SÓKRATÉS v dílech velikánů ducha - 1.

27. prosince 2012 v 15:53 | Misantrop
Sókratés
(asi 469 - 399 př.n.l.)


Sókratés:
"Labutě, které jsou ne bez důvodu zasvěceny Apollónovi, to proto, že od něho, jak se zdá, mají věštecký dar a s jeho pomocí předvídají, co dobrého má v sobě smrt, umírají s radostným zpěvem. A stejně si mají počínat všichni lidé dobří a moudří."

Vždyť, jak praví Sókratés, celý život filosofů je přípravou na smrt.

Zópyros prohlásil Sókrata za hloupého a těžkopádného... a dodal, že je i záletný.


Chce-li mít muž svoji sexuální hračku-ženu stále při... - ruce, musí vstupovat do manželství se ženou a neustálým intelektuálním stykem s ní a snahou dorozumět se s ní klesá nutně na její duševní úroveň. Proto se všichni myslitelé a filosofové nikdy nehrnuli do manželství a když si vzal Sókratés Xantipu, byla to pro něj katastrofa. (Když byl odsouzen k vypití bolehlavu za "kažení mládeže", ani se chudák moc nebránil, i když mohl utéct - proč asi? Také ten jeho slavný výrok: "Vím, že nic nevím", se nám nyní jeví v úplně odlišném světle a chápeme jej spíše jako nějaký hysterický výkřik po obzvlášť bouřlivé manželské hádce.)


Utíkám od lidí, protože cítím, že by byli silnější v konfliktu, do něhož mě neustále ženou. Nemám bezhlavou bojovnost Sókratovu, Ježíšovu nebo Čapkovu. Oni zvolili předem prohraný boj.
Sókratés padl za oběť své bezmezné a zásadní úctě k zákonu.


V učení Buddhově stává se egoismus povinností: "Unum necessarium", "jak ty se zbavíš utrpení", to reguluje a vymezuje celou dietu ducha (- snad si smíme připomenout onoho Atéňana, jenž rovněž vyhlásil válku čisté "vědeckosti", Sókrata, jenž povýšil osobní egoismus na morálku i v říši problémů).


Sókratés doporučoval svým žákům velmi důrazně tři věci: zdrženlivost v jednání, střídmost v jídle a stručnost v řeči.
(Molière, Žárlivý břídil)


Třídu lidí, kteří si dělají živnost z metafyzické potřeby člověka, tvoří ti, kdo žijí z filosofie: u Řeků se nazývali sofisty, v naší době jsou to profesoři filosofie. Aristotelés bez váhání počítá k sofistům Aristippa: důvod k tomu najdeme u Díogena Laertia (II,65), totiž že byl první mezi sokratiky, který si nechal za svou filosofii platit; pročež i Sókratés mu poslal zpět jeho dárek.


Díogenés Lærtios zpravuje, že Sókratés "chválil volný čas jako nejkrásnější majetek".

Se Sókratem se v důsledku častých disputací často skutečně špatně nakládalo, což však trpně snášel: když jednou dostal kopanec, přijal ho s trpělivostí a řekl člověku, který se mu divil: "Kdyby mě byl kopl osel, hnal bych ho před soud?" Na otázku netupí-li ho ten a ten člověk, odpověděl: "Nikoli, mne se to totiž netýká."


Větší část dosavadních věd nám ničím neprospívá; a i v těch, jichž užíváme, je velmi mnoho zbytečných rozvláčností a podrobností, takže bychom učinili nejlépe, kdybychom na ně zcela zapomněli a podle návodu Sókratova se zabývali pouze těmi studiemi, ze kterých nám plyne prospěch.

Domnívám se - a Sókratés je mi svědkem - že kdo má na mysli pojmy živé a jasné, dovede je také vyjádřit, byť to byly třeba banality, nebo je-li němý, posunky.

Si quid Socrates et Aristippus contra morem et consuetudinem fecerunt; idem sibi ne arbitretur licere; magnis enim illi et divinis bonis hanc licentiam assequebantur.
(Učinil-li co Sókratés nebo Aristippos proti zvyku a obyčeji, nesmí kdokoli jiný se domnívat, že i jemu je to dovoleno; ti muži čerpali své oprávnění z darů božských. - Cicero: O povinnosti)


A přece je ženin jazyk již od dob Sókratových pověstný.

Sókratés měl ženu a ta, když ho nemohla přimět, aby říkal dámám zdvořilosti, ponižovala ho.


Mnoho starověkých filosofů žilo vegetariánsky, např. Sókratés.


Ten Platón není nic moc; nezáživné, nelíbí se mi to. Čtu to - tu Ústavu - ani ne tak pro autora samého, nebo pro toto jeho dílo, jako spíše kvůli vyhledávání marginálií a detailů, jež by mě přivedly na stopu nějakých neznámých starořeckých reálií, rčení, přísloví, pověstí, osobností, způsobu mluvy a podobně. V tom je ta kniha přínosem, jinak je to zatím všedně napsaná nuda a literární slabota, soudě zatím podle První Knihy s názvem "Sókratés". Dovolím si tvrdit, že Já píšu lépe. Opět poznávám to, co už jsem poznal dávno: že slavní lidé, všeobecně považovaní za největší velikány, jsou ve většině ti největší blbci.

Mně se hlavně nelíbily ty Sókratovy sofistické bláboly a sáhodlouhé výklady o tom, co je spravedlivé a co není a kdo je spravedlivý nebo kdo není... - to byla otrava; jako kdyby na tom záleželo.

Nietzsche sám nazývá Platóna a jemu podobné vyšší lidi "posvátnými lhavci". Poe je však umělec par excellence, a každou jeho jakoby gotickou větu je požitkem číst, přičemž se nikterak nerozpakuji vracet se k některým těm perlám třebas i třikrát, čtyřikrát - tak jsou nádherné a skvěle vystavěné! - a nutí k zamyšlení víc než sebelepší sókratovsko-platónská maieutika.

To, že například filosofové Sókratés, Platón, Aristotelés nebo třeba dramatik Eurípidés jsou vyzdvihováni jako typičtí představitelé "řeckého zázraku", ačkoli byli ve skutečnosti jeho největšími odpůrci a věrozvěsty zániku, podvratníky, rebely bez příčiny, protosocialisty a protokřesťany, je dnes naprosto běžné - lidužel. A není to vynález komunistů 20. století, nýbrž táhne se to dějinami už od závěrečné fáze helénství a pokračuje vesele dál křesťanským středověkem až do dnešní doby!


Sókratés prý měl obzvlášť rád právě jeho tragédie.


Ženatý filosof patří do komedie, taková je má věta: a ona známá výjimka, zlostný Sókratés, ten se asi oženil ironice, aby právě tuto větu dokázal.


Zda někdy Sókrata něco pohněvalo?


Démokrita zahubily vši, Sókrata jiné vši. Proč tohle všechno?

Odkudpak víme, zdali filosof Télaugés nebyl svým smýšlením lepší než Sókratés? Neboť tady přece nestačí, že Sókratés zemřel slavněji, že dovedl obratněji rozmlouvat se sofisty a vytrvaleji přenocovat v mrazu pod širým nebem, ani to, že maje nařízeno přivést kteréhosi Salamíňana, uznal za šlechetnější rozkazu se vzepřít a pak "si hrdě ulicemi vykračovat", což by bylo svrchovaně neuvěřitelné, i kdyby to bylo pravda.

Alexander a Gaius Caesar a Pompeius: čím jsou proti Diogenovi a Hérákleitovi a Sókratovi! Neboť tito dospěli k chápání věcí, jejich činné síly i hmotné podstaty, a jejich rozum byl neoblomný; kdežto oni - kolika starostmi se trudili a čemu všemu otročili!

Sókratés říkával také názorům většiny lidí bubáky, strašáky dětí.


2. část >>>

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm