Ohlasy "Dona Quijota"

15. září 2012 v 17:30 | Misantrop
Gustave Doré:
Don Quijote de la Mancha a Sancho Panza (1863)


Velká cena Apuleiových "Proměn" záleží v tom, že jsou obrazem žijící společnosti, jako Petroniův "Satirikon", Cervantesův "Don Quijote", Grimmelshausenův "Simplicissimus", Le Sageův "Gil Blas"; líčí ji pravdivě se všemi slabostmi i nemravy a již svým realismem mimoděk nabývá jeho dílo satirického zabarvení, jež autor leckde zdůraznil mocnějším nánosem barev.
(F. Stiebitz o autorovi Zlatého osla)

*

Přesto jsem až jakousi tragickou obdobou tragikomického Dona Quijota, "rytíře smutné podoby", který se v naprosto nerytířské době ponořil do fantazijního světa dávných rytířských časů. Já jsem zase nikdy nespustil ze zřetele předhumánní svět, tedy svět, jaký existoval před příchodem člověka na tuto planetu; nepouštím z mysli ten ztracený svět, ztracený ráj, který se snad ještě někdy vrátí, až oni tady nebudou. Někdy si ve chvílích slabosti říkám, že bych měl možná trochu slevit ze svých vysokých nároků, neboť střetávání se s ponurou realitou humánního světa, mi nutně kazí náladu a život, ale Já už jiný nebudu a nechci být. Je to moje zbroj proti nim a také zdroj veškeré mé pýchy. Spolu s neobyčejným vzděláním, jež denně intenzivně prohlubuji, je toto řízené šílenství jediným zdrojem mého sebevědomí a mé moci nad nimi. Neboť vědění je mocná síla. Lidé si mne mohou krušit jak chtějí, Já jsem však alespoň chytřejší než oni. Vím mnohem lépe a v širších souvislostech, jak se věci mají a jaké by měly být. To je moje výhoda nad nimi. "Muž, jenž nedbá o své vzdělání, táhne ke stáří jako vůl. Jen maso narůstá, moudrost však krní", jak řekl Buddha. A Já nechci být tím volem! A tak zatímco důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha oblékl starožitné brnění, Já oblékám maskáče a nechávám si narůst dlouhý vlas, jenž byl v každé době výsadou a poznávacím znamením svobodných pánů a barbarských polozvířat se šelmou na erbu. Protože kdyby byly věci jak mají být..., kdyby... -

*

Chtěl bych se ztratit. Někde je místo, kde by mi bylo dobře. Tam nebolí hlava, nejsou tam přespočetné cigarety, tam nemrholí a nepáchnou tam závodní kuchyně. Nikdo by mě tam nenašel, telefon by se nedozvonil. Kdybych na to nemohl myslet, kdybych na to nesměl myslet, kdyby mi to někdo zakázal, myslet si na to podivuhodné místo, tak bych se strašně opil (před třemi lety bych napsal, že bych skončil svůj život). To místo je na kopci. Třeba na Dobrošově u Náchoda. Teď v listopadu tam není ani človíčka. Celé dopoledne bych seděl u okna a díval bych se dolů do údolí. Pak by mi číšník, takový starý, šouravý, přinesl oběd a když bych se najedl, šel bych se toulat po kopcích. A večer bych seděl zase u okna a pak bych šel do pokoje, lehl bych si a hleděl jen tak na strop. A neměl bych s sebou ani kousíček tužky a ani list papíru. A jenom jednu tlustou, nudnou knihu. Třeba Dona Quijota.

*

Cílem života není poznání, ale bezpodmínečná donkichotiáda lásky. Kdo je toho názoru, že cílem života je poznání, ať se dá cestou věčného študenta, který sběhá všechny fakulty, až se definitivně nejen zapíše, ale i upíše stolici marxismu, ať se dá cestou nekončícího sbírání vajglů, cestou kdyby sebeponížení, ale sběratelského sebeponižování, na jehož konci leží drek: druhý se dává cestou bezpodmínečného ne poznávání, ale pronikání do lásky, tj. ne cestou sbírání vajglů, ale zcela opačnou cestou, cestou únavného, rozryvně vyčerpávajícího odhazování balastu. Na konci neleží makromolekula in vitro, ale zárodek nového života, jehož úběžníkem bude opět utrpení - ale na jehož konci leží vzlyk bezpodmínečné, zrazené donkichotiády lásky, nové lásky, avšak lásky!

*

Jsme svědky dlouholetého bolestného donkichotského střetávání s bezduchým, ale pro mnohé s bezvadně fungujícím světem, se šalebností pestré palety masek moderní společnosti, se zrůdností absurdního světa. Tento "explicitní zuřivec", "totální kverulant", nevyčerpatelný zdroj vzteku, nenávisti a prokletí jako by stále opakoval - nejsilnější básníkova pozice je pozicí aktivního zoufání.
(J. Brabec o I. Divišovi)

*

V noci jsem v práci pohodlně dočetl Flaubertova "Bouvarda a Pécucheta", ten slavný filosofický román, plný pochmurné misantropie a děsivých paradoxů. Někdo je schopen v něm vidět komické příhody dvou strejců, či snad jakousi donkichotiádu nemetodické vědy, věc tedy v podstatě k zasmání, nicméně Já, Feuerteufel, nikolivěk. Komično tam je, ale jen nehumánní. Proto se mi ta kniha tak líbí.

*

Pořád v boji s větrnými mlýny; s lidskými mlýny, které melou rychle a nejistě, kdežto moje pomalu a jistě.

*

Všechno to pracné třídění domácího odpadu, všechno to nedůstojné přehrabování se v popelnicích jako šúdrové, všechna ekologická opatření, všecka upřímná snaha o udržení čistého životního prostředí je jen směšný boj s větrnými mlýny, něco naprosto dětinského, dětsky naivního a neúčinného, věčně selhávajícího a věčně kulhajícího za lidskou vynalézavostí a plodností, tak jako zákon kulhá za zločinem, tak jako morálka vždy kulhá za lidskou přirozeností a jako dobro kulhá za zlem. Oni nakonec tento svět zničí. Je naprosto marné snažit se tomu vzdorovat, jakkoli takový defétismus neschvaluji. Pouze se tomuto marnému úsilí, ať o záchranu nebo o šetření Země, cynicky směji. Je totiž úplně jedno, jestli se zadusíme pod horami odpadu vytříděného nebo nevytříděného. Udusíme se stejně. Něco zničit, pošpinit, otrávit je totiž vždy snazší a rychlejší než to pak pracně obnovovat, čistit a ozdravovat. Každodenní ničení životního prostředí, každodenní chrlení tun odpadů a chemikálií, čemuž se říká vznešeně, leč falešně práce, zaměstnání, povolání, dokonce živobytí, to všechno navíc vysoko převyšuje jakékoli dobře míněné práce obrozovací a napravovací. Není naděje. Ať se naivkové dál snaží snížit svou "uhlíkovou stopu", ať se dál přehrabují v kontejnerech a tak dále - stejně to dělají jen proto, aby mohli v co doufat, čemu věřit; aby měli naději, že přežijí a že budou moci otravovat Zemi dál, donekonečna a ve stále větším počtu. Směšné, nic než směšné je jejich počínání a myšlení. Není naděje, leda v brzkém vyhynutí lidstva; jedině v tom zbývá poslední naděje na záchranu planety Země.

Honoré Daumier:
Don Quijote (1868)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm