Proti rybářům

10. července 2012 v 17:41 | Misantrop

"Tento hřích je nepředstavitelný, můj choti a pane. Já jsem se musela narodit zde v rybářské rodině jen za velmi malé provinění vůči kravám - a čím by se mohl vykoupit tento hřích? Ve svém minulém životě jsem byla vidjádharkou a nyní jsem svržena prokletím do světa smrtelníků. Neboť ve svém vidjádharském životě jsem kdysi překousla zuby strunu, abych ji napjala na vínu - proto jsem se narodila v domě rybářů. Jestliže důsledek toho, že jsem se ústy jen dotkla uschlé kravské žíly, je tak hrozný, co musí teprve vzejít z pojídání kravského masa?"

Kdysi prováděli na břehu Gangy hladovou askezi zároveň dva muži, jeden bráhman a jeden čandála. Bráhmana trýznil hlad, a když viděl, jak kolem jdou nějací rybáři s rybami a pojídají je, pomyslil si ten hlupák: "Ach, jak jsou zde na světě šťastni ti rybáři, synové služek, že mohou každý den pojídat čerstvé ryby, jak se jim zlíbí!" Ten druhý, čandála, však uvažoval při pohledu na rybáře takto: "Hanba těm pojídačům syrového masa a ničitelům životů! Proč tu mám tak sedět a dívat se na jejich tváře?" I zavřel oči a zůstal zabrán do vlastního nitra.
Časem oba hladem zemřeli, bráhmana sežrali psi a čandála shnil ve vodě Gangy. Bráhman, který se neuměl ovládat, se narodil v rybářské rodině, ale dík svatosti onoho poutního místa se pamatoval na své dřívější zrození; a čandála, který byl vytrvalý a dovedl se ovládat, se narodil v královském paláci na onom břehu Gangy a rovněž se rozpomněl na svůj předchozí život. A z těch dvou, kteří si pamatovali na svůj někdejší původ, se jeden jako rybář trápil a druhý byl jako král šťasten. Takové jsou kořeny stromu spravedlnosti. Každý, ať už má nečistou mysl, či ať ji má čistou, požívá plody podle toho.


Řezníci, rybáři, komedianti, popravčí a metaři jsou vykázáni za město a své příbytky musí mít jaksepatří označené. Když tito lidé přicházejí do města anebo se z něho vracejí, musí chodit po levé straně cesty. -


Čím jsou pro vznešeného indického bráhmana všichni žrouti hovězího, ptáčníci, lovci zvěře, řezníci, rybáři, dále nemytá spodina ve špinavých hadrech žijící na smetištích, muslimové a jiná sprostá chátra všeho druhu, kterou vidí hluboko pod sebou, pod svou životní, mravní a intelektuální úrovní, tím je pro mne celé lidstvo: hluboko, přehluboko pod mou úrovní. Myji si ruce nad člověkem.


A vůbec rybáři - to je kapitola sama pro sebe: Kde se v nich bere to potěšení ze zbytečné krutosti? Přitom když jim někdo zkřiví vlásek na hlavě, ať už chtěně nebo nechtěně díky náhodě či nehodě, jsou to ta nejubrečenější stvoření pod Sluncem, a možná, že i nad Sluncem! Jak je nenávidím! Neříkejte mi, že mám s nimi něco společného! Řekněte mi, co? I nacisti byli lepší - ti aspoň nejedli ty, které považovali za nutné sprovodit ze světa!... -


Když unikne z chemičky do řeky kyanid, který v ní zahubí všechny ryby, první, kdo pláče, jsou rybáři. Není to ale nářek nad tím gargantuovským zmarem, nýbrž pláč nad zmařeným výdělkem. Opět tu tedy pohání k odpovědnosti za své zločiny člověk člověka, opět tu byla zjevně porušena něčí "lidská práva". Ale ve skutečnosti to je problém přírody - a těch ryb. Z lidského hlediska je to však jen problém subordinace. Ty ryby měly zemřít rukou člověka tak jako tak, ale nepozabíjel je ten správný člověčí subjekt. Neměla je zabít chemička, ale rybáři. Chemička znehodnotila "rybí produkt", načež rybáři zplakali nad výdělkem. Toť vše.


U přehrady mě zas bojácně zdravil jeden mně úplně neznámý rybář. To mám strašně "rád". Určitě neměl rybářský lístek nebo co, a mne odhadoval asi na nějakého kontrolora, když jsem se tam tak po břehu mezi nimi panovačně procházel, nahlížeje přísně do jejich výstrojí. Já bych je hnal! Dopoledne pracovního dne a všude plno lidí v produktivním věku! Sedí to na břehu rybníka, čumí to do blba a baví se to tím, že trápí živé tvory!

Předjížděl mě na mopedu nějaký rybář v maskáčovém tričku. Když mě minul, natáhl jsem za jeho zády směrem k němu paži a imaginární pistolí jsem po něm střelil. Trochu jsem se tím symbolickým gestem poveselil. Takovou pakáž bych likvidoval bez milosti.

Průměrní lidé umění nerozumějí a nepoznali by ho, kdyby si Shakespeare změnil jméno. Ještě mnozí vůbec jeho jméno neznají a na dotaz po jméně jsou schopni tvrdit, že Shakespeare není spisovatel divadelních her a sonetů, nýbrž značka samonavíjecího rybářského prutu.


Proud šuměl vln, proud vzrůstal vln,
kde rybář vyčkával,
zřel na udici míru pln,
až k srdci chlad mu vál.
Jak naslouchal, jak seděl tich,
hle, proud se vydouvá,
z vln zčeřených, z vln pročíslých,
to žena vzeplouvá.

A jme se pět a rozprávět:
"Proč vábíš mi je z vod?
Proč lákáš do smrtelných běd
svou lidskou lstí můj rod?
Jak blaze rybkám v hloubce tam,
to kdybys zatušil,
však sestoupil bys na dno sám,
pak teprv zdráv bys byl.

Což sluníčko, což luny zář
se v moře nesklání?
Což nekrášlí se jejich tvář,
dech vln když dýchá z ní?
Což nebes tůň tě neláká
svým zvlhlým blankytem?
Neláká vlastní tvář tě tvá
v tu věčnou rosu sem?"

Proud šuměl vln, proud vzrůstal vln
a k bosé noze střik';
jak pozdrav milé, touhy pln,
až k srdci žár mu vnik'.
Tak děla tam, tak pěla tam,
a padal níž a níž:
Půl tažen tam, půl kles tam sám,
a nezhlédli ho již.
(J. W. Goethe, Rybář)


Každý obyčejný člověk, každý politik okresního formátu, každý úředníček, každý řezník, rybář či myslivec jsou stokrát horší než Hitler.


Vloni mě odtud křikem zahnal jakýsi rybář. Tehdy jsem měl sto chutí se za ním rozeběhnout a ztrestat jeho opovážlivost smrtí. Dalo mi to hodně přemáhání.


Jdu se svlažit do rybníčka. Jsou tam však lidáci; musím chvilku počkat než odjedou všichni čtyři (dva staří a dva parchanti) traktorem pryč. Rybařili: ten nejmenší parchant si nese vítězoslavně v podběráku rybu, zatímco starý řve na toho většího:
"Neser mě, nebo...!"
Ten výjev mi připomněl sekvenci z jednoho skandálního, staršího, ještě němého filmu Luise Buñuela jménem Zlatý věk (z roku 1930), v kteréžto sekvenci otec "ztrestá" neposlušného synka tím, že ho odstřelí na dálku puškou. Taky nechtěl přiběhnout na zavolání. Nepřátelská povaha člověka se opět projevuje. Jsme lidstvem odmalička vychováváni (v podstatě drezúrováni) k víře v člověka; že je to ten nejlepší možný živočich pod sluncem, vlastně ani ne živočich, nýbrž spíš cosi jako polobůh, a jsme sváděni k víře v humanitu; ale historie, skutečnost i každodenní zkušenost nás poučuje, jak je to všechno falešné a lživé. Stačí lidáky jen letmo a na dálku zahlédnout či zaslechnout, a máme jasno, co jsou zač. Zvláště v přírodě, někde v liduprázdné krajině, když je misantrop pár dní nevidí, je jejich pravá povaha nabíledni, když se náhle projeví.

Nacisté si také nemysleli, že dělají něco špatného, ne-li přímo zločinného, vždyť vsugerovat se dá to či ono. Totéž si dnes myslí též každý obyčejný politik, každý řadový byrokrat, policista, voják, řezník, myslivec, rybář, motorista, dělník, matka od dětí a tak dále a tak dále. Nikdo z nich se proto nebude na fotografiích tvářit ani ďábelsky, ani provinile jako právě dopadený vrah, zloděj, podvodník, defraudant či jiný sprostý kriminálník, neboť všichni věří, že mají čisté svědomí.


A co podotknout k Renčínovi? Těším se na jeho inteligentní, pesimistický humor. Vadí mi jen jeho rybářské vtipy, protože vraždění a mučení ryb, ubíjení někoho ze sportu, jen pro zvrhlé potěšení, nepovažuji ani trochu za vtipné, tím méně filosofické. Neboť přestože je to odporné rybaření obecně považováno jen za jakýsi neškodný koníček navozující duševní pohodu, opak je pravdou: tím, že takový mamlas rybářský nedokáže ve svých rybích obětech rozpoznat živou a citlivou bytost, prozrazuje naopak velmi nefilosofického ducha a vůbec duševní omezenost.


Čti též:
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm