Automobilismus je zhouba Země - 2.

16. září 2012 v 15:16 | Misantrop

Před třemi týdny mi přišlo svatební oznámení Slávka a Bětky. Nemám odvahu se s nimi setkat. Vyprávěli by mi o tom, jak si budou šetřit na televizor nebo na auto... Mám z takových řečí strašnou hrůzu. Cítím při nich, jak se vzdaluji. Jak jsem kdesi jinde, v jiném světě... Odcizil jsem se všemu, v čem jsem žil ještě před pěti lety.
Kdybych jim vyprávěl o sobě, mysleli by si, že se ze mne stal vyvrhel.


Egypťané uctívali krokodýly a ti je požírali; Tučňáci uctívají auta a ta je hubí. Zběsilá hrabivost průmyslníků pustila auto mezi pomatené národy jako Džagannatův vůz a povaleči a snobi si z něho udělali věc své idiotské a zhoubné elegance.
(A. France, Ostrov Tučňáků)


Pokrok: auto jedoucí stopadesátkou proti betonové zdi; řidič není ožralý, ale střízlivý, a za jízdy vyhazuje z okének děti, jedno za druhým. Já sice vím, že jsem svině, ale to neva. Vono to neva. To je pokrok.


Kupy sněhu leckde připomínají sutiny vybombardovaných měst, jak je vídávám v starých dokumentech z války. Tehdy ovšem šlo alespoň pohodlně přejít na druhou stranu ulice, kdežto nyní, vinou hustého automobilového provozu, se stává triviální chůze po městě málem kaskadérským výkonem. Jedna cizí ženská, mně naprosto neznámá, se ke mně najednou přitočila u přechodu pro chodce, kde jsme oba marně čekali, až nějaké auto zastaví, aby nás nechalo přejít, a začala si stěžovat, jak je to hrozné, že nás nikdo nepustí.
"Já jsem také řidička, ale tohle nedělám."
Řekl jsem jí dvojsmyslně, aby prostě pod nějaké auto skočila, načež jsem si pomyslel:
"Já řidič naštěstí nejsem, a ty si, babo, trp, když na tom máš sama podíl," a skočil jsem nebojácně do jízdní dráhy jako sebevražedný eko-terorista, až brzdy blížících se aut zahvízdaly.


Ten kluk bezesporu miluje své červené autíčko. Miluje je láskou velkého dítěte ke své nejoblíbenější hračce; a není to u něho jen klasické freudiánské prodloužení penisu, jako u jiných mladých mužů jeho věku, ale i přímo prodloužení jeho velikánského a tím víc otravného ega. Celý svět musí nyní vědět o jeho zhoubné lásce, jež mi rve mé přejemné zvířecí slechy. Asi proto svému milovanému červenému autíčku na hraní odmontoval výfuk, aby dělalo ještě větší rámus a smrad než je u aut obvyklé. Ten kluk své červené autíčko prostě miluje. To znamená, že Já obé k smrti nenávidím. Tak je to vždycky, aniž bych však chtěl: cokoliv lidáci milují, je takové povahy, že Já, nepřítel lidí, ty věci musím záštiplným úsilím snášet a trpět jimi jako týrané zvíře - a nenávidět je se zlobou, jež zabíjí, jež metá blesky, vyhlazuje pronárody, bortí civilizace a jež přináší zkázu všemu lidstvu na zemi, ve vzduchu jakož i na moři.
Každý den toho milovníka svého červeného autíčka vidím, nemohu, ach běda, nemohu ho nevidět, jak se s ním úchylně mazlí, jak je stále přelešťuje, omývá, jak je pohladí vždy na odchodu kamsi, kam musí chtě nechtě dojít pěšky a kam se nedá dojet tím jeho milovaným hlučným červeným autíčkem, z něhož se line uširvoucí dunění rozhlasových sraček bez pointy, bez konce a beze smyslu, ale zato se stále stejným rytmem, jenž jakoby napodobuje rytmus spalovacího motoru: "duc ... duc ... duc ... duc ... duc ... duc ...". K zešílení to vidět, k zbláznění to navíc i slyšet!
Každý den nemohu nevidět, kterak ten otravný blbý kluk s hlučným červeným autíčkem vždy na odchodu nakoukne okénky dovnitř té hnusné plechovky, zdali je tam všechno na svém místě a v pořádku a zdali mu nějaký zloděj-nelida z nenávisti, jež je mého druhu, něco nezcizil. A Já? Já mám vždy tisíc chutí vzít cihlu, rudou a tvrdou jako je můj nesmiřitelný hněv, a vytlouci z toho pyšného kusu naleštěného červeného krámu všechnu jeho zpupnou nádheru, jež se vysmívá mému utrpení.
A když ten blbý otravný kluk nasedne do svého milovaného hlučného červeného autíčka na hraní a spustí netlumený motor, protočiv ho řádně všem na pamětnou a celému světu na truc (hlavně mně), Já zuřivě zavírám okno.


Těšil jsem se z přírody, jakkoli podmračené a nevlídné, těšil jsem se ze zvířat, jež jsem potkával a jimž deštík nevadil, tak jako nevadil mně, a měl jsem radost z rostlin, jakkoli zmoklých, například z bělostných, ctnostně nících květů silenky. Ve městě mě všude vítaly už jenom zamračené obličeje lidáků, čumících na mne zpoza skel automobilových okýnek.


"To je vaše auto? Tak to jste vůl, pane!"


"Všichni jsme chemicky a geneticky poškození a ani o tom nevíme. Naneštěstí to bude mít nepříznivý dopad na naše děti. Chodíme do práce a přímo pod naším nosem nám auta chrlí otravné plyny, které se akumulují. Tyto jedy nás pomalu zabíjejí, třebaže jejich účinek ještě nevidíme. Kolik z nás by před dvaceti lety uvěřilo, že jednoho dne neuvidíme na padesát stop před sebe. Že se nebudeme moci zhluboka nadechnout kvůli množství jedovatého plynu. Naše nejobecnější a Bohem daná práva nám byla odňata. Realita našich životů je naneštěstí tak ponurá, že ji nikdo nechce vidět."


"Jak jste dokázal dožít se sta let?"
"No, v prvních šedesáti letech nebylo tolik aut a pak jsem přestal vycházet."


V červenci 1842 se Thoreau s přítelem vydali na třídenní pěší výpravu na 25 mil vzdálenou horu Wachusett, kde nocovali pod stanem uprostřed tehdy ještě liduprázdné přírody. Dnes je táboření na Wachusettu zakázáno, ačkoliv automobilem lze dojet na vrchol a na hoře funguje několik lyžařských vleků. - Tolik informace pro zanícené optimisty a lidumily, kteří by se snad chtěli domnívat, že svět je stále lepší a lepší a že vůbec není přelidněn.
(Misantrop, pozn. k: H. D. Thoreau, Výprava na horu Wachusett)

Dva symbolické obrázky z dnešní hory Wachusett:
přelidněno, plno aut a čoklů (jako všude jinde).

<<< zpět na 1. část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm