Od svobody slova k cenzuře

2. dubna 2012 v 16:04 | Misantrop

Jestliže svoboda slova vůbec něco znamená, potom je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet.

*

Censor je tužka, která se stala člověkem, anebo člověk, který se stal tužkou, živou bytostí se stavší škrt přes plody ducha, krokodýl, který číhá na březích proudu idejí a literátům, kteří po něm plují, ukusuje hlavy. Censura je mladší ze dvou hanebných sester, starší se jmenuje Inkvizice. Censura je živé doznání mocných tohoto světa, že dovedou jen šlapat po zhlouplých otrocích.

*

Patřím mezi přívržence pravdy, ať je jakkoli strašná; věřím rovněž ve svobodu slova, ve volné šíření myšlenek a ve svobodnou výměnu názorů; věřím v osvobozující a zušlechťující moc vzdělání. Pouhá slova nikomu neubližují, jen skutky - a kdyby, tak co je mi po tom? Mám svůj vlastní světový názor, který nikomu nevnucuji a který si nedám nikým vzít.

*

Odsuzuji přehlcení informacemi. Četba novin je nejotravnější věc na světě. Kdybych byl diktátor, omezil bych tisk na jediný deník a na jediný magazín, obojí přísně cenzurováno. Cenzura by se vztahovala jen na informace, mínění by zůstalo svobodné. Senzační zprávy jsou hanebnost. Z obrovských titulů - v Mexiku překonávají všechny rekordy - a senzačních palcových názvů článků je mi na zvracení. Všechno jsou to výkřiky nad bídou, aby se prodalo trochu víc papíru. K čemu je to dobré? Navíc jedna zpráva potlačuje druhou.

*

Spravedlnost, svoboda a život bez fízlů jsou úctyhodné statky. Smích je jen útěcha pro poddané. Ale jako nemocná perlorodka vytvoří perlu, tak tito lidé bez svobody vytvářejí Tartuffa.
Na druhé straně, jestliže kdy budeme mít úplnou svobodu, kdo bude myslit na to, aby psal mistrovská díla? Každý bude pracovat, nikdo nebude číst leda velké deníky půlarchového formátu, v nichž se každá pravda vyjádří nejpřímějšími a nejjasnějšími výrazy. Pak bude mít francouzská komedie naprostou svobodu; ale tím, že ztratí Sainte-Pélagie, ztratíme zároveň duchaplnost, které je zapotřebí k psaní a k vychutnávání komedie, tuto skvělou směs pravdivých mravů, veselé lehkovážnosti a peprné satiry. V monarchii, aby mohl existovat Molière, musí mít za přítele Ludvíka XIV.

*

Komunisté kdysi zcenzurovali každou maličkost v domnění, že pouhá dvojsmyslná narážka či anekdota by mohla ohrozit jejich vrtkavé totalitní panství. Dnešní tzv. "svobodná" doba - nemysleme si! - však není o nic méně totalitní, jen jinak a dokonce i víc, neboť sahá dál a ovládá čím dál více aspektů života, a normálně pokračuje v tomtéž duchu zákazů a upozaďování nepohodlného. Pouze už to není její hlavní náplní a starostí. Dnešní totalitní demokratickou společnost již neohrožuje pouhé slovo jako v minulosti. Ne, dnes je už mnohem silnější; něco takového, co vyletí z úst, co pak poletuje vzduchem a po chvíli zase zapadne a rozplyne se, něco takového ji neohrožuje; ona je natolik pevná v kramflecích, že všechno vstřebá a využije pro svou výživu. Jako rakovina. Existuje sice naoko vstřícná a otevřená instituce, nazvaná podle jednoho velice známého londýnského parku, ale protože si tam může rádoby svobodně otevřít hubu kterýkoliv pomatenec a blázen a hlásat tam své neškodné a zmatené bludy, neporuší-li ovšem svou nevymáchanou držkou nějaký z nemála autorských práv či protirasistických a protinacistických zákonů a jiných zákonných opatření na ochranu lidskosti, nepoznáte rozdíl, promluví-li kousek dál z výšin bedničky od mýdla pro změnu nějaký jasnozřivec. Nesmí se ovšem tou řečí přestoupit zákon. To je "svoboda", co!
Stačí zpochybnit nějakou trivialitu, jako třeba, že holocaust nikdy nebyl, a už se na vás vrhnou, už vás vezou do lochu, málem vás ukamenují pro toto pouhé vyslovení nesouhlasu, pro pár bezvýznamných slov, pro hloupé gesto vzpřímené paže propadají v hysterický záchvat! Případ britského historika Davida Irvinga je více než výmluvný: Ještě před třemi lety platil za uznávaného historika, jehož knihy se velmi dobře prodávaly, recenze na ně plnily stránky novin, v knihkupectvích byly běžně k vidění a k dostání... - a najednou je v nemilosti, protože někde něco nepříjemného začal tvrdit a v Rakousku teď za to sedí v kriminále. Britský občan si vyjede na kontinent a tady ho za slůvko zavřou! Rázem je z něj vyvrhel a diletant, napojený na neonacistické hnutí, málem skinhead! No to už opravdu připomíná 50. léta! Měl snad Hitler skutečně pravdu v tom, kdo tahá za nitky světových událostí? Skoro to tak vypadá.

*

Nahoře osobní boj po moci dychtících osob vedený těmi nejzvrhlejšími prostředky. Směrem dolů úplné potlačení osoby a svobody slova. Jakou cenu má ještě vůbec život za takovýchto okolností?

*

Věřil jsem, že přišla revoluce, že lidé budou šťastni. Pamatujete se, jak to bylo krásné! Jak se nám dobře dýchalo! Jenže teď jsme na tom zas hůř než kdy jindy. Teď zabíjejí naši republiku, jako zabili tamtu, římskou! Takové hanebnosti! Nejdříve pokáceli stromy Svobody, potom znova zřídili cenzuru a svěřili vyučování kněžím, jen inkvizici ještě odkládají.

Všichni se shodují v tom slaboduchém zbožňování autority! Příklady: Mably doporučuje, aby se filosofům bránilo uveřejňovat jejich nauky; matematik pan Wronski ve své hantýrce nazývá cenzuru "kritickým potlačováním spekulativní spontánnosti".

*

Autorská a vydavatelská práva? Všude je na internetu zdarma a volně přístupný kdejaký text v originále, na který si jen vzpomenete, jenom v češtině nic, jenom tady se s tím dělají tajnosti a předmět šikanování, zakazování, mafiánských praktik a mrzkého kšeftu. To je opravdu možné jen v těch blbých, zaostalých Čechách. Sotva odbilo dvacet let po takzvané revoluci a už je tu zase odpíráno právo na svobodné šíření slova, zase se zakazuje, jako za komunistů, jako předtím za nacistů a jako ještě dříve za křesťanů, tentokrát ne z ideologických důvodů, ale z majetnických, což je vlastně také, jen nepatrně jiná, zvrácená ideologie. Nic se nemění, nikdy se nic nemění - a nezmění. Lidé jsou přece stále za všech dob a za všech režimů stejní, stejně špatní. Opovrhuji, hluboce opovrhuji člověkem.
Autorská práva? Kdyby se byl řídil autorskými právy - tehdy ostatně ještě neexistujícími - onen učený Říman jménem Aulus Gellius, který nemohl spát, a tak si za dlouhých zimních nocí v Athénách někdy ve 2. století křesťanského letopočtu četl staré římské autory a pořizoval si z nich výpisky, věděli bychom o těch autorech ještě méně, než víme teď - a že toho víme setsakra málo!
A kromě toho: "Nejlepší myšlenky jsou vlastnictvím všech," jak tehdy napsal téměř omluvně, leč pravdivě moudrý Seneca, když si dovolil šířit i jiné než své vlastní myšlenky, totiž myšlenky filosofa Epikúra.
Ve starém Římě se člověk mohl nanejvýš zesměšnit, když například vydával cizí díla za svá vlastní, ale nikdy nemohl mít pro totéž oplétačky s právníky, neřkuli jen pro pouhé šíření těchto děl v opisech dál! To bylo tehdy ještě nemožné.
Ach, co dřívějších nemožností je dnes - už možných! Lidužel. Dnes už je, lidužel, doba tak zkažená a zvrácená, že se dříve nemožné stává možným. Pokrok je nezadržitelný. Dnešní doba nezapomíná už na nic, co ta dřívější ještě opomíjela; a tak perzekvuje i za šíření slova.
Jakže se to říká cizím slovem pokroku k horšímu? - Aha, už vím: asi "copyright"...
A ještě toto svobodné poradní slovo, bezplatné slovo bez nároku na honorář k vydavatelům a překladatelům: Chcete se živit literaturou, chcete z ní týt, chcete si z ní jako pasáci z prostitutky udělat dojnou krávu? - Dobře. Pak to však dělejte tajně a pokoutně, jako správní kuplíři, a nelezte s tím na veřejnost, aby nemohl od vás vůbec nikdo jiný opisovat a aby vám nemohl vaši prodejnou kurvu literaturu nikdo jiný zadarmo omrdat!

Jenom kdyby se podařilo nějak zlikvidovat všemocnou knižní mafii, která sedí svou těžkou prdelí na prameni vědění a která se ovšem takové nadějné vyhlídce všemožně brání, zaštítěna zákonnými "autorskými právy". Ale co moje právo na svobodné šíření slova?
A další věcí je to, že v okamžiku, kdy Já sám, z vlastní iniciativy, vlastním úsilím svého vlastního intelektu vlastnoručně opíšu mnou subjektivně vybrané úryvky z nějaké četby, opravím původní slohové nedostatky, překlepy a chyby v překladu, jichž je v knihách vždycky dost a dost, kdy doplním tyto výpisky vhodnými obrázky, ozdobnou grafikou a vlastními vysvětlivkami, rešeršemi a poznámkami - v tom okamžiku se už toto dílo stává tak trochu i mým vlastním dílem a jako s takovým bych měl mít plné právo svobodně nakládat podle vlastního svobodného rozhodnutí. Že mi bylo toto svaté právo upřeno, považuji za násilí vůči mé osobě.
Ještě že mi nikdo nemůže zakázat používat mé výpisky z četby v soukromí. Co je mi ostatně po světu. Ať si každý zjedná svou zábavu a poučení sám, tak jako Já. Do soukromí mi naštěstí nikdo z těch chmatáků chamtivých vlézt nemůže, aby zde vykonával svou nečistou cenzuru. V soukromí jsem svobodný. Nebo se mám snad obávat, že mi do bytu najednou vtrhne uprostřed noci najaté profesionální komando ukrajinských vymahačů dluhů a smaže mi v počítači všechny "neoprávněné" soubory? V tomto mafiánském tržním systému bych se už nedivil ničemu.

*

Cenzura či autocenzura je v té či oné podobě neustále přítomna, neboť všichni jsou až nápadně zajedno, že "šířit zlo" se nesmí. To jsou čistokrevné mafiánské praktiky partnerství ve lži, partnerství v zločinu! Lidstvo trpí evidentně špatným svědomím a nechce se o sobě dozvídat nepříjemné pravdy. Ty je třeba zakázat, potlačit, nedat jim prostor pro veřejnou prezentaci. Vždy se najde dost početné hejno potrefených husí, které svým poplašným křikem přehluší nebo i zahluší původce nepohodlných názorů. Vzpomeňme na mistra Jana Husa, na Galilea Galilei, na Giordana Bruna, na markýze de Sade. To, že o nich dnes máme vůbec nějaké povědomí, ukazuje stále ještě jen na to, že za sebou měli někoho vlivného, nějakého mocného spojence, jemuž názory svého chráněnce v něčem vyhovovaly pro jeho vlastní osobní cíle či skupinové zájmy. Ti ostatní bezejmenní "odpadlíci", "čarodějové", "šamani" a "posedlí ďáblem", měli a mají prostě smůlu. Na mapě umění zůstává vždycky mnoho bílých míst!

Cenzura je sice podle ústavy nepřípustná, ale co na tom, vždyť je to jen cár hajzlpapíru, a s tím se dá dělat ledacos. Věci se mohou vynechat, vypustit, zmírnit, označit hvězdičkou.

*

Je nutno smířit se s tím, že v dějinách čínské klasické (starověké) filosofie je nepochybně mnoho mezer, které už nikdy nebudeme moci vyplnit. Vinu na tom nemá čínská historiografie. Pokud možno mluvit o vině, pak padá nejen na pověstné "spálení knih" za Prvního císaře Čchin Š' Chuang-tia v roce 213 př. n. l., ale nepochybně i na pozdější konfuciánskou "cenzuru", která se projevovala v tom, že o jiné filosofy než konfuciánské nejevili, pokud to šlo, konfuciáni prostě žádný zájem (jde skutečně o to, že "neměli zájem", nikoli o to, že by je vědomě chtěli zamlčet - na to byl vždycky čínský "historický" duch příliš poctivý).

*

Svoboda je buď úplná nebo žádná!
Za jejich svatouškovskou maskou s úsměvem buzeranta
Poznávám fašistickou zrůdu
Chtějí obnovit cenzuru
Myslejí, že hrůzy středověké inkvizice jsou zapomenuty
A na ochranu zločinců větší pravomoce fízlům.

*

CENZOROVA DOUŠKA
Vzhledem k tomu, že obsah tohoto rukopisu je v mnohém směru nemorální, rozhodl se Cenzurní úřad uložit ho do oddělení nebezpečných rukopisů v Tajném archívu Univerzálního státu. Definitivní zničení nebylo doporučeno, protože právě tento nemorální obsah by mohl být spolehlivějšími badateli použit jako materiál při zkoumání mentality tvorů obývajících zemi za našimi hranicemi.
Hung Paipho
cenzor

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm