Pocta Buddhovi (citáty) - 2.

10. dubna 2012 v 16:47 | Misantrop
Příspěvek k oslavám Buddhových narozenin (v Indii o úplňku dne 10. května 2017)

Mnoho starověkých filosofů žilo vegetariánsky, tak např. Buddha, Zarathustra, Pythagoras, Sókratés, Platón, Plútarchos, Hippokratés, Ovidius, Seneca a jiní.


Každý filosof by řekl to, co kdysi pronesl Buddha, když mu ohlásili narození syna: "Ráhula se mi narodil, bylo mi pouto ukováno" (Ráhula tu znamená "malý démon"); pro každého svobodného ducha by musela nadejít hodinka zamyšlení, pakliže měl předtím hodinku bezmyšlenkovitou, tak jako nadešla kdysi témuž Buddhovi - "stísněný," myslel si pro sebe, "je život v domě, místě nečistém; svobodné je opustit dům."


"Muž dokáže myslet na trpělivost, rozumnost a dobré chování, dokud se neocitne v dostřelu šípů boha Kámy. Požehnáni jsou v tomto světě Sarasvatí, Kártikéja a Buddha, tito tři, kteří odmrštili lásku, jako když smeteš stéblo trávy, jež ti ulpělo na šatu!"


Máme po ruce velmi starý předpis na rýžový nákyp, který se tak připravuje dodnes. Nejstarší doklad je z Ašvaghóšova životopisu Gautamy Buddhy; Buddha žil v 6. století před n. l., Ašvaghóša o sedm set let později, v 1. století našeho letopočtu. Ašvaghóša píše:
"Nedbal o nic, potlačoval tělesné žádostivosti a neustále soustřeďoval své myšlenky na záhady života a smrti. Zachovával mlčení a každého dne pojedl jen jedno zrnko konopné. Jeho tělo hublo a sláblo, ale duch se volně proháněl myšlenkovým prostorem. Zjevem připomínal spíš uschlou haluz, bleskem sraženou ze stromu, než člověka. A tam za dlouhých šest let poznal, že odříkání a sebetrýznění nevede k cíli, jejž hledal.
Zanechal tedy pokání a tělesného umrtvování a vstoupil do řeky, aby se osvěžil. Byl však tak zesláblý, že málem utonul, kdyby se nebyl včas zachytil větve sklánějící se až k hladině. Na břehu ulehl do stínu a čekal, až nabude sil.
A tehdy dostala pastýřova dcera Méka ze vzdálené vesnice vnuknutí, aby vzala misku rýžového nákypu s máslem ghí a odnesla ji kajícníkovi, jenž leží na břehu řeky Nairaňdžany. Když došla k řece, usedla ke Gautamovi a podala mu pokrm. Gautama pojedl a jeho tělo nabývalo ztracených sil."


Buddha slíbil vysvobození od něčeho, čemu všichni rozumíme - od utrpení. Na druhé straně nikdo nedokáže říct, co bylo dědičným hříchem lidstva, a nikdo nechápe, jak by nás z něj mělo Kristovo utrpení vykoupit.


Deprese: proti ní Buddha postupuje hygienicky. Používá proti ní života pod širým nebem, putování; střídmosti a výběru stravy; opatrnosti vůči všem lihovinám; opatrnosti taktéž vůči všem afektům, které dělají žluč a rozpalují krev; žádné starosti ani o sebe, ani o jiné. Vyžaduje představ, jež buď dávají klid nebo rozveselují - vynalézá prostředky, jak jiným představám odvyknout. Dobrota, býti dobrotivým, toť Buddhovi něco, co podporuje zdraví. Modlitba je stejně vyloučena jako askeze; není kategorického imperativu, není vůbec nátlaku, ani uvnitř klášterní obce (- lze zase vystoupit -). To všechno by byly prostředky k zesílení oné nadměrné dráždivosti. Právě proto také nežádá boje proti těm, kdo jsou jiného smýšlení; jeho učení ničemu tolik se nebrání jako citu pomsty, nechuti, resentimentu (- "nikoli nepřátelstvím dojde nepřátelství konce": dojemný refrén celého buddhismu...). A to právem: právě tyto afekty by byly dokonale nezdravé vzhledem k dietetickému hlavnímu úmyslu. Únavu ducha, v níž zastihl svou zemi a jež se projevuje v nadměrné "objektivnosti" (to jest v oslabení individuálního zájmu, v zlehčení vlastní váhy, "egoismu"), potírá přísnou redukcí i nejduchovnějších zájmů na osobu. V učení Buddhově stává se egoismus povinností: "Unum necessarium", "jak ty se zbavíš utrpení", to reguluje a vymezuje celou dietu ducha.


Ti všichni svatí, moudří poustevníci a nazí vandráci, kteří by mouše neublížili... - rozhodně i Já mám s nimi cosi společného, že? Jen se nehodlám zbavovat utrpení, jež neodmyslitelně vyplývá ze samé podstaty života, tím, že bych si ukládal další nesmyslná pokání a stranil se slastí, jež život přináší. Ne, obojí musí být v rovnováze! To ostatně zjistil i sám pozdější Buddha, když se probudil ze sna, v němž málem zemřel hlady a podvýživou.

V povídce Deset ánů chodí Buddha po vodě jako údajně chodil Ježíš Kristus, jenže Buddha o pět set let dřív. Bylo to proto, ježto neměl čím zaplatit převozníkovi přes řeku.


Pravé filosofické zmoudření - jako třeba Buddhovo nebo Misantropovo - bývá učiněné naopak již v mládí, v přebytku sil, v blahobytu, ve štěstí, v podstatě proti všem obecným očekáváním. Ale co jsou ta "obecná očekávání"! Nic než písek, s nímž si hraje vítr!

Všechny metody "výchovy" člověka ve "společensky platného občana" jsou také osvědčenými metodami mučení, když se tyto metody znásobí a přeženou. Hle, ty, kdož neznáš lidi, jaké překvapivé poučení pro tebe, ty nevědomče, s nímž Buddha nedoporučoval se stýkat! Já však překvapen nejsem, Já tu lidskou chamraď dobře znám!

Život je slepá síla, nevědomá, leč silná, neuvěřitelně silná. Život je tvrdý sen, z něhož se nikdo nemůže probudit a procitnout k úplnému vědomí, k úplnému poznání. Proto všichni spící souhlasí, že život má samozřejmě být a nesmí zahynout. Ani Buddha nebyl v tomto směru plně Probuzený, ani Mahávíra se doopravdy nestal Velkým Hrdinou v boji s životem. Z jejich myšlenek nikde ani alespoň neprosvítá, že by skutečně věděli, čím život je a jak se z něj "probudit", jak zvítězit nad životními útrapami jednou provždy. Rozhodně to nemohli prokázat. Nikdo z obou velkých filosofů starověké Indie neposkytuje žádný praktický návod, jen máloobsažné řečičky, tvářící se tajuplně, jež jsou však zcela ploché a nesrozumitelné. Duševními stavy, nějakou meditací, nějakou správnou, tou jedině pravou meditací či duchovním cvičením nelze do života, do jeho podstaty, nijak zasáhnout. To má význam, jakkoli velký a významný, jen pro duševní vývoj, pro filosofování, pro přemýšlení, pro uvědomění si něčeho vyššího - ale není to žádná akce, nic konkrétního, žádný návod pro život v osvíceném stavu, žádný skutečný návod pro odstranění utrpení a tedy i života!


Maličcí ptáčkové usedají s důvěrou na mé rámě, kde se probírají svým peřím. Nehybně sedím na prostém, mechem porostlém kameni, pohroužen v hlubokou meditaci jako sám Buddha pod posvátným fíkovníkem, ba víc, podoben spíše tomu stromu než světci z masa a kostí! Je to tak oblažující! - A vtom sem vtrhnou oni, lidé, ta nepravá ražba, před níž vše mírné, nevinné a běloskvoucí prchá. A jak bych i Já neprchal společně se zajíci a srnami, šlehaje po narušitelích svými nenávistnými invektivami a ďábelskými kletbami?


Dhammapadam, sbírka buddhistických průpovědí. Nic moc, obvyklá snůška lidských, příliš lidských omylů, ale to doporučení hledat osvícení v bezdomoví mě kdysi oslovilo a určuje můj život, nebo chcete-li moje duchovní zrání, doposud. To byl velký Buddhův vynález!
Z celé sbírky průpovídek vyčnívá jako drahokam tento Buddhův výrok:

"Člověk, jenž nenabyl poznání, stárne jako vůl;
přibývá mu na váze, ale moudrosti mu nepřibývá."

nebo tento je pěkný:

"Jen málo je mezi lidmi těch, kteří dosáhnou onoho břehu.
Zbytek lidského pokolení jen pobíhá sem a tam po tomto břehu."


Vyhýbat se masitým pokrmům je nejen prospěšné pro tělesné zdraví, ale především je to naprosto nezbytné pro veškerý duchovní vývin a růst i pro samotné ukotvení neporušené mysli. To věděli všichni velcí myslitelé starověku i novověku, od Buddhy, přes antické filosofy, až třeba po Schopenhauera, ze spisovatelů pak jmenujme např. G. B. Shawa či Anatola France, a samozřejmě H. D. Thoreaua. Všichni vynikali brilantním intelektem a nezvyklou dlouhověkostí - tedy pokud je někdo nezavraždil, nestihla je nehoda nebo pokud se od ostatních lidí nenakazili nějakou chorobou. Já jsem možná poslední, kdo to ještě dnes chápe a pro něhož je tento princip samozřejmostí.

Vědění je mocná síla. Lidé si mne mohou krušit jak chtějí, Já jsem však alespoň chytřejší než oni. Vím mnohem lépe a v širších souvislostech, jak se věci mají a jaké by měly být. To je moje výhoda nad nimi. "Muž, jenž nedbá o své vzdělání, táhne ke stáří jako vůl. Jen maso narůstá, moudrost však krní", jak řekl Buddha. A Já nechci být tím volem!


Teď, co mám čtyři týdny dovolenou, jsem úplně desocializovaný... - a to se mi líbí! Těžko si budu zvykat zase na lidi. Já si na ně vlastně nikdy nezvyknu. Jak si jednou zvyknete na samotu, nechcete už jinak. Každopádně na konci roku dám v práci výpověď a od příštího léta se chci plně věnovat slastnému nicnedělání a rozjímání po vzoru starořeckých filosofů, po vzoru Buddhově (kromě toho putování a učení).

Podívejte se, co udělal Tálibán v Afghánistánu s nadživotní skulpturou Buddhy: bez dalšího ji odstřelil. A stejný osud by potkal naše liberální práva, včetně našich liberálních jednotlivců.


Nehybně a tiše sedím a nechávám na sebe působit to velebné prostředí. Vedle po stromech nahoru a dolů se pošupuje šoupálek a z druhé strany veverka. Už jen napjatě čekám, kdy začnou lézt i po mně jako po soše Buddhy.


Nové boje. - Po Buddhově smrti ještě po staletí ukazovali v jedné jeskyni jeho stín, - strašlivý, příšerný stín. Bůh je mrtev: ale jak je mezi lidmi zvykem, budou snad ještě po tisíciletí existovat jeskyně, kde bude ukazován jeho stín. - A my - my musíme zvítězit ještě i nad jeho stínem!


Proroku Mohamede, tys měl z opia vlčí mlhu! Ó Buddho, ó ty Probuzený, spi dál! Ježíši Kriste, komu chceš cpát tvůj kříž? Stvořili jste jenom obraz sebe, a ne obraz světa. Otrocká lůza vás hypnoticky následuje jako krysy krysaře, a to znamená, že jste ordinérní jako ona.

KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm