Jsem úplný noční tvor

10. prosince 2012 v 14:38 | Misantrop

V neděli se mi procházka temnou krajinou líbila tak, že jsem se jí vůbec nemohl nabažit. Chodil jsem dlouho, různě po kopcích s rozhledem hned na severní hvězdné nebe, hned na jižní. Šel jsem ke studánce nabrat si vodu do láhví, posedával jsem po loukách, podřepával u cest. Nechtělo se mi jít spát a přijít o tu vlahou zasněnost. Jednou jsem se polekal, když s krátkým rupnutím žuchl kdesi za mými zády v lese nějaký kmen. Musel už být nalomený, protože to byl opravdu velmi krátký zvuk, ne takový, jako když padá celý strom. Ale rána to byla! Světlem baterky jsem potom ještě dlouho zkoumal, jací všelijací tvorové lezou po stanu. Byli tam různí pavouci, brouci, housenky zelené a hladké, i černé a chlupaté, dokonce i jeden zapomenutý mraveneček. Jsem úplný noční tvor. Líbí se mi to. Kdyby mě tak tady potmě někdo viděl! Co by si asi pomyslel? Asi že jsem zloděj nebo vrah. Naštěstí je téměř nemožné potkat zde v tuto hodinu nenadále jediného človíčka. Proto se mi ty noční rozjímavé procházky tak líbí. Tehdy je ten svět přeci jen o poznání lepší a volnější bez těch davů lidí na každém kroku. Ani usnout jsem nemohl.
Když je tma, cítím se o to víc bezpečněji, ačkoliv, nebo právě proto, poněvadž u lidí, u mých úhlavních nepřátel a nepřátel vůbec všeho živého, je tomu přesně naopak. Tak se ze mne stal nakonec soumračný a noční tvor.
Večer jsem zastihl na lesní travnaté cestičce srnku se dvěma mláďaty. Louku jim lidé pokosili, a tak si našly čerstvou zeleninu tady, kousek od mého tábora. Je to odtud vzdušnou čarou k mému stanu opravdu co by kamenem dohodil, ale jelikož chodím ven z mého lesního úkrytu velkou oklikou, abych se neprozradil prošlápnutou vegetací, jež by najisto přivedla na mou stopu lidi, obešel jsem úsek lesa a objevil jsem se zde z opačné strany. Není to ostatně poprvé, co na tomto konkrétním místě pozoruji srnky. Známe se a víme o sobě. Žijeme tu přece spolu. Vždycky se tudy tudíž opatrně plížím. Dnes se mi tedy poštěstilo je opět vidět. Mláďata jsou už hodně velká, velikostí téměř k nerozeznání od mámy. Je to tak milé je pozorovat! Dívám se na ně dalekohledem z poměrně velké dálky, takže mne nedohlédnou, i když se pořád ohlížejí kolem dokola.
Na pokoseném pastvisku u lesa je pořád pusto, jen jeden zajíc teď zbystřil svou pozornost, a také ještě jednoho srnce vidím vzadu v žitě. Jinak obvyklí netopýři a šustot nočních tvorů. Měsíc je v úplňku, avšak trochu zamlžen.


Čtu až do tmy. Poslouchám kosy, jak se opodál ukládají ke spánku. Já činím totéž, ale spát se mi ještě nechce. Teď je konečně ta pravá chvíle na Brandenburské koncerty. Honosné tóny Bachovy geniální skladby se mísí s hlasy nočních ptáků, našich nejhojnějších sov kalouse ušatého a puštíka obecného. Je to kouzelné.


Kraj zamrznul a zapadnul sněhem. Přestal jsem teď úplně vycházet ven, kromě krátkých nezbytných pochůzek kvůli takovým praktickým záležitostem, jako je pravidelné měsíční placení výpalného či návštěva knihovny. A řeknu vám po pravdě, že i toho mám dost. Doma se snažím rozvrhnout si svůj denní program tak, aby se můj bdělý život co nejvíce posunul do nočních hodin. Jedině tehdy jsem trošku spokojený, poněvadž v baráku pitomém je ticho a svatý pokoj od lidáků jen pozdě v noci, když konečně upadnou do bezvědomí. Za bílého dne, když vstanou, se nemohu na nic soustředit kvůli neustálému štěkání čubky i kvůli jinému hluku, jejž ta havěť hnusná sousedská natropí.


Po západu slunce jsem si vyšel na malou rozkošnou dvouhodinovou procházku při měsíčku. Tou dobou je už všude v lese ticho a hlavně liduprázdno; posvátný čas, kdy se srnci a srny se srnčaty hojně scházejí na pastvu. Viděl jsem jich mnoho; některé jsem vyplašil, kolem jiných se mi podařilo projít nepozorován. Bylo to pěkné i vzrušující zároveň - jako vždy, ale nikdy se to neokouká. Vždyť ona, ta ušlechtilá nelidská zvířata, jsou krásná, svobodná a divoká - a vždycky byla -; jsou však zároveň i tichá nebo vydávají libozvučné hlasy a tóny - nemluvím jen o srnkách, o těch půvabných lesních žínkách, jež ladností pohybů a křivek svých štíhlých těl dokáží vykouzlit radost v mé těžce ztrápené mysli. Jaký nebetyčný rozdíl mezi těmito všemi svobodnými a divokými zvířaty zde a tím chlévským dobytkem, zvaným lidé, tam dole v té jejich chlívárně! Tam mám neodolatelnou chuť mučit, vraždit a vyhlazovat do posledního kolene tu hnusotu, lidé zvanou; tady, při pohledu a při poslechu zvířat a ptáků mám tužbu zcela jinou, opačnou - chránit, bránit a obdivovat se jim, být jako oni, stejně krásný a ušlechtilý, stejně tak i volný a divoký.
Také pár nočních ptáků a sem tam netopýr přeletěli nad mou hlavou, dojatou vší krásou a černěsametovou hebkostí noci. Miluji tyto nikým nerušené osamělé večerní procházky v přírodě. V samotě nočního lesa rád zapomínám na vše zlé, čím jsem vytrpěl, zapomínám na lidstvo.
Konečně padla tma a postupně se rozzářily hvězdy. I za úplné tmy, prozářené jen mdlým svitem půlměsíce, se prochází výtečně, ba tím spíše lépe. Můj zrak přivyká temnotě, mé uši vnímají každý tichý šustot poplašeného hraboše v trávě nebo cupot drobných něžných kopýtek hluboko v houští, můj duch se opájí volností a divokostí samoty. A když jsem si vzpomněl, že lidé se potmě bojí, musel jsem se blaženě usmát jejich pošetilosti, která je tak velká jako jejich odpornost. Mají proč se bát temnoty, neboť se bojí především temnoty ve svých srdcích. Směšné, absurdní plémě to lidstvo. Temnoty se bojí, ale před světlem utíkají. Jaké by tedy mohlo být řešení jejich otázky než nijaké anebo než krajní? No, jaké? Ach, v té temnotě, z níž má lidstvo takový předpojatý strach, Já naopak nacházím své největší bezpečí, svou bezmeznost, svůj zdroj životodárné poesie! A ono se jí děsí. Já se děsím naopak lidstva, temnoty lidstva, v níž žije, temnoty lidského srdce, jež se roztluče nejvíce vždy tehdy, když koná zlo; toho lidstva, jemuž světlo, nikoli tma, posluhuje ke konání zla na světě! Bojte se pročež člověka, jenž přichází ze světla a je světlem oděn, ne toho, který přichází v temnotě a tmavý je jeho háv; neboť on to jest, kdo v temnotě tápe a potřebuje světlo, aby mohl páchat své zločiny. Ty jej však pro to světlo v temnotách brzy uvidíš, schováš se neb mu snadno unikneš, ježto on je slepý tam, kde ty jsi vidoucí.
Snáší se noc. Ptáci pomalu utichají, jen poslední nezdolní drozdi přednášejí své rozverně hvízdavé skandy, ale Já stále ještě dlím pod deštěm smáčenými stromy a nechávám se zkrápět jejich nebeskými slzami, jež mi tekou po tváři. Příroda dosud chodí za mnou, aniž bych udělal jediný delší krok.
Bledí noční motýli zahájili svůj rej. Vůbec se neostýchají před tvorem, jenž tu stojí jako vlhkem a nocí ztmavlé kmeny stromů. Tento tvor, jímž jsem Já, vrostl do nehybnosti stromů a pohupovav se v jejich rytmu, jejž určují večerní vánek i pružnost míznatých jejich dřev, stal se jakoby jedním z nich. Nehybný a němý. Jen listí ševelí v tom večerním vánku, jenž přináší z temného nitra lesa bledé noční motýly na mou dlouhovlasou hlavu, na mé paže a na má ramena, na nichž zdála by se rozpoznat celá tíže osudu světa.
Motýli se rozlétli, jako kdyby jim někdo otevřel veřeje a pustil je dovnitř. Jemná křehká křídla bledých nočních motýlů také ševelí ozvěnu vlhkého vánku; ševelivě se otírají o mne a tančí nade mnou své vzdušné společenské tance s ostatními svými druhy. Snad i mne tím vyzývají k tanci, ale Já jsem oproti nim příliš těžkopádný - a létat, létat přece neumím! Ach... A tak raději jako trpělivá zvířecí matka nastavuji lačným motýlím sosákům jako prsy své tělo a nechávám je s téměř mateřským uspokojením a s mateřskou blahovůlí sát neviditelné šťávy z mého oděvu i z mých rozevřených dlaní. To, co se vší nechutí a hnusem odepírám lidem, ba co se vzpěčuji i jen podrobit představám, to dopřávám těmto dychtivým bledým nočním motýlům. Ta přátelská důvěrnost, jež nás k sobě poutá, je mi víc než drahocennou odměnou. Je cosi nevýslovně dojemného na důvěře a přátelství s divokým tvorem. Je však cosi odporného na důvěrné blízkosti člověka. Čím to bude? - Inu, ptej se člověka... - nebo jeho raději ne, ten by ti lhal. Ptej se radši mne. Já mluvím pravdu.
Třepotání mnoha motýlích křídel lechtá mou líc, jako vějířem kouzelným ji ovívajíc. Lechtala by a ovívala ještě víc, snad až do rozbřesku, ale Já náhle pociťuji přikrádat se mi pod víčka slastný spánek, jenž se mi dere ponejprv z úst a jenž nutí mě tím zívat. Omámeně a jako ve snách, vracím se do stanu spát.
Z listoví stromů pořád skapávají krůpěje dávno již ustalého deště. Ptáci umlkají. Po mém lese rozhostilo se zdánlivě nerozborné ticho. Jen kapky zbylé z toho deště dosud zkrápějí můj stan a rozpleskávají se o dutě znějící lesní půdu. Jen bledí noční motýli dosud ve tmách tančí mezi kapkami toho uspávajícího deště. Ještě jedna kapka. A ještě jedna. A tu příští jsem již oslyšel; tu smazal již přítel blažený spánek, nad nímž bdí šepot kapek deště a tlukot motýlích křídel.
Když jsem se ve tři hodiny po půlnoci doma odebíral k spánku, zaslechl jsem zvenku před domem jakýsi zvuk, dost nezvyklý na tu ještě temnou hodinu mezi vlkem a psem, kdy vlk noci pomalu ztrácí vládu nad zemí, ale pes bílého dne dosud nezaštěkl. Ten podivný zvuk, ozývající se za zavřenými, zatemněnými a utěsněnými okny mého pokoje, vzbudil ještě naposledy toho dne mou bdělou pozornost. Otevřel jsem okno, jako bych otevíral dveře do koncertní síně, a nyní jsem již bezpečně v nočním dosud tichu rozeznal typické řachtání drozdů kvíčal. Vzrušeně jsem zašeptl: "Á, noví sousedé!", neboť kvíčaly jsem u nás na sídlišti hnízdit posud nikdy neviděl, jen v lese či nanejvýš v parku. Ani teď jsem je ostatně neviděl, pouze slyšel, neboť byla stále ještě tma tmoucí, přičemž ani pouliční svítilny nemohly poodhrnout roušku z tajemných návštěvníků, skrytých kdesi v cloně listoví blízkých, velice blízkých stromů přímo před mým oknem. Kvíčaly dokonce probudily a rozezvučely flétnu kosovu, jenž začal také zpívat svůj nápěv - snad na uvítanou nebo na výstrahu svým vzdáleným příbuzným.


Stanete-li v nočním tichu na kopci nad městem a zaposloucháte-li se do zvuků šířících se odtamtud zdola, uslyšíte jen sporadické štěkání psů, vyrušených nějakým pozdním chodcem. Cizí bytost, neznalá místních poměrů a nepatřící do tohoto světa, by si nejspíš pomyslela, že je to město psů, a ne lidí - planeta psů!
Z hudby absolutně nemám nic. Tu si pustím a vychutnám teprve doma, za zamknutými dveřmi, potmě a v nočním tichu. Hudba a noc jsou fajn, jen kdyby ty lidi nebyli... ty lidi...
Avšak zde na zemi je noc a Já ještě neumírám. Je nádherná noc. Nikde nikdo. Jen tamo se plíží kočka - noční tulák na lovu. A královna noci hraje dál na svou kouzelnou flétnu. Ó ano, již se i Já probouzím ze zimního spánku zoantropa. Už mne to zase táhne ven. Ven do noci. Budiž pochválena, noci, ty temná a blažená a tichá, která mi skýtáš tolik potřebnou ochranu, samotu a odpočinutí od lidského lomozu schváceného dne. Noc patří mně; patří nám, mihotavým nočním přízrakům, příliš subtilním pro hrubost denního světla, příliš plachým a světloplachým, neboť za světla je víc vidět nejen na nás, na kradmé tichošlápky noci, ale lidužel je také víc vidět na kundí ksichty lidských stvůr. V tiché pusté noční tmě vypadá svět o poznání lepší. To je tím, že konečně ustal ten neustálý ohlušující a nervy drásající hluk, jejž natropí přes den lidé a jejich stroje a psi. Jak líbezně teď uchu mému zní každá jednotlivá krůpěj vody skanulá s větvoví stromů! To už neuslyším, až se zase proberou a vstanou! Noc je prostě nádherná, jelikož ulice jsou nyní krásně liduprázdné, lesknou se hebkým deštěm a vybízejí k poetickým procházkám za svitu Luny. Tu mě tedy máš, má královno, Noci má kouzelná! Budem spolu čarovat a snad si vykouzlíme nový nelidský svět. Snad moc našich čar aspoň na chvíli zbaví svět kletby, již na něj seslali lidé. Já tomu věřím.
Jarní noc kraluje. Nikde nikdo. Všude klid. Lidé spí. Kéž by se nikdy více neprobudili! Však pospěšme rychle! Východní obzor již bledne. Rychle pryč odtud, do lesů a hor, kde nad námi nemají moc! Lidské obludy z pekla zanedlouho zase procitnou i se svými Kerbery jazyků ohnivých. Ani tisíc těchto mých okřídlených Orfeů neumlčí strašný lomoz Hádu. Rychle pryč odtud; tam, do prvobytných poměrův, kam příroda a zvíře ve mně volá!


Člověk má prý tři životy: jeden veřejný, druhý soukromý a třetí tajný. U mne život soukromý a tajný splývá v jeden, zatímco z veřejného, zbaveného jakékoli mimiky a slov, prchám do vlastní niterné samoty. Jako ten králík japonský, živoucí fosilie v černém šatu, o jehož tajném nočním životě jsem shlédl a nahrál vynikající přírodovědný film. Ten králík je unikát - jako Já.


Po půlnoci se ohřívám u ohně. S hrůzou jsem nejméně třikrát zpozoroval, jak se noční můry sebevražedně vrhají do plamenů. Okolo žároviště se též pohybuje velký brouk střevlík. Hodlá snad i on spáchat sebevraždu sebeupálením? Na protest proti čemu? Na protest proti jaké okupaci? Na protest proti existenci lidského rodu? Na protest proti lidské okupaci této planety? To bych musel být Já první, kdo vstoupí do ohně!
Nějaký kolemjdoucí srnec se polekal mého osvětleného stanu a nyní poplašeně beká na celý les. Vzdaluje se k potůčku a utichá. V nočním tichu doléhá zurčení jarních vod potůčku až k mému citlivému sluchu. Obyčejný člověk by tak slabý zvuk už nevnímal, Já však ano.
V jedenáct hodin v noci třesknul zase výstřel! Zase to bylo odkudsi zblízka! Ale ležel jsem v tu chvíli právě na břiše a na uchu, takže jsem nerozeznal směr, navíc jsem spal. Je mi to divné: je dávno tma, měsíc se blíží k novu a navíc ještě ani nevyšel; že by myslivci byli vybaveni přístroji na noční vidění?
Na zem se snáší tma, rozsvěcují se hvězdy na nebi. V houštině šramotí srnec, hledaje si noční pelíšek. Také Já zavírám oči a usínám.
Slunce již zapadlo a obloha je zase tak slibně oranžová a čistá. Sedím v této příjemné pozici až do tmy, dokud se úplně nesešeří a dokud se tělo neotlačí a nebolí. Blaženě zavírám oči. Byl bych tu usnul. Teplá půda voní, i jehličí provoňuje vzduch. Je to nejen libé k dýchání, ale dokonce to snad i odpuzuje dotěrný hmyz. Sleduji, jak se ptáčkové postupně rozlétávají na svá noční hřadoviště. Také Já se zmámen krásou vlahého večera nakonec odebírám do svého pelíšku, ukrytého před zraky všech lidí.
Probudil jsem se po půlnoci, nemoha spát. Úplněk ozařuje les. Ach, ta podmanivá krása a moc úplňkového měsíce! Neodolal jsem a vyšel jsem před stan. V trávě osvětlené měsícem se cosi pohnulo. Přistupuji k tomu blíž. Uskakuje to přede mnou. To je nějaký velký hraboš, říkám si zvědavě a plížím se za tím záhadným nočním tvorem blíž a blíž. Nyní se ten tvor zastavil a nehýbá se, takže si jej mohu prohlédnout. Není to však hraboš, ale krásná velká ropucha, která hledá potravu ve zválené trávě.
Nemohu spát v této čarovné úplňkové noci. Proto znovu vytahuji Zápisník mrtvého muže a ještě dlouho, předlouho čtu v záři baterky.
Bez výraznějších zážitků a dobrodružství uplynul den a už je zase noc. Spát se mi však nechce. Pozoruji hru světel na stěnách stanu. Nudím se. Toužím po světle, abych si mohl číst. Toužím po svítání, abych se mohl sebrat a jít do verbežárny pro nové zásoby a hlavně pro nové baterie. Dlouhá tmavá noc nemá konce. Venku krásně svítí čandra, ale zem je mokrá a studená a zebe do bosých nohou. Se stromů tiše skapávají krůpěje deště, k nimž se přidává noční rosa. Les nedýchá a nevydechuje páru; tu teď vydechuji Já a je mi zima. Oblékám si zimní kabát a choulím se do spacáku. Občas jako duch zahouká noční pták. Tahle dlouhá noc snad nikdy neskončí. Převaluji se z boku na bok, ze zad na břicho, ale všechny polohy mě tlačí. Takhle dlouhým nocím jsem odvykl. Dříve nebyly tak nekonečně dlouhé a tesklivé. Súrja (slunce) snad nikdy nevyjde. Utopil se v smáčivých proudech nebeských vod.
Dnešní noci se mi nechce spát. Bylo by příjemné rozdělat si teď ohníček a dumat v chladné noci se zrakem nehybně upřeným do mihotavých plamenů božského Agniho. Bylo by to příjemné, ale to by nesmělo být všechno dřevo i seno zoufale mokré.
Čtu dlouho a pak konečně usínám.
O čtvrté hodině noční procitám. Nebe nad hlavou je nyní absolutně čisté a plné zářivých hvězd. Neodolám té nádheře a vylézám z útulného tepla stanu. Nejzářivějším bodem na nebi je Brhaspati, staročesky Králomoc neboli Jupiter. Nejmlhavější se mému krátkému zraku jeví obláček Plejád. Přikládám proto k očím dalekohled, abych si je lépe prohlédl. Tohle ve světelně znečištěném městě neuvidíte. Proto také už nikdy žádný druhý Kant nevyřkne své slavné "Zwei dinge erfüllen das Gemüt..." Ale Já teď mám své hvězdné nebe nad hlavou - a na rozdíl od Kanta, který měl za druhou úžasnou věc mravní řád v sobě, Já mám ticho; ticho, jež proniká tou vesmírnou temnotou až ke mně a uvnitř mne mě naplňuje úžasem. Ach, jak je to podmanivé! Dvě věci naplňují mou mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich vanaprastha rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a nekonečné ticho ve mně.
Oblékám si kabát a zalézám zimomřivě zpátky do stanu. Hodinu ještě čtu další kapitolu Ztraceného obzoru.
V noci jsem si rozdělal ohníček. Vítr jej pěkně rozdmychává, ale nebaví mě u něj pořád sedět, a tak si chodím do stanu číst. Zápisník živého muže jsem už dočetl a teď čtu další můj spis: der Weltabwender - ten, jenž se s hnusem odvrátil od "světa". Na obloze září úplněk a vedle něho v blízké konjunkci Brhaspati, Jupiter. Udělal jsem si tím ohníčkem docela příjemné domácké prostředí, jinak by mi nezbývalo než jít spát brzy po sedmé hodině, kdy se stmívá, a dvanáct dlouhých hodin nevidět denní světlo. Můj ášram teď osvětluje jednak měsíc a podruhé oheň. Čandra a Agni. Oheň dokonce zahání i pravidelnou noční rosu, která jindy hned po západu slunce smáčí vše kolem. Připadám si spíš jako na zahrádce, a ne v lese. Jako kdybych pořádal sám pro sebe malou zahradní slavnost - slavnost podzimní rovnodennosti. Možná je to však spíše smuteční slavnost - slavnost na rozloučenou s letošním lesem. Spát jsem šel až těsně před půlnocí. Voním kouřem.

Související téma:

Tma je naše (citáty)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm