Hledal jsem slovo (citáty)

29. října 2012 v 14:13 | Misantrop

Člověku, který to bezpříkladné příkoří, jaké si svrchovaně špatný svět ještě způsobí, pocítí jako mučení na sobě, zbývá pouze jeden poslední mravní úkol: bez soucitu prospat tuto tísnivou dobu, dokud ho nespasí slovo nebo netrpělivost Boží.

*

Hledal jsem slovo, jímž bych mohl označit cit, jenž ve mně zbývá, pro taková nádherná zvířata, jakými jsou srny a zajíci a pro misantropy a z lidí jen pro sebevrahy (tak si myslím, že sebevrah je vlastně misantropem). Těžko bych to slovo hledal v jakémkoli světovém jazyce. Neboť lidi znají jen "lásku", která znamená buď sebeobětování anebo podmaňování, a pak znají jako protipól "nenávist". Ale Já vymyslel slovo, jež vyjadřuje nelidský cit nové lepší, čistší dimenze: návist. Láska plodí vůli ochočovat, vůli využít nějak objekt lásky pro sebe, nebo plodí vůli poddat se. Návist je sterilní. Plodnost likviduje každý čistý cit a čistotu samu, tak jako milostné scény kazí dobrý film, a jako sexualita kazí Velký Život.

*

Nejcharakterističtějším indickým kořením pro nás je karí. Ale pozor! Slovo karí označuje tři různé věci. Především jsou to sušené listy rostliny Murraya koenigii, jež se užívají co koření. Za druhé je to kořenná směs karí, v níž obvykle listy karí nejsou. A konečně je to způsob přípravy zeleniny, jakási omáčka, pikantní sos, jenž vůbec nemusí obsahovat kořennou směs karí, a přesto je to karí.

*

DON JUAN:
Co? Ženich? Fuj! To slovo se mi hnusí.
DON OCTAVIO:
Zapomněl jste jen jedno slovo - věrnost!
DON JUAN:
Nejsem otrok. - Kdo touží po okovech?
(Ch. D. Grabbe, Don Juan a Faust)

*
Vzešlo mi bolestné, příšerné divadlo: zdvihl jsem oponu nad zkažeností člověka. Toto slovo v mých ústech je chráněno aspoň jednoho podezření: že obsahuje morální obžalobu člověka. Je míněno - podtrhl bych to poznovu - bez moralinu: a to až do té míry, že pociťuji onu zkaženost nejsilněji právě tam, kde se dosud nejvědoměji aspirovalo na "ctnost", na "božskost". Uhodnete již, že zkažeností rozumím dekadenci: moje teze jest, že všechny hodnoty, v nichž lidstvo nyní shrnuje, co je hodno všech přání, jsou hodnoty dekadenční.

*

V Plútarchovi je mnoho zevrubného a důležitého rozjímání, neboť byl po náhledu mém mistrem takových líčení; je však také na tisíc myšlenek, jichž se dotkl jen povrchně. Snažme se vyhledávat a využitkovávat, co v něm vězí. Tak zavdalo nepochybně jeho slovo: "Obyvatelé asijští slouží Jedinému", Boétiemu podnět a látku ke spisu o "dobrovolném otroctví". Pouhé připomenutí, jež připojuje v životopise k nedůležitému ději, nebo slovo na pohled nepatrné, má mnohdy takovou cenu jako celá rozprava. Škoda, že bývají lidé duchaplní tak úseční; čímž nabývají nepochybně takto slávy tím větší, my pak ztráty tím citelnější... A naopak ti, jejichž rozpravy jsou obsahem slabé, snaží se je zase rozvinout mnoha slovy.

*

Do školy, do práce, tam, zpátky, všude jsem sama. Oni mluví, pořád se hemží a smějí se, třeba věcem, které mně vůbec k smíchu nejsou. Hovoří spolu, jen aby mluvili, a vůbec jim to nepřipadá divné. Ve škole sedím a třeba za celý den nepromluvím ani slovo. Zvykla jsem si na to.

*

Slovo má lehkost větru a sílu hromů.

*

Přirozená vášeň je přece tak skoupá na slovo! tak němá a rozpačitá! Nebo, když už slova nalezne, tak zmatená a nerozumná a sama za sebe se stydící!

*

Podivuhodně blízce zní s češtinou jedna sánskrtská formule, zvaná Mahávákja, to jest "velké slovo". To slovo, ta Mahávákja, zní "Tat tvam asi" a znamená "Toto (živoucí) jsi ty". Ta podivuhodná příbuznost (je to koneckonců řeč z naší indoevropské jazykové rodiny) vyjde najevo hned, jakmile jen trochu jinak ohneme ta slova nebo je zaměníme za jejich synonyma. Tak slovo "mahá" (česky velký) můžeme zaměnit za synonymum "mohutný" a slovo "vákja" trochu ohnout a upravit a máme české slovo "věta". Mahávákja tudíž může být přeloženo i jako "mohutná věta". Ta věta zní "Tat tvam asi" a zde opět stačí jednotlivá slova trochu pozměnit, čímž z nich dostaneme srozumitelně české "Toť ty jsi"! Tím je mi teď ovšem také nad slunce jasné, kde sebral Kipling to své "Jsme jedné krve, ty i já." Samozřejmě v Indii. Také Védy jsou pro Čecha nepochybně Vědami a tak dále. Podobností sanskrtu s češtinou je mnoho.

*

Cartman: "Drž hubu, ty zasranej Žide!"
učitel Garrison: "Cartmane, tys řekl sprosté slovo?!"
Cartman: "...Žid?"

*

Pro koho vlastně píšu, když ne pro sebe? Pro koho se to vlastně namáhám, když ne zase jen pro sebe? Dnes už stejně nikdo nečte. Vidím, jak psané a tištěné slovo prochází dnešními mladými naprosto bez odezvy, jako by to byly nějaké neviditelné radonové výpary.

*

Každé slovo v knize je tajemný prst, který se dotýká některého vlákna našeho mozku jako harfové struny a probouzí takto tón v naší zvučné duši. Marně je ruka umělcova prodchnutá a obratná. Zvuk, jejž vyloudí, závisí na jakosti našich intimních strun.

*

Nenáviděl jsem slovo oř místo kůň. Říkal jsem tomu pokrytectví.

*

S většinou svých dobrých známých bychom nepromluvili už slovo, kdybychom slyšeli, jak o nás mluví v naší nepřítomnosti.

*

Když je míjím, slyším je mluvit. Naslouchám jejich slovům a pokouším se představit si, že bych to samé říkal já. Nejde to. Nikdy jsem se od lidí necítil vzdálenější než nyní. Každé slovo, které mi vyklouzne z úst, je solipsismus. Každý můj pohyb je solipsistický. Solipsista. Vyhledej si to, hmyze.

*

A když už jsme u těch českých vládců, korunu všemu hnusu nasazuje moderní doba tzv. "české samostatnosti". Její mocipáni byli všichni bez výjimky rovněž naprostými hovady! Ano, HOVADY, pěkně prosím! - se všemi významovými nuancemi, jež toto krásné české slovo má!

*

Láska je mizerný produkt jen animality, lejnově měkká vždy a mazlavá, slzy urinující; vnášet ji do říše Boží - kydat hnůj na oltář. Slovo láska poprvé zde nevyskytuje se ve slovníku filosofie.
(Klíma, Egosolismus, Egodeismus)

*

U mne platí to, co povídají o Hannibalu Lecterovi: neexistuje slovo pro to, co jsem.

*

Nejobyčejnější slovo, je-li vysloveno s pravým přízvukem, může rozechvět můj hlas, nebo mě dokonce rozplakat.

*

Záletník si vede jak dítě nerozumné,
vždyť od dítěte sotva v čemkoli se liší,
od něho se vážné slovo neuslyší.

*

Opakuj nahlas stokrát po sobě nějaké typicky české slovo. Zanedlouho ti bude znít tak cize jako nicneříkající výraz nějaké mimozemské hatmatilky. To je zajímavé.

*

"Odpusťte!" děl. "Myslil jsem, že je vám znám rozdíl mezi pojmy 'mužskost' a 'mužnost'. Slova muž se užívá, pánové, ve dvojím smyslu a kdybyste byli mužni, ani by vás nebylo nenapadlo brát slovo 'muž' ve smyslu 'samec'!"

*

"Je to s vámi zlé! Zřejmě se vám udělala duše."
Duše? To divné, prastaré, dávno zapomenuté slovo. Říkáváme někdy "z hloubi duše", "promluvit do duše", "oduševnělý", ale duše...
"Je to... moc nebezpečné?" zamumlal jsem.
"Nevyléčitelné."

*

Nelze básníka tu nalézt plodistvého, který by znal vyřknout slovo správné, chlapácké.
(Aristofanés, Žáby)

*

Myslím, že nám bude pršet. Nám? Kde jsem to slovo vzal? Už si vzpomínám. Užívá ho to nové stvoření.

*

Není většího omylu nad domněnku, že slovo vyřčené jako poslední je vždy správnější, že vše později napsané je vylepšením dříve napsaného a že každá změna je pokrok.

*

Ženy pronášejí slovo sen a poeta tak divně, že by se našinec smíchy málem utloukl k smrti, kdyby měl na to kdy.

*

Různé výrazy dnes mají naprosto opačný význam. Za slovo "anarchie" se dosazuje slovo "nepořádek", "zmatek". Přitom nepořádek je u mne celá tahle společnost.

*

Setrvačnost - to je to slovo. Třebaže se již lidé tolik nerozmnožují, existuje stále mnoho lidí, kteří tyto nové a nové lidi neustále přivádějí na svět, čímž nás je čím dál víc. Tento jev se nazývá populační setrvačnost (population momentum). Například Čína, se svou obecnou mírou plodnosti 1,5 dítěte na jednu ženu (v Česku je to 1,4 dítěte), je pod úrovní přirozené obnovy, přesto však její přirozený přírůstek činí 10 milionů ročně.

*

Psané slovo je převzácnou relikvií; je to něco, co nás oslovuje důvěrněji a zároveň promlouvá obecněji než kterékoliv umělecké dílo. Je to výtvor nejbližší životu samému.

*

Básnění, toť zbujnění,
slyšte slovo mé!
Také vám se rozpění
srdce svobodné.

*

Samo slovo král se stalo slovem nenáviděným. Kdo by se v budoucnu snažil získat královský trůn, měl být potrestán smrtí.

*

Žádné slovo nevylíčí tento stále stejný stav. Někdy prudce zvolám do věčně stejné bídy své lhostejnosti: Na věky, na věky! a toto podivné, nepochopitelné slovo se odráží jasně a zřetelně od temnot mého stavu.

*

Gustav Flaubert byl především a hlavně umělec. Dnešní obecenstvo již skoro nepostihuje, co to slovo znamená, když jde o spisovatele. Smysl pro umění, ten jemný, citlivý, neuspokojitelný a nepostižitelný čich je svou povahou darem vnímavé šlechty; demokracie ho téměř nemá.
Slova mají duši. Většina čtenářů, dokonce i spisovatelů, po nich chtějí jen smysl. A tu duši musíme hledat, objeví se při styku s jinými slovy, zajiskří a osvěcuje některé knihy neznámým světlem, které je velmi těžké vykřesat.
(Maupassant, Studie o Gustavu Flaubertovi)

*

Nelidská zvířata jsou dále ponižována na úroveň jídla. Svahilština, jazyk Afričanů, má stejný výraz pro "zvíře", jako pro "jídlo". I čeština a mnoho jiných evropských jazyků, má svoje souznačné slovo. Tím slovem je "mít rád". Na to jsou dokonce ne dva, ale rovnou tři významy:
· Mám rád kuře (na talíři)
· Mám rád kuře (na dvorku, ve slepičárně)
· Mám rád kuře (ve volné přírodě).
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm