R. Wagner: Virtuos a umělec (bajka)

11. prosince 2012 v 14:52 | Misantrop |  Četba

Podle staré pověsti je kdesi drahocenný klenot, jehož zářivý lesk šťastnému smrtelníkovi, který naň upře pohled, uštědří z čista jasna všechny dary ducha a veškeré štěstí ukojené mysli. Tento drahokam je ale zahrabán v hluboké propasti. Říká se, že žili kdysi výsostní šťastlivci, jichž nadlidsky silný zrak pronikl sutinami navršenými na sebe jako brány, pilíře a neforemné úlomky nějakých obrovských paláců: skrze tento chaos svítil potom vzhůru k nim zázračný lesk magického drahokamu a plnil jejich srdce nevýslovným okouzlením. I zatoužili odklidit všechnu suť a odkrýt očím všech nádheru toho magického pokladu, před kterým by sluneční záře pobledla, kdyby pohled na něj naplnil naše srdce božskou láskou a ducha blaženým poznáním. Ale všechna jejich námaha byla marná: neotřásli línou hmotou, skrývající zázračný kámen.

Přešla staletí: z ducha oněch převzácných šťastlivců zrcadlil se světu odrazný lesk zářivého světla, vniknuvšího do nich při pohledu na drahokam: ale žádný z nich se mu sám nepřiblížil. Ještě se však o něm vědělo; vedly k němu stopy; přišli tedy na nápad, že jej po zkušeném hornickém způsobu vydolují. Vykopali šachty a štolami a doly se drali do útrob země a povstal ten nejumělejší podzemní důl, a kopalo se dál, zakládaly se chodby a vedlejší doly, až nakonec povstal v tom bludišti zmatek a vědomost o správném směru se nadobro ztratila. A celá ta mylná stavba, při jejíž klopotě se nakonec zapomnělo i na drahokam, ležela tu docela marně: a nechali ji být. Šachty, chodby i doly zpustly: už už hrozilo všecko sesutím - když, jak se povídá, přišel ze Solnohrad chudý horník. Jal se přesně zkoumat práci svých předchůdců: pln obdivu sledoval nesčetné mylné chodby; a vytušil, že byly založeny marně. Ale náhle se v něm srdce pohnulo pocitem blaha; škvírou k němu zasvítil drahokam; jediným pohledem obhlédl celé bludiště; vytoužená cesta k zázračnému drahokamu se mu otevřela sama od sebe; veden září světla pronikl až na nejhlubší dno propasti, až docela k němu, k tomu božskému talismanu. V tom okamžení rozlil se po celé zemi letmou nádherou zázračný jas a všechna srdce zachvěla se neskonalým okouzlením: ale solnohradského horníka už nikdo nespatřil.

Po čase se objevil zase horník, z Bonnu, od Sedmihoří; chtěl v těch opuštěných šachtách najít nezvěstného Solnohraďana; rázem mu byl na stopě a jeho zrak byl tak nenadále zasažen zázračnou září drahokamu, že z toho náhle oslepl. Vlnící světelné moře proniklo jeho smysly; zchvácen božskou závratí vrhl se do hlubiny a šachty se za ním s třeskotem zřítily: zaburácelo to, jako by nastával konec světa.

Končí tedy - podobně jako všechny hornické báje - i tato zkazka zasypáním. Leží tu nové sutiny; ale lidé si ukazují ještě místa, kde bývaly staré šachty; a v poslední době začali dokonce kopat, aby oba zasypané horníky vyhrabali, neboť se dobromyslně tvrdí, že snad ještě žijí. Poslední dobou pracuje se opravdu horlivě a dokonce se o tom hodně mluví; až z daleka přijíždějí různí zvědavci prohlédnout si ono místo: a odnášejí si na památku úlomky sutin a platí za ně, protože každý chce k tomuto dobrému dílu něčím přispět; při tom se kupují též životopisy obou zasypaných, které velmi přesně sepsal jeden bonnský profesor, aniž ovšem dovedl říci, jak to právě s tím zasypáním vlastně bylo. A nakonec to došlo tak daleko, že se na pravou a původní pověst zapomnělo, a místo ní se vynořily různé bajky menší, na příklad, že se při dolování narazilo na velmi vydatné zlaté žíly, z nichž se razí v mincovně ty nejsolidnější dukáty. Zdá se, že na tom opravdu něco je: ale na drahokam a oba chudé horníky se vzpomíná čím dál méně, i když to celé podnikání nese ještě stále název vykopávání zasypaných horníků.

Možná, že nutno celé věci rozumět jenom alegoricky: a výklad pro nás bude lehký, jestliže v tom zázračném drahokamu budeme spatřovat génia hudby; oba zasypané horníky pak také snadno uhodneme, a suť, která je pokrývá, se nám možná položí do cesty, když k těm blaženým očarovancům budeme chtít proniknout. Opravdu, komu onen zázračný kámen třebas jen jedenkrát v bájném nočním snu zazářil, anebo komu génius hudby ve svaté chvíli nadšení žehl do duše a on chce sen i nadšení zadržet, tj. hledá pro ně nástroj, narazí napřed vždy na tu hromadu trosek: a tam musí kopat a odhrabovat; to místo obsadili zlatokopové: ti prohazují suť čím dál hůř bez ladu a skladu, a chcete-li se dostat na starou šachtu, která kdysi vedla k drahokamu, házejí vám v cestu strusku a kočičí zlato. Tato směsice se vrší stále výš a výš a zeď je čím dál tlustší: pot vám teče z čela. Vy ubozí! A druzí se vám smějí.

A proto: neklopýtněte na cestě ctnosti, vy praví učedníci umění: jestli vás to magicky táhlo vykopat zasypanou šachtu, nedejte se od toho odvést zlatými žílami, nýbrž kopejte hloub a hloub, dolujte až k zázračnému drahokamu. Srdce mi říká, že zasypaní horníci ještě žijí: a ne-li, věřte tomu! Co vám uškodí víra?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm