Umění nenávidět 2.

5. října 2012 v 19:46 | Misantrop |  Umění nenávidět

19. »-›
Tragédie lidské jsoucnosti je dovršena. Člověk je mrtev. Smrtelnou nenávistí Misantropovou zemřel člověk. A nikdo nad ním nezanaříkal, slzu neuronil, nikdo nezalitoval smrti člověka. Tragédie člověka očistila svět, jím zašpiněný. Jeho dávným osudem bylo páchat na Zemi zlo. A jediné dobro, jež Zemi přinesl, byla až jeho smrt. Všemi nenáviděný, všemi obávaný, nikým nectěný a nemilovaný, sešel ze světa k úlevě všech. Pějme Aleluja! Neboť člověk je mrtev a s ním padla i poroba, jejímž byl strůjcem, vynálezcem i objevitelem. Mrtev je člověk a všichni jsou teď svobodni. Tragédie člověka jej zahubila, ale nás očistila. Tragický osud člověka dovolil Zemi konečně volně dýchat. Radujme se: smrtí lidstva byl spasen svět. Sehráli snad lidé svůj tragický výstup jen pro naši katarzi? My se však nebavili, když oni sváděli svůj odvěký boj proti přírodě a své bitvy životní. Ne, my jen po očku hlídali času běh a těšili se, kdy už bude konec tomu trapnému kusu jménem "Tragédie lidské jsoucnosti". Nyní již opona padá. Tleskejte, přátelé! A zapomeňte, můžete-li. Nemůžete-li však přesto zapomenout, pak si to alespoň dobře pamatujte. Běda nám, kdyby se měl člověk ještě jednou vrátit na tento svět!

20. »-›
Vídal jsem dávno smrt člověka v prorockých snech, čítal jsem o ní mezi řádky moudrých knih. Když jsem porozuměl jejich řeči, slýchal jsem lesní zvířata povídat si o smrti člověka a také vrabci na střeše o ní vesele štěbetali. I stromy vydechovaly pomstu lidskému rodu. V mých představách jsem zavraždil lidský rod dříve, než o tom začal šeptat vítr, jenž prorážel smog nad hříšnými velkoměsty, a dřív než o tom zurčil potůček, prodírající své posvátné vody haldami lidských odpadků. Viděl jsem též znamení nebeských hvězd, jež zvěstovaly lidstvu zkázu. Viděl jsem mnohé přírodní úkazy, jež lidstvu na této zemi předpovídaly odvetu. Nenahlížel jsem však do budoucnosti skrze křišťálovou kouli, ani skrze sedliny osmanských káv; Já věštil jsem ze skvrn zaschlé krve, jíž je potřísněn hanebný lidský rod, plemeno nemírné ve všem a nehodné všeho kromě smrti. Přivolal jsem nezhojitelnou ránu na tupou hlavu lidstva. Já sám jsem pak zasadil úder lidstvu osudný. Neboť byl jsem předurčen zničit lidstvo na Zemi. Odsoudil jsem je k smrti, jakož i ono odsuzovalo tak dlouho jiné z nás. Hle: Já nejsem člověk, ani milosrdný bůh; jsem živel nepřátelský člověku! Jsem ztělesněná pomsta vůči člověku. Jsem jeho zhouba. Jsem jeho zlá předtucha, jsem jeho špatné svědomí. Jsem jeho soudce i kat. Mé jméno je Misantrop.


21. »-›
V tomto nelítostném vesmíru lidé o sobě stále prohlašují, že jsou něco víc než zvířata a že jsou božské podstaty, před zákonem požívajíce větších práv a podobně. Ale tento zákon je stále toliko zákonem lidským a pro lidi; není to zákon božský ani přírodní nebo všeobecný, nebo všeplatný, všeobjímající všechny bytosti na Zemi. Hlavně lidem do božskosti, již si osobují, a vůbec do jakékoli povýšenosti, chybí (kromě mnohého jiného) jedna vlastnost dosti podstatná a "božská": tou vlastností je soucit se všemi trpícími. Právě tohoto soucitu se lidem nedostává vůbec. Lidé mají soucit nanejvýš jen sami se sebou - a ani ten nemají. Soucit sama se sebou však mají zvířata také, a bez nároku na lidskost nebo na božskost, a zvířata sama jsou tedy nakonec božštější než všichni lidé a lidští bohové dohromady. V čem tedy spočívá takzvaná lidská nadřazenost? - Jen v omylu, jen v nedostatečnosti lidského rozumu. Lidé prosí svého boha, aby se nad nimi slitoval, ale oni sami nemají slitování s nikým. Nemají slitování ani sami se sebou, ani s těmi, nad něž se jako bohové vyvyšují - se zvířaty. Jak mohou tedy sami lidé vzhlížet k nebesům a prosit boha nad nimi za spásu, když oni sami jsou nelítostní ke všemu na celém světě, přinášejíce ostatním bytostem na Zemi, i Zemi samé, jen zhoubu a trpkou porobu? V tomto nelítostném vesmíru je soucit vlastností natolik nepřirozenou, božskou - leč nelidskou -, že soucit je zde pouze přepychem boha, génia či vůbec jakékoli jiné vyšší bytosti, nikoli však lidí. Soucit se v tomto nelítostném vesmíru vyskytuje jen vzácně, a tudíž jen u vzácných bytostí. Sami tuto vlastnost lidé nemají, ale to jim nevadí, aby ji pro sebe (pouze pro sebe!) nepožadovali u jiných a neočekávali od jiných. Avšak jakým právem, jakou podivnou logikou se dožadují tito nelítostní něčí lítosti? Lidé jsou nelítostné bestie a soucit s nimi se tudíž jaksi nedostavuje. Je dokonce nebezpečné mít s lidmi soucit. Ani Misantrop se nad nimi neslitoval. A kdo jiný ze slitovných by se ještě mohl nad nimi slitovat v tomto nelítostném vesmíru? Jen ten, kdo je nejsoucitnější z citlivých tvorů, zná pravou cenu soucitu. A jen ten, kdo zná pravou cenu soucitu, jej právě lidem - odepře.

22. »-›
Kdo plodí život, plodí i smrt. Za svou smrt klň svým zploditelům, můj milý! Na své rodiče si vzpomeň, až budeš prožívat smrtelnou úzkost, a jim potom laj, že tě stvořili smrtelného! Jen svým otcům a matkám můžeme zlořečit, že nás donutili zrodit se do tohoto smrtelného života a prožít muka života i smrti. Neboť vše, co jestvuje, musí také zaniknout. A vše, co je blaženého na tomto světě, musí být vyváženo utrpením. Byl jsi v životě ty sám natolik čist, že se sémě tvé nedotklo dělohy ženiny? Vzpomněl sis na bolest, kterou jednoho dne způsobíš někomu dosud neexistujícímu, když ses oddával rozkoši na loži mileneckém? Nezastínil tvou radost z života nikdy smutek z následků? Za svou vlastní smrt však klň svým stvořitelům, ne mně, nevinnému a čistému! Klň svým stvořitelům a stvořitelům jejich stvořitelů. Proklej stvořitele lidí i sám život, neproklínej však mne! Neproklínej nevinného! Proklej sama sebe!

23. »-›
Když jsem byl počat, svou božskou podobu jsem byl nucen změnit na lidskou. Jen proto jsem se však proměnil v smrtelného člověka, abych mohl lidi nenávidět. Jen proto jsem přijal na sebe svou mužnou podobu, abych zasil nenávist k lidem. Ach, jak je blažený, kdo nenávist k lidem poznal! Ach, jak je šťastný a svobodný, kdo svůj život v čistotě své samoty tráví, daleko od lidí, v duši vždy radost a jásot a mír! V životě je odměna slastného uspokojení uchystána jen tomu, kdo se zasvětil k úkolu ničit a zničit lidstvo na Zemi. Ne, nedotýkejte se mne! A na mne nepřenášejte svoje šílenství!

24. »-›
Lidský rod by neměl vůbec být, ta verbež odporná všem zvířatům; ty stvůry, jimž jsou lhostejní zvěř i keř i osamělý strom; ty zrůdy, jež žerou živé tvory, zvířecí maso, ten pokrm hanebný; ty zrůdy ničemné a beze všeho užitku. "Znič šílence člověka!" Tak promlouvá mé srdce ze žuly a z ocele. Chci kolem sebe vidět jen milá zvířata, ozdobená růžky a parůžky a dlouhýma ušima, jež sluší moudrým tvorům. Čtyři hebké tlapky jsou tak akorát, dvě hnáty člověčí jsou však už moc. A ti, již mají křídla pernatá, jen jim nechť patří království nebeské na Zemi!

25. »-›
Co bůh spojil, Misantrop zase rozpojí, ale člověk už nespojí. Co Misantrop od sebe odloučil, člověk už s ním opět nesloučí, a s čím se Misantrop jednou rozloučil, člověk nenavrátí zpět. Vyřkl jsem osudový ortel nad lidstvem! Hle, již tu vlečku svatou svého žití nepotáhne a marně jako vůl natahuje hlavu svou blbou ke jhu otrockému. Neboť kde není otroků, tam otroctví neexistuje a tam lidstvo hyne na svobodu náhle poznanou. Velikou samotou zničí se lidstvo samo! A vše osamělé, lidmi opuštěné, protilidské a misantropické - bude žít. Sloučil jsem Život se Zemí; a co Misantrop jednou spojil, člověk nerozlučuj.

26. »-›
Má nenávist k lidstvu je tak veliká, že si už málem ani nedovedu představit, že by to nebyla zášť též všeobecná. Podezřívavě se proto dívám na všechny humanisty a milce lidí s neodbytným pocitem, že snad jejich láska k člověku je pouze hraná, neupřímná a předstíraná a že tento jejich zvrácený cit je toliko jakousi povinnou úctou, tributem a úlitbou bohu, jímž je člověk sám sebou udělán. Často si také myslívám, že láska k člověku neděje se z opravdové lásky, jako spíše ze strachu před zuřivou ješitností člověka, jemuž nebyla obětována úcta smrtelníků a k jehož pyšnému frňáku se nevzneslo dost dýmu z kadidla a dost kouře z továrních komínů. Humanista je vposled nejkrutější posměváček, horší svou škodolibostí nad kdejakého misantropa.

27. »-›
Aristotelés praví, že tragický hrdina musí být zatížen nějakou vinou, abychom se cítili být očištěni při pohledu na jeho bědný osud. Tak myslel starověk. Tragickým hrdinou dneška v tomto pojetí už není jen nějaký jednotlivý řecký hérós, je jím celý lidský rod. Jeho vina za stav světa je však natolik velká, že už není ani hrdinou kladným nebo záporným, tragickým nebo heroickým. Ne - člověk už je prostě jen darebákem, zlosynem jeviště zvaného svět. Tragický osud člověka proto nedojímá, tím méně pak očišťuje. Člověk je grázlem tohoto světa; je skvrnou ulpělou na duši divákově, jenž se vrací ze světového divadla domů, do své pevně uzavřené skrýše, nejenže neočištěn takovým děsným představením, nýbrž dokonce znečištěn, potupen a znechucen. A tak zatímco starořecký návštěvník amfiteátru odcházel odtud zpět k posvátnému rodinnému krbu uprostřed svého tichého domu v hloubi zahrad s vodotrysky obklopených peristylem duševně povznesen z toho, že světový řád zůstává navzdory pošetilostem osudů, bojů a vášní tragických hrdinů nezměněn a spravedlivý i ve své krutosti, moderní účastník světové všelidské tragédie má naopak pocit, že řád se hroutí, spravedlnost neexistuje a vše vyšší v člověku stává se nejnižším v celé přírodě. Nepřejeme si už očištění při pohledu na zápasy člověka; přejeme si jen jeho smrt. Dnes už klademe mezi slova "očištění" a "smrt člověka" rovnítko. Zoufale vyhlížíme příchod nějakého opravdu geniálního dramatika, jenž by nám ukázal konečně novou, vskutku očišťující tragédii celého lidstva na této zemi. Teprve jeho dílo by bylo skutečným tragickým básnictvím.

28. »-›
Ústředním aktérem v celosvětovém dramatu je padouch člověk, okolo nějž se musí všechno ostatní točit a vše musí být poslušno jeho vůli. Člověk je však špatným hercem, je šmírou na prknech, jež znamenají svět. Proto vše, co je na světě nelidského, by rádo vidělo tohoto člověka spíše na prkně umrlčím než na prknech slávy. Kazí hru, skáče jiným do řeči, přivlastňuje si cizí repliky, neumí svůj text, ale pestrými převleky, pudry a načechranými parukami se snaží zakrýt své netalentované lemplovství. Kdykoli se objeví na jevišti, obecenstvo projevuje silnou nevoli a zhnusení nad jeho špatným herectvím. Králíci a ježci zlostně dupají, koně se mu řehtají, krávy na něj nesouhlasně bučí a ptactvo nebeské ho vypískává. Nebaví se nikdo. Všichni si přejí, aby už byl konec. A když konečně spadne opona, člověk, ten nepovedený šmírák životní tragédie, se přednostně ještě leze děkovat a prohlašuje skončené drama za svůj vlastní výtvor. Diváci po něm házejí co jim slina na jazyk přinese a co jim právě do pacek padne, ale člověk si nadutě myslí, že jsou to dary a projevy chvály a náklonnosti. Když padouch člověk zmizí ze scény, všichni si oddychnou. Zvířata se potom tajně sejdou a zahrají spolu sama ten nejlepší a nejstarší, prastarý kus, jejž napsala sama příroda a jehož provádění nekazí žádná klopotná šmíra lidákova.

29. »-›
"Nezacházejte s lidmi jako s dobytkem!" - Tak tuto humanistickou větu ode mne věru neuslyšíš. Ode mne se lze spíš nadít věty jiné, leč dosti podobné: "Nezacházejte s dobytkem jako s dobytkem!" Pokud jde o mne, volal bych i dál a dál: "A se mnou také nezacházejte jako s dobytkem! Nezacházejte se mnou dokonce ani jako s člověkem! Neboť to je totéž. Nezacházejte se mnou raději vůbec! Tak je to nejlepší." - "Nezacházejte s lidmi jako s dobytkem!"? To je vskutku špatná vizitka pro chovatele lidí i pro pěstitele dobytka. Jedni jsou však jako druzí.

30. »-›
Pohled na krvavou zvířecí oběť nebo na zvířecí tragédii vůbec, ať v běžném surovém životě, anebo kupříkladu coby jinotajně ztvárněno v umění, nikoho ani neočistí, ani nespasí. Neboť zvíře se vůči nám ničím neprovinilo, tak jako se denně vůči nám proviňují lidé, nemůže být tedy ani řeči o nějakém očistném zadostiučinění z tragédie zvířete. Rovněž to nemůže být zdrojem jakéhokoli citu, neboť se zvířaty - až na pár výjimek - nesoucítí z lidí nikdo. Obávám se, že tu nejde o nic jiného než o obyčejnou lidskou bezradnost, která si hledá zástupný symbol. Mnozí by tak rádi potěšili oko své lidským utrpením a vykoupali svůj žal v lidské krvi, avšak nemohou, sami jsouce pouze lidmi, a tak jsou bezradní. Z této bezútěšné bezradnosti se pak rodí zvířecí tragédie namísto lidských. Očištěn nebude nikdo, spaseni nebudou žádní. K čemu to tedy je? Svět notně zestárl. A člověk zestárl na něm nejvíc. Jako senilní stařec nad hrobem se lidstvo křečovitě drží svých chatrných vzpomínek na mládí. Nakonec bude svět očištěn od člověka a spasen jeho tragédií, ne naopak, jak si to představuje on.

31. »-›
Nejchytřejší ze šimpanzů jsou prý ti, kteří nejvíce po jiných házejí svými výkaly. Jak mnoho společného mám s nimi tedy i Já! U lidí je tomu ostatně právě tak: ti nejmoudřejší z lidí vždy na lidstvo káleli nejhůře a nejsvědomitěji. Naopak hloupější lidé vždy házeli po bližních leda chlebem. Namísto kamene poučení častovali je tak alespoň svou dobrotou, když jim nemohli věnovat trus svých z moudrosti vzešlých nenávistných šípů. Chléb, jejž vrhám Já, je však starý a tvrdý jako kámen. Střezte se jej! A mé nenávistné šípy na rozdíl od šípů Erótových zabíjejí rychle a okamžitě.

32. »-›
Utopie a antiutopie je skoro totéž. Jistý nepatrný rozdíl mezi utopií a antiutopií záleží však přece jen v tom, že utopie je optimistická vidina jiného, lepšího světa, zatímco antiutopie je vidina pesimistická tohoto jiného, "lepšího" světa. A první z nich, ta ještě naivní, vznikla dříve než druhá, ta poučenější všemi předešlými krachy. Podstatný rozdíl mezi utopií a antiutopií však není žádný. Odvěké sny lidstva o dokonalé společnosti, počínaje Platónovou Atlantidou nebo Moreovou Utopií, nesou vždy stále tytéž znepokojivé znaky, jako je například více či méně násilná totální regulace úplně všeho, stejnokroje, zespolečenštění úplně všeho, včetně soukromého majetku i celého života, stálá válka, stálá nucená práce pro blaho všech, stálý dozor, stálý jednotný světonázor a podobně. Není to nikdy obraz svobody jednotlivce, nikdy v něm není jedinec sám, nezávislý, divoký, ponechaný sám sobě. Sen lidstva o dokonalé společnosti se vždy nakonec změní v noční můru, a to nejen v románech, nýbrž i ve skutečnosti, v dějinách, ve veškerém lidském snažení, jež má za cíl nějaký ten pochybný "pokrok". Představujeme-li si utopii, vidíme vždy jen jakési fašisticko-komunistické uspořádání světa. Není to příznačné? Není to vůbec všeobecně příznačné pro všechno, co vyjde z vůle, mysli a dílny člověka, jakožto živočišného druhu? Výsledkem lidské tvorby je totiž vždy moc, choroba nebo zkáza. Je zajímavé, že když si člověk představuje opak, tedy anarchii, nevidí také nic než zkázu, stav horší než jakýkoliv vojensko-policejní režim... - Omylem dosti rozšířeným v nazírání antiutopií je také to, že jsou vnímány jako cosi, co není a co se nemůže nikdy stát. Opak je nejenže jako obvykle pravdou, nýbrž skutečnost, v níž žijeme, dokonce ani rozměrů antiutopie nedosahuje - zato ji často přesahuje. Jenomže slabozrací lidé ji nevidí, protože v antiutopii žijí a sami jsou její nedílnou součástí, sami ji vytvářejíce svou každodenní činností. Současnost je kolikrát ještě horší než nejděsivější antiutopie! A budoucnost?... Budoucnost žádná není.

33. »-›
Člověk má víc dětí než rozumu. Vždy je tomu tak. A děti člověka jsou jeho štěstím i neštěstím, ale pro ostatní svět jsou jen další pohromou, z níž se živoucí bytosti Země neradují. Jakýpak tedy rozum v štěstí! Kdyby existovala v přírodě nějaká spravedlnost, lidé s dětmi by zmírali na svou oprávněnou smrtelnost, zatímco tvorové bezdětní by žili navěky v štěstí. Že je tomu naopak, raduje se člověk, avšak příroda naříká. Smrtelný je jen rozum na tomto světě; všechno ostatní je nestálé jako Štěstěna.

34. »-›
Osud člověka není zapsán kdesi v nebi nebo ve hvězdách. Lidské osudí je vepsáno v jeho krvi, v genech. Osudy lidí jsou však v této krvi vyznačeny drahou černé sepse, jež se touto zkaženou krví proplétá, a jež za sebou jako červ pochybností o sobě samém zanechává, nemohouc nalézt východ ani východisko. Dráha tohoto septického červa je písmem, jež mně zvěstuje mnohé z toho, čeho lidstvo nedbá. Cákance zhovnatělé lidské krve dopadají na oprýskanou fasádu rozpadající se zdi civilizace jako graffiti, jako umělecká avantgarda zítřka. Člověk nepodpisuje smlouvu s ďáblem vlastní krví, ale svými smrdutými výkaly. Zlý červíček človíček chce na světlo. Ale Já mu nepomohu. Utopím ho v jeho vlastní temnotě, zadusím jeho vlastním smradem, sestřelím neomylným šípem nenávisti toho pyšného a nadutého aeronauta z jeho vymyšlených výšin!


35. »-›
Sókratés možná věděl, že nic neví, ale alespoň věděl něco. Kdežto jeho spoluobčané, jeho kati a vrazi, si mysleli, že vědí všechno, a přitom nevěděli nic. Sókratés věděl, že nic neví, ale pořád to bylo víc, než co věděla ta pakáž okolo něj. Tak to chodí dodnes. Nic znamená víc než všechno, a nevědomost je cennější nad znalost. Sókratés měl zapomenout ještě na něco, aby nevěděl už zhola nic: měl zapomenout na lidské zákony i na tu verbež, která je tvoří.

36. »-›
Kdo má mnoho vědění, ten má také mnoho nenávisti k lidstvu. Neboť vědoucí moc dobře ví, jaká je lidstvo odporná chamraď. Ale žije-li mudrc mezi lidmi, musí také vědět, že jeho vědění bude obáváno, snižováno, nenáviděno a zneuznáváno těmi, kteří vědí málo, a z toho mála, co vědí, vědí ještě ponejvíce jen to, že oni jsou dobří a úctyhodní a že je každý musí ctít a vychvalovat, mít je rád a být jim k užitku. Vědění je však moc vidět i to, co není krásné. Vědění tedy vidí i základní ošklivost lidstva. Jen hlupákům a ženám se zdá všechno na tomto světě hezoučké a miloučké. A co hůř: jen děvkám je každý člověk k zulíbání. A co nejhůř: jen kurvy jdou spát s každým, ke každému se lísajíce a s každým se vychytrale milujíce, jen když jim z toho plynou výhody. I mnoho vědoucích je však takto ze strachu z lidí či z vychytralosti takovýmito běhnami a kurvami, po jejichž syfilitickém těle rejdí celý stát a jejichž prodejnými dušemi si vytře noviny kdejaký nepoctivý žvást. Běda každému, kdo ví příliš mnoho o lidech. Ten je totiž vlastníkem informací, jež se nikdy neměly dostat na veřejné světlo pravdy. A on je také tím, jejž lidstvo za trest stíhá štvanicemi a běsy. Tak se jim stává nebezpečným, nepohodlným a nežádoucím svědkem, jehož považují za nutné buď umlčet, rozsápat anebo přetáhnout na svou stranu.

37. »-›
PODÍVEJ NA TU PAKÁŽ
Podívej, na tu pakáž, podívej!
Hle, jaký nechutný je ten jich svět!
Jak ten svět výská, jak je ožralej!
Jak umí tahle verbež vyvádět!

38. »-›
Přestaň už konečně žvanit a stále dokola jako mlýnek mlít pantem o tom, jaký asi má být dobrý člověk; z toho je mi jen na zvracení: raději zavři svou velkou nevymáchanou hubu a člověkem nebuď vůbec. Neboť jen mrtvý člověk je u mne dobrý člověk! Nevidíš, že jsem si oblíbil "němá" stvoření, kdežto lidi nadané řečí z duše nenávidím?

39. »-›
"Člověk?" opáčil Hanuman, opičí král, jenž ze všech lukostřelců nejlépe své ostré šípy ironie vypouštěl. "Člověk si vám vleze na záda a udělá si z vás válečný stroj; jeho šípy i oči jsou však tupé; do lidí se nikdy nestrefí. Člověk je nepodařená opice. A já ho za to nenávidím. Pohled na člověka hluboce uráží náš vytříbený opičí vkus. Na člověčí samici je ještě tak nejméně hnusné snad jen její ploché břicho, značící jalovost. Člověk se umí jinak jen množit a množit a množit a konce to nemá, na následky nemyslí; a pro nás pak není na světě místa. Čím se mi odvděčil ten nevděčník? Mnohé slíbí, leč nesplní nic. Založí si slibotechnu - Sliby-chyby s. r. o. - a zradí příbuzného, po jehož zádech se vyšplhal vzhůru. Teď si bláhově namlouvá, že dobyl svět. Ale běda mu, povýšenci: bez mé opory spadne zpátky tam, odkud vzešel - k mým nelítostným nohám. A ty, na rozdíl od něho, své sliby splní a odkopnou ho!"

40. »-›
Natolik se dobře neznáme, aby mi mohl kdejaký člověk hned po dobrácku podávat ruku, tahat mě za můj poustevnický vous, táhnout mě na vařené nudli a tahat mě za nos i za jiné okončetiny. Ale přesto to dělá; tahá mě za nos! - A pak se diví, že na něho dělám dlouhý nos... - Natolik dobře se skutečně s kdejakým člověkem neznáme. A když se přece lépe poznáme - byť se tomu zpěčuji jako divoký oř jezdci - pak to probouzí jen vzájemnou nevraživost a zášť. - Zvláštní: když se rozcházejí misantrop s člověkemⁿ (člověk na entou je netvor obdařený vícenásobnými lidskými vlastnostmi - v podstatě zrůda), je to vždy jen ten člověkⁿ, kdo odchází osamělý, zatímco misantrop od něho odchází jen a jen osvobozen, s pocitem nekonečného vysvobození, ulehčení a volnosti... - Nelichotivé, že, vy lidé na entou!

41. »-›
Ze všeho nejvíc zuří bouře hněvu člověka vždy proti jemu drze nastaveným zrcadlům a všemu, co je věrným obrazem nebo předobrazem člověka. Poslechni si pohádku, nenávistníče, máš-li zalíbení v podobenstvích, Já ti budu vyprávět: - Když se kdysi ošklivá, avšak pyšná princezna Humanita otázala sebevědomě, leč neprozřetelně zrcadla, kdože je na světě nejkrásnější, načež dostala samozřejmě pravdivou a zcela neúhybnou odpověď, že ona to rozhodně není, bylo rázem konec se všemi zrcadly v paláci lidskosti; všechna musela být roztříštěna na malé střípky a tyto zameteny pod koberec. Občas se o ty řezavé střípky ukryté pod kobercem ještě kterýsi neopatrný člověk šeredně pořeže, ale takových nehod ubývá. Nikdo z lidí se už pro jistotu na nic netáže zrcadla. Místo zrcadel zbyly v celém paláci jen lichotné obrazy a retušované portréty samozvané vládkyně Humanity. Princezna Humanita už nikdy nezasedne k tomu zlému nelidskému zrcadlu, aby v něm spatřila svou pravou hnusnou podobu; zhlíží se jen v krásných obrazech patolízalských umělců, v obrazech, jež nevystihují skutečnost a s jejichž pomocí nelze ani nic poznat, ani nic zlepšit, ani nic poupravit na jejím nevábném vzhledu. Říká, že zrcadla nejsou potřebná, protože jsou zvrácená, ukazujíce jen obrácený obraz skutečnosti, nic víc; vždyť co je v nich vpravo, ve skutečnosti je na straně levé, a naopak, co je ve skutečnosti vpravo, jeví se být v zrcadle levým (jako kdyby to bylo u namalovaných podobizen jiné, nebo jako kdyby právě tyto drobné odchylky neumožňovaly vůbec veškeré vnímání a poznávání); nač je tedy mít a zhlížet se v nich, když nám lžou a všechno převracejí? Humanita má tak na očích stále jen svůj vlastní lichotivý portrét a všem ostatním tvorům, kteří si svá vlastní zrakadla a okadla nosí v očích, nařídila klopit zraky před jejím falešným majestátem, aby ani na chvilku nespatřila sama sebe v zrcadlovém odrazu oken do jejich čistých duší. Nechce nikoho a nic jiného vidět, aby neuviděla sebe. Vodní hláď nařídila zčeřit, všechny lesklé povrchy musely být na její příkaz zkaleny, zdrsněny nebo zakryty. Strach princezny Humanity ze zrcadel rovná se strachu z uhrančivého pohledu bájné Medúsy. Snad by stejně tak neodolala zkáze ona sama, jakož i celý její prokletý rod, pohlédla-li by ještě jednou Humanita do zrcadla. Neboť nevymře její rod po přeslici, nýbrž po zřítelnici; nevymře po meči, nýbrž pro oči. - A proto pozdvihni svá skromně dosud sklopená víčka, nenávistníče, ať v upřímných tvých očích a ve vražedném pohledu tvém najde jednou lidstvo zkázu a smrt!

42. »-›
Sotva ráno čubka vstala,
hned hlasitě zaštěkala;
snad proto, abych nezapomněl,
že domu hrůzy jsem to byvatel.
Však její hnusná řvavá polnice
hlasem není žádné milnice,
nezvěstuje lásku, jenom zášť
ke všem lidem bez rozdílu,
s nimiž sdílím tuto díru,
a k jejich čoklům zvlášť!

Sotva ráno čubka vstala,
hned se zase rozštěkala -
a už, svině, nepřestala.
Budu ji snad muset otrávit,
abych měl už od ní klid.
Ni paničku bych neopomněl,
a pak by bylo ticho v domě!

43. »-›
Nenávist je čistý, ryzí cit. Všimni si, že i ten, kdo je bez výhrad přesvědčen o své upřímné lásce, miluje přesto vždy v podstatě z nějakých více či méně skrytých zištných a sobeckých důvodů. Jdi jako vyhladovělý ohař po poslední příčině lidské lásky a vždy svou neúnavnou pátravostí uštveš tak zvanou nevinnou lidskou lásku slabou, vyčerpanou a těžce oddychující vprostřed nějakého špinavého bahniska neřestí, topíc se v něm. Nenávist je však oproti tomu čistá jako zář křišťálu; je to poslední, co jako diamant zbude po každé vyhořelé lásce. Vyhasne-li však zášť, zbývá už jen smrt a zánik a nicota duše. Je-li prvotní příčinou všech věcí láska, pak je posledním následkem tohoto všeho nenávist. Proto je láska vždy cosi nízkého, avšak nenávist vždy cosi vysokého, k čemu směřují a nakonec i zamíří všichni důslední filosofičtí duchové. Nuž vzhůru, jen výše, hrdobci! Vy, jimž dosud pouto lásky nohy víže! Vystupte z bahna toho špinavého necitu jménem láska!

44. »-›
"Člověk je nejlepší, nejušlechtilejší tvor na světě. Cokoliv si zamane, to hravě dokáže, každý problém správně vyřeší, každou otázku zdárně rozřeší." - Vypadá to jako blábolení církevního otce nebo blouznění horečkou zmítaného humanisty; vypadá to dokonce i jako sarkasmus či parodie - a přece to není ani sarkasmus, ani parodie. Co je to? - Lidská sebechvála je to, jež smrdí, a lidská pýcha je to, jež píchá v oko trpitele; v oko trpitelovo se zabodávají tato lži-slova jako mučednický kůl, avšak zemřít mu nedají; v oku trpitele, jenž zná celou neokrášlenou pravdu o člověku a jeho "dovednostech". Člověk je totiž jako onen Homérův záporný hrdina Margítés, který "dovedl přemnoho věcí, leč všecky dovedl špatně". Neboť člověk:
1. není nejlepší,
2. je nejhorší ve všem myšlení i konání.

3. část >>>

<<< 1. část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm