Literatura je veliká a zajímavá věc

1. ledna 2013 v 16:15 | Misantrop

Literatura je veliká a zajímavá věc. Pravá literatura, jak tomu rozumím, nepolemizuje s každým povalečem, jenž se nachomýtne a z nudy chce všechny přesvědčit o své chytrosti.
(Arcybašev, Sanin)


Stojí literatura skutečně mimo schopnosti našich velkých vyšších opic, připustíme-li, že jsou schopny sestavovat slova? Z čeho sestává naše literatura? Z velkých klasických děl! Ale kdež! Jakmile někdo napíše originální knihu, a to se stane jednou dvakrát za století - ostatní literáti ho napodobují, to jest kopírují, takže vyjdou statisíce prací pojednávajících o přesně témž tématu, s trochu odlišnými tituly a s poněkud jinak kombinovanými větami. Opice, které jsou v podstatě imitátoři, musí být nutně schopny něčeho podobného, pod jedinou podmínkou, totiž že mohou používat jazyka.


Píšeme vlastně jen z nouze, z přetlaku, z bolesti. Kdybychom byli dokonalí, dokonalí jako zvířata, neměli bychom tak velkou potřebu vytrubovat své emoce a bolístky do světa. Ano, "velká potřeba": Co je veškerá literatura? Kluk se přejedl třešní, teď ho z toho bolí břicho, a tak má "velkou potřebu" jít se vysrat!


Literatura musí burcovat. Umění je revoluce!


Anglická literatura nezní žádným zcela svěžím a v tomto smyslu divokým tónem. Je to v podstatě krotká a civilizovaná literatura. Její divočinou je zelený hvozd a jejím divochem jakýsi Robin Hood. Je v ní spousta vřelé lásky k Přírodě, ale už ne tolik Přírody samotné. Její letopisy nás informují o tom, kdy v ní vyhynula divoká zvířata, ale už nesdělují, kdy v ní vymřel divoký člověk.
Kde je literatura, která nechává promlouvat Přírodu? Skutečným básníkem by byl ten, kdo by dokázal do svých služeb získat větry a řeky, aby hovořily za něho; kdo by přibil slova k jejich prvotním smyslům.
(Thoreau, Chůze)


Historie o světcích jsou nejdvojznačnější literatura, jaká vůbec jest: na ně používat vědecké metody, není-li jiných listin, zdá se mi předem marné, - jen učená zahálka.


Bez školy starověku vaše literatura zdegeneruje na obvyklé žvásty a povrchní šosáctví.


Pro koho vlastně píšu, když ne pro sebe? Pro koho se to vlastně namáhám, když ne zase jen pro sebe? Dnes už stejně nikdo nečte. Vidím, jak psané a tištěné slovo prochází dnešními mladými naprosto bez odezvy, jako by to byly nějaké neviditelné radonové výpary. Časy se mění. Dnešní mladí nejsou jako jsme byli my, kteří jsme se pyšnili dětskou průkazkou do knihovny a dychtivě jsme hltali čtyři dobrodružné romány za měsíc! Tím svým nezájmem o literaturu mi tak trochu dnešní mládež připomíná naše rodiče, kteří úplně stejně nechápali užitečnost, důležitost a krásu rockové hudby. Připadala jim zbytečná, zatímco my jsme ji chtěli poslouchat pořád, i při učení. Myslím, že dnes je podobně postradatelná pro dnešní mládež i literatura. Ta literatura, jež nám byla útěchou v bezútěšném komunistickém Československu. Tenkrát, když každý čtvrtek vycházely nové knihy, táhly se ulicemi dlouhé fronty nedočkavých čtenářů. A ještě se na každého nedostalo! Takže kvetl podpultový prodej až hanba! Dnes mají mladí zájem spíše o debilní mobilní telefony, počítačové hry a kouření marihuany, než o knihy. Jako by číst byla nezměrná dřina, i kdyby to bylo pár titulků k filmu v původním znění. Text musí být pro ně, pro ty "mobilisty", stručný a nedlouhý jako esemeska, jinak zívají nudou. Naši rodiče byli hlavně televizní diváci detektivek a seriálů z nemocničního prostředí. My jsme si nechávali růst dlouhé vlasy a poslouchali jsme při knížkách rock. Dnes už nikdo nečte. Dříve měl březen status "měsíce Knihy". Už osm let to neplatí. Březen je teď od roku 1997 "měsícem internetu". Ale co: pořád lepší, než aby z něj udělali "měsíc mobilu" nebo "měsíc debilů", to bych se šel snad oběsit! Ale všechno se motá v kruhu. Třeba zase jednou nastane renesance knížek a naše díla odkudsi vykopou archeologové pro potěchu dalších generací.


Problém s romány je ten, že nikdy nevíte, co je objektivní historická skutečnost a co pouhá slaboduchá fabule autora. Lepší je literatura faktu, i když tu nutno také brát s rezervou, zvláště když se píše o něčem, co současnost právě zavrhuje nebo co naopak až příliš vynáší.


V období, kde literatura téměř výlučně přičítala bolest žití nehodám zneuznané lásky nebo žárlivostem cizoložstva, opomenul těchto dětských nemocí a studoval nevyléčitelnější, živější, hlubší rány, jež jsou vyryty sytostí, rozčarováním, opovržením do duší v troskách, jež přítomnost mučí, jež minulost odpuzuje, jež budoucnost děsí a uvádí v zoufalství.


Není vyloučeno, že by se jednoho dne veškerá stranická a spotřební literatura uváděla v rubrice "prostituce ducha".


Jak šťastná by byla literatura, kdyby nebyla věcí módy a kdyby se o ni zajímali jen ti, jimž je určena! Za našich dnů mimořádní duchové musí brát v úvahu lidi, na které by vlastně neměli nikdy ani pomyslit bez újmy na cti.


Stará literatura je vedlejším produktem mozků hryzaných strachem a prohrou, byla nevědomky napsána na podporu těch, kdo skutečně ovládají Zemi a ze svých pekelných trůnů se hlasitě a radostně smějí.
Tyto svazky, plné otřepaných mylných informací a falešných proroctví, jsou podpalem, díky němuž šlehají plameny pekel jasněji.


Zkracuje se a ochuzuje všechno - proč tedy ne literatura? Ostatně, co se divím; vždyť i mně vytýkali kritikastři, že je moje kniha Plivanec na rozloučenou moc dlouhá, že není v lidských silách ji učíst (správně řečeno - v jejich, v lidských silách to opravdu není!); jeden recenzent, jehož jméno jsem již zapomněl, ježto není důležité, stejně jako není důležitá jeho osoba, dokonce žádal mého redaktora Milancoliu Ohniska o doporučení, o radu, o návod, kterou část mého díla si má přečíst! Tak takovéto vši na hlavách umělců si říkají "literární znalci"! Fuj!


Co zbude po lidech, kteří se zaštiťují jakýmisi nepřejícnými "právy" (zpočátku zvanými ještě nepokrytě "monopoly"), podle nichž mohou pouze oni určité dílo vydávat? Jsou to snad ti správní lidé, kteří mohou dostatečně zaručit, že literatura bude stále živá a nezničitelná i do budoucna ve stovkách amatérských opisů?
Kopírování ve skutečnosti nezabíjí literaturu (stejné je to ostatně i s hudbou!), jak na nás dramaticky kvičí její násilníci, przniči, vyklešťovači a vrazi; kopírování už podle významu toho slova naopak zmnožuje literaturu, a tím ji i posilňuje; nic se pak nemůže ztratit, neboť se vždy najde nějaký ten Gellius, jenž trpí nespavostí, díky němuž někde zbude nějaká ta přebytečná kopie, úryvek či výpisek, který se jednou najde, až jej bude jiná doba nejvíc hledat a postrádat. To autorská práva přímo ohrožují životnost literatury! Ne Já, ne Gellius, nikoli my, my nadšení amatéři! Ubohá literaturo, která jednou skončíš jako nepřístupná doména profesionálních ziskuchtivců, vyděračů a hrabivců! Neboť taková ochuzená literatura musí nutně jednou zajít na úbytě. A nešťastný Henry Thoreaue, vzbuď se z mrákot, jimiž tě smrt obestřela, a vrať se znovu na zem, neboť hle: tady v Čechách právě udělali z tvého díla prodejnou děvku dostupnou jen tomu, kdo zaplatí!


Introspektivní forma psaní, respektive autobiografická, je nejlepší, protože nejlepší příběhy píše sám život. Nic, žádné vyseděné, vypocené, složitě sesumírované romány s většinou nerealistickými zápletkami, se nevyrovná čistě osobním zážitkům a autentickým myšlenkám. To je můj pevný názor, jehož se také držím. Ne však každý může psát jen podle svého života. Čí život a osobnost jsou natolik nudné, všední a obyčejné, že by podle nich vznikala jen samá nudná a banální díla, ten si musí složitě, avšak nevěrohodně, to jest špatně, vymýšlet. Taková literatura se nikdy nemůže rovnat dobré introspekci nějakého zajímavého "člověka".


Žádné zaměstnání není tak nevýnosné jako literatura. Ale pokrytectví má ve světě takovou cenu, že s pomocí pokrytectví může i literatura vynášet.
(G. Leopardi, Myšlenky)


Literatura je stav kultury, poezie je stav milosti, před kulturou i po ní.
(Juan Ramón Jiménez)


Když člověk píše literaturu, nesmí podlehnout laciným sklonům. Musí počkat, až se ho zmocní podivná touha otesat kámen a vrhnout ho do zahnívajícího moře.
(Sherwood Anderson)


Související článek:

Knihy jsou díla samoty (citáty)

Příspěvek k Světovému dni knihy a autorských práv
(23. dubna)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm