slunce; to jsem už jednou provždy měla za jisté.

Jaro přišlo v plné své nádheře; předčasná bouřka, která se stahovala po celý den, se s rachotem strhla nad horami; déšť se spustil nad nížinou, slunce zase vysvitlo v plném jasu a na šedém pozadí se zaskvěla nádherná duha. Vilém jí jel v ústrety a teskně se na ni díval. "Ach," řekl si, "je to opravdu tak, že nejkrásnější barvy života spatřujeme toliko na temném pozadí?"


Není snad to, co příroda stvořila nejlepšího, společné všem? Slunce svítí pro všechny a měsíc provázený nesčetnými hvězdami i divá zvířata vodí na pastvu.


Zašlo slunce již za hory;
poslední červánek plane
nade hvozdem, ptactva sbory
utichly, jen větřík vane,
pohrávaje dubů listem,
bezbarevná vlnka hrá
přede mnou v potůčku čistém.
V větru zvučí harfka má.


"Jako rosu vysouší ranní slunce, tak všechny hříchy lidstva vysouší pohled na Himálaje," praví Skandapurána. -


Mám teď něco, co se rovná náboženství. Je to učení, jak zase začít dýchat úplně znova. A jak ležet na slunci, hnědnout a nechat v sobě slunce působit.


Pohrdání lískovkou, první jitřní paprsek slunce svobody!


V přírodě podléhá vše témuž zákonu: Co neroste, rozpadává se. Vše se oplozuje, zdokonaluje se, pak uvadá a zmírá.
Je podivno si pomyslit, že lidský duch byl by vyňat z tohoto zákona, společného celému vesmíru se všemi jeho slunci. Tak či onak, dříve či později, zrodiv se kdesi, v jakési nepěkné protoplasmě, se rozvíjí, dosahuje vyššího stupně a zachází.

Jestliže já vykládám v hlubokém přesvědčení jen o tom, co v životě vidím, třeba bych v něm viděl pouze hrůzy, - jsem tu nutným a není naprosto třeba, abych zahrabával své nadání do země. Není přece konečně vůbec známo, kdo je blíže pravdy - zdali já, který shledávám v životě pouhou černou díru, či moji protivníci, ujišťující, že život je oslňující jako jarní slunce.


Zdál se mi sen, jenž nebyl jenom snem.
Pohaslo jasné slunce, ztemnělé
hvězdy se potácely v prostoru
vysuty z drah a zledovělá země
se v bezměsíčném vzduchu kývala.
Jitra, jež vzešla, nepřinesla den
a lidé zapomněli na vášně
krom hrůzy zoufalství; nic nebylo
v srdcích než strašná prosba za světlo.
(lord Byron, Tma)


Kdysi vodili k oltáři telata a ovce, aby je tam zařízli, a teď tam vodí děvčata, aby se s nimi oženili. - Nic nového pod sluncem!
(Ch. D. Grabbe, Don Juan a Faust)


Vyhlídka, kterou pro vás otevírám, je nesmírně půvabná - vyhlídka na dlouhý poklid, za něhož budete pozorovat západ slunce, jako lidé z vnějšího světa naslouchají odbíjení hodin, a budete ho pozorovat s mnohem menším neklidem.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm