Lidský duch nesměřuje ke světlu (citáty) - 1.

16. dubna 2012 v 18:26 | Misantrop
Gustave Doré, Stvoření světla


Žít - to pro nás znamená ustavičně proměňovat vše, čím jsme, ve světlo a plamen, včetně všeho, co nás potká, my vůbec nemůžeme jinak.

Uhasnu jako světlo, které nesfoukne až vítr, nýbrž které je sebou samým unaveno a přesyceno - vyhaslé světlo? Nebo konečně: sfouknu sám sebe, abych nevyhasl? -


Někdy dojdou nebožáci ve svém podkroví - jako La Fontaine, Jean Jacques Rousseau, Prud'hon - skutečných a nenadálých poct, nepřipravených intrikami, což těžce nesou literární šarlatáni. Bojí se, aby tyto pocty nevrhly osudné světlo na jejich nicotnost.

Dobré knihy o umění nejsou sbírky rozsudků, ale díla, která vrhají světlo do hlubin srdce a zpřístupňují mi tak krásy, které moje duše je s to cítit, s nimiž však můj duch pro nedostatek vzdělání nepřišel do styku.


Surrealisté byli první, kdo ji systematicky napadali, ukazovali na světle její lživost, prohlašovali, že placená práce je hanba.

Lidský duch naprosto nesměřuje ke světlu. Možná dokonce ustoupil. Obklopuje nás slabost, strach a morbidita. Odkud vzejdou poklady dobroty a inteligence, které by nás jednoho dne mohly zachránit? I náhoda se mi zdá bezmocná...

Stačilo by, aby bílé oko filmového plátna obráželo světlo, které je mu vlastní, a bude moci vyhodit vesmír do povětří. Ale prozatím můžeme klidně spát, jelikož filmové světlo je pečlivě odměřováno a je spoutáno. Ani jeden z tradičních druhů umění neprojevuje tak velkou disproporci mezi svými možnostmi a výsledky.


"Bez rozkoše v sobě jsem ničím, že bez ní bych od života neměla co očekávat. Byl by to vesmír bez světla, lodyha bez květu, bytost bez života."
(G. Bataille, Matka)


Na tomto světě si nejsme ničím jisti, neboť světlo je klam stejně jako zvuk.

Slova mají duši. Většina čtenářů, dokonce i spisovatelů, po nich chtějí jen smysl. A tu duši musíme hledat, objeví se při styku s jinými slovy, zajiskří a osvěcuje některé knihy neznámým světlem, které je velmi těžké vykřesat.


K stáru jsem vyvodil důsledky z hrozné ubohosti věcí, ze zbytečnosti usilování, z marnosti očekávání; a dnes po večeři mi nové světlo ozářilo nicotu všeho.


Mládí, samo o sobě krásné, nemá potřebu jasu: v přemíře životních sil tíhne ke všemu tragickému.
(S. Zweig, Zmatení citů)


Nad všemi mračny, nad všemi stíny svítí hvězdy a světlo. Nade všecko važ si sám sebe.

Dobrý princip zplodil řád, světlo a muže. Zlý stvořil chaos, temnotu a ženy.


"První čtvrtstoletí života jste nepochybně prožil pod mrakem vědomí, že na leccos jste ještě příliš mladý, zatímco poslední čtvrtstoletí bude normálně zastíněno ještě temnějším mrakem poznání, že jste na leccos už příliš starý; a jak slabý a úzký pruh slunečního světla ozařuje lidský život mezi těmi dvěma mraky!"


Ó hrůza, hrůza! Vše je jasno již!
Kéž zřím tě, světlo, naposled, když vím
už vše: že jsem se v hříchu narodil
a v hříchu plodil, hříšně zabíjel!
(Sofoklés, Král Oidipús)


Jitra, jež vzešla, nepřinesla den
a lidé zapomněli na vášně
krom hrůzy zoufalství; nic nebylo
v srdcích než strašná prosba za světlo.
V tom skomíravém světle tváře lidí
přízrakům z jiných hvězd se podobaly.

Být tím, kdo lidi sobě získá si,
být světlonošem národů: to všechno
je za mnou - nesprávně jsem přemýšlel.


A těch jiter po takových nocích! Nečisté světlo sáhlo po tobě jak studená, lepkavá ruka. Den tu stál jak stařec s jediným zlým špičákem ve vykotlané dutině úst; tomu starci nesejdeš po celý den ze zlých, špehujících očí.


Buď člověk nic než hrobař do úpadu!
Slunce, skryj světlo; Timon skončil vládu.
(W. Shakespeare, Timon Athénský)


DÍTĚ: "Ach, světe, to světlo bodá do očí!"
SVĚT: "To nic, v životě tě čekají i horší příkoří."


Proč by nemohlo existovat věčné teplo, světlo a věčně zelená, rozkvetlá zahrada, která by pokryla celý svět?

Umět žít - k tomu je zapotřebí talent. A kdo ho nemá, buďto zahyne, anebo si zničí život tím, že ho promění v ubohé živoření bez světla a bez radosti.

Je třeba odkrývat ošklivosti života, je třeba bít do všednosti a hlouposti, aby nastal život světlejší a teplejší.

Náhodou vyslovená myšlenka jako by ji ozářila strašlivým a krásným světlem. A Dora si pomyslila, že není nic krásnějšího, velkolepějšího a lehčího než sebevražda.

I v nejtemnějších zákoutích, kde by se zdálo, že není ničeho, kromě hanebností a hrůzy, doutná přece světélko, které vzplane plným plamenem ve velikých duších... Světlo svítí, tma nemá dosti sil, aby je potlačila!...


Toužil pryč, ven, hodně daleko, na světlo a do čistoty. Snil svůj starý sen o klášteru, kde by ho zdi chránily před pokušením a špínou světa, kde by mohl zapomenout a být zapomenut. Chyběla mu však víra a poslušnost.


Někdy si přeju, aby noc trvala celou věčnost. Denní světlo přináší statickému lidskému zmatku přetížení.

Cítím povinnost zaplnit všechny trhliny, vehnat světlo do všech temných koutů.


Kdo neumí sám svítit, na toho je věčná škoda plýtvat světlem.

Ze tmy přichází světlo.
Z čiré nenávisti plyne čirá volnost.

Svíčky byly původně vymyšleny pro pobožné zbabělce, kteří se bojí tmy a výsledek je ten, že bylo podle zákona schválnosti stvořeno světlo, které je strašidelnější než ta nejtemnější temnota, vyplněná neznámými a podezřelými zvuky. S lidmi se misantrop opravdu pobaví, je-li od nich dost daleko!


Jak bajadéra pestře se nalíčila Zora.
Hruď její vidět už z dáli jak vemeno ryzky.
Bránu tmy prorazila jak ohradu stádo
a celému světu přinesla světlo.
Její zářivá skvělost šlehla nám vstříc,
šíří se víc a zdolává černou moc.
Rudou zář vztyčila dcera nebe
jak obětní sloup natřený pestře...
Od věků trvá, stále znovu se rodí,
vždy stejnou barvou se zdobí,
ale smrtelníku věk zmenšuje
a k sobě jej bere jak šťastný hráč sázku.
Procitla Zora, odkryla končiny nebe,
daleko zahání svou tmavou sestru.
Ve světle svého milence září dívčina,
jež lidem zkracuje životní lhůty.
Jak stádo krav se valí paprsky její,
milostná, skvělá v dál svítí jak hladina říční.
Nepřestoupila příkazů božských -
s paprsky slunce se zjevila jasná.


Přešla staletí: z ducha oněch převzácných šťastlivců zrcadlil se světu odrazný lesk zářivého světla, vniknuvšího do nich při pohledu na drahokam: ale žádný z nich se mu sám nepřiblížil. veden září světla pronikl až na nejhlubší dno propasti, až docela k němu, k tomu božskému talismanu. V tom okamžení rozlil se po celé zemi letmou nádherou zázračný jas a všechna srdce zachvěla se neskonalým okouzlením.

Odkud světlo k osvícení oné hrozné vládnoucí pověry, že tato civilisace, tato kultura mají samy o sobě větší cenu než skutečný živoucí člověk?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm