Kam kráčíš, lidstvo?

27. srpna 2012 v 16:39 | Misantrop

Při znalosti lidské duše si jako jednu ze svých mála zásad stanovil: nikdy neodpočívat, nikdy se nevracet, stále vpřed. A když mu jednou na počátku známosti chtěla odreferovat, co řekl posledně, hned ji přerušil: jen se nevracet, jdeme dál! Tolik se toho namluví, ale většinou jsou to improvizace. Nemám názory, jen nepřipravené nápady, a život by byl hrozně jednotvárný, kdybychom mysleli a mluvili stále stejně. Musí to být nové, celý život je přece smyšlenka a je přece mnohem zábavnější vznášet se nad močálem než strkat do něho nohy a hledat pevnou půdu tam, kde není!

*

Zdá se mi, že se papá nedívá růžově na svět.
Jak se sem řítí! Pojďte kousek dál
od jeho dveří, jen tak pro jistotu.
Hádá se v chůzi i sám se sebou -
má vůbec zdravý rozum?
(Menandros, Dědek)

*

Jeho trápení bylo dlouhé a dobře zmapované. Jeho životem prošlo hodně lidí. Občas nastala dlouhá rozpětí jasu, doby, kdy si myslel, že není člověk. Jakým způsobem dokázal dál fungovat, zatímco mě unavovalo ho i jen pozorovat! Jeho zápal byl někdy neuvěřitelný. Jeho vzestup byla lekce pro každého. Každý, kdo o něm někdy zapochyboval, by zasloužil pár facek. Jeho stoupání bylo jako železná pěst prorážející nebesa. Jeho hnací silou byla zuřivost. Když něčeho dosáhl, říkal si, že je znovu porazil. Že jim znovu ukázal, co je zač. Když měl málo inspirace, tak myslel na ně a na touhu zcela je zničit. Projela jím vlna energie, která se do něj sotva vešla. Občas se cítil úplně zelektrizovaný, neskutečně silný. Mělo to ale jeden nebezpečný a negativní následný efekt. Trpěl obdobími depresí, během kterých sotva dýchal. Někdy si myslel, že se zabije. Celé roky se pokoušel najít vztah k ženám, vždycky neúspěšně. Ať potkal jakoukoli, zakrátko se cítil vzdálený a odcizený. Nikdy nepochopily jeho potřebu konfrontace, jeho potřebu výzvy. Když jim řekl, že se neustále chce zabít, že v bolesti je krása, nikdy nerozuměly. V jeho mysli existovala jen pravda. Byl hrdý na to, že je schopný snášet ten trest rok co rok. Jeho tajemství bylo: neměl strach ze smrti. Byl skutečně neustále připraven zemřít. Nenáviděl život. Cítil k němu čisté opovržení. Jeho chování hraničilo se zuřivou paranoiou. Nikdo nechápal, o co mu jde. Měli byste slyšet, jaký blbosti jim padaly z huby, když o něm mluvili, jako kdyby snad dokázali minutu vydržet v jeho kůži, jako kdyby mohli vůbec někdy zažít prahy bolestí, které míval. Věděl věci, které se oni nikdy nedozvědí. Oni se nikdy nedrápali do výšek, oni se nikdy nepokusili o nic víc než být pozorovatelé a soudci. Byli to zbabělci. Díval se jim do očí a oni věděli, že on ví. Pozoroval jsem ho a učil se od něho. Věděl jsem, o co se pokouší, a jediný, co k tomu můžu říct, je, že mu to šlapalo. Přímo před vašima zrakama. To je důvod, proč se nemůžu na žádnýho z vás pošahanců a úchylů dívat vážně. Nemáte charakter, nemáte odvahu. Nic.

*

Co lesklé, pro mžik zrozeno; pak mizí.
Dál potrvá však potomstvu, co ryzí.

*

Kráčej dál, muži s prázdnýma očima.

*

NIHIL EST TOTO, QUOD PERSTET IN ORBE
CUNCTA FLUUNT
Nic nemá trvání na tomto světě
vše plyne dál

*

Lidstvo visí na životě jako nikdo. Přitom jsou jenom k vzteku a žrát to taky nikdo nechce. Jak si vysvětlují svoji existenci? K jakému účelu si myslí, že tady jsou? Nejsou ničím a nikomu užiteční. Co je jejich hnacím motorem? Jak uvažují? Jaké si myslí, že je jejich místo na této planetě? Jaké rafinované lži a důmyslné podvody to musejí den co den konstruovat, aby mohli pokračovat dál!
Ta jejich věčná a nezodpověditelná a příliš stručná otázka "Odkud jsme přišli, kdo jsme a kam jdeme?" je snad stejně stará jako lidstvo samo. Ne že by nebyli s to najít odpověď, jako ji nacházím Já v misantropismu; oni nechtějí a nemohou přijmout pravdu o sobě! To by byli sami proti sobě. Ale ať se jejich hloupoučké mozečky namáhají, jak chtějí, nejsou schopni si vymyslit ani svoji vlastní Odpověď s velkým "O", vhodné vysvětlení, nějakou neprůstřelnou historku, jíž by se sami obalamutili.

*

Často si představuji, jaké by to bylo po zániku člověka na Zemi. Moci se dívat z okna jen do samé zeleně a na divoká svobodná zvířata a zaposlouchávat se přitom jen do toho nelidského ticha, jež by se všude prostíralo až do skonání věků, do ticha, jež ani ten nejhlasitější přírodní zvuk neruší tolik, jako i ten nejtišší lidský šepot. Čím to je? Zjistit toho pravou příčinu a obsáhnout ji, postihnout ji v celé šíři i hloubce, filosoficky ji promyslet a ji vysvětlit - to by bylo teprve to správné poslední slovo do všelidské pranice; slovo o podstatě člověka, slovo o podstatě lidství, konečné rozluštění odvěké hádanky: "Odkud jsme přišli, kdo jsme a kam jdeme?"

*
Ve společnosti, která je strukturována v právu a řádu, můžete najít nepřítele a utkat se s ním, tj. napřáhnout meč, tnout, načež se ostří meče někoho dotkne, případně někým projede. Ale v této společnosti nenajdete nepřítele, který by byl hmotný. Nikoho z masa a kostí nelze napadnout, s nikým se utkat. Vaše hůl se propadá do hnoje, hnůj se holi otevírá, celá hůl je už ponořena v hnoji, už je v hnoji i vaše zápěstí, celá paže, prsa, jste tam po pás, propadl jste se do hnoje, a zápasíte-li přesto dál, sám se stanete hnojem.

*

Automobilismus je zhouba Země. Luis Buñuel ho považoval za jednoho z apokalyptických jezdců, spolu s přelidněním. Děsí mě představa světa, v kterém bude mít jednou každý Číňan, každý Ind, každý Křovák vlastní motorové vozidlo, jako je tomu již u nás v Evropě nebo v Americe. Představa, která bohužel nabývá čím dál reálnějších obrysů. Něco se s tím stejně bude muset udělat, protože takhle to dál nemůže a nesmí jít donekonečna. To už by tady bylo úplně nedýchatelno a místa pro přírodu by také mnoho nezbylo.

Může být dokonce i hůř! Ano, stále ještě to může být horší, lepší sotva v tomto nenapravitelném lidském bezhlavém úprku dopředu: Určitě se ještě někdy v budoucnu dočkáme nějaké obdoby permanentního stanného práva, půjde-li to takhle dál. (A ono to dál půjde!) Ale to už opravdu nebude svět pro mne! Já si těžko zvykám přijmout i to, co vzniklo v okruhu organizovaných lidských tlup před desítkami tisíc let, natož abych akceptoval dnešek a najmě nějakou nic dobrého nevěštící budoucnost!

*

Světová rakovina se projevuje různými způsoby, ale své ničemné existence se nehodlá za žádnou cenu vzdát dobrovolně. Stále si vymýšlí nové a nové důvody, proč dál sužovat tento svět. A ačkoli je jejím osudem smrt a vyhynutí, přece stále doufá, že se tomuto jejímu nevyhnutelnému osudu vyhne a přežije, přežije navěky věkův amen, přežije i samu zkázu přírody, již zapřičiňuje. Směšné. Směšné a pobuřující.

*
Všechno běží den po dni dál, pokud se zabýváme věcmi. Všechno se naopak prudce zarazí, jakmile přejdeme k lidem.
(G. K. Chesterton, Potřeba osobností v politice)

*

Dál nejdu ve svém předstírání
ničemu tady nerozumím! (Nechci ani)
a snad mne to i ctí… jen nevím, nač být hrdý
když sdílím tento svět se všemi těmi zmrdy.
(J. H. Krchovský, Jakože jsem...)

*

Už žádné město, žádná zkamenělá a špinavá města, proti nimž se mladí bouří. To nové vzrušení v hlase, probuzení životního přání...
Ponořit nohy do rozpáleného písku, do chladivého příboje, který je oblévá, vzdaluje se a znovu se vrací. Jít a jít, kilometry a kilometry, dál od stánků a tlampačů, dál od kabin a deštníků, pryč od lidí, žvýkačů odporné gumy a vdechovačů hořkého nikotinu, za poslední útes a k poslednímu lovci bokosanek, k poslední plachtě ve vedrem se chvějícím vzduchu, až na volné, čisté moře.
(L. Bonanniová, Drogy)

*

Jak jsme pomalu pokračovali dál, ohlíželi se zpět na krajinu, kterou jsme prošli, a poslouchali večerní píseň drozda, neubránili jsme se srovnání klidného rozpoložení přírody se shonem a netrpělivostí člověka. Jeho slova a činy vždy předznamenávají blízkost nějaké krize, zatímco ona je věčně tichá a skromná.
(H. D. Thoreau, Výprava na horu Wachusett)

*

Čím to je, že se někdy tak těžko rozhodujeme, kudy jít? Věřím, že v Přírodě existuje jakýsi jemný magnetismus, který, když se mu mimovolně podřídíme, nás navede správně. Není nám lhostejné, jakou cestou půjdeme. Existuje správná cesta, ale my jsme vinou své nedbalosti a hlouposti náchylní se vydat tou špatnou. Rádi bychom vyrazili na cestu, kterou jsme se v tomto fyzickém světě dosud neubírali a která je dokonalým symbolem stezky, po níž rádi kráčíme ve svém vnitřním a myšlenkovém světě.
(H. D. Thoreau, Chůze)
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm