Domácí mazlíčci a podobně

7. srpna 2012 v 17:48 | Misantrop

Na sídlišti se ke mně připojila jedna hladová kočka a bez váhání a bez ostychu šla za mnou po ulici, pak do domu a nakonec i do bytu. Krásná, přítulná a mazlivá šedohnědá kočička dostala mlíčko, jehož vypila tři misky. Nyní se mnou sedí v křesle u počítače a samým blahem přede. Já nejinak. Ještě nejsem rozhodnut, zda si ji ponechám. Vždycky jsem chtěl mít kočku. Asi nechám rozhodnutí na ní.


neděle, 29. července 41
Kočičku už nemám. Na konci noci odešla do tmy. Ještě stále na sobě čichám kočičinu, její pachové značky - a to jsem se už mezitím sprchoval a vyměnil šatstvo! Ano, stále tu kočku cítím a stýská se mi po ní. Jenže sama se v noci stavěla toužebně ke dveřím, když jsem se pokoušel usnout. Z počátku si lehla vedle mne, věrně jako zamilovaná žena, ale stejně oka nezamhouřila a její tulácký pohled zalétal k oknu. Neměl jsem to srdce ji u sebe déle zdržovat. Mlíčka dostala vrchovatě, odpočala si, prozkoumala každičký kout bytu a prospala se vedle mne na gauči, když jsem koukal v noci na video. Když jsem tedy viděl, že kočka chce jít ven, oblékl jsem se a sešel s ní dolů před dům. Tam jsem si sedl na lavičku a čekal, co bude dělat; zda se mi zůstane tulit na klíně, nebo zda mě opustí. Rozhodnutí bylo na ní. Na chvilku mi opravdu sama skočila do klína, jako by chtěla zůstat, ale tajemné zvuky a záhadné pohyby noci ji nakonec ode mne odlákaly. Nezlobil jsem se pro to na ni; sám jsem viděl, jak venku rázem celá ožila, dychtivá vydat se vstříc dalším nočním dobrodružstvím. Já jsem byl jen jedním z nich, podobně jako ona mně byla tímtéž. Kdyby se ode mne nechtěla mermomocí hnout, nevyháněl bych ji, ó to nikdy, při bohyni Bastis, to nikdy, ale zároveň bych ji neměl to srdce držet u sebe násilím. Musel bych ji na celé dny nechávat zavřenou v těsném bytu, kde by nebyla šťastná. Takto je to přirozené, ba víc než to. Potkali jsme se jako dva přátelé, užili si spolu pár slastných chvil a rozešli jsme se zase jako dvě svobodná divoká zvířata. Není to tak lepší, při našem tuláckém způsobu života? Aspoň kdybych měl svůj vlastní domek někde na samotě u lesa; mohla by mě navštěvovat kdykoliv by zatoužila po troše toho jídla, tepla a pohlazení, ale takhle? V tomhle koncentráku zamořeném lidmi a psy, jenž mi ani nepatří a jejž si z duše protivím?

*

Domácí zvířata a mazlíčci a podobně. - Existuje něco odpornějšího než sentimentalita vůči rostlinám a zvířatům, ze strany tvora, který si mezi nimi od samého počátku vedl jako nejlítější nepřítel a nakonec se teď ještě dožaduje od svých oslabených a znetvořených obětí něžných citů! Před tímto druhem "přírody" sluší člověku především vážnost, je-li jinak člověkem myslícím.

*

Mám právo se dokonce nenazývat vůbec nijak, neboť jména mají jen domácí mazlíčci - ti vskutku svobodní a nejsvobodnější nemají žádná jména.

*

Všichni lidé jsou blázniví. Člověk je báječná kuriozita. Je ztělesněným sarkasmem. A přitom lichometně a naprosto upřímně nazývá sám sebe "Nejušlechtilejším výtvorem Božím". A není to pro něho žádná nová myšlenka, mluví o tom už celé věky a věří tomu. Věří tomu, a v celé jeho rase se nenašel nikdo, kdo by se tomu vysmál.
K tomu ke všemu - promiňte, jestli je toho na vás až příliš - si o sobě myslí, že je Stvořitelův mazlíček. Věří, že je na něho Stvořitel hrdý, věří dokonce, že ho Stvořitel miluje, a to vášnivě, že prosedí celé noci v obdivných myšlenkách na něho, ano, že nad ním bdí a chrání ho před všemi potížemi. Modlí se k Němu a domnívá se, že náš Pán mu naslouchá. Co říkáte něčemu tak výstřednímu?

Bůh byl na člověka pyšný, považoval člověka za svůj nejlepší vynález, člověk byl jeho mazlíček hned po mouše domácí, a tak nemohl snést myšlenku, že by o něho úplně přišel. Nakonec se rozhodl, že malý vzorek lidstva zachrání a ostatní utopí.

*

V téhle čtvrti mají divné domácí mazlíčky. Zčásti kočka, zčásti ještěrka, zčásti had a zčásti krysa. Svíjejí se a mrskají sebou na verandách a někteří z nich chodí do práce. Zabíjejí zatoulané děti. Stáhnou je z kůže, pověsí si je na zeď jako trofeje a kosti zahrabou na dvorku. Možná že i na tom mém nějaké budou. Až dostanu odvahu jít ven, půjdu to zkontrolovat. Prozatím se tomu nedokážu postavit. Naposledy když jsem šel ven, tak ke mně přišlo jedno to zvíře a cenilo zuby. Zářily jako vzácný okamžik ve světle ramp. Kdybych chtěl, mohl bych všechny ty sráče zabít pouhým pomyšlením; ne fakt, dokázal bych to. Mohl bych je dostat na špatnej trip a donutit je, aby se zmasakrovali navzájem během reklamních vstupů, kdy vstávají a chodí se nakrmit. Jednou vás zabiju. Víte to už teď.

*

Již od dětství jsem byl znám svou poddajnou a přívětivou povahou. Byl jsem dokonce tak nápadně útlocitný, že si ze mne kamarádi tropili žerty. Zvláště jsem miloval zvířata, a rodiče mě proto zanášeli všemi druhy mazlíčků. Také jsem většinu času trávil s nimi a nemohl jsem být šťastnější, než když jsem je krmil a laskal. Tento povahový rys se mnou rostl, a když jsem dospěl, byl mi jedním z hlavních zdrojů radosti. Těm, kdo si někdy oblíbili věrného a chytrého psa, nemusím snad ani vysvětlovat, jak nesmírné potěšení z toho plyne. V nesobecké, obětavé lásce němé tváře je cosi, co přímo zasahuje srdce toho, kdo nejednou zakusil vratké přátelství a chatrnou věrnost pouze lidského tvora.
(E. A. Poe, Černý kocour)

*

Ano, návidím (můj výraz pro dokonalejší druh platonické lásky) zvířata, ale nemůžu pro ně víc udělat. Nenesu žádnou zodpovědnost za životní podmínky zvířat, a tou mojí návistí k nim nemůžu ani nic pokazit z přílišné horlivosti, jako se to stává chovatelům domácích mazlíčků. "Cizí duše je záhadou" (Epiktétos), a myslím, že většina zvířat je i tak spokojenější bez Bohem požehnané a smrduté přítomnosti toho nevyzpytatelného a otravného neboli humanizujícího patvora/potvora - člověka druhu Homo Samopaliens.

*

neděle, 5. srpna 41
Dostál jsem opět své úloze flamena - starořímského obětního kněze přírodního božstva, řeholníka to, jenž nikdy nesmí ani pohlédnout na práci a nikdy nevychází na veřejnost - a přinesl jsem den o hladu pozůstalým mým "myšičkám" kousek ztvrdlé housky. Ihned se na ni vrhla celá hraboší rodinka, obývající podzemní nory kolem mého stanu a za ním pod starým ztrouchnivělým pařezem. Náš malý nebojsa, který bude ve skutečnosti asi matkou celého rodu, raději než krmit se houskou bude mít lněná, maková a jiná semínka, jimiž se zdobívá pečivo. Pár se jich totiž vysypalo ze sáčku společně s houskou, ale Nebojsa prvně ze všeho sesbíral pečlivě jedno po druhém každé semínko, jež našel, a naplnil si jimi své lícní torby jako nějaký křeček. Celý den tu takto pobíhá množství těchto milých, leč stále plachých tvorečků. Přesto je evidentní, že už nejsou zdaleka tak ostražití a nedůvěřiví jako ze začátku. Uvidíme, kam až spolu pokročíme ve vzájemném sbližování. Škoda, že už je srpen a mnoho času nezbývá. Nakonec by určitě kolem mne běhali jako ochočení domácí mazlíčci.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm