"Zmizení plamene"

20. května 2012 v 14:12 | Misantrop

Jsou však přeci také někteří "lidé", kteří v jasném, nejjasnějším okamžiku prozření a štěstí, jakkoli krátkého, mívají najednou neobyčejně ostrý pocit naplněnosti života a nechtějí proto už žít dál, jako by dalším lpěním na životě všechno mohli jen pokazit, zachovavše si tento božský, nadlidský, zvířecí pocit naplněnosti a volnosti životní až do konce. Mají pocit, že víc už nelze v životě dosáhnout; že o nic, ani o jídlo, ani o vzduch, nemá již smyslu dál bojovat, usilovat a toužit. Nic jiného než tento omamný pocit - a říkejte si tomu, jak libo: třebas "pocit štěstí", "pocit neskutečného krásna", "pocit neskonalé volnosti", "nirvána" a podobně -, nic jiného je už nezajímá na tomto lidmi zpotvořeném světě. Takoví lidé umírají šťastni a bez nářku - jako ta zvířata.

Silou kontrastu mezi civilizací, již jsem zanechal na pospas svému osudu za mými zády, a lidučistým, tichým lesem, upadám jako vždy do hluboké meditace. Obžalobou proti bytí uprostřed lidí, jakkoli bych byl sám v pečlivě uzamčeném pokoji s pečlivě utěsněnými okny, je už sám fakt, že tam zůstávám napjatý, stále nervózní, nevyspalý, po něčem neznámém dychtící, zatímco tady v lese ze mne naráz všechno padá: každé napětí, každá nervozita, každé chtění, každá nedovršenost. Jedině zde v osamělém lesním bytí mám ten blažený pocit završenosti, o nějž usilovali indičtí asketové a mudrci a jemuž říkali vyvanutí, nirvána. Tou náhlou silou kontrastu mezi blázincem města a harmonií přírody nyní náhle jasnozřím, že i při všem hmotném dostatku mi "doma" chybí vždy právě les, to jest bezdomoví. Věru špatně jsme založili naše životy, když domov je nám nepřítelem a vězením, a my z něj proto musíme prchat do bezdomoví, abychom v samotě nalezli spásu, abychom nalezli volnost a moudrost a abychom seznali svůj omyl!


K osvobození (k "vyhasnutí", k nirváně) musí a může dospět jen každý sám cestou cvičení se v uklidňování životních projevů ruku v ruce se systematickou kontemplací nad pomíjivostí všeho, neexistencí boha a duše a definitivním uklidněním v nirváně.

Stav nirvány je stavem bez vědomí a bez procesů, stavem, který se velmi podobá entropii. Je to stav velice podobný smrti. Je víc než pozoruhodné, že taková nauka o osvobození byla - a je - uvědoměle a pozitivně přijímána milióny lidí. Nirvána je holé nic. Je konec se všemi procesy. Po vyhasnutí přestává existovat cokoli, nirvána je pustá - není v ní nic.

Původní Buddhovo učení nepřinášelo obyčejnému člověku vyhlídky nějak moc odlišné od materialismu. Bylo to učení ateistické, popíralo existenci nesmrtelné duše a jeho cílem bylo dosažení stavu prakticky identického s věčnou smrtí. Byla-li tato vyhlídka Indům tak radostná (a nepochybně byla, neboť i jiné staroindické myšlenkové proudy hlásaly jako cíl lidského snažení zrušení individuálního života, což není zase tak nepochopitelné, protože domyslíme-li teorii inkarnací do podoby věčně opakovaného stárnutí, slábnutí a umírání, není to vskutku nic příjemného), pak přece materialisté poskytovali tutéž vyhlídku za daleko lehčích podmínek. "Nirvána" nečekala podle nich člověka teprve po vysilujícím úsilí táhnoucím se přes sta a tisíce inkarnací, ale hned po individuální smrti.


Nebylo v něm nic, co by Buddha již v minulosti nezakusil, za čím by byl ochoten se pídit a co by mu mohlo poskytnout uspokojení; ze všeho vyrostl, byl nade vše povznesen. Jediným důvodem k setrvání v samsárové existenci pro něho byl soucit s ostatními bytostmi, hnanými slepými tužbami do stále nových životů, plných utrpení. Jeho pravou doménou se však stala tajemná oblast Dokonalých či Probuzených: nibbána (nirvána).

Výraz nibbána (nirvána) je pečlivě zvolen tak, aby naznačil jen to, co je zanecháno a zanikne. To je zcela v souhlase s Buddhovým zachováváním "vznešeného mlčení" o všech myšlenkově neformulovatelných otázkách, na něž intelekt nedovede jednoznačně odpovědět.
(Dhammapadam, předmluva)


Slovo "nirvána" znamená zmizení plamene. Buddha nikdy neužíval slova "mókša", neužíval slova "nebe", nemluvil o ráji - nikdy nepoužíval slova, která by vytvářela budoucnost. Plamen zmizel. "Neptejte se, co se stalo."
Džinismus přisuzuje živou duši všemu na světě, tedy nejen lidem, zvířatům a rostlinám, ale i horám, vodám a jiným neživým objektům. Od přírody jsou tyto duše jasné a vševědoucí, ale v průběhu existence na nich ulpívá hmota neživých prvků, která duše zatemňuje a zbavuje pravého vědění. Tato hmota zvaná karman ulpívá na duších vlivem jejich činnosti, protože každý, i sebebezvýznamnější skutek přitahuje karmickou hmotu - a čím je skutek horší a sobečtější, tím nebezpečnějším karmanem zatěžuje duši. Některé duše mohou však dosáhnout vysvobození z tohoto věčného koloběhu životů a činností, a to tak, že zničí karmany askezí a správným způsobem života zabrání ulpívání další nežádoucí karmické hmoty. Pak se duše vznesou nad tento svět a po věčnost už zůstanou v nirváně, stavu blažené vševědoucnosti.

Gautama dosáhl svého cíle, stal se Buddhou, tj. Probuzeným, odebral se do Váránasí - známějšího mnoha čtenářům pod starším názvem Benares - a tam pronesl ke svým prvním pěti žákům své slavné první kázání neboli, jak říkají buddhisté, "roztočil kolo Zákona":
"Jsou dvě krajnosti, mnichové, jichž se má vystříhat ten, kdo se zřekl světa. Které to jsou? Život oddaný choutkám, připoutaný k slastem a rozkoším, jenž je nízký, hrubý, tuctový, neušlechtilý a neprospěšný; a život oddaný sebetrýznění, plný strádání, neušlechtilý a neprospěšný. Oběma těmto krajnostem se Dokonalý vyhnul, mnichové, a plně pochopil střední stezku, co otevírá oči, skýtá poznání, vede k uklidnění, k vědění, k probuzení, k nirváně.
A která je, mnichové, ta střední stezka, již Dokonalý plně pochopil, co otevírá oči, skýtá vědění, vede k uklidnění, k poznání, k probuzení, k nirváně?
Je to tato ušlechtilá osmidílná cesta - totiž: pravý názor, pravé rozhodnutí, pravá řeč, pravé jednání, pravé žití, pravé snažení, pravá bdělost, pravé soustředění. Toto, mnichové, je ta střední stezka, již Dokonalý plně pochopil, co otevírá oči, skýtá vědění, vede k uklidnění, k poznání, k probuzení, k nirváně."

Protože setrvání v rodině a výdělečném životě je projevem lpění na majetku a světské existenci, je život mnicha či mnišky považován za vyšší formu, vedoucí k cíli přímější cestou. Běžné náboženské úkony jako modlení a oběti nijak k dosažení spásy nepomáhají a ničím tu člověku nemohou být nápomocni ani bohové, jejichž existenci sice nepopírá, ale nenalézá pro ně ve svém systému místo. Neboť člověk se musí plně soustředit na to, aby podle návodů buddhismu, obsažených ve sbírkách Buddhových kázání a nauky, přeťal řetěz neustálých zrodů a dosáhl nirvány, vysvobození z pout existence.


Připomínám si text jedné písničky od Björk, kde se zpívá o tom, jak mi má sluchátka zachránila život. To je přesně i můj případ. A dokonce mi hudba v životě nejen život zachraňuje, ale pomáhá mi se soustředit lépe než buddhistický vnor do meditace. S hudbou jsem osvícený a probuzený a buddha! S hudbou zažívám nirvánu! Ty buddhistické texty mě příliš neoslovují, ani buddhistická praxe, ale s hudbou ve sluchátcích, uprostřed tiché liduprázdné přírody, mám k buddhistickým cílům velmi blízko, ba blíž než bez hudby. Ostatně už po prvním přečtení tehdy v devadesátých létech minulého století jsem tužkou vepsal do tiráže "JEN DALŠÍ HLÁSNÁ TROUBA PARCHANTISMU-HUMANISMU" a od té doby jsem názor nezměnil. Nesouhlasím, že všechno je v mysli, nebo že bychom se museli stále vracet na svět v té či oné podobě, pokud se neprobudíme ze sna života... - láry fáry, na takové lidské plky už nejsem prostě dost lidský a ani jsem nikdy nebyl.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm