H. D. Thoreau: Četba

17. října 2012 v 17:51 | Misantrop |  Četba

Lidstvo zatím ještě nečte díla velkých básníků; ta mohou číst zase jen velcí básníci. Jsou čtenáři tak, jako obecný lid čte ve hvězdách: nanejvýš zrakem astrologů, nikoli astronomů. Většina lidí se naučila číst jen pro potřeby zcela nicotné, tak jako se naučili počítat, aby si vedli účty a v obchodování je nikdo neošidil; avšak o čtení, jako o ušlechtilé duševní činnosti, vědí pramálo nebo vůbec nic. A přece jen toto je v hlubším smyslu četba. Když už jsme se naučili znát písmenka, měli bychom, myslím si, číst to nejlepší, co se v literatuře najde, a ne jen donekonečna odříkávat abecedu a slabikovat slova a celý život jako žáčci jednotřídky vysedávat v těch nejpřednějších škamnách.
Lidem většinou vyhovuje, když si občas přečtou nebo vyposlechnou moudrosti jedné dobré knihy, totiž bible, a třeba jen i jí uvěří, ale jinak do smrti vegetují a promarňují své vlohy takzvanou lehkou četbou. Čtou devítitisící příběh o Zabulónovi a Zefrónii, o tom, jak se milovali, jak se ještě nikdy nikdo nemiloval jako oni, leč jak jejich věrná láska neproběhla vždy hladce, ano, občas v běhu i klopýtla, ale znovu se vzchopila a pádila dál. Nebo jak se nějaký bědný nešťastník vydrápal až na špičku věže, ačkoli se vůbec neměl pouštět výš než do zvonice. A pak, když ho ten rozjívený autor vyvlekl zbytečně až sem, začne ostopryč vyzvánět, aby se celý svět sběhl a poslechl si, - víte co? - jak se ten chlapík dostal zas dolů! - Já si tedy myslím, že by bylo nejlíp proměnit všechny takové snaživé hrdiny univerzálního romanopisectví ve větrné korouhve a nechat je tam otáčet dokolečka, dokud nezrezaví a vůbec je nepouštět dolů, aby nemohli svými výtvory obtěžovat poctivé lidi.
Student, který čte Homéra nebo Aischyla v řečtině, se nemusí obávat, že marní čas něčím výlučným. Hrdinské příběhy, byť vytištěné znaky naší mateřštiny, budou pokleslým dobám vyprávěny vždy mrtvou řečí. A my musíme pracně hledat smysl každého slova a řádky, domýšlet se z vlastní moudrosti, srdnatosti a šlechetnosti, jimiž jsme obdařeni, širšího významu, než jaký připouští obecný úzus. Náš moderní, levný a náramně plodný tisk, přes všechny překlady, které vydává, přispěl málo k tomu, aby nám přiblížil heroické básníky starověku. Ti působí stále tak osamoceně, a litery, jimiž jsou tištěni, tak vzácně a kuriozně jako kdykoli předtím. Stojí za to obětovat ještě za mlada pár dnů a drahocenných hodin a naučit se třeba jen několika slovům starobylého jazyka, která přesahují všední jalovou řeč ulice a mohou člověka trvale inspirovat a podněcovat. Není tak marné, když si farmář připomene a zopakuje těch několik latinských slov, která kdysi slyšel. Podle mínění některých lidí by studium klasiků mělo už konečně ustoupit modernějším a praktičtějším studiím, avšak osvícený student se bude vždycky obírat klasiky, ať jsou psáni v jakémkoliv jazyku a ať jsou jakkoli starobylí. Neboť co jiného jsou klasikové než nejvznešenější zaznamenané lidské myšlenky. Stejně tak bychom se mohli vzdát studia přírody, protože je stará. Číst dobře, to znamená číst správné knihy v správném duchu, je ušlechtilé cvičení, které na čtenáře klade větší nároky než kterékoli cvičení, jež si dnešní zvyklosti cení. Knihy je nutno číst se stejným rozmyslem a odstupem, jak byly psány. Dokonce ani nestačí umět mluvit řečí národa, v níž byly napsány, neboť je pozoruhodný rozdíl mezi jazykem slyšeným a psaným. Ten první je obvykle pomíjivý, pouhý zvuk, nářeční mluva, dorozumívání téměř animální, jemuž se jako zvířecí mláďata učíme nevědomky od svých matek. Ten druhý je jeho dospělou, ozkoušenou podobou. Jestliže první je naším mateřským jazykem, je druhý jazykem otcovským, projevem vyhraněným a vytříbeným. Zástupům těch, kteří ve středověku řecky a latinsky pouze mluvili, nedával jejich náhodný původ právo číst geniální díla napsaná v těchto jazycích, neboť to nebyla řečtina a latina, kterou znali oni, nýbrž vytříbený jazyk literární. Nenaučili se vznešenějším řečem starého Řecka a Říma, vždyť i sám materiál, na němž se zastara psalo, byl pro ně jen papírovým odpadem a místo toho si nade vše považovali soudobé literární škváry. Když si však několik evropských národů osvojilo své vlastní výrazné, byť neumělé psané jazyky, postačitelné pro účely svých rodících se písemnictví, tu opět ožila někdejší vzdělanost a učenci byli s to rozpoznávat z té dávnosti poklady starověku. Co se římské a řecké davy nikdy nedoslechly, to si po dlouhých staletích několik učenců přečetlo a jen několik málo učenců dosud čte. Můžeme se občas bůhvíjak obdivovat řečníkovým výlevům výmluvnosti, ale nejvznešenější psaná slova jsou obvykle tak daleko a tak vysoko nad pomíjivou řečí mluvenou, jako je hvězdná obloha nad mraky. Ano, tam jsou hvězdy! A kdo to umí, může si v nich číst. Hvězdáři odedávna pozorují a vysvětlují. Nejsou to výpary jako naše denní hovory a mlživý dech. Co na tribuně platí jako výřečnost, bývá ve studovně pouhou rétorikou. Řečník se dává unášet vzněty chvilkové příležitosti a oslovuje dav, který má před sebou a který ho může slyšet; avšak spisovatel, jehož příležitostí je jeho méně vzrušivý život a kterého by rozptylovalo ono dění a davy, jež inspirují řečníka, promlouvá k rozumu a srdci lidstva; ke všem lidem v kterékoliv době, kteří mu mohou porozumět. Není divu, že Alexandr, podle Plútarcha, vozil s sebou na svých výpravách Iliadu v drahocenném pouzdře. Vždyť psané slovo je převzácnou relikvií; je to něco, co nás oslovuje důvěrněji a zároveň promlouvá obecněji než kterékoliv umělecké dílo. Je to výtvor nejbližší životu samému. Knihy jsou nastřádaným pokladem světa zákonitě odkázaným všem pokolením a národům. Knihy, ty nejstarší a nejlepší, zdobí přirozeně a po právu police kdejaké chalupy. Samy se čtenáři nepotřebují vemlouvat, ale protože poučují i povzbuzují, jeho zdravý rozum je neodmítne. Jejich autoři jsou v každé společnosti přirozenou a podmanivou aristokracií a vykonávají na lidstvo větší vliv než králové a císařové. Teprve ten věk bude vskutku bohatý, v němž tyto relikvie, jež nazýváme klasiky, a ty ještě starší a klasičtější, i když méně známé posvátné knihy národů, se ještě více rozrostou a navrší, když se vatikánské knihovny naplní Védami a Zend-avestami a biblemi, Homéry, Danty a Shakespeary a všechna budoucí staletí složí postupně své trofeje na fórum světa. A můžeme jen doufat, že se po takové vznosné haldě vyšplháme nakonec až do nebe.


H. D. Thoreau: Walden aneb Život v lesích - 1. (výpisky)

H. D. Thoreau: Walden aneb Život v lesích - 2. (výpisky)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm