J. J. Rousseau - 300 let! (2.)

30. června 2012 v 14:06 | Misantrop

Týden propršel!
Za tu dobu jsem "doma" ve vyhřátém baráku přečetl celou Rousseauovu knížečku Sny samotářského chodce, již jsem doporučil městské knihovně ke koupi. Pod vlivem této četby jsem se nevýslovně těšil do lesa a proklínal špatné počasí, jež mou touhu kazilo.
Samotný Rousseauův text nebyl špatný, dokonce byl na mnoha místech dost dobrý, ba vynikající, ale znovu si musím postěžovat na to, co s ním provedla překladatelka (jakási Eva Berková): K překladu nemám námitek, ale ta gramatika!

Jean-Jacques Rousseau velmi trpěl vyhoštěním z lidské společnosti. V tom jsme my dva naprosto rozdílní. Nepřátelství lidí, které on přesto tolik miloval, si možná zavinil sám - tím, že za nimi neustále dolézal a v dojetí nad sebemenším projevem opětované náklonnosti dokonce dojatě plakal.
Otravné dolézání nemá rád nikdo, nejen misantropové. A podivínské chování na veřejnosti, a dokonce i v soukromí, je lidmi nenáviděno za všech dob a za všech okolností. Přepjaté výlevy citu, dávané opět veřejně a nepokrytě najevo, vzbuzují nadřazený smích a odmítavost, nevraživost u lidí, kteří žádné city nemají, nebo nanejvýš jen citečky nízké, sobecké a čistě účelové, a proto každý vyšší, pro ně nezvyklý, divný a tedy jistě "zvrhlý" cit, naprosto nepochopitelný, pokládají za projev nějaké duševní vyšinutosti, choroby, bláznovství, jež by se mohlo stát nebezpečným pro lidskou společnost, kdyby se jako nákaza, či lék, rozšířilo mezi lidský mor.
Při pomalém, ale přesto dychtivém pročítání jeho Snů samotářského chodce, jsem si často říkal: Kdyby žil Rousseau dvakrát déle, možná by se z něj nakonec přece stal misantrop. Náběh k tomu měl slušný, ačkoli svou nenávist k lidem a pohrdání lidmi popíral i po všech ústrcích a neblahých zkušenostech s nimi. Nechtěl být prostě tím, kdo nenávidí. Měl by se dožít dneška: Přelidněná, lidmi zničená, zamořená, vyplundrovaná, ropnými skvrnami poskvrněná, plastovými flaškami zaházená planeta, zbavená většiny lesů, se zvířaty buď vybitými, anebo zotročenými, s lidmi zotročenými, by mu snad pomohla procitnout zeSnu a otevřít oči. Ale to všechno už bylo a dělo se alespoň v malém a v náznacích již v jeho století. Zdá se, že k opravdové vševidoucí a vševědoucí genialitě je třeba víc než být později vyzdvižen lůzou na piedestal.

*

Joseph de Maistre reagoval na Rousseauův výrok, že člověk se rodí svobodný, ale všude je v řetězech, následovně: myslet si, že když někdy několik lidí hledá svobodu, že ji chtějí všechny lidské bytosti, je stejné jako usuzovat z existence létajících ryb, že je v povaze ryb létat.

*

Při minulé četbě Eichendorffova Darmošlapa jsem si vzpomněl na Jeana Jacquesa Rousseaua, jako na asi nejznámějšího romantika, jenž dovedl své zaměření pěkně vysvětlit i filosoficky. Knížka, kterou jsem si vypůjčil, se jmenuje Rozpravy a je to asi dvousetstránkový výbor z jeho tří děl: O původu nerovnosti mezi lidmi, dále z Rozpravy o politické ekonomii a konečně ze spisu O společenské smlouvě.
Jean-Jacquesovi jsem se až doposud nedůvěřivě vyhýbal jako někomu, koho vyzdvihla Francouzská revoluce, nic celistvého od něj zatím nečetl, takže jsem zvědavý. Už jen při zběžném listování mi začalo být zřejmé, že si z tohoto výboru vypíšu obsáhlé výňatky. Těším se. Knížka vyšla v roce 1978 a prodávala se tehdy za směšných 24 korun československých. To byly ceny!


Z Rousseauových Rozprav se mi líbil pouze první spis O původu nerovnosti mezi lidmi, podobný hodně Voltairově stati O rovnosti z jeho Filosofického slovníku. Z něho jsem si také vypsal nejvíc úryvků. Jedině v tomto spisu jsem nalezl s Rousseauem společnou řeč, neboť v něm převládá dějinný pesimismus a zklamání nad tím, že vůbec nějaká lidská společnost vznikla, čímž veškerá svoboda přestala existovat. Ostatní dva spisy - Rozprava o politické ekonomii a slavný spis O společenské smlouvě - se už zabývají jen samotným společenským uspořádáním, což je pro mne naprosto nezajímavá látka, bez možnosti cokoli na ní zlepšit, jakkoli se z ní poučit a sebeméně s ní souhlasit. Je to jako kdybych četl Marxe nebo sociálně-demokratický volební program. Hnus. Tento věčný a neřešitelný problém s lidskou společností jsem již dávno vyřešil radikálním odklonem od ní, když jsem si uvědomil a do praxe uvedl jednoduchou rovnici: ABSOLUTNÍ SAMOTA = ABSOLUTNÍ SVOBODA. Rousseau se zde tedy zabývá něčím, co je mi odporné, pro mne zbytečné a co jsem již promyslel a vyřešil jinak a lépe. Závěrečný spis O společenské smlouvě jsem nedočetl vůbec. To se nedalo. Velmi brzy se z jejího čtení stala nepříjemná ztráta času. Bylo to jako bych slyšel mluvit Paroubka nebo ještě lépe Grosse, který také kdysi cosi nesouvislého mlel o společenské smlouvě, když se naoko veřejně omlouval za své podezřelé kšefty a neprokázaně nabytý majetek. Však jsem dobře věděl, proč Rousseauovu dílu nedůvěřuji! Avšak! V politickém školení mužstva, maskovaném jako předmluva, jakýsi komouš blbě kecá, že ostatní Rousseauovy spisy nemají žádný velký význam, ale například jeho Les rêveries du promeneur solitaire, poslední nedokončené a méně známé dílko, obsahující deset krátkých zamyšlení nad lidskou samotou a nad přírodou, která autorovi poskytla klidné útočiště na sklonku jeho života, by mohlo být lepší, možná dokonce vynikající, něco jako Thoreau nebo Já. Chtěl bych si to přečíst, neboť se domnívám, že Rousseau na konci života přece jen zmoudřel a odvrátil se jako pravý můj hrdina Weltabwender od světa lidí. Váhám jen, mám-li si osamělého chodce koupit, objednat a vypůjčit za 50 korun z knihovny nebo raději sám přeložit z francouzského originálu, abych se pocvičil ve francouzštině. Nevím. Při letmém prohlížení plného textu ve francouzské Wikipédii jsem narazil na příliš početnou frekvenci slov "Bůh", "láska" či "dobrý člověk" a jiných jalových míst. Ničemu už nevěřím. Falešnými vidinami napálil jsem se v životě dost. Spíš si občas otevřu ten francouzský text a postupně si ho přečtu, než abych vydával další peníze za něco, co se mi pak nemusí líbit a co může - a bude! - obsahovat chyby. Jako bych to neznal. Stačí, že platím 5 412,- ročně za internet; proto bych ho měl asi co nejvíc využívat i k četbě knih. Vždyť s každou vydanou korunou se přibližuji k nutnosti začít opět pracovat - na to občas rád zapomínám. Rousseauovu Společenskou smlouvu jsem tedy znechuceně odhodil jako pro mne bezcennou.

*

Patologická podmíněnost jeho optiky dělá z přesvědčeného člověka fanatika - Savonarola, Luther, Rousseau (Rousseau je v "Antikristovi" veden jako typ fanatika, snad pro svůj radikální, citově založený demokratismus Nietzschemu jistě nesympatický. - pozn. překl. J. F.), Robespierre, Saint-Simon -, typ protichůdný duchu silnému, osvobodivšímu se. Ale veliký postoj těchto chorých duchů, těchto epileptiků pojmu, působí na veliké davy, - fanatikové jsou pitoreskní, lidstvo raději vidí gesta, než aby slyšelo důvody.

*

Fakt bezprostředního stýkání geniality a šílenství je částečně potvrzován biografiemi velmi geniálních lidí, např. Rousseaua, Byrona, Alfieriho a anekdotami ze života jiných.

Podle ducha věci stýká se životní náhled kyniků s názorem J. J. Rousseaua, jak jej vykládá v díle Discours sur l'origine de l'inégalité; neboť i on by nás chtěl vést k primitivnímu přírodnímu stavu a snížit naše potřeby na minimum, což považuje za nejjistější cestu k blaženosti. - Ostatně kynikové byli výlučně praktičtí filosofové: aspoň mi není známa žádná zpráva o jejich teoretické filosofii.

Když Spinoza pojmenovává svět Bohem, tak je to právě jen tak, jako když Rousseau ve Společenské smlouvě stále a bez výjimky označuje lid slovem souverain: lze to také srovnat s tím, že jednou jeden kníže, který chtěl ve své zemi zrušit šlechtu, přišel na myšlenku nikomu nebrat jeho šlechtictví, ale povýšit do šlechtického stavu jeho poddané. Čtenář pozdější doby promine, že se zabývám lidmi, které nezná.

*

Dnes jsem ochutnal první letošní lesní jahody. Žádné děti je nepožírají - tak jako nežerou ani šťavel. Vsadil bych se, že "děti" by ty jahody ani nenašly, natož aby je vůbec hledaly. Kdepak by se obtěžovaly vyhledávat studánku k utišení žízně nebo hledat v trávě malinkaté lesní jahůdky, pro něž je škoda námahy se i jen shýbnout nebo se dokonce namáhat kvůli nějakému kyselému šťavelu! To už zkrátka neplatí. Stejně jako už neplatí výrok francouzského osvícenského filosofa Jeana-Jacquese Rousseaua, že děti mají raději mléko a ovoce než maso, což považoval za jeden z důkazů vrozené dobroty člověka. Absurdita. Ty si berou do přírody leda tak jahodový džus v kartónové krabici, kterou pak prázdnou pohodí přesně tam, kde jim upadla z pazour.

Rousseau náhle zemřel 2. července 1778 ve věku 66 let na panství markýze de Girardin v Ermenonville blízko Paříže.

Dům, kde Jean-Jacques Rousseau žil s paní de Warens v letech 1735-6.
Nyní se v něm nachází muzeum, věnované Rousseauovi.

Françoise-Louise de Warens (1699-1762),
Rousseauova mecenáška, dobrá víla a milenka

Rousseauova hrobka
v kryptě pařížského Panthéonu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm