Lidský duch nesměřuje ke světlu (citáty) - 2.

16. dubna 2012 v 18:34 | Misantrop

Ó mého života odpoledne! Čeho jsem se všeho nevzdal, abych jedno měl: abych měl tuto živoucí osadu svých myšlenek a toto jitřní světlo své nejvyšší naděje!


Jestliže bloudíš v labyrintu záhad a nemůžeš najít cestu tam ani zpět, můj buldozer primitivismu už se sune vstříc jeho rozpukaným zdem. Ten buldozer smrdí a vydává ohlušující rachot, ale bludiště se mění v sutiny a ty už vidíš znovu světlo vysvobození.


Rozum je světlo, kterým má být příroda osvětlena, a ne zapálena.


Světlo, jež oslepuje naše oči, jest nám temnotou. Jenom ten den svítá, který jsme vzhůru. Ještě více dní přinese úsvit. Slunce jest pouze jitřenkou.


Jsem v pasti. Ale zahlédl jsem v posledních dnech cosi jako záblesk světla na konci temného tunelu.
Bojím se, že jednoho dne budu muset provést něco velmi bezhlavého a nerozumného, něco velice afektovaného, skoro až bláznivě sebevražedného, co mě buď vyvede na světlo svobody, nebo do temné náruče smrti. Opravdu, šílený jsem z této nuzoty už dost!


Platón to vyjádřil v mýtu o jeskyni, když řekl: Ti, kteří kromě jeskyně viděli pravé sluneční světlo a skutečně jsoucí věci (ideje), nemohou potom v jeskyni už vidět, protože jejich oči si odvykly temnotě. Proto správně nerozeznávají stíny a jsou vysmíváni od jiných, kteří z této jeskyně, od stínů, nikdy neodešli.

I geniálnímu člověku mizí z očí souvislost věcí. Jednotlivý objekt jeho nazírání, nebo jím nadměrně živě uchopená přítomnost, se jeví v tak jasném světle, že ostatní články řetězu, k němuž patří, se tím zatemňují a z toho právě vzniká fenomén, který má velkou podobnost se šílenstvím.

Tragická stránka omylu a předsudku leží v praktickém, komická v teoretickém: kdybychom např. pevně přesvědčili jen první tři lidi, že slunce není příčinou slunečního světla, tak by mohl člověk doufat, že o tom bude brzy platit obecné přesvědčení.

Je-li něco na světě žádoucí, tak žádoucí, že to mohou ve zvláštních okamžicích i tupé davy cenit výše než zlato a stříbro; pak je to případ, kdy paprsek světla padá do temnoty našeho bytí a dává nám výklad o této tajemné existenci, na níž není jasné nic než její bída a nicotnost.

Když tedy pohlédneme na člověka jako na bytost, jejímž bytím je trest a pykání, tak ho již zahlédneme ve správném světle.


Směšné, absurdní plémě to lidstvo. Temnoty se bojí, ale před světlem utíkají. Jaké by tedy mohlo být řešení jejich otázky než nijaké anebo než krajní? No, jaké? Ach, v té temnotě, z níž má lidstvo takový předpojatý strach, Já naopak nacházím své největší bezpečí, svou bezmeznost, svůj zdroj životodárné poesie! A ono se jí děsí. Já se děsím naopak lidstva, temnoty lidstva, v níž žije, temnoty lidského srdce, jež se roztluče nejvíce vždy tehdy, když koná zlo; toho lidstva, jemuž světlo, nikoli tma, posluhuje ke konání zla na světě! Bojte se pročež člověka, jenž přichází ze světla a je světlem oděn, ne toho, který přichází v temnotě a tmavý je jeho háv; neboť on to jest, kdo v temnotě tápe a potřebuje světlo, aby mohl páchat své zločiny. Ty jej však pro to světlo v temnotách brzy uvidíš, schováš se neb mu snadno unikneš, ježto on je slepý tam, kde ty jsi vidoucí.

Mé nitro vyráží vzhůru za světlem a volností jako šlahoun trnitého ostružiní, nezadržitelně proráží betonovou krustu sarkofágu nukleárního, radioaktivního, radiačně zamořujícího lidství vzhůru a zpět k divokému zvířeti uvnitř!


Strach před svobodou a světlem, - toť tajemství lidstva; člověčenstvo jest jen subspecies krtka, banda doživotně odsouzených, v kriminále si už shnile libujících káranců...

K temnu je lidstvo zrozeno! Ke žraní a rvaní se mezi sebou, ke dření sebe a dření jiných, k obžerství a oplzlostem, k nemyšlení, jen k opičení a papouškování; jeho nejspirituelnější pudy jsou ješitnost a šizení bližního-šejdíře. Jen uvnitř těchto hranic cítí se šťastným a prosperuje, světlo nepotřebuje, nechce, nesnese, je slepým macarátem jeskynním, hynoucím, je-li vytažen z podzemní své tůně. -


Je zvláštní, že zvířata reagují na umělé světlo naprosto jinak než člověk. Nelekají se ho, neuhýbají před ním, ba skoro by se zdálo, že je vůbec nevnímají. Oproti zvířeti se člověk náhle oslněný kuželem světla cítí vyrušený, zakrývá si před ním oči a snaží se mu vyhnout. Zvíře do takového světla naopak konsternovaně zírá a ptáci a hmyz, jimž světlo slouží k navigaci, jsou jím dokonce přitahováni.
Ani vůdce prasečí tlupy nijak nezareagoval na mé světlo a temně a výhrůžně vrčel dál, nevěda zjevně, co si má myslet o tom velkém neznámém kupolovitém zvířeti před sebou, z kterého vychází světlo. Mohlo by být nebezpečné? Tak jsme se ptali asi oba. Svítil jsem napjatě ven v marné snaze někoho uvidět nebo ukončit to napětí. Teprve když jsem svítilnu zhasil a zůstal jsem potmě a potichu sedět, přestal najednou divočák vrčet a bylo slyšet, jak se celé stádo na jeho pokyn rychle a hlučně vzdaluje. Ta náhlá změna situace jej zřejmě vyplašila víc než světlo namířené přímo do míst, kde se skrýval. Uf, to bylo dobrodružství! Chvilku jsem ještě seděl potmě, abych se uklidnil a srovnal si myšlenky:
Zvíře se světla nebojí, oproti člověku. Lze tedy říct, že jestli se někdo na světě štítí světla, je to právě člověk, nikoli nějaké ďábelské příšery z temnot.


Jsou věci a události, jež vás ohromí svým bleskem poznání, jako za noční bouře, a vy si najednou v tom světle dokážete dát do souvislostí celý váš dosavadní život, to, co bylo pro vás dosud záhadou, anomálií, nejasným tušením.

Noc patří mně; patří nám, mihotavým nočním přízrakům, příliš subtilním pro hrubost denního světla, příliš plachým a světloplachým, neboť za světla je víc vidět nejen na nás, na kradmé tichošlápky noci, ale lidužel je také víc vidět na kundí ksichty lidských stvůr.


Po cestě nahoru leží na zádech mrtvola krtka, s lopatkovitými pažemi vztaženými prosebně k nebi. Způsob krtčího zmírání a krtčího pohřbu mě nepřestává pokaždé dojímat a zároveň fascinovat. Je to tak blízké všem mým eschatologickým myšlenkám, až je to zarážející. Celý život žít ve tmě a v posledním okamžiku, těsně před smrtí se vyškrábat na povrch, na světlo. Je to velmi symbolické, posvátné pocity vzbuzující, mysteriózní náladu přivozující.


"To, co žádáš, je nad tvé síly. Vždyť jsi smrtelný člověk, kdežto přinášet světlo světu je úkol bohů."


Nemáš-li sílu, abys hořel a šířil světlo, aspoň je nezacloňuj.


Někteří lidé tak zalezli do tmavých úkrytů, že pokládají za zmatené vše, co je na světle.


Klid je světlo filosofického uvažování, avšak veřejná činnost a obchodování je naopak jako nějaká mlha, která filosofii zahaluje a činí nedostupnou těm, kdo po ní pátrají.


Co se tají v zemi, vynáší člověk na světlo. Ale moudrost, kde se najde?
(bible, Jób 28)


Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.
(bible, Žalmy 139,12)


S použitím zastaralého latinského úsloví lze říct: Ex Oriente lux; ex Occidente FRUX. Z Východu přichází světlo, ze Západu ovoce.

Tvůrčí duch je světlo, které podobně jako blesk ozařuje temnotu a možná otřásá samotným chrámem vědění, a ne svíčka zažehnutá u krbu lidstva, která zbledne před světlem všedního dne.
(H. D. Thoreau, Chůze)


Sladké je světlo a vidět slunce je milé očím.
(bible, Kazatel 11,7)


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm