J. J. Rousseau - 300 let! (1.)

30. června 2012 v 13:54 | Misantrop

V roce 2012 jsme si připomínali rovných 300 let od narození Jeana Jacquesa Rousseaua (28. 6. 1712 - 2. 7. 1778), geniálního autora takových literárních a filosofických děl, jako jsou například Rozpravy, O původu nerovnosti mezi lidmi, O společenské smlouvě, Rozprava o politické ekonomii nebo Sny samotářského chodce. Tento přemýšlivý samotář, nenapravitelný romantik a snílek, útlocitný vegetarián a protispolečensky naladěný odpůrce civilizace, jež zkazila a zbavila člověka jeho původní divokosti a svobody, inspiroval mnohé (v dobrém i zlém), jen nemnozí jej oprávněně milovali a ctili, mnozí jej však, lidužel, nenáviděli a hanobili. Tento článek k Rousseauově poctě je jen malým výběrem citátů o něm nebo jej se týkajících, napsaných jinými autory.


Vystupoval-li Voltaire proti starému společenskému řádu se vší elegancí, pak Rousseau proti němu vystupoval se vší důsledností. A. I. Gercen charakterizoval Voltaira, Rousseaua a jejich myšlenkový odkaz takto: "Voltaire a Rousseau - téměř současníci, a jaká je dělí vzdálenost. Voltaire ještě bojuje za civilizaci, Rousseau již této falešné civilizaci vypaluje znamení hanby. Voltaire je šlechtic staré doby, otvírající dveře z provoněného sálu rokoka do nového věku. Je samý prýmek, je dvořan. Na druhé straně dveří stojí plebejec Rousseau jako předzvěst ostrosti výboru veřejného blaha."
Jean Jacques Rousseau nikdy nenavštěvoval veřejné domy školy. Prvními učiteli mu byli jeho teta a otec, který v něm velmi záhy vzbudil velký zájem o četbu. Rousseau jako šestiletý až sedmiletý chlapec přečetl celou rodinnou knihovnu. Z knih, které v tomto raném dětství poznal, jej nejvíce zaujaly Plútarchovy Životopisy slavných Řeků a Římanů.
Mladému Rousseauovi, jenž byl velmi citlivý a vnímavý hoch, učarovala kouzelná okolní příroda i dům pastora Lamberciera, obklopený krásnou zahradou. Do paměti se mu vryla nejen neporušená příroda, ale i prostý venkovský život, naplněný prací, a vztahy mezi prostými venkovany, jejichž nejcharakterističtějším rysem byla upřímnost, prostota a otevřenost. Spolu se smyslem a láskou k přírodě poznal Rousseau v Bossey i lásku k lidem a smysl pro spravedlnost. Dvě léta strávená u pastora Lamberciera patří snad k nejkrásnějšímu období jeho dětství. Pocítil zde ale i první křivdu. Byl neoprávněně obviněn, že zlámal hřeben, a stihl jej za to tvrdý trest. Toto první setkání s bezprávím u citlivého hocha vyústilo v pevné přesvědčení, že proti bezpráví a křivdám je nutno bojovat.
Čím více byl Rousseau nespokojen se svým skutečným každodenním nudným životem, tím více se v něm probouzela jeho stará záliba v četbě. Čtení se stalo téměř jeho vášní, věnoval mu skoro všechen volný čas. Odpor vůči prostředí, v němž žil, neshody s mistrem udělaly z Jeana Jacquesa velmi plachého mladíka, který se vyhýbal lidem a miloval samotu, v níž se mohl nerušeně oddávat svému snění a četbě knih. Z pravidelného a šedého každodenního rytmu unikal vždy v neděli do jiného světa, do světa přírody, který odpovídal jeho vnitřní touze.
Šestnáctiletý Rousseau putoval po ženevském okolí, procházel venkovem, přírodou, a cítil se volný a svobodný.
Paříž, o které měl Rousseau ty nejkrásnější představy, ho zklamala. Špinavá předměstí, bujný a nepříliš morální městský život byl ve velkém kontrastu s jemností a něžností jeho povahy.
Jeho soužití s Terezou, která se ovšem nikdy nestala jeho oficiální manželkou, bylo v jistém smyslu velmi šťastné. Když se ale po krátké době jejich společného života Tereze narodilo dítě, dal je Rousseau, stejně jako další čtyři děti, do státního nalezince. I tento fakt vyjadřuje jeho momentální názory, které však později, v době, kdy psal svého Emila, změnil.
V roce 1749 začal Rousseau, snad z podnětu svého přítele Diderota, připravovat práci, která byla odpovědí na otázku zadanou Akademií v Dijonu: "Přispěl pokrok věd a umění ke zkáze nebo k zušlechtění mravů?" Rousseau ve své práci odpovídá na tuto otázku záporně. Podle něj se vědění a vzdělanost spojují s mravní zkázou a jednotlivé vědy vznikají z lidských vad: astronomie pochází z pověrčivosti, řečnictví ze ctižádosti, hněvu a lichocení, geometrie z lakoty, fyzika ze zbytečné zvědavosti a všechny ostatní vědy, i samotná etika jako věda o morálce, z lidské pýchy.
Rousseau poukazoval na skutečnost, že pokud člověk žil v přírodním stavu, dnešním termínem řečeno v prvobytně pospolné společnosti, žil šťastně.
V té době byl již znám jako velký propagátor návratu k přírodě, kterou považoval za moudrou a čistou. V životě, který je ve shodě s přírodou, v prostém a čistém životě viděl jediný způsob, jak může člověk dojít ke štěstí a spokojenosti. Jeho víru v moudrost a laskavost přírody nezměnilo ani velké zemětřesení v Lisabonu roku 1755. Odložil noblesní měšťanské šaty a začal žít prostě a jednoduše, životem těch nejprostších lidí tehdejší společnosti.
Smyslem a cílem výchovy podle něho je to, co má z vychovávaného učinit svobodného člověka, a nikoliv otroka společnosti. Takovou ideální výchovu lze však uskutečnit jenom ve volné přírodě, pod vedením moudrého a citlivého vychovatele, který bude vycházet především ze zájmu a potřeb dítěte a ne z požadavku dospělého člověka.

"Vědy a umění nás vplétají do železných pout, kterými jsme ve společenském životě sevřeni, vážou a tlumí v nás původní pocit svobody, vštěpují nám lásku k otroctví", říká Rousseau.

Jedno z jeho děl napadl se svým známým sarkasmem i Voltaire: "Dostal jsem, pane, vaši novou knihu proti lidskému rodu a děkuji vám za ni. Nikdo dosud nepoužil tolik důvtipu, aby se pokusil udělat z nás zvířata. Když jsem vaši knihu přečetl, zmocnila se mne touha chodit po čtyřech. Poněvadž jsem neprováděl takovou věc již šedesát let, cítím, že je mi nemožno, abych se o to pokoušel. Ponechávám tedy tento přirozený způsob chození těm, kdo jsou k tomu způsobilejší nežli vy a já..., nicméně však s vámi souhlasím, že literatura a vědy byly někdy příčinou mnoha zel. Nepřátelé Tassovi učinili z jeho života řadu utrpení. Nepřátelé slavného Galilea způsobili, že sedmdesátiletý úpěl ve vězení proto, že přispěl k objevu, že se Země točí, a co bylo hanebnější, donutili ho, aby to odvolal. Zdaž vám ostatně literatura neposloužila, zatímco jste proti ní psal?"

***

(Rousseau): "Nebudu se zbytečně šířit o podrobnostech. Každý jistě vidí, že pouta poddanství vznikla jen ze vzájemné závislosti lidí a vzájemných potřeb, které je spojují, že je nemožné podrobit člověka, dokud ho předem nepřivedeme do postavení, kdy se nemůže obejít bez druhého."

"Bdění, přehánění všeho druhu, bezuzdné holdování všem vášním, únava a vyčerpávání ducha, zármutek a nespočetné starosti, které na nás doléhají na každém kroku a hlodají naši duši, to vše jsou neblahé důkazy, že většina našich útrap je naším vlastním dílem a že bychom se mohli skoro všem vyhnout, kdybychom si zachovali prostý, jednoduchý a osamělý způsob života, jaký nám určila příroda."

Přirozený stav lidské společnosti, stav, kdy člověk byl v podstatě soběstačný, kdy nebyl závislý na jiném člověku, ani jako výrobce, ani jako konzument, to je pro Rousseaua ideál, k němuž je třeba nikoli dospět, nýbrž se znovu navrátit. Podle Rousseauových domněnek tehdy lidé žili naprosto osamoceně. Průvodním rysem tohoto izolovaného života a všeobecné rovnosti byla mravní neporušenost. V přírodní, prvobytně pospolné společnosti neexistoval ani pokrok. Nedostatek styku mezi lidmi měl automaticky za následek to, že co jeden člověk objevil, zaniklo současně s ním. Každý jedinec a každé nové pokolení museli vždy znovu vše objevovat a odhalovat.
Tato idyla prvobytně pospolné společnosti však skončila, když se objevilo vlastnictví.

"Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku, prohlásil: Tohle je mé! a našel dost prostoduchých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti. Kolika zločinů, válek, vražd, běd a hrůz by bylo lidstvo ušetřeno, kdyby byl někdo vytrhl kůly, zasypal příkopy a zavolal na své druhy: Chraňte se poslouchat toho podvodníka. Jste ztraceni, jestliže zapomenete, že ovoce patří všem a země žádnému. Ale zdá se, že poměry dosáhly již toho stupně, že nemohly zůstat v původním stavu.
Rodící se společnost ustoupila nejhroznějšímu válečnému stavu."

"Otázka zněla: Přispělo obnovení věd a umění ke zkáze či k povznesení mravů? Když jsem tato slova přečetl, zmocnilo se mne vzrušení, jež se podobalo náhlému vnuknutí. Cítil jsem, jak můj duch byl náhle oslněn tisíci živoucích myšlenek, jež na mne doléhaly všechny najednou, takovou silou a v tak pestré směsici, že jsem propadl nepopsatelnému neklidu. Má hlava byla zachvácena ohlušujícím vzrušením, které se rovnalo opilosti. Tísnil mne prudký tlukot srdce a zvedal mi hruď. Neschopen další chůze a dechu klesl jsem pod jeden ze stromů aleje a strávil zde půl hodiny. Když jsem pak vstal, zjistil jsem, že můj kabát je vpředu celý zkropený slzami, které jsem prolil, aniž jsem to zpozoroval. Ach, pane můj, kdybych byl mohl napsat jen čtvrtinu toho, co jsem pod tím stromem viděl a cítil, s jakou jasností byl bych dokázal rozpory společenského systému, s jakou silou bych byl odkryl zlořády našeho zřízení, s jakou prostotou bych byl ukázal, že člověk je od přírody dobrý, že lidé jen těmito zařízeními se stávají špatnými. To, co jsem mohl zachytit z té hojnosti velkých pravd, které mě v této půlhodince pod tím stromem ozářily, přešlo jen zlomkovitě a slabě do mých hlavních spisů."

"Bohatec... je sám proti všem, protože se pro vzájemnou žárlivost nemůže spojit se sobě rovnými proti nepřátelům, kteří jsou spojeni společnou nadějí na loupež. Nezbytnost ho nakonec donutila, aby si vymyslel plán, nejprohnanější, jaký mohl vzniknout v lidské duši: využít ve svůj prospěch sil těch, kteří ho ohrožovali, učinit si obránce ze svých protivníků, vnuknout jim jiné zásady, dát jim nové zřízení..."

V jedné části díla Emil čili o vychování, ve Vyznání víry savojského vikáře odmítá Rousseau jak oficiální náboženství, a to římskokatolické i protestantské, tak i ateismus jako takový, a požaduje zde - zcela v souladu se svým ideálem přirozeného života člověka - jakési přirozené náboženství, které by bylo posvěcením jednoty člověka a přírody.
VLADIMÍR ČECHÁK

*

Rousseau byl za své dílo štván po celé Evropě. V neuchâtelském kantonu, jenž byl tehdy pod ochranou pruské koruny a samotného svobodomyslného a uměnímilovného krále Friedricha II. Velikého, nalezl Rousseau krátké útočiště v tamním městečku Môtiers. V noci 6. září 1765 byl jeho dům kamenován.

*

Pro člověka, jako byl Jean Jacques Rousseau, není osmnáct hodin denně příliš mnoho k tomu, aby přemýšlel, jak pěkně sestavit věty v Emilovi.
Často vídáme lidi, o nichž se mluví, spolčovat se, aby zahráli nepěkný kousek nebožákům, jako byl Jean Jacques Rousseau, Schiller, La Fontaine atd., kteří se ve svých šatech s rozedranými lokty utěšují myšlenkou na příští pokolení, jehož se však většinou nedočkají.
Někdy dojdou nebožáci ve svém podkroví - jako La Fontaine, Jean Jacques Rousseau, Prud'hon - skutečných a nenadálých poct, nepřipravených intrikami, což těžce nesou literární šarlatáni. Bojí se, aby tyto pocty nevrhly osudné světlo na jejich nicotnost.

Ne že bych tu chtěl ze sebe dělat misantropa. Budu mluvit o sobě; řeknu na omluvu zde i pro příště, že jakákoli morálka mě nudí a že La Fontainovým bajkám dávám přednost před nejkrásnějšími kázáními Rousseauovými.

*

V novější době bez masa žili Leonardo da Vinci, Michelangelo, Newton, Spinoza, Rousseau, Goethe, Wagner, Schiller, Byron, Shelley, Schopenhauer, Maeterlinck, Lincoln, Nietzsche, Voltaire, Ibsen, Selma Lagerlöfová, Bernard Shaw, Rabíndranáth Thákur, Gándhí, Tolstoj, Gorkij, objevitel vitamínu B12 Lester Smith.

Rousseau: "Jedním z důvodů, že masitá potrava neodpovídá člověku, je lhostejnost, jakou projevují děti vůči ní a chuť, jakou mají na zeleninu a ovoce."

*

Je v ženské povaze užívat všeho jen jako nástroje k získání muže, a její účast v čemkoli jiném je vždy jen předstírání, jen oklika, tj. míří ke koketství a opičení. V tomto významu se vyslovil Rousseau (v Listech d'Alembertovi): "Ženy obecně neusilují o žádné umění, nerozumějí žádnému a nejsou genie."

*

Již Rousseau pravil v předmluvě k Nové Héloise: Tout honnête homme doit avouer les livres qu'il publie. To znamená po našem: Každý čestný muž se podepíše pod to, co píše, a tuto obecně kladnou větu lze per contrapositionem obrátit.
Vůbec však platí Rousseauovo pravidlo o každé řádce, která je určena pro tisk.

*

Též Rousseau v Rozpravách jej zmiňuje, když popisuje postupnou degeneraci civilizovaného člověka: "Studujíce dějiny lidské společnosti zaznamenáváme dějiny lidských nemocí. Celsius píše, že dietu, tak potřebnou dnes, vynalezl teprve Hippokratés."

*

Nejstarší "stát" povstal a pokračoval jako strašlivá tyranie, jako drtící a bezohledná mašinérie až do té doby, než byla polozvířecí surovina lidu nejen vyhnětená a poddajná, nýbrž i zformovaná. Takto přece začíná na Zemi "stát": myslím, že už je odbyto blouznění, které počátek státu hledalo ve "smlouvě" (Jak tvrdí například Rousseau. - poznámka Misantropova.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm