Vše je krásné, jen člověk je prevít

11. června 2012 v 15:44 | Misantrop

Krása je v každém století prostě výrazem vlastností, jež jsou užitečné. Krása antických soch vyjadřuje vždy a více než co jiného tělesnou sílu a spravedlnost - vlastnosti, jež se nám staly lhostejnými. Dvacet století civilizace nastolilo na jejich místo duševní sílu, duchaplnost a vnímavost.

Vejdete-li jenom do svého vlastního života, potom vás krása provází neustále. Protože krása je.


Jde v kráse, jako chodívá
tma noci hvězdnou oblohou
a světla krása zářivá
i krása tmy v ní jedno jsou:
přísvitu něžná přediva,
jež pestré dny znát nemohou.
(lord Byron, Jde v kráse)


Věděla, že je poznamenána spárem Smrti - že jako efemerida byla stvořena do krásy, jen aby skonala.

Když jim řekl, že se neustále chce zabít, že v bolesti je krása, nikdy nerozuměly.


Zvrácenost přírody v sobě nese jistou pikantnost a působí na lidi stejně silně, jako ty největší krásy. Ostatně krása je věc jednoduchá, zatímco ošklivost je něco výjimečného.


Ó posvátný světe rostlin! zvolal jsem, dřeme se, lámem si hlavu a máme přitom tebe! vší smrtelnou silou se pachtíme za tím, abychom stvořili krásu, a ona si přitom roste jakoby nic vedle nás!


Lež je zásadou každé ctnosti a každé krásy u člověka. Proto také vidíme, že okřídlené postavy a nadpřirozené bytosti okrašlují jeho zahrady, paláce a chrámy. Ochotně naslouchá jen výmyslům básníků.
(A. France, Ametystový prsten)


Všechno je krásné, jenom člověk je prevít.


Z krás udělat krásu, je úkol výchovy estetické.


LEPORELLO: Tvá krása, tvá ctnost mě dojímají k slzám.
DON JUAN: Jak cibule!
(Ch. D. Grabbe, Don Juan a Faust)


S děvčaty udělala příroda záměrně to, čemu se na divadle říká "bouřlivý efekt", neboť je vybavila na několik málo let hojnou krásou, půvabem a plností, jenže na škodu všemu ostatnímu jejich životu.


Viděli jste v Opeře finále některé komické zpěvohry od Rossiniho? Na scéně vládne smích, krása a velkolepá nádhera. Jak jsme daleko od hanebných stránek lidské povahy!


Nejen ve stoletích špatného a zkaženého úsudku, ale i v dobách zdravé literární střízlivosti většina čtenářů raději obdivuje nápadné a zjevné krásy než krásy jemné a skryté, spíše vzlet než věrohodnost, častěji vnějškovost než podstatu a obvykle spíše průměrnost než nadprůměrnost.
(G. Leopardi, Parini čili O slávě)


Krása nadčlověka přišla ke mně v podobě stínu. Ach, moji bratří! Co je mi ještě - po bozích!


Člověk se po všechna staletí pokládal za krásného. Myslím, že věří ve svou krásu spíš jen z ješitnosti, že však vskutku krásný není a tuší to. Neboť proč pohlíží na tvář svého bližního s takovým opovržením?


Co je oheň? Je to tajemství. Učenci žvaní o tření a molekulách. Ale ve skutečnosti nevědí nic. Jeho opravdová krása je v tom, že ničí následky a odpovědnost.


Každá krása na světě je vydána na milost a nemilost těch, kdo si jí neumějí vážit. Je to křehká věc, která může žít jenom tam, kde jsou křehké věci milovány.


Dobro, Krása a Pravda. Ve službách těchto abstrakcí se vedly války, byly nastolovány tyranie, ničeny kultury a vyhlazovány národy.


Krásná, čistá, vznešená, na výsost mravná bytost bez smyslové síly, která z člověka dělá hrdinu, hyne pod břemenem, které nemůže ani unést, ani svrhnout.


Teprve vzácnost a krása či důležitost udělá z rozhovoru dvou lidí poutavou věc. Když mluvit o vzácnosti, tak mluvme o svobodě. Když mluvit o kráse, tak nemluvme o počasí, ale o naší dokonalosti. A když mluvit o důležitých věcech, tedy mluvme o tom, jak toho dosáhnout.


Jaká vražedná krása, nedělat si už konečně o ničem iluze; ani o tom, zda Pavel VI. věří v Boha, ani o dělnické třídě, ani o svém dítěti, přátelích nebo smyslu světa pro hodnoty. Je to jak dosednout na trůn; chvíle posupné velebnosti.


Jako kdyby se nenašel a nemohl najít někdo s opravdovým literárním talentem, kdo by dovedl sepsat pravé umělecké dílo jen z přebytku pravdy, krásy a citu k přírodě okolo nás. Takovou knihu potřebujeme. Zatím se zdá, že je nemožné ji napsat. Možná je to tím, že krása přestala existovat.


Krása kultivovanosti slovního projevu jako výsměch "moderním" jazykovým zlozvykům a neřestem. Krása češtiny je věcí minulosti. Čím starší čeština, tím se mi víc líbí tato tisíciletá dáma! Dnešní esemeskový blivajz, který se řine mnohdy proudy strhujícími a neurvalými z ústních otvorů škvírami mezi nepřestajně šťastným a výhružným ceněním zubů, není nic jiného než odpad - a to netříděný.


Budiž mi dovoleno zařadit sem i srovnání týkající se slovních umění. Jako je totiž krásná tělesná forma nejlépe viditelná při nejlehčím nebo dokonce vůbec žádném oblečení, a proto velmi krásný člověk, kdyby měl zároveň vkus a mohl ho sledovat, nejraději by byl viděn nahý, oblečený jen na způsob antiky - právě tak každý krásný a myšlenkově bohatý duch se bude vždy snažit vyjadřovat se nejpřirozenějším, nejpřímějším, nejprostším způsobem, je-li možné, aby své myšlenky sdělil jinému a tím si ulehčil osamělost, kterou ve světě, jako je tento, musí pociťovat. A opačně se bude duchaprázdnost, popletenost, překroucenost odívat do nejhledanějších výrazů a nejtemnějšího řečnictví, aby tak do obtížných a pompézních frází zahalila malé, nepatrné, střízlivé či všední myšlenky, podobně tomu, jemuž je odepřen majestát krásy a chce tento nedostatek nahradit oblečením, a tedy se pokouší skrýt pod barbarskou parádou flitrů, per, nabíraných límců, rukávců a kabátů nepatrnost či ošklivost své osoby. Stejně jako je zaskočen tento člověk, kdyby měl jít nahý, tak by byl zaskočen mnohý autor, kdybychom ho nutili přeložit jeho tak pompézní, temnou knihu do jejího malého, jasného obsahu.


Dříve muselo být noční nebe až magicky přitažlivé, plné hvězd, jež se musely jevit zřetelněji, ve větším počtu a blíže k Zemi. Není divu, že nebesa a hvězdy na nich měla pro naše předky takový obrovský význam. Tehdy si snad mohli lidé po právu nalhávat, že jsou blízko nebi, ale dnes? O takovou vesmírnou krásu jsme ochuzeni a přemnozí z nás si tu čistou klenbu nebesky neposkvrněné nádhery ani nedokáží představit a tak jim ani nechybí a dnešní příšerný stav považují za zcela normální a přirozený. Jenže on není.


Nejvyšší kasta - říkám jim nejvzácnější - má pro svou dokonalost také výsady nejvzácnějších: k tomu patří představovat na zemi štěstí, krásu, dobrotivost. Jen nejduchovnější lidé mají dovolenu krásu, krásno vůbec. Pulchrum est paucorum hominum - krása je věcí nemnoha lidí.


Nechápu, který blbec označil starou hudbu za "vážnou". Vždyť dvě věty ze tří jsou označeny jako allegro, česky zvesela! A prostřední adagia bych mohl poslouchat téměř výhradně. Nejsou však "vážná", nýbrž líbezná; krásně smutná a smutně krásná, jako kontrast k celkové veselosti skladeb. Takový je i život. I život člověka byl kdysi dávno takový. Dnes však už ne. Dnes už je všechno jenom hnus, nesvoboda, frenetický kvalt, neurotické pinožení a nesnesitelný randál.


Vyšplhal jsem do jasně zelené koruny mého staletého dubiska a za chvíli jsem zapomněl na vše lidské - hluk jsem přestal vnímat a uši i oči jsem měl od té chvíle jen pro ptačí zpěv a pro všechnu tu nadpozemskou krásu rozbujelé přírody, již jsem vychutnával z perspektivy závratné výše, pevně usazen ve větvích stromu, přesně jako na tomto snímku pořízeném v roce 36 misantropické éry:

Je krásné ticho vůkol a rajské liduprázdno. Všude je spousta srn, zajíců, hrabošů, kachen a ovšem nejvíc nejrozličnějšího ptactva, které vesele poletuje sem a tam, vyluzujíc ze svých chvějících se hrdélek ty nejsladší tóny přírody, jaké znám. Je to krása pozemská a nebeská.


Strom nám dává kyslík k dýchání, jeho krása nesmírná lahodí našemu oku, je středobodem našeho vesmíru. Poznej moudrost letitého dubu a nalezl jsi vše, co potřebuješ vědět na tomto světě!


Na rozcestí čtyř lesních pěšinek stojí osaměle krásná borovice. Obdivuji se jí velmi, neboť stromoví solitéři všeho druhu mě přitahují magickou silou biologické sounáležitosti. Tito osamělí krasavci mají podobné osudy jako vznešení a krásní lidé, jako misantropové, jako Já. Zdravím tě lepá borovice, sestro má!


Člověk mnohdy nemá k Přírodě tak krásný vztah jako zvířata. Jak málo oceňujeme krásu krajiny! Musí se nám říkat, že Řekové nazývali svět κόσμος - krása nebo řád -, ale nedokážeme ani jasně pochopit proč a v nejlepším případě to považujeme pouze za jakousi filologickou zajímavost.
(H. D. Thoreau, Chůze)


ŽIL JEDNOU JEDEN KRÁL a královna a ti měli tři dcery. Dvě starší byly krásné, ale nejmladší, která se jmenovala Psýché, byla tak krásná, že se jí nikdo nevyrovnal. Byla to krása přímo nadpozemská, a kdo o ní slyšel, přál si ji spatřit na vlastní oči. Psýché se podobala Venuši a každý se jejímu nevšednímu půvabu a líbeznosti s úctou obdivoval. Na skutečnou bohyni Venuši lidé zapomínali a začali uctívat princeznu Psýchu.


I ty nejkrásnější nohy někde končí.
(J. Tuwim)


Zvítězí-li bolševismus, bude to znamenat konec vší krásy a kultury, vší tvůrčí síly na tomto světě.
(H. Himmler)


Dosáhnout dokonalosti zbožňováním krásy.


Krása se na talíři nekrájí.


KONEC
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm