Milejší svět víl než naše skutečnost

19. září 2012 v 17:29 | Misantrop

Za těch dávných časů žili v lesích, v horách a ve vodách různé božské bytosti, duchové dobří i zlí, strašidla, démoni, skřítkové a nesčetné nymfy. V našich pohádkách se jim říká víly, rusalky, lesní panny, jezinky, jeskyňky a podobně. Byly to krásné, dobrosrdečné dívky, laskavé a obvykle nikomu neubližovaly. Měly i božskou moc. Chodívaly bosé, prostovlasé, s podkasaným šatem, a z jiskrných očí jim stále vyzařovala radost. Zdržovaly se u pramenů, v údolích, v hájích, v lesích, hlavně v horských lesích a na horách, v řekách, v jezerech i v mořích. V noci při měsíčku se scházívaly na vlhkých lučinách, u potoků, řek, na osamělých, tichých místech, aby je nikdo neviděl a nevyplašil. Jásaly, tančily a zpívaly. Přicházely i k lidem a měly účast na lidských osudech. Ujímaly se trpících a pomáhaly jim, matky jim svěřovaly své dítky na vychování. Lovcům pomáhaly při lovu zvěře, sadařům při sázení a hlídání stromů.
Vodní víly (nájady) bydlely v pramenech, v studních, řekách, v jezerech, mořských zátokách i v hlubinách mořských. Byly ze všech nejhodnější a nejvíce ze všech prospívaly lidem. Milovaly hudbu a zpěv a dovedly věštit. Říká se o nich, že vychovávaly i maličkého Apollóna. Proto se pak Apollón mezi nimi často zdržoval. Zvláště přilnul k devíti z nich a tuto družinu si pak odvedl na Olymp mezi nesmrtelné bohy, kde již zůstaly. Těchto devět vznešených sester nazýváme Múzami. Každá z nich měla na starosti některé umění a pomáhala umělcům, kteří v tom oboru pracovali. Umělci tyto bohyně nesmírně ctili a prosívali je o přízeň a ochranu. Nejvíce je vzývali o pomoc básníci, nežli začali skládat svá nesmrtelná díla.
Múzy pěstovaly plody ducha, jejich někdejší družky na zemi pečovaly o dary nutné k životu. Vodě, zvlášť pramenité, propůjčovaly životodárnou moc. Dodávaly vláhu zahradám a lukám a staraly se o jejich úrodnost. U jezer a mořských zátok bývaly jeskyně a v těch se nájady zdržovaly nejraději. V těchto slujích měly velké kamenné nádoby a do těch jim včely nosily med. Víly pilně pracovaly. Na dlouhých stavech tkaly nádherná nachová roucha, hotový zázrak. Jeskyně nymf mívaly dva vchody: jeden na sever, druhý na jih. Severním mohli přicházet na návštěvu lidé, jižním směli vcházet jen bozi. V těchto jeskyních bývaly i studánky a zřídla, v nichž se víly s oblibou koupaly.
Málokdy přicházely k lidem víly hlubokých vod. Zdržovaly se buď v proudech Ókeanu, anebo v mořích. V hlubinách mořských žil i velebný kmet Néreus. Byl to mírný, vlídný bůh, který byl neomylným věštcem a i jinak působil blahodárně. Nabízel tichou hladinu plavcům, provázel jejich lodi a dával jim radost i užitek. V jeho domě na dně mořském s ním přebývaly i jeho dcery Néreovny. Předly a tkaly krásné látky, ale při svitu měsíce i ony vycházely na souš, sedávaly na břehu a sušily si nazelenalé vlasy. A přitom jako jiné víly se věnovaly tanci a zpěvu. Byly dobrosrdečné jako jejich otec a chránily plavce.
Nejslavnější z nich byla Amfitríté a Thetis, matka Achilleova. Tato nešťastná víla se provdala za smrtelného muže - za Pélea - a tím na sebe vzala i lidský úděl. Poznala lidské bolesti v svrchované míře. Vždyť věděla, že její slavný syn Achilleus zemře v mladém věku, a tato myšlenka ji den co den mučila.
Když Néreovny vystoupily z vody, leskly se na nich v sluneční záři kapičky vody jako stříbro. Proto se o Thetidě říkalo, že je bohyně stříbronohá.

*

Zároveň s vysokými horami povstaly i horské nymfy (oready). Tyto víly provázely po lesích bohyni lovu Artemidu a často se veselily s Apollónem, Hermem, s Pánem a se Satyry. Nejznámější z nich se jmenovala Échó. Byla krásná jako všechny ostatní, ale upadla v nemilost bohyně Héry. Héra jí odňala řeč za to, že byla příliš povídavá a prozradila to, co neměla nikdy říci. Ponechala jí jen schopnost opakovat poslední slova z toho, co někdo jiný mluvil.
Od té doby žila Échó o samotě, vyhýbala se svým družkám a trápila se pro ztrátu řeči. Přitom se nešťastně zamilovala a tak se trápila, že žalem a hořem uschla. Bolest jí strávila tělo a z krásné víly zbyl jenom hlas. Ten můžeme i dnes slyšet v lesích a horách mezi skalami, ale nešťastnou nymfu už nikdo nikdy nespatří.
Ostatní víly litovaly svou družku a od té doby se krásným jinochům mstily. Jakmile uviděly sličného chlapce u vody, stáhly ho do hlubiny a nešťastník už nikdy nespatřil sluneční světlo.
Takto ztratil svůj mladý život Hylás, oblíbený jinoch hrdiny Héráklea. Žil u něho už od svých dětských let a oddaně mu sloužil.
Jednou šel s kovovou nádobou k lesní studánce, aby přinesl pánovi čerstvou vodu a připravil mu večeři. Pospíchal, aby byl doma dřív, než se Héráklés vrátí. Nevědomky se blížil k místům, kde právě víly zpívaly a tančily. Bylo tam mnoho krásných proudů. Z jednoho proudu se vynořila víla a už z dálky spatřila toho krásného chlapce, ozdobeného všemi půvaby mládí. Už svítil jasně měsíc a ozařoval celou krajinu. Hylás se právě přiblížil k hladině a ponořil džbánek do vody. A jak se tak sklonil nad vodu, víla ho objala kolem krku a stáhla ho do hlubin.
Také v jednotlivých stromech žily víly (dryady) a jejich život býval často spojen s životem stromu. Když někdo takový strom porazil, usmrtil tím i jeho vílu. Takový násilník nikdy neušel trestu. I tyto víly jako všechny ostatní se stýkaly s nebešťany a s jinými božstvy a přicházely i k poradám bohů na Olympu.



Žil kdysi veliký světec jménem Gáutama, znalý minulosti, přítomnosti i budoucnosti, a ten měl za manželku Ahalju, jež překonávala krásou i nebeské víly.



Podle mé představy nemá lidský život větší hodnotu než život mouchy. V zásadě respektuji každý život, i život mouchy, tvora stejně tajemného a obdivuhodného jako víla.

Za hodinu jsem uviděl jednu osamělou srnku. Popásá se na svěží zelené travičce. Srnka je krásná jako lesní víla.


Potkávám lepé srnky, coby víly, jež tančí k oslavě čistého zdroje žití.


Nakonec jsem dospěl k názoru, že jsou mi milejší pověsti o strašidlech než pověsti o zázracích budoucnosti. Neboť svět, v němž na paloučcích za měsíčního světla tancujou víly, je zřejmě mnohem a mnohem lidštější a srozumitelnější než tento současný a budoucí, v němž je spousta krásných a zázračných vynálezů, jenomže stále víc a víc lidí nešťastných, vězněných, mučených, manipulovaných - a co nejhoršího: stále víc a víc hladových a negramotných.


Dobré víly by se chtěly ponořit do čarodějnictví, ale nedokáží se rozejít se stigmatem, které je s ním spojeno. Říkají si proto bílí magici a sedmdesát pět procent své filozofie stavějí na otřepaných, banálních principech křesťanství.
Související článek:
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm