Jsem nezkrotný živel!

7. ledna 2013 v 17:27 | Misantrop

Jsem nezkrotný živel a moje anarchie mi jako požáru dodává průvan, aby plameny jasněji plály. Marné jsou snahy udělat ze mne malý užitečný ohýnek, zavřený v kamnech. Jsem kdo jsem a spíš byste mě uhasili úplně, než tohle. Můžou zavřít okna a nevpustit vítr, nebo zničit samotný vítr, ale vtom zas Já vyjdu ze sebe a sám si zafoukám! - Řadím se mezi své bratry-živly Oheň, Vodu, Vzduch, Zemi a některé živočichy, kromě člověka - to není živel, to je živelná pohroma!

Snesu jen dvě autostylizace: buď jako divoké zvíře z pralesa, nebo jako asociální živel.

Pohybovat se v přírodě bylo pro mne odjakživa jako pohybovat se ve svém živlu.


Zle by lidstvo dopadlo, kdyby o jeho dalším osudu měla rozhodnout ostatní zvířata, mající s lidmi už nějakou tu zkušenost, formou přímého hlasování! Ale příroda není poslušný lid. Příroda je anarchistický živel, který nelze beztrestně ochočit a polidštit. Povahy lidského druhu a ostatní přírody jsou takového rázu, že buď lidi, nebo ostatní příroda bude muset zmizet. Ale příroda, jako anarchistický živel, nebude hloupě hlasovat - ta jednoho krásného dne spáchá jednoduše na lidstvo atentát! Jen tak dál, lidstvo, plňte ten pohár, ničte a zotročujte! - Každý lidský zločin vyvolá jen odpovídající odezvu, a možná, že i ve vlastních řadách. Nuž vzhůru, vy všichni lidští zmetci, zrádci, záškodníci a mrzouti!


Jsem živel, explozívní zuřivec, proto v nebezpečí, že nikdy neukovám blyštivou zbroj. Systematičnost v chladu a chlad v systematičnosti, stoupající nesdruživost, distanc, ano, štítivost - jen tam vidím budoucnost sic krutou, ale budoucnost.


Vídal jsem dávno smrt člověka v prorockých snech, čítal jsem o ní mezi řádky moudrých knih. Když jsem porozuměl jejich řeči, slýchal jsem lesní zvířata povídat si o smrti člověka a také vrabci na střeše o ní vesele štěbetali. I stromy vydechovaly pomstu lidskému rodu. V mých představách jsem zavraždil lidský rod dříve, než o tom začal šeptat vítr, jenž prorážel smog nad hříšnými velkoměsty, a dřív než o tom zurčil potůček, prodírající své posvátné vody haldami lidských odpadků. Viděl jsem též znamení nebeských hvězd, jež zvěstovaly lidstvu zkázu. Viděl jsem mnohé přírodní úkazy, jež lidstvu na této zemi předpovídaly odvetu. Nenahlížel jsem však do budoucnosti skrze křišťálovou kouli, ani skrze sedliny osmanských káv; Já věštil jsem ze skvrn zaschlé krve, jíž je potřísněn hanebný lidský rod, plemeno nemírné ve všem a nehodné všeho kromě smrti. Přivolal jsem nezhojitelnou ránu na tupou hlavu lidstva. Já sám jsem pak zasadil úder lidstvu osudný. Neboť byl jsem předurčen zničit lidstvo na Zemi. Odsoudil jsem je k smrti, jakož i ono odsuzovalo tak dlouho jiné z nás. Hle: Já nejsem člověk, ani milosrdný bůh; jsem živel nepřátelský člověku! Jsem ztělesněná pomsta vůči člověku. Jsem jeho zhouba. Jsem jeho zlá předtucha, jsem jeho špatné svědomí. Jsem jeho soudce i kat. Mé jméno je Misantrop.


Blasfemická verva Příběhu oka je bořící a ničivá síla, která jako přírodní živel smete vše, co se jí postaví do cesty.
(L. Šerý, předmluva k: G. Bataille, Příběh oka)


Dlouho jsem takto v zamyšlení proseděl na této mé věštecké hoře jasnozření, kde se vítr prohání svobodně a volně jako můj nespoutaný duch. Jednou dokonce prudký náraz větru málem byl by shodil můj batoh a svrhl jej do propasti, kdybych jej na poslední chvíli nezachytil! Vším ten vichr lomcuje, jen Já tu stojím nepohnut jako Bůh nesmiřitelného hněvu, jenž vynáší svůj ortel nad lidstvem. Vůle má nezdolná věru podobá se skále, jež po věky tu třmí a třmít bude, až z lidstva zbude již jen škaredá vzpomínka. Musí nastat vyrovnání. Vždycky nastane. Ať klátí a ničí přírodu jaká chce lidská choroba, vyrovnání jednoho dne nastane a Rakovina na kůži Země bude nakonec přemožena, vyléčena a vyloučena z těla přírody jako živel nežádoucí a jí nebezpečný.


Ráno se přihnala tak prudká bouře, že všichni místní čokli hnali domů jako o život a všechny jejich čůzy jako zmoklé slepice za nimi. Bavím se tím groteskním výjevem jako truchlivý bůh na nebesích. Vidět ta hovada zdrhat před živly je velmi potěšující výjev. Aspoň nějaká satisfakce.

Večer se strhla bouře. Živly řádily výboji klikatými ze dvou světových stran. V přítmí lesa se rozžíhala ztemnělá obloha dvojnásobně a hromy duní a protrhávají ticho hned vzápětí. Silná bouře. Připomíná mi jedno bouřlivé odpoledne v thajské džungli. Stromy se kolem mne kácely zasaženy bleskem, liják hnal blátivou vodu z úbočí, proměniv pralesní stezku v řečiště divokých vod, zatímco opodál seděla spokojeně veliká ropucha, která bučela jako kráva, pijavice mi lezly až na krk a do vlasů a mezi nohama se mi propletl zelený had s žábou v tlamě. To byla bouře!


Uvař vodu, a když kypí, hasí oheň. Taková je živlů těchto nenávist.

Ve svém živlu pevně stál,
jinde otrok, zde je král.


Z démonických lidí vychází obrovská síla a vykonávají nesmírnou moc nad všemi tvory, ano, dokonce nad všemi živly, a kdo může říci, jak dalece se takový účinek rozšíří?
(J. W. Goethe, Báseň a pravda)


Ve 21:30 se rozběsnila bouře. Živly řádí, blesky ozařují zčernalé nebe. Jsem těm živlům vydán na pospas. Je to vzrušující, trochu děsivá, stroboskopická podívaná, jaká se dá vidět a zažít jen v přírodě. Trochu se bojím, například, že se zlomí větev, strom že vyvrátí blesk a zasáhne mě ležícího, bezmocného uvnitř stanu jako v pasti. Bojím se, ale je to fascinující zážitek. Liják bije zuřivě do střechy, pár kapek propouští. Za dvacet minut jsme z nejhoršího venku; bouře se vzdaluje. Ze zpráv se později dozvídám, že nejméně dva lidáky tato bouře zabila, když na jejich tupé hlavy svrhávala stromy a větve. Jeden z nich se utopil, dva parchanty zranil a ohlušil blesk uhodivší do autobusové zastávky, kde se schovali, a tak dále. Zase jsem měl štěstí. Mne se žádná přírodní živelnost netkne.


Večer se přihnala vichřice, která prý ve městě vyhodila na celý den elektřinu, přerušila dodávku vody a zabila jednu ženskou. Takové řádění živlů jsem dlouho nezažil! Chtěl jsem jít zrovna pro vodu, ale když jsem viděl ta s hukotem se valící mračna a když jsem z dálky slyšel to nepřetržité hřmění, rozmyslel jsem si to. A dobře jsem udělal, protože co se vzápětí přihnalo, mě donutilo zalézt do stanu, všechno zavřít, utěsnit, přikrčit se k matičce zemi a s napětím čekat, co se bude dít dál.
Ten hukot zesílil a obrovský vichr ohnul stromy jako rákosí. Rázem se zešeřilo a začal liják, jenž tepal kupoli mého stanu divým lijavcem. Blesky probleskovaly tmou jeden za druhým, ale epicentrum bouře bylo zřejmě dosti vzdáleno, protože jsem žádné rány neslyšel, jen vzdálené temné dunění jako kanonáda. Vše to "boží dopuštění" se přehnalo stejně rychle jako přišlo. Škody v lese nenadělalo; našel jsem jen pár zpřerážených stromů a několik popadaných větví, nic hrozného. Ve městě to bylo horší. Škoda, že to nezničilo civilizaci! Nemusel bych se vracet.

Blackmetalisté DARKTHRONE jsou sice také dobří, ale v podstatě tam není co poslouchat. Je to spíš nápodoba běsnící misantropické přírody. V jejich hudbě Já slyším rozpoutané živly, dující a fičící vichřici, rej čarodějnic a zvichřeným povětřím poletujících upírů, vampírů, netopýrů a jiných ďábelských stvůr noci. Jakoby tam není co poslouchat, ale ten hluk, který produkuje skupina DARKTHRONE se podobá bouři, která tě zastihne v temném lese nebo na strašidelné větrné hůrce a donutí tě přitisknout se k zemi a strachy ani nedutat a jen naslouchat, kdy se to boží dopuštění přežene, aniž by ti způsobilo větší úhonu. Zdánlivě na té hudbě není co poslouchat, ale ty přesto napjatě nasloucháš naprosto uhranut. Název Transilvanian Hunger byl zvolen velice přiléhavě.


Goethe nebyl nadán dostatečnou hudebností, aby v Beethovenovi viděl to, co v něm dnes vidíme bez námahy my a co Bettina jasnozřivě vytušila: vladařskou moc (Herrlichkeit) vůle nad rozpoutanými živly v umění. A měl v sobě dosti hudebního fondu (zcela jako Tolstoj), aby tuto rozpoutanost viděl a byl jí polekán. A dívá se na Beethovena, jak posunkuje jako blázen na roubení studny, náměsíčník, jenž se nezbytně zřítí do hlubiny.
Beethoven je přírodním živlem, řekou, která se řítí vodopády. Strhuje ducha, nadnáší tělo.


Staří Pársové neuctívají snad jenom oheň; jejich náboženství je veskrze založeno na důstojenství všech živlů. Proto ta posvátná bázeň před poskvrněním vody, vzduchu a země.
Peršané, oddaní náboženství, ve kterém tělesa nebeská, oheň a živly jakožto bohu podobné bytosti byly uctívány ve volném prostranství, viděli věc hodnou naprostého zatracení v tom, že někdo zavírá bohy a modlí se k nim pod střechou.
(Goethe, Poznámky k Západovýchodnímu dívánu)


Hráze kopeš na hráze.
Ať tak či tak, je po vás veta;
s námi se spikly živly světa
a všechno pádí ke zkáze.


Přírodu žádné umělé prostředky nenahradí - ani ty sebelepší a sebeklamnější. Chybí jim totiž určitý moment překvapení; jsou předvídatelné a nudné. V přírodě nemá "člověk" o dobrodružství nouzi; stále jej tam něco nového překvapí, zaujme, nadchne, rozvíří usedlou krev; nadýchá se tam čerstvého svobodného povětří, jež se také nedá ničím nahradit, dodá mu pocit pravé prapůvodní zvířeckosti, kdy je vydán na milost a nemilost všem přírodním živlům, s nimiž sounáleží nebo by chtěl sounáležet. Teprve v přírodě mám pocit, že žiji opravdu naplno.

Večer zase vypadla elektřina. Zrovna když jsem se vykloněn z okna díval na burácející živly a vichr, jenž ohýbal mohutné stromy jako by to byla stébla trávy, spatřil jsem náhle na kopci na obzoru obrovský modrý zášleh jako při výboji blesku. Nebyl to však blesk, nýbrž zkrat právě se k zemi řítících spadlých drátů vysokého napětí!


Zvířata a rostliny umírají vznešeně, jak se na bohy patří: v zápase nebo v ústraní, s rozvahou a uvážlivě nebo za řádění živlů.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm