Měsíc září v dubech, v mlází...

24. července 2012 v 16:31 | Misantrop

NOX ERAT ET CAELO FULGEBAT LUNA SERENO
Byla noc a na jasném nebi již skvěla se luna
(Horatius, Epódy 15,1)


Není snad to, co příroda stvořila nejlepšího, společné všem? Slunce svítí pro všechny a měsíc provázený nesčetnými hvězdami i divá zvířata vodí na pastvu.


Záplava v řekách, květy na stromech a svit měsíce se ztrácejí, aby se opět vrátily, nikoli však lidské mládí.


Žádný flíček země, žádný kus skály ztracený kdesi uprostřed vod jižních moří už nemůže zůstat volný pro všechny. Stejně tak žádné opuštěné údolí, dokonce ani Měsíc. Všechno už někomu patří. Je to apoteóza teritoriálního gangsterství.


Měsíc září v dubech, v mlází,
vánek hlásá, kudy šel,
každá z bříz ho doprovází
tím nejsladším z kadidel.

V letní noc, kdy luna svítí,
v chladu rozkoší se chvím!
Ó jak lze teď pocítiti,
co je duši blaženstvím!
(J. W. Goethe, Krásná noc)


"A když se dobře podíváte -" ukázala na oblohu, "uvidíte na měsíci muže."
Už dávno se tam nepodíval.
"Vy jste zvláštní, pane Montagu. Vy nejste jako ti ostatní. Když mluvím, vy se na mne díváte. Když jsem včera večer řekla něco o měsíci, vy jste se na měsíc podíval. To by ti druzí nikdy neudělali."


S podivnou volností se toulám přírodou, sám její část. Obvykle míváme kolem sebe dostatečný prostor. Mám svůj horizont, obklopený lesy, celý pro sebe. Mám - dalo by se říci - své vlastní slunce a měsíc a hvězdy a docela malý svět úplně pro sebe.


Létá se na Měsíc s vypětím všech sil člověka na směšných přežitých strojích, co stojí fůru peněz, a přitom jsou lidé, kteří neznají ani svoje bytí na tomto světě.


Dívám se na Měsíc a na hvězdy, ale myslím na Zem, skrze hvězdy vnímám spíš Zemi a vesmír jako celek a zase myslím jen na samé dobré věci, jako např. na to, že je mnoho světů, jež jsou, stejně jako tento můj svět, blaženým domovem pro šťastné divoké tvory...


Člověk je jako měsíc - má svou temnou stranu, kterou nikomu neukáže.


Indie bývá přirovnávána k měsíci, protože se v ní udržuje nepřetržitá posloupnost světců a mudrců, kteří všechny a všechno vedou a řídí a jako měsíc rozdávají svůj jas kolem.


Máma mě vítá nesmyslnou pověrou, že krvavý měsíc nevěští nic dobrého. To by musel být krvavý pořád, protože pořád se děje něco špatného. Ale co naplat: "Říkali to v televizi."


A nad skálou Luna bledá
šedými oblaky plyne,
a co truchlorouška, šedá
kolem ní se mlha vine.


Luna je chladná a cudná... Určitě je panna. Je krásná jako panna... Ano, je panna. Nikdy se neposkvrnila. Nikdy. Nikdy se neoddala lidem jako ostatní bohové.
(O. Wilde, Salome)


Příliv i odliv s nimi našly hrob,
když zhasla luna, jejich milenka.
(lord Byron, Tma)


Nejkrásnější denní dobou je jednoznačně soumrak, kdy slunce vpravo kloní se k západu a nezahání již oči k cudnému sklonu, a vlevo na východní straně vychází zatím dorůstající luna. Tyto navečerní chvíle miluji. Svou nyvou krásou úplně překrývají můj smutek nad dalším zašlým dnem v dějinách mého zvláštního druhu; smutek nad dnem, který se již nikdy více nevrátí zpět.


Ženské měsíčky signalizují svým krvavým nachem cosi smrtelně vážného, co žaluje každý měsíc bledé bohyni Luně. Když se mi spustí krev z nosu nebo z dásní, je to neblahá předzvěst nějaké nemoci. Krvácí-li vagína pět dní a pak nikdo nezemře, neznamená to ještě, že si Luna, která podivuhodně řídí svými slapovými vlnami mnohé pozemské živly, nevybrala žádnou oběť. Vždyť nebylo počato dítě! A to je také částečná smrt!


Neexistuje jeden jediný Bůh, nýbrž nekonečné množství entit, jež si jsou samy svými vlastními bohy. Bůh jsem Já, bohové jsou všechna zvířata, všechny rostliny, všechno živé, co tvoří nad sebe sama; bohem je i oheň, vítr, řeka a veškeré vodstvo, Slunce a nerosty, bohyně jsou Země a Luna, planety a hvězdy, černé díry... Toto nekonečné množství bohů však nazýváme přírodou, nikoli nadpřirozeností!


Žena je prchavá jako noční, bílá luna, nestálá jako přecházející, míjivé mraky, proto je v ní nebezpečenství, lest a zrada; proto jí nelze věřit.
(J. Péladan)


CANIS ALLATRAT LUNAM, NON LAEDIT
Pes (jen) štěká na měsíc, nekouše jej
(středověké rčení)


CUI LUCET LUNA, QUAE STELLIS PRAEMICAT UNA, NON IAM CURABIT, SI LUMEN STELLA NEGABIT
Ten, komu svítí luna, jež hvězdám ubírá světlo, nebude starosti mít, když hvězda odmítne svítit.


Měsíc vždy v pravou chvíli určuje časy a je věčným znamením.
(Bible: Sírachovec 43,6)


Bledý měsíc déšť, červený větry, a bílý jasné časy předpovídá.


Za mrazivých úplňkových nocí se dívám oknem na měsíc a vzpomínám na vlahé letní večery, kdy jsem se při soumraku toulával opuštěnou tišící se krajinou, kde mi nad hlavou nebojácně a neslyšně poletoval puštík. Ne, nevzlykám žalem. Stýskám si. Jsem odloučen. Vyji si tichounce do tmy tklivou píseň lapeného vlka. Píseň o zmizelém domově v divočině. Nocí zní mé melancholické luttuosamento.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm