Charakter člověka (citáty)

12. září 2012 v 16:48 | Misantrop

Každý člověk má tři charaktery - jeden, který ukazuje, jeden, který má, a jeden, který si myslí, že má.
(Alphonse Karr)

*

Práce kazí charakter.
(C. Zuckmayer, Hejtman z Kopníku)

*

Velikost charakteru není v tom, že nemáme afekty - naopak, máme je v nejstrašnější míře -, ale že je držíme na uzdě. A to také bez radosti z tohoto zkrocení.

*

Na předškolní věk si dobře vzpomínám a mohu říci, že již v té době jsem byla doma u svých rodičů nešťastná. Proto je také charakterizuji jako bezcitné lidi.
Odpoledne jsem mívala soukromé hodiny, třeba klavír nebo němčinu, a i tam jsem chodila nerada, protože jsem na ulici i v tramvaji potkávala spoustu nepříjemných lidí, kteří byli stejného charakteru jako ti doma či ve škole.

*

Ano, jsem hrdý na to, že Epikurův charakter pociťuji jinak než možná kdokoli druhý, a při všem, co od něj slyším a čtu, vychutnávám štěstí pozdního odpoledne starověku: - vidím, jak jeho zrak hledí na širé bělavé moře, přes pobřežní skaliska vyhřátá sluncem, v jehož světle si hrají velcí i malí živočichové, jistě a klidně jako toto světlo i onen zrak. Takové štěstí mohl vynalézt jen člověk, který bez ustání trpěl - štěstí zraku, před nímž se ztišilo moře bytí, a jenž se nemůže dosyta vynadívat na jeho povrch a na tuto pestrou, něžnou, rozechvělou pleť moře: nikdy předtím neexistovala taková skromnost rozkoše.

*

Dnešní ženy, tak sebejisté a emancipované, by mohly být natolik silné a samostatné, že by mohly vychovávat svoje děti bez otce a bez státních příspěvků, jen kdyby chtěly! Ale na to jsou zřejmě příliš vyčurané a líné. To by byl snad účel evoluce, není-liž pravda? Ale je to bezpochyby lenost a nepopiratelné charakterové vady, co žene lidi do chomoutů a pod čepce, nikoli obyčejná starost zvířete o přežití své rasy.

V člověku, v jakožto přírodním monstru, vítězstvím křesťanství převážila ona nechvalně známá humanistická protipřírodní složka nad zvířecí stránkou charakteru člověka.

Obyčejní lidé, ta nemyslící většina, ti přitroublí blbci, na něž mám - proč právě Já? - takovou smůlu, že je potkávám, ti jsou přece ovládáni také čistě instinktivním chováním! Je přece zřejmé, jak celý život trpí kvůli své hlouposti, kvůli svým nízkým a zkaženým pudům, jež nedokážou kontrolovat dokonce ani tehdy ne, když si jsou vědomi svých stále znovu a znovu opakovaných chyb a charakterových vad.

*

Jakýkoli pokus o smysluplné soužití s člověkem, jakákoli symbióza či vůbec jakékoli mírové soužití a spolusdílení určitého biotopu s lidským druhem je předem odsouzeno k totálnímu a bolestnému nezdaru, a to jednoznačně vzhledem k univerzálně zkaženému lidskému charakteru, jenž má svými povahovými rysy blíže k smrtonosným virům, než k savcům.
Vyčmuchají každou svobodnou skulinku a hned tam pošlou svého emisaře! Nenechají nic bez dozoru volně růst a hned k tomu dosadí svého hospodáře. Každý meandr řeky narovnají, každý rovný charakter pokřiví. S nimi svoboda neexistuje.

*

Toliko první byli svobodni; všichni ostatní jsou toliko poslušni. Nemají samostatnost ani smysl ani cenu ani charakter a svým počtem tvoří slávu.

*

V každé zemi se projevuje lidská omezenost, zvrácenost a špatnost pouze v nějaké jiné formě a to se nazývá národním charakterem. Každý národ se vysmívá druhým, a všichni mají pravdu.

Na všechno, všecičko může člověk zapomenout, jen ne na sebe sama, na svou vlastní bytost. Charakter je naprosto nenapravitelný, jelikož veškeré jednání člověka vychází z jednoho vnitřního principu, díky němuž musí za stejných okolností dělat vždy to samé a nic jiného nemůže.

Existuje málo věcí, které tak jistě dostanou lidi do dobré nálady, jako když jim člověk vypráví vážné neštěstí, jež ho nedávno postihlo, nebo když také před nimi nezakrytě projeví jakoukoli svou osobní slabost. - Charakteristické! -

Protože soucit se zvířaty je nerozlučně spjatý s dobrotou charakteru, lze věrohodně říci, že ten, kdo je ukrutný ke zvířatům, nemůže být dobrý člověk.

*

Někdy se mi zdá, jako by ti bezostyšní nactiutrhači pera a slova zkoušeli kam až mohou se svým lhaním zajít, co si můžou vůči nám, pravdivým, dovolit; jako kdyby chtěli poslední zbytek čestných lidí vyprovokovat k nějaké neuvážené reakci, která by je pak mrzela a která by je odhalila, jakožto dosud skrytá individua, nebezpečná svým rovným charakterem dnešní postmoderní zkažené společnosti.

Některé intelektuální výkony vědců lépe ilustrují spíše než jejich zájem o poznání pravdy jejich "mravní zpustlost" (nebo jak nazvat jejich hlavní charakterovou vlastnost) a tzv. "inteligenci" celého lidského rodu, při níž i ten nejchytřejší člověk je pořád ještě na úrovni debila.
Člověk! S takovým výlupkem božím nemám žádné slitování. Že musí nějak zaplatit účty a uživit rodinu, to neberu. Za to se má takový lump stydět, a ne tím omlouvat svá nečestná jednání nebo se tím dokonce chlubit! Teprve až by se nemusel stát bezcharakterním darebákem, vrahem a podvodníkem a vyvrhelem přírody, teprve pak by snad mohl začít uvažovat o pokračování života. Ale to by tady rovnou už nemusel být a zavazet. Spíše se na vás ještě po svém zvyku oboří a obviní vás, řka: "Já nejsem tak špatný. To ty jsi ze mne udělal kurvu, protože jsi mě tak nazval!"

Kdyby nedílnou součástí lidstva někdy nebyla ta stálá volezlá základní zparchantělost, co by se muselo stát?
Ono "kdyby" by totiž zřejmě vyžadovalo nic tak malého, jako je jiná, snad zbrusu nová genetická výbava člověka, jež by vůbec umožňovala lidské zezvířečtění, tj. takový charakter jeho ďábelského ducha, jenž by jej nikdy více neponoukal k jeho neustálým rozbrojům, půtkám a ničení. Co je v přírodě různých tvorů a jaký je tam - zvláště v lese - božský klid! A nyní přesaďte nebo jen přiveďte na malou chvíli člověka, ba co dím: lidi!, do této velebné svatyně - a je rázem po klidu! Chápete nyní již tu nemožnost?

Svobodný jedinec nakonec podlehne, protože se příliš váže na hloupé, potrhlé a bezcharakterní magory, kteří jej tak akorát zradí a zdrží v odchodu.

*

Jsme nuceni připustit, že pokud jde o skutečnou velkodušnost charakteru, člověk si nemůže činit nárok, že se blíží aspoň tomu nejnižšímu z vyšších živočichů. Je jasné, že od přírody není schopen přiblížit se jejich úrovni, že je od přírody postižen nějakým defektem, který mu takové přiblížení navždy znemožňuje, neboť je zjevné, že jde o defekt permanentní, nezničitelný a nevykořenitelný.


Častý pobyt venku, na slunci a větru, má bezpochyby za následek určitou drsnost charakteru. Na druhou stranu, pobyt doma může vést ke změknutí.
(H. D. Thoreau, Chůze)

*

Místa ze svých spisů nacházím neustále uváděna nesprávně - jen mí nejrozhodnější stoupenci tu tvoří výjimku. Často způsobí chybnou citaci ledabylost, neboť těmto autorům jsou jejich triviální a banální výrazy tak vžité, že je píší ze zvyku; občas k tomu dojde z všetečnosti, která mě chce opravovat, ale až příliš často se tak děje ze zlého úmyslu - a potom jde o ostudnou hanebnost a o uličnictví, podobné penězokazectví, jímž jeho původce jednou provždy ztrácí charakter poctivého muže.

*

Bílý rybník a Walden jsou veliké křišťály na povrchu země, jezera světla. Oč krásnější jsou než naše životy, oč průzračnější než naše charaktery! Od nich jsme se nedočkali žádné podlosti.

Měli bychom den co den přicházet domů z dálky, z dobrodružných příhod, nebezpečí a objevů s novými zkušenostmi a obohaceným charakterem.

*

Morálka národa i charakter lidí se podobají zubům. Čím jsou zkaženější, tím víc bolí, když se jich někdo dotkne.

*

Nejsilnější zkouška charakteru: nedat se zničit svůdností dobra. Dobro jako luxus, jako raffinement, jako neřest.

*

Podobné plenivé nájezdy hord houbařů, podobné houbařské šílenství jsem nezažil. Něco tak blbého, škodlivého a ničivého nemá v přírodě obdoby. V tomto každoročním letním rabování lesů a šmejdění potrhlíků po lesech se ukazuje nejlépe plenivý a nájezdnický charakter člověka. Zde máme přímo před očima lidskou charakteristiku in vivo, jakožto patvora, který jednou vyplení a zničí Zemi.

*

Podívej se pozorně na každého, kdo obžalovává a vyslýchá, - odhaluje přitom svůj charakter: a nezřídka horší, než jaký má oběť, jejíž zločin pronásleduje. Žalující se ve vší nevině domnívá, že odpůrce zločinu a zločince musí už sám o sobě mít dobrý charakter nebo za dobrého platit, - a tak se neovládá, to jest: prozradí se.

*

Dovídáme se stále jen, jak je člověk rozumný, dokonce moudrý, a jak je vynalézavý a tvořivý a jaké má morální přednosti, jež jej odlišují a vyvyšují nad ostatní tvorstvo. Nikde se však neuvádí, že člověk je nerozumný jako záplava, ničivý jako zemětřesení, že zničil svět, že je věčným kazisvětem a chorobou světa, což jsou jeho vlastnosti z nejcharakterističtějších. Nanejvýš se můžeme setkat se všeobecně, neadresně, alibisticky míněnými a do prázdna mířenými nářky nad neurčitým takzvaným "lidstvem", což nikdy neznamená žádnou konkrétní osobu, najmě ne osobu pisatelovu či vypravěčovu.

*

Ačkoli měli Egypťané značné anatomické znalosti, vážili si více než mozku plic, jater, žaludku, ba i střev, nejvíce však srdce, tedy instinktu. Srdce, tedy neomylný živočišný instinkt, bylo sídlem rozumu, veškerého citu a charakteru člověka - žádný mozek! Jak je to vůbec možné u tak vyspělé civilizace? Snad je to dáno tím, že starověký Egypt ještě mohl plně důvěřovat a spoléhat na své dosud nezkažené instinkty a mohl se jimi tedy bez obav ze ztroskotání řídit jako kormidelník střelkou kompasu, která se tehdy nevychylovala ze správného směru tak jak to vidíme a zažíváme plni obav v dnešní vychýlené době.

*

Obcovati s lidmi kazí charakter.

*

Svrchovanost vždy vyžaduje silný charakter, který je schopen potlačit každou slabost, spojenou se smrtí, a dát volný průchod nejhlubšímu třasu.

*

Člověk nakonec obětuje poslední zbytek svého vůdcovství a skončí u "politiků"; to znamená u onoho druhu lidí, jejichž jediným smýšlením je bezcharakternost spolu s drzou dotěrností a s často neslušně vyvinutým uměním lhát.

Národ má ve své převážné většině natolik feminální charakter, že jeho myšlení a konání je určováno více citovým vnímáním než střízlivou úvahou.

Německá výchova byla před válkou stižena mimořádně mnoha nedostatky. Byla velmi omezena jednostranným způsobem kultivace pouhých vědomostí na úkor znalostí. Ještě menší váha se kladla na výchovu charakteru jedince - pakliže je toto vůbec možné -, ještě méně na požadavky zodpovědnosti a vůbec žádná na výchovu vůle a rozhodnosti. Jejími výsledky skutečně nebyli silní jedinci, ale spíše poddajní "mnohoznalci".

*

Dramatický či epický básník má vědět, že je osudem, a proto musí být neúprosný jako on; - rovněž, že je zrcadlem lidského pokolení, a proto musí nechat vystoupit velmi mnoho špatných, ničemných charakterů, jakož i mnoho pošetilců, překroucených hlav a bláznů, potom však jednoho rozumného, jednoho chytrého, jednoho poctivého, jednoho dobrého a jen jako nejvzácnější výjimku někoho s ušlechtilou myslí.

*

Kdyby si všichni lidé napsali na vývěsku své skutečné řemeslo, svou autentickou charakteristiku, nemohli bychom se jeden druhému do očí podívat! Představte si na navštívenkách: Dupont, filosof strašpytel, nebo křesťanský domácí pán, nebo cizoložný humanista, bylo by toho opravdu nepřeberně.

*

Je povšechnou sudbou člověka čím více mít peněz, tím méně svobody, a čím více svobody, tím méně peněz; a je nanejvýš charakteristické, pro co z obého se člověk rozhodne.

Čirá sociální nesmělost chodívá společně s intelektuální statečností, - ale ta je skoro totéž co výška, čistota a rovnost karakteru.
Karakteristikou vyššího člověka, jako na příklad mne, jest, že je statečný ve všem, že nic nemůže svésti ducha jeho z přímé cesty, kterou kráčí!

Vím, že jsem jedním z nejneobyčejnějších, nejnetypičtějších lidí, kteří žili. Můj karakter je čistý a nic polovičatého v něm.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm