Umění nenávidět 3.

5. října 2012 v 19:51 | Misantrop |  Umění nenávidět

45. »-›
První a základní povšechnou chybou života na této planetě je to, že se na ní kdy zrodil člověk. Druhou chybou, z ní vyplynuvší, je pak následně to, že jsem se narodil Já do této prašpatné společnosti. Je to nejen neštěstí pro mne, ale nyní už i pro ně samé, pro lidi. Lépe by jim bylo beze mne, poněvadž by bylo mně naopak lépe bez nich.

46. »-›
Nechci tě ani učiti nenávisti, která je samoúčelná, nenávisti pro nenávist, nenávisti, která nerozlišuje dobré od špatného, nebo takové nenávisti, která by snad měla dokonce potenciál zvyšovat jakousi tvou zvrácenou popularitu. Všimni si, že moje nenávist je veskrze pozitivní a že si pečlivě vybírá předměty své oprávněné vášně. Všimni si, že tam, kam nemíří mé zlobné šípy, zbývá vždy v mém velkém bušícím srdci místo pro cit právě opačný a že pak na tom místě rád prodlévám a chráním je. Moje nenávist má totiž účel a co nestíhám záštím, to je tím tak trochu hned jakoby chváleno. Nechci, aby ses pro nic za nic zlobil rovnou na celý svět; chci po tobě jen to, aby ses zlobil na lidi, kteří jej udělali tak nenáviděníhodným. Pouze ten, kdo je schopen stvořit (nebo si i jen v mysli představit) lepší svět bez lidí, je oprávněn nenávidět lidský svět. Není snadné být takovým ušlechtilým nenávistníkem, jenž umí rozlišovat. V tomto začlověčeném světě je však, lidužel, velmi snadné zaměnit obyčejného kverulanta za skutečného pozitivně myslícího misantropa, ač je mezi oběma obrovský rozdíl. Já tě však chci učiti misantropismu, nikoli kverulantství!

47. »-›
Nenávidím chemikálie. To jsou substance, jež podobně jako třeba sám jejich vynálezce a výrobce člověk nikdy neměly spatřit světlo světa. Chemikálie nepatří vůbec člověku, stejně jako malému dítěti, do rukou. Chemikálie jdou totiž rovnou cestou do přírody; žádná čistírna vod je z vody neodstraní, nevypaří se a nezaniknou, ale z vody putují do nápojů a do půdy a odtud do jídla a s jídlem do žaludků a těl další otrávené generace. Vláda je nezakáže; ta má jiné starosti než moudře a spravedlivě spravovat zemi pro užitek dobrých anebo myslet prozíravě na budoucnost: například jak se udržet u moci, jak se obohacovat, jak vydírat občany, jak lidem zajistit dostatek pracovních příležitostí, jak lůzu udržet spokojenou a nažranou a tak dále a tak podobně.

48. »-›
Že účelem lásky a milování ve dvou je dítě, to jsme už věděli; ale že je výsledkem toho všeho nenávist, to vím a říkám jen Já. Když totiž muž a žena zplodí dítě, není to plod lásky, ale nenávisti. Dítě není plodem lásky, leč plodem bezmyšlenkovitosti, nesmyslnosti a nudy; každé z ženy zrozené dítě je leda plodem nejhnusnějšího sobectví ve dvou, bezohlednosti ve dvou a krutosti vůči dítěti samému i celému světu, jenž se s jeho nevhodným a přímo škodlivým příchodem bude musit vyrovnat, napravit po něm posléz všecky škody, jež napáchá za život, a ozdravět. Každé lidské robě je vposled popřením nejen přírodních, ale i matematických zákonů. Neboť s příchodem třetího do páru rázem dostáváme podivuhodný výsledek, že 1+1=3, 4, 5 atd. anebo ještě lépe, že 1+1=0, případně výsledek zdaleka vůbec nejhorší, nicméně nevyhnutelný, totiž že 1+1=miliardy přemnoženého lidstva. Takové dítě je pak navíc i plodem zloby, plodem odmítání, plodem vyvolávajícím zášť. Dítě je jen nechutný plod zasvěcený od počátku do konce smrti. Proto tedy není dítě plodem lásky, nýbrž jen čiré nenávisti: z líté nenávisti bylo nejprve počato, v zuřivé nenávisti kopalo v matčině lůně a s výkřiky bolesti a odporu bylo konečně vyvrženo a kleštěmi vydobyto z života nemyslící mrchy, která neví, co činí, a ví-li to přesto, tím hůř. Já tě však chci učiti nenávisti k této mrše a k tomuto jejímu špinavému plodu; chci tě učiti nenávisti k lásce a plození, nikoli nenávisti, jejímž plodem je a bude zmrd jménem dítě.

49. »-›
Hle, jaký je člověk divná zrůda: Čelem kráčí pyšně vpřed, tvář má dvojakou, kterou skrývá, pravou nikdy neukazujíc, ale dolní necudnou částí se při chůzi a v typicky vzpřímeném postoji přetáčí dozadu v stydlivém gestu těla. Obrátí-li se k nám však takto, máme shora před sebou tvář nestoudnou a dole dvé tváří necudných, jejichž vyšpulené rty hovoří utrhačně ke každému pohledu. Ať zpředu nebo zezadu, tato lidská zrůda uráží zrak, jenž na ni kdy pohlédne. Její nepřirozenost je možná skličující, ale její přirozenost je ještě horší.

50. »-›
Nenávist je bohyně, jejíž chrám vystavěli i nevystavěli lidé. Člověk tam zavítá i nezavítá, škorňata si nezuje, trousí bláto z venku a úctu bohyni nevzdává. Chrám je otevřený a každému přístupný, ale nikdo v jeho sloupoví nevyhledává samotu ani útočiště před lidskou zlobou. Bytuji tam jen Já. Modlářů má bohyně Nenávist mnoho, skutečných věřících málo. Hněvá se pro to na ně? Ne - pro to ne. Hněvá se na ně normálně. Jak by nemohla! Vyžaduje snad od nich dary a vrhání se před ní v prach? Ne - to ona je před nimi v podřízeném postavení. Absurdní bohyně je Nenávist. Lidé ji nenávidí, aby jim sloužila. Slouží jim věru dobře. Ale nejlíp slouží mně - proti nim.

51. »-›
Jestliže svého času Voltaire prohlásil, že co je příliš hloupé na to, aby to bylo řečeno, to se zpívá, mohu Já dnes za sebe směle říct, že co je příliš hloupé, aby to mohlo být napsáno, to je zfilmováno. Film je vůbec doménou těch méně inteligentních, což platí jak pro tvůrce, tak hlavně pro vděčné diváky. To vidíme už jen podle často chabé slovesné úrovně, která se vyskytuje ve filmech. Nemám rád filmy, už to vím. Měl jsem je rád, ale už nemám. Jsou to pitominy pro slaboduché a jakožto o umění o nich už vůbec nemůže být řeči. Filmy se nemohou podle mého názoru rovnat kvalitní literatuře, a nelze mít při nich zavřené oči jako při hudbě. Životopisné a historické filmy se nedrží skutečnosti, adaptace podle literárních děl se příliš odchylují od předloh, milostné filmy jsou nudné, odporné už svými sprostými a nízkými náměty, akční filmy odpuzují nadbytečným násilím, komedie nejsou často vůbec vtipné, tragédie končívají "povinným" happy endem a v přírodopisných filmech se vyskytuje příliš mnoho lidí na můj vkus a kromě toho také neodpovídají skutečnosti; jsou to jen akční sestřihy těch nejbrutálnějších výjevů, vyrobené na míru a nevkus vyhovující násilnické přirozenosti lidí. V přírodě však vždy převládá mír a klid a dlouhá období nečinnosti, sem tam se mihne zvíře a hned se zase schová do úkrytu; přirozeně násilnická povaha člověka by se nudila takovými obrázky. Dialogy hraných filmů jsou vesměs na jedno brdo: "Miluji tě - já tebe taky - jsi v pořádku? - zvládnu to..." Žádná velká slovní rozličnost ani pestrost se ve filmech nevyskytuje, hlubokých myšlenek jako šafránu. Velice záhy také film poznal, v čem je jeho nezastupitelná přednost: v možnosti vpašovávat do nich více či méně nejrůznější propagandy a politické agitace. Počátky naivně krásných experimentů má film už také dávno za sebou: nyní se všechny filmy dělají jako na běžícím pásu, vykrádajíce jeden druhý, a podle jednoho léty prověřeného vzoru, jak zapůsobit nejlépe na tupce, kterým je v podstatě jedno, na co bezmyšlenkovitě zírají, a podle jediné šablony, se stále stejnými ošoupanými klišé. O filmu vůbec platí totéž, co například i o hudbě: totiž to, že stará díla jsou dokonalá dost a že každý novější pokus o jejich překonání mine se účinkem a dopadá přinejmenším trapně. Bylo-li kdy v nějakém oboru dosaženo vrcholu, výš už zkrátka stoupat nelze a pak už to jde jen z kopce. Prokletá stálá touha lidí po novinkách! Nemůže tak vzniknout nikdy nic opravdu nového a originálního, ale stále se jen špatně napodobuje to, co již tu jednou bylo a co již nelze překonat. Na řadě filmů je příliš zjevně znát, že podnětem k jejich natočení nebyl geniální nápad, tvůrčí přebytek sil ani snaha vyjádřit nějakou myšlenku uměleckou formou, nýbrž prostě nutnost něco dělat, mít co na práci, mít z čeho žít, vydělat snadno a rychle kupu peněz anebo poskytnout hereckým celebritám možnost získat si slávu, blýskat se a uchvacovat zraky davů méněcenných lidských bytostí. Herecké rádoby "hvězdy" mě nijak neohromují, spíš je naopak nesnáším. Herecká sláva je ta nejfalešnější mýdlová bublina na světě. Herci ani nejsou opravdoví umělci; neboť nic skutečně nevytvářejí; veškeré jejich "umění" spočívá v samých povrchních věcech, jako je vzhled, dovedné pitvoření a menší či větší schopnost naučit se nazpaměť svoji repliku. Bez hlubšího porozumění a zamyšlení, co vlastně říkají nebo předvádějí, mohou - a také to často dělají - donekonečna opakovat jakýkoli nesmysl, který jim předepíše scénář, často i s nejrůznějšími chybami, které tento obsahuje. Herci jsou vůbec ve filmu jen nutným zlem, jež mohou napravit pouze tehdy, jestliže film úplně nezkazí, za což si však nezasluhují nijakých zvláštních díků, to by měla být samozřejmost. Herci hrají ve filmu vždy zcela vedlejší úlohu a jsou tam podružným prvkem, nikoli tím hlavním a nejdůležitějším; to hlavní na filmu spočívá v něčem jiném, totiž v obsahu, v náplni a v provedení, nikoli ve známé oblíbené tváři; na tu snad nechodím do kina, abych ji uctíval, obdivoval ji a jí se kořil nejen na plátně, ale dokonce i v jejím a mém soukromí, jak žel bývá nejrozšířenějším zlozvykem! Na filmu mě nemůže zajímat, kdo v něm hraje, to je podružné, ale o čem ten film je; nezajímá mě herec, nýbrž postava, kterou ztvárňuje, a jedině to je na filmu podstatné, ostatní věci jsou podružné; takže podle toho mě rovněž nemůže zajímat, kolik miliónů dolarů ten který film vydělal na tržbě nebo kolik filmových cen získal, ale pouze to, jaký dojem udělal na mne, nikoli na druhé, po nichž mi nic není a jejichž nevkusem právem pohrdám. Z podružných věcí mě mohou nanejvýš zajímat třeba takové údaje, jako je počet cenzurních zásahů, stíhajících nějaký film, množství jím uražených maloměšťáků, mravokárců a buranských hňupů, dále mě může zaujmout třeba počet infarktů a samovolných potratů, vyvolaných dotyčným filmem, ale toto jsou stále pouhé podružnosti, jakkoli malebné a roztomilé mohou být mému nelidsky krutému srdci. Film je vůbec doménou blbců, nebo přinejmenším méně umělecky a filosoficky zaměřených jedinců. Žádná moudra nebo uměleckou úroveň vyššího řádu v nich prostě nehledejme, abychom nebyli zbytečně zklamáni jejich marným hledáním a nenalezením. Je to asi tak, že dobrý spisovatel píše knihy, kdežto špatný filmové scénáře. Ten druhý z nich si však víc vydělá. Připouštím, že úloha filmů může být jiná než úloha literatury; ale film zklamává i v tom, v čem by měl vynikat: totiž ve vytváření nějaké podnětnější pastvy pro oči, v kouzlení odvážných alegorií nebo jakýchsi živých pohyblivých obrazů, hýřících sladěnými barvami a nádhernými kompozicemi. Nic z toho ve filmech nenajdeme. Vše je jakoby bez fantazie, bez ducha, bez tajemství a bez překvapení. Některé filmové zápletky jsou tak zoufale předvídatelné, že lze už z úvodních záběrů neomylně odhadnout i závěr. Vážně míněná dramata nebo psychologické filmy nelze brát vůbec vážně; hodnotu mají jen jejich sarkastické parodie a občas ironický smích komedií; těm ještě dávám šanci. Řada filmů je tudíž k uzívání nudných, jiné jsou dokonce hloupé, až debilní - to ostatně řada knih také... Nicméně i zde, tak jako všude, se projevuje a převládá vrozený lidský kreténismus. Nejvíc je to znát u titulků cizojazyčných filmů, v nichž je jedna pravopisná chyba za druhou střídána špatným nebo nedostatečně podrobným překladem, přičemž vyskytne-li se oříšek ve formě nějaké slovní hříčky, zůstává nepovšimnut a nerozlousknut. O to by nešlo. Sledování filmů je však zábava značně pasívní. Ano, tvrdím, že u filmů se lze jen nudit, nikoli však ušlechtile. Používám tudíž toho nepatrného mála opravdu dobrých filmů až tehdy, když se duch génia, jenž ve mně sídlí, dosyta nakrmí aktivnější a vyšší mozkovou činností, a když je již unaven a přeje si lehkou Múzu těsně před spaním... U filmů se tak krásně usíná... Spíte klidně. A žádná neodbytná myšlenka vás neprobudí.

52. »-›
Vždy se zakazuje to, co se předpokládá. Je-li zakázán určitý zločin, znamená to zákonitě, že je u člověka předpokládáno jeho provedení. Zákon tedy dělá z každého člověka možného zločince a podezřívá ho předem ze spáchaných činů, které ještě nejen nespáchal, ale na které ještě ani nepomyslel. Teoreticky. Ve skutečnosti člověka napadá každý uskutečnitelný zločin. Toto se u něho zkrátka předpokládá a on sám souhlasí se zákonným strašákem v poli své neřestné duše. Nemůže být mýlky v předpokladu zákazu a zločinu. Není žádný zločin a trest. Trest už je přítomen v předpokladu zákazu. Čin ještě nebyl vykonán, ale budoucí zločinec už se předem smířil se ztrátou svobody a cti. A člověk snáší tuto potupu, jež na něm ulpívá, a nestřese ji jako ohavnou pavučinu z šatu svého poskvrněného důstojenství. Nestřese ji štítivým pohybem ruky, ani tvář se mu nezkřiví odporem. Sám předpokládá, že není-li dosud zločincem, bude jím, zcela jistě jím jednoho dne bude a pak se podrobí svému trestu, který se nad ním po léta už vznášel. Bude tomu říkat "spravedlnost", zatímco Já tomu říkám nečestné otroctví.

53. »-›
Říkejte mi třebas kacíř, ale Já prostě nemám rád Boženu Němcovou. Nějakým pohlavně nadrženým národním buditelům se kdysi možná zdála krásná či eroticky dráždivá, a tak ji vyvýšili; ale že by trochu jen málo uměla psát - to ani náznakem. Pěkně malovat a sestavovat písmenka do slov a vět, jako hodná a poslušná holčička, samozřejmě musela umět, ale že by výsledné věty byly potom také nezbytně pěkné ke čtení, či jinak zajímavé, to už si netroufám tvrdit. Podle definice nebyla sice žádný analfabet, ale pro mne prostě není rozdílu mezi tím, kdo neumí psát vůbec a tím, kdo neumí psát pěkně nebo poutavě nebo moudře. Ani jediná pěkná věta, ani jediná hlubší myšlenka se nemihne dílem této české "romantičky", jejíž sloh je rozháraný, neupravený a roztřesený, zhola bez rytmu a plynulosti. Nemám rád její styl a její knížky neuznávám za hodnotnou literaturu. Žádnou její knížku se mi nikdy nepovedlo přečíst celou. Nepovedená "díla" Boženy Němcové, jakožto povinná čítanková četba, jistě odradila od čtení knih a zkazila vkus mnohým potenciálním mladým čtenářům, kteří se po setkání s Babičkou znechuceně odvrátili od veškerých knih. - Oni takzvaní čeští "velikáni" jsou vůbec povedená čísla: Komenský zase jako nezbedný školáček nestydatě opisoval z latinských mouder, která pak vydával za svá, a jeho slavné heslo "škola hrou" je u někoho, kdo odmítal odložit pro "lepšie chápanie" lískovku a tvrdošíjně lpěl na starém dobrém bití žáků jako na prověřené vyučovací metodě, u takového "dobráka od kosti" je, opakuji, jakékoli spojení školy a hry jen pustým nedorozuměním. Věru pěkně drsná hra!

54. »-›
Nenávidím cenzuru. Úkolem cenzury je chránit lidskou důstojnost, úkolem misantropovým je však zpochybňovat oprávněnost této ochrany. Ačkoliv se už téměř nic nečte, přesto cenzura považuje každé kritické, provokativní a svobodné slovo za natolik silné a nebezpečné pro falešnou pýchu člověka, že má potřebu bdít a neustále střežit a mazat byť i jen pouhé slovní výpady vůči lidstvu. Ano, je to tak! Knihy se možná už veřejně neupalují, i s jejich autory, zato se stále v tichosti, leč rázně, autoritativně a bez diskuse, tu a tam někomu smažou z webových stránek například recesistické kuchyňské recepty na úpravu lidské mrtvoly ke konzumaci (jako se to stalo mně). Stačí, když si někdo stěžuje; přičemž zde opět přichází ke slovu - a k moci! - ta nejsprostší, ale zároveň i nejúčinnější opora každé formy vlády: anonymní udavačství. Plody ducha takto stále přicházejí vniveč a nic s tím nikdo nenadělá. Hnusí se mi mentalita lidí, kteří vidouce něco, co se jim nelíbí, chtějí to hned zakazovat. A je zvláštní, že tato sorta lidí také hned najde své horlivé přímluvce a poslušné vykonavatele jejich svévole. Ale co je komu po tom, co si Já nebo kdokoli jiný píše! To je přece moje soukromá věc, třebas viditelná na veřejnosti. Komu se co nelíbí, ať zavře oči nebo se dívá jinam. Nikoho nenutím číst, co jsem napsal. Já také nečtu jejich špatně napsané výšplechty. Já musím od ostatních také ledacos pro mne urážlivého přetrpět a nemohu to proto zakázat. Jestli by mělo být vůbec něco zakázané, pak v prvé řadě zakazování svobodných projevů slova. Ta přece nikomu ve skutečnosti neubližují, pouhá slova nikoho nezabíjejí - a třikrát běda, že ne...! A dozví-li se člověk o sobě občas drsnou pravdu - třebas to, že mezi jeho masem a masem zvířat není zvláštního rozdílu, což z každého masožrouta dělá v podstatě kanibala -, nemusí mu být ten šok a duševní újma z tohoto poznání hned na škodu. Hlupák nad tím sice kvičí jako zařezávané podsvinče, ale jen trochu rozumný člověk se nad tím alespoň zamyslí, poučí se nebo i pobaví. Takto potrefený normální člověk však hned začne kejhat a rozčilovat se: "Já že jsem hrubý, nekulturní a neotesaný surovec s morálkou kanibala? Zakázat! Zrušit! Smazat! To uráží mou důstojnost!" Nic nevadí, že je to pravda, kterou právě svým vulgárním projevem dokázal, a že tím pádem takový člověk žádnou důstojnost mít nemůže, a tak si ji ani nemůže pro sebe nárokovat. Cenzura je totiž vždycky vulgární projev hlouposti a nadutosti zároveň. Poznáte vždy cíp vyčnívající pravdy smetené pod koberec, kdekoli zasahuje cenzura. Ale cenzura byla, je a bude za všech dob, dokud bude lidstvo lidstvem; skutečná svoboda v lidské společnosti nikdy nebyla, není a nebude, protože její zastánci jsou vždy jen osamocení, bezmocní, výjimeční jednotlivci utiskovaní většinou. Hlásá se sice navenek velkohubě svoboda slova, ale urážky lidského majestátu všudypřítomná cenzura nepřipouští - a neodpouští. Ale co je to za svobodu slova, když jím nemůžeš urazit lidskou důstojnost? Já mám naopak za to, že jedině v těchto urážlivých útocích na lidstvo spočívá neotřesitelná pravda o něm; pravda, která by se měla stále říkat a psát a otloukat lidem o hlavu. A kam by to vůbec dospělo, kdyby měla mít cenzura moc nad slovem? Za chvíli by bylo potlačeno veškeré, byť i jen trochu kritické myšlení, a zůstaly by jen pusté plky holčiček o tom, jak je všechno krásné a jak uhnat chlapa. Za chvíli bych nemohl ani hlásat základní misantropickou poučku, že lidi jsou verbež!

55. »-›
Nehoň se dychtivě za nenávistí; tak ti jen v pravý čas uteče a až budeš připraven vskutku nenávidět, proklouzne ti mezi prsty tvé duše. Sečkej až k tobě přijde sama. Buď jako nějaký podivín, který kazí večírek u svých přátel. Kazí večírek, protože s ním není žádná zábava. Není s ním žádná zábava, protože toho mnoho nenamluví. Není mluvka a krom toho nenachází s ostatními společnou řeč. A protože nemá, o čem by si s kým povídal, raději mlčí a přemýšlí - víc než je společensky zdrávo. Nakonec ho všichni nechají být, nevšímají si ho a on zjistí, že pojednou zůstal zcela sám. Přišlo k němu osamění a on zjišťuje, že se mu samota líbí víc než trapné mlčení uprostřed přátel, od nynějška už jen bývalých, kteří mu nemohou nic nabídnout. Náš samotář se nenápadně zvedá z tvrdé židle nucenosti a odchází ven, pryč z večírku, kde zanechal nudě a plytké zábavě své nové nepřátele. Oni jím za to budou pohrdat a nenávidět ho, ale on jim odplatil dřív. To on je vlastníkem sama sebe; to on je teď svobodný; on je tím, kdo vynalezl samotu a v samotě nenávist. To on zvítězil nad nimi, když zvítězil nad sebou. Už se mezi tu verbež nebude vracet; už se k ní nikdy nevrátí. Přišlo to samo a bez velkých gest. Nenávist k lidstvu je u něj přirozená. Jinak to dopadnout ani nemohlo. Vždy to tak bylo.

56. »-›
Člověk vraždí zvířata a žere jejich maso jednoznačně proto, že je zlý a zlá je jeho podstata. Také veškeré jiné jeho konání, včetně krásných umění, je zlé, v zlé se obrací, poznamenáno tímto zlem, a zlé jsou jeho následky. Člověk ovšem nikdy neřekne, že je zlý; řekne vám pouze, že je přirozený; to tedy znamená, že i přirozenost člověka je zlá a ke zlu směřující.

57. »-›
Spolčovat se s někým? Co je to za humanistický nesmysl? Z toho jsou jen nepříjemnosti a křiky. Každý má žít a umírat sám, nikomu nic nedávat, od nikoho nic nebrat, po nikom nic nechtít, nikomu nepomáhat, nevšímat si nikoho, každému se raději už zdálky vyhnout - a hlavně nemá mít nikdo děti. Ubylo by zbytečných hádek a rozbrojů a nakažlivých nemocí a na světě by byl větší klid, mír a svoboda. Jenže to by lidé nesměli být lidmi, a tak má každý místo svobody nějakého toho příživníka na krku, v protijdoucím chodci nepřítele a v sousedovi otravného hlídače, kterého lze jen nenávidět. Spolčovat se s nějakým člověkem, nebo dokonce s vícero lidmi? Být jim byť i jen nablízku? - Ne, na tato pokušení vždy jednoznačně odpovídám: Apage, humanitas!

58. »-›
Nesnáším současnou zprznělou mluvu. Podle ní by Hamletův monolog nezněl: "Být či nebýt - to je oč tu běží." Ne, dnes by onen Shakespearův melancholický princ nejspíš ze sebe vykoktal špatnou češtinou: "To je vlastně o tom, jestli vlastně bejt nebo nebejt. A o tom to vlastně je." Ne, kdepak, dnes by se tak či onak ani nikdo neoptal.

59. »-›
"Nepolidšťovat gorily! Jsou chytré, podobají se nám, ale jsou to jen zvířata, sice nádherná zvířata, ale přece jen zvířata, nepolidšťujme je!" - V řeči jejich věznitelů a vrahů tato slova ovšem neznamenají, že nemáme lidoopy chytat, zavírat a vraždit jako lidi, ale přesně naopak. A jak by ne, vždyť ani lidé nepřiznávají ostatním lidem samozřejmé právo na svobodu a život. Lidé sice ochotně zvířatům přiznají, že jsou chytrá, vynalézavá, krásná, umělecky založená a charakterní, ale právo na svobodu a život jim už nepřiznají. Přitom jedině v tom by spočívala opravdová kulturnost člověka. Lidstvo však žádnou takovou kulturu nemá. Záhadou pak zůstává jen jedno: Jak se mohl nějaký živočišný druh tak zvrhnout, že u něj neplatí ani přirozená práva, ani nepřirozená?

60. »-›
Většina lidí považuje nadále, i přes všechny důkazy o opaku, zvířata za méněcenné bytosti. Představme si však klasickou situaci - situaci hypotetického morálního dilematu: topí se člověk a vedle něho tone také zvíře, jakékoli, ať je to myška nebo muška. Pro koho z těch dvou skočíš do vody, pro koho se víc zmácháš, abys ho zachránil? Pro člověka, nebo pro zvíře? Přece pro toho, koho život považuješ za cennější a jejž ti tvůj cit poukáže k záchraně. Já, i kdybych někdy teoreticky přestal nenávidět lidi, což se však nemůže stát, přece bych vždy upřednostňoval kteréhokoli živočicha před pouhým člověkem, jenž je podle mého méně hodnotný než nejtitěrnější hmyz, ba hodnotu pro mne nemá nikdo z lidí vůbec žádnou, leda snad záporně vyčíslenou. Nejde navíc jen o to, pro koho z těch dvou typů bytostí bych se mravně a s citem rozhodl skočit do vody, zda pro člověka nebo pro zvíře, ale i o to, na koho bych se víc štítil sáhnout. Ale jelikož nenávidím všechny lidi bez výjimky, morální dilema nemám ani byť jen teoretické: zvíře bych zachránil, ale člověku bych leda tak ještě podržel hlavu pod vodou - pokud bych se ovšem neštítil vůbec se té lidské obludy dotknout.

61. »-›
K smíchu, co si ta pakáž lidská navymýšlí! K smíchu, povídám, všechny ty absurdní malé i velké lidské iluzorní představy o světě i o sobě samých, všichni ti bůžci a Bohové, věštci a mágové, mistři a guruové, jasnovidci a psychotronická média, duchové a andělíčci, stěhovavé nesmrtelné dušičky, záhrobí, zásvětí a život po životě, všecka ta víra a pověrčivost a praštěné náboženské rituály, všechny ty důvěrné pohledy kamsi do nebes, to neutuchající úsilí o zalidnění, vedoucí k dobytí a rozšíření veliké říše lidí na Zemi i ve vesmíru, a nakonec i všechny ty následné omyly, katastrofální krachy a ztracené naděje, jež z nich vyplývají, zkrátka všechen ten lidský spirituální krám, brak a šmejd, jemuž se zdravý zvířecí rozum cynicky směje! - Jenže tento pobavený smích brzo zmizí ze rtů, když si misantrop uvědomí, že právě celá tato duchovní zastavárna je to, co nejjistěji pohání lidstvo vpřed za novými, jakkoli nepravými obzory, tvořenými mihotavou fata morganou. A celá ta opičárna, tedy vlastně správněji člověčárna, je přitom hnacím motorem nezadržitelného lidského růstu! Takže každý, kdo statečně, bláhově a dobrosrdečně vyzývá lidstvo ke vzetí rozumu do hrsti, je vlastně veřejným vyzývatelem k protilidskosti! A při všem tom jejich jakoby opilém blábolení a potácení mají ještě navíc štěstí ožraly, který i v jakkoli sebestřemhlavějším svém pádu dopadne vždy na záda! No, není to k smíchu? - nebo lépe: k zbláznění? - Nicméně neobdivuji se tomuto jejich štěstí, této jejich prozatímní vládě, ani tomu jejich nepoctivému vítězství, jež se jednou musejí nutně změnit v smolné časy, anarchii a drtivou porážku. Raději bych si chtěl být jist tím, co mám, a být na to náležitě hrdý, než takto jako oni žít a myslit na dluh, opíjet se rohlíkem z pojmů a marně očekávat veliká vítězství z ničeho, co nemám a na co hrdý být nemohu a čeho jsem dosáhl podvodem na přírodě. Raději chci žít a zemřít zpříma, než jako oni očekávat vítězství, jež nikdy nepřijdou, vítězství lidského ducha, vítězství, jejichž nepřetržitá řada by jako v Pyrrhově případě znamenala pouze úplný zánik. Neboť tak se nedá žít věčně. Žádný pozemský tvor nemůže dlouho přežít takto bazálně odtržen od přírody a od její reality. Tak bych Já nechtěl žít. A Já věřím jen tomu, že lidstvo zanikne; že zahynout musí, až mu příroda předloží konečný účet za takto nekryté směnky před hledí jeho donkichotské přilbice z papíru a snů. To pak bude zase mým vítězstvím, mým triumfem nenávisti!

62. »-›
Příklad: Staví se další úsek dálnice, která naruší a posléze i zničí (už jen tím nepřestajným kraválem z tisíců projíždějících motorek, aut a kamionů, který se chladným vzduchem ponese na hony daleko) další část dosud jakž takž zachovalé přírody, ale ekologickým aktivistům, kteří od začátku brání její dostavbě, se teď předhazuje, že svým úsilím by situaci už jenom zhoršili, protože nedostavěná dálnice by prý představovala větší ekologickou zátěž než dálnice dostavěná a zprovozněná. - Já se těm sympatetickým ekologům (sympaticky patetickým) na jednu stranu divím, že se už na to nevykašlou. Co z toho mají? Přece musejí vidět, že jejich snažení nikam nevede; že nemohou zastavit lidskou tsunami, která pustoší svět. Statisticky jeden týdně položí život za svou věc, ježto je zabit, a odměnou jim je jen nenávist a pohrdání všech. Kapitáni průmyslu je nenávidí proto, že jim kazí zisky, obyčejní lidé je nenávidí, že jim berou práci, a jiní, řekněme ti, kteří si v životě nechtějí připouštět vůbec žádný problém a kteří nic nechtějí vidět kritickým okem a vůbec nic na celém světě ani na lidech jim nevadí, ti ekology zase pohrdají. Zřizuje se například nový městský park, ale lidé křičí: "Nechceme park, chceme parkoviště!" - Na druhou stranu však ekology chápu; je přece tak příjemné něco lidstvu kazit. A nedělají to určitě z lásky k lidem. Znám to podle sebe; vždyť i mně dělá velikou radost, mohu-li občas lidem vhodit do cesty klacíček, když oni mně házejí pod nohy rovnou klády. Pravím vždy a radím: Drtí-li tě lidské soukolí, a tys v něm pouhé zrníčko prachu, buď alespoň tak tvrdý, aby se na tobě toto drtící soukolí zadrhávalo. Říkejte si o nenávisti, co chcete, třeba že je zbabělá, nebo že je to výraz posledního zoufalství, nebo že je bezbranná, ale nikdy o ní netvrďte, že je neúčinná. Neboť nenávist k člověku nakonec musí vážně narušit ducha lidské spolupráce, uzavírajíc jedince do izolované samoty v jakkoli hustém davu. A osamocený člověk nemůže ani zdaleka způsobit tolik ekologických škod (vyjma snad jím založeného požáru, v němž sám hyne), jako nějaké velké organizované lidské společenství. A neuhoří vlastně nakonec takto i celé lidstvo v jím založeném celosvětovém požáru?

63. »-›
Úkolem komedie není napravovat lidi zábavným způsobem, jak se mylně domníval Molière. Nic, tedy ani komedie, totiž nemůže napravit, co je zásadně nenapravitelné a co by bylo třeba pouze zničit. Ale protože není nikterak snadné lidstvo přímo fyzicky zničit, lze je alespoň, občas, deptat smíchem satiry. Ano, když se někdy obrousí ostří nenávistných šípů, můžeš se lidstvu pomstít i jiným způsobem, třeba výsměchem, proč ne? Pomsta je sladká vždy, ať už se mračí a hřímá, anebo ať se směje, tropíc si šašky z té všeliké lidské verbeže, co jí na světě všude je. Správný nenávistník by však měl mít vždy zlobnou tvář a neměla by s ním být až taková zábava jako se sebezlovolnějším posměváčkem. Misantrop má lidi nenávidět a být jimi nenáviděn, a ne je bavit! Nenávist k lidem je věc vážná a měla by tedy i vážně vyhlížet. Často právě když se směješ, pomyslí si lidé, že to nemíníš vážně, a pro smích budeš nakonec ty jim, a ne oni tobě a sobě. Směj se jim tedy jen v nenávisti, jen když jsi nejvíc obáván a pouze tehdy, když oni nemají k veselí vůbec žádný důvod. Snad jenom tehdy - při nějaké jejich nehodě, neštěstí, nezdaru či všelidské tragédii - je ten pravý čas se s chutí lidstvu vysmát do očí. To je teprv ten správný misantropický humor!

64. »-›
Co bych si vzal na pustý ostrov? Tato klasická otázka se u toho, kdo nevyžaduje nic nebo jen málo od civilizace či od lidí, ale zato mnoho od přírody, redukuje na otázku jinou, a sice obráceně položenou: Co bych si s sebou na opuštěný ostrov naopak nevzal? Já, bez dlouhého přemýšlení, mohu hned říct, že na pustý ostrov bych si rozhodně nevzal jiného člověka. I kdybych se ocitl sám na holé pusté skále uprostřed oceánu, přece bych si ještě nějak poradil; ale stačil by jeden jediný člověk navíc v mé trosečnické osamocenosti, aby přede mnou ihned vyvstaly potíže všemožných neřešitelných druhů. Druhý člověk by mi byl nepřekonatelnou překážkou, a raději bych žil v mračnu komářího hejna, v bahnitém močále s pijavicemi, v hnízdě jedovatých zmijí či v jámě lvové, než s jediným člověkem nablízku. Se vším bych si poradil, jen s člověkem ne. Člověk by otrávil vše, tak jako otrávil veškerý život na jím obydlené pevnině. Toho bych vedle sebe nesnesl a musel bych ho vyhnat nebo raději rovnou zabít, aby se už nikdy nevrátil rušit mou svobodnou samotu. Kdybych měl někdy to štěstí ztroskotance a byl vyvržen na pustou pláž liduprázdného ostrova, oplývajícího tropickými plody, sladkou tekoucí vodou a bujným lesem s mnoha přirozenými úkryty, kde by nebyli jedovatí hadi ani velké šelmy, střežil bych si toto největší bohatství náhle nabyté jako oko v hlavě a nepřipustil bych, aby druhý člověk znovu narušil a nakonec zničil i tento můj ráj.

KONEC

<<< 2. část

<<< <<< 1. část

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm