Podzimní neklid (citáty)

16. září 2012 v 12:45 | Misantrop
Příspěvek k podzimní rovnodennosti
Kdysi dávno - ve svých prapředcích - jsem asi přes zimu mechovitě podřimoval v brlohu. Když se blížil podzim s bíle deskovitým, nehřejícím sluníčkem, narůstal ve mně neklid, jestli mi moje hřbetní a břišní sádlo vydrží přes celou zimu, abych příliš do jara hladem nezchlupatěl. Onen podzimní neklid prošel generacemi zřejmě až do mne, a proto teď, když táhne mlha, sháním v lese pařízky, abych si v civilizovaném brlohu mohl udělat oheň a nemusel v medvědovitém podřimování spalovat své hřbetní sádlo.
Tak to dělám po mnoho dní a na lidi se neohlížím. Já přece nemohu za to, že oni už dávno ztratili svůj podzimní neklid.


Dub je jistě tím pravým stromem života, neb příroda žije, dokud jemu neopadají listy. Teprve on, dub, ohlašuje svým listopadem skutečný podzim.


Národ, který by neuposlechl svého nejvlastnějšího plazivého pudu a pomýšlel na vzpouru, by dřív či později zmizel ze světa jako podzimní list, zahlazen pomstou nelítostného boha.


V noci jsem si rozdělal ohníček. Na obloze září úplněk a vedle něho v blízké konjunkci Brhaspati, Jupiter. Udělal jsem si tím ohníčkem docela příjemné domácké prostředí, jinak by mi nezbývalo než jít spát brzy po sedmé hodině, kdy se stmívá, a dvanáct dlouhých hodin nevidět denní světlo. Můj ášram teď osvětluje jednak měsíc a podruhé oheň. Čandra a Agni. Oheň dokonce zahání i pravidelnou noční rosu, která jindy hned po západu slunce smáčí vše kolem. Připadám si spíš jako na zahrádce, a ne v lese. Jako kdybych pořádal sám pro sebe malou zahradní slavnost - slavnost podzimní rovnodennosti. Možná je to však spíše smuteční slavnost - slavnost na rozloučenou s letošním lesem.


Přichází podzim a ti idioti jsou zpátky na svých předměstích, odkud se předtím připlazili na svých hmyzích nožkách. Společnost lidí je příjemná, ale jen když drží jazyk za zuby a odejdou, když si to přeješ. A jelikož to se nikdy nestane, tak z toho ostatní vynechejme.


Dokonce už se otírají svými špinavými dušemi i o události staré dva tisíce a více let a podrývají a ryjí jako svině zahrádkářská na podzim!


Vaše snažení hanobí, drtí pokornou přírodu, pokud vás strpí, ona však žije dále, věčně mladá, a její podzim a její jaro nemůže nikdo z vás zapudit, nikdo nemůže narušit její éter.


Veliký Duchu, dej, ať lidská rasa opadne jako listí na podzim.
(Euthanasijská církev, Modlitba za dobrou Smrt)


"Abych pravdu řekl, jsem veliký snílek: miluji slunce, nebe, podzim, jaro... miluji trávu... vše jasné, tiché, veselé... Příliš miluji život a je mně příliš bolestno hledět, jak jej lidé mrzačí!"
(Arcybašev, Stíny jitra)


Nahoře fouká ostrý studený vítr. Poseděl jsem na posedu, postál pod dubem a hned jsem zamířil zpátky dolů. Zase se mi vůbec nechtělo. Nevím, jestli to má cenu vůbec se obtěžovat chodit na pár minut ven a absolvovat kvůli tomu všechny ty nepříjemnosti, jako jsou lidi, psi, studené počasí a tak dále. Ale pak jsem zahlédl na cestě malou srnečku a srdce mi radostí povyskočilo! Tak pro tohle sem přesně ještě chodím! Teď to vím. Podzim by byl jinak hrozně depresivní, jelikož ptáci nezpívají, rostliny vadnou a misantrop ví, že počasí se bude nadále zhoršovat. Po obloze letí čáp. Míří k jihu.


Kdo říká stěhovavým ptákům, kdy k nám mají na jaře přiletět a vychovávat mláďata a kdy mají na podzim zas odletět do teplých krajů? Kdo je vede nebo kdo jim ukazuje cestu? Či půjčujete jim snad vy své kompasy, aby cestou nezbloudili? Ne, milí lidé, znají i bez vás cestu i to, jak dlouho poletí, i to, kdy mají z toho či onoho místa vyrazit; nepotřebují tedy ani vašeho kompasu, ani vašeho kalendáře!


Neznáme nic kromě vadnutí a rozkvétání světa. Člověk se ucházel o svět, získal jej, a svět jej začal unavovat. Já jsem však přesvědčen, že ta únava ho po nějakém čase nepřejde, ale potrvá do posledního podzimu, kdy hvězdy budou odvanuty jako uschlé listí.
(W. B. Yeats, Podzim těla)


Jakkoliv jsou projevy politiků většinou přibarvené, nenacházím v nich ani odraz barev podzimu. Jsou bezbarvé a mdlé jako rostliny v listopadu.
(Thoreauův deníkový zápis z 27. října 1858)


Když zase na podzim musí Persefoné odejít od své matky a vrátit se k smutnému údělu královny v říši Stínů, pláče Démétér a s ní truchlí i všechen kraj. Zvadnou pestré květy, listí ze stromů opadá, pole jsou holá. Zmizí radost a na celou zemi dolehne těžká chmura. Mlhy zahalí krajinu a všude je pusto, nevlídno a smutno.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm