MOZART v literatuře a filosofii

5. ledna 2013 v 17:16 | Misantrop

"Dnes jsem se tak nudil, že jsem složil operní árii."
Wolfgang Amadeus Mozart
(27. 1. 1756 - 5. 12. 1791)


Kdepak asi vzal Mozart inspiraci ke svým veselým, rozverným nápěvům? Od koho jiného než od ptactva! Mozart vždy doma choval mnoho ptáčků zpěváčků a svého oblíbeného drozda si s sebou všude brával. Když pak ten drozd zemřel přesně ve stejný den jako Mozartův otec Leopold, byl raněn a zarmoucen jistě dvojnásob. Dáte-li si dohromady Mozartovu geniální hudební paměť a to, že byl po celý život obklopen zpěvným ptactvem, pak je vše jasné. Posloucháte-li Mozarta, slyšíte v podstatě variace na jarní zpěvy drozdů, kosů, pěnic, pěnkav, sedmihlásků a podobných mistrů. A naopak: zaposloucháte-li se pozorně do ptačích trylků, připomenou vám ze všech světových skladatelů nejvíc právě Mozarta.

Pomníky se stavějí jiným. Mozarta, největšího hudebního génia všech dob, pohodili jako psa zašitého v pytli do společné jámy pro chudinu, ale kdejaké přebytečné pako, které v podnapilosti narazí na motorce do stromu, má v každé druhé zatáčce okázalý improvizovaný pomníček se svíčičkami a květinovými věnečky.

Lidé jsou už tak neomalení, že berou své uštěkané čokly i na operu! Vážně! Nedělám si legraci! Pustil jsem si jednou v rádiu záznam živého představení Mozartova singspielu Bastien a Bastienka, a po čase jsem to musel znechuceně vypnout, poněvadž po každé odzpívané árii, když se na moment rozhostilo ticho v hudební pauze, rozštěkal se v sále nějaký čokl!


Věřím v Boha, Mozarta a Beethovena a v jejich apoštoly a mučedníky.

Šachty, chodby i doly zpustly: už už hrozilo všecko sesutím - když, jak se povídá, přišel ze Solnohrad chudý horník (V Solnohradu, čili německy v Salzburgu, se narodil W. A. Mozart. - poznámka Misantropova). Jal se přesně zkoumat práci svých předchůdců: pln obdivu sledoval nesčetné mylné chodby; a vytušil, že byly založeny marně. Ale náhle se v něm srdce pohnulo pocitem blaha; škvírou k němu zasvítil drahokam; jediným pohledem obhlédl celé bludiště; vytoužená cesta k zázračnému drahokamu se mu otevřela sama od sebe; veden září světla pronikl až na nejhlubší dno propasti, až docela k němu, k tomu božskému talismanu. V tom okamžení rozlil se po celé zemi letmou nádherou zázračný jas a všechna srdce zachvěla se neskonalým okouzlením: ale solnohradského horníka už nikdo nespatřil.


středa, 5. září 42
Zima je ještě větší než včera (7°C). Teď bych chtěl být v roce 1781, kdy se touhle dobou šplhaly teploty nad 30°C! To musel být rok! Copak asi dělal Mozart?

středa, 19. září 42
Vstávám s dobrou náladou, s chutí na Mozarta. Abych tu náladu podtrhl, pouštím si k oblékání Mozartovu symfonii č. 9 C dur. Pohvizduji si s sebou.

Při svlékání si pouštím opět Mozarta, symfonii č. 10 G dur. Slyším v ní zřetelnou inspiraci ptačím zpěvem.

Velký jasný půlměsíc, blížící se k úplňku, ozařuje les. Zase taková kouzelná noc! Domů se mi ještě nechce. Ta krásná noc láká k procházce za svitu Luny. Nikdo a nic mě neruší. Dokonce není ani přílišné chladno. Dole v ulicích je také pusto a liduprázdno. Takhle by to mělo být pořád. Mozartova Eine kleine Nachtmusik se nyní výborně hodí k mé skvělé náladě, již už dnes nic nepokazí.


K poslechu jsem si vzal Tristanii a vyposlechl jsem ji po ten čas tolikrát, že se mi úplně ohrála, leč nikdy plně neoposlouchala. Je to výborné album, komplexní umělecké dílo, které bych přirovnal třebas k Mozartovu Requiem. Jsou to samozřejmě dva zcela odlišné žánry, ale ta komplexnost tam je u obou těchto geniálních děl. Je tam i stejná taková rozmařilost, kdy se doslova plýtvá naprosto skvělými hudebními motivy, jichž se využívá málo, střídmě, přímo se zahazují! Jiní by z nich udělali cajdák na tři minuty, až by z nich šel hnus, ale Tristania má dalších nápadů nepřeberné množství.

Ke gymnastice si pouštím Mozartovo Requiem d moll, a zvláštní věc: zažívám pojednou vrcholný umělecký zážitek, velmi silný, jako nikdy předtím, ačkoli jsem tuto geniální hudebně-vokální skladbu (nebo vokálně-instrumentální - to je jedno) slyšel již nejméně tisíckrát!

Také jsem si dnes zařídil aktivaci mobilního telefonu. Jako vyzváněcí tón jsem si zvolil z několika možností Mozartovo Divertimento D dur.

Bohyně hudby má růžky. Názorně to vidíme a slyšíme najmě na metalové scéně; ale i takzvaná "vážná" hudba je ďábelská! Církevní taky-hudba prostě neúčinkuje. Různá oratoria nebo varhanní koncerty - to prostě není ono. Cítíme a nenávidíme v tom tu kostelní verbež, ty černoprdelníky. Mozartovy mše, například c moll nebo Requiem d moll, jsou více manifestem volnomyšlenkářství, čistým uměleckým dílem génia bez ideologického zabarvení či zakódovanými symboly svobodného zednářství, než církevními skladbami s křesťanským obsahem. Je v nich příliš mnoho pohanství na to, aby se nám nelíbily.

Stendhal zcela přirozeně řadí Mozarta k Němcům, ačkoli to byl za všech dob i režimů Rakušan, přesněji příslušník rakouského státu. Ale mluvil německy, je tedy přirozené, že je řazen mezi Němce. Dnes by to ovšem byla "politicky nekorektní" opovážlivost, něco jako schvalování Anschlussu.


Podobně jako Mozart měl i Beethoven zálibu v roztodivně šprýmovných slovních hříčkách a jazykových žertech.


Genialita a génius (v humaniorech) se nesnášejí se zralostí a dospělostí, jak jim rozumí banální společnost. Mozart musel zůstat po celý život nedospělý. Jako vnitřní pružina pnulo se v něm nesmrtelné mládí. Genialita a ustaraná, vráskovitá dospělost se vylučují.


Ráno naslouchám jitřním písním ptáků. Kos zní jako Telemann, budníček lesní je Johann Sebastian Bach, drozd a kukačka jsou Mozart a strnádkovo "pa pa pa pá" je Beethovenův motiv z "Osudové".

"Doma" mě čekal dárek od táty: po dlouhé době jedno nové CD. Je to nahrávka Mozartovy Velké mše c moll s Vídeňským pěveckým sborem a Berlínskými filharmoniky za řízení slavného Herberta von Karajan. Okamžitě jsem ten disk vsunul do přehrávače a pustil. Božské tóny noblesního Mozartova chorálního díla zaplavily místnost. Je to ta skladba, při jejíž pouhé četbě not z partitury upustil Formanův filmový Salieri v dojetí nad tou nebeskou krásou notové archy na zem, slze a neovládaje se v náhlém omámení citů. Je to bezesporu nejlepší Mozartova skladba, pokud to není vůbec nejlepší skladba všech dob.

V knižní předloze hraje v Šangri-La stříbrná hudba cembala a klavíru a zaznívají skladby Rameaua, Corelliho, Scarlattiho, Bacha, Chopina či Mozarta; ve filmové verzi zní cukrkandlové muzikálové odrhovačky jako na nějaké pitomé diskotéce pro starší a pokročilé. Už jen tento fakt svědčí o tom, jak je ta filmová verze oproti knižní zfušovaná.


Často jsem myslil na to, že dojem, kterým působí symfonie Haydnovy a Mozartovy, by se o mnoho zvýšil, kdyby se hrály v orchestru nějakého divadla a kdyby se přitom na jevišti střídaly všelijaké nádherné scenérie, tak aby odpovídaly hlavní myšlence různých partií.

Z hlediska filosofického je Mozart ještě podivuhodnější než jako autor skvělých děl. Nikdy náhoda nedovolila spatřit, aby se tak řeklo, duši geniálního člověka v podobě obnaženější. Tělo hrálo nejmenší možnou roli v tomto podivuhodném spojení, které bylo nazýváno Mozartem a jež dnes Italové označují slovy quel mostro d'ingegno (tento výkvět geniality).

Italové si z Němců hodně tropí žerty; připadají jim hloupí, a vypráví se tu o nich stovka žertovných historek. Urážel jsem jejich provinciální patriotismus a dělal jsem si nepřátele, když jsem jim říkal: Co se u vás v XVIII. století zrodilo takového, aby to bylo možno přirovnat k Mozartovi, k Friedrichu Velikému a ke Kateřině?

Mozart dokázal znamenitě využít dechových nástrojů, tak vyhovujících seveřanské melancholii. Kdyby byl Mozart žil ve Francii, nikdy by se byl neproslavil, byl na to příliš prostý.


Když seděl a četl v knihovně nebo hrál Mozarta v hudebním pavilonu, často pocítil, jak se jeho nitra nenadále zmocňuje vzrušení, jako kdyby lámaserie představovala vlastně jakousi dokonalou esenci, vydestilovanou z magie věků a zázračně uchovanou navzdory času a smrti. Pociťoval, jak se nad vším, čím se rozptyluje, vznáší klidné porozumění, jež uším i očím neustále našeptává pocit jistoty.


Dopřávám si také každou noc barokní hudbu. Dá se poslouchat i při spaní, ale spánek přitom neruší. I v polosnu a s očima dokořán můžete při jejím poslechu ještě dlouho po procitnutí ležet a snít, ještě hodiny a hodiny nežít, netrápit se životem. Dokonce i u Mozarta jsou nejlepší skladby ty, v nichž ještě doznívá baroko. Jeho tehdy módní symfonie už mě tolik neberou jako jeho barokizující triové sonáty a fugy. Nechápu, který blbec označil starou hudbu za "vážnou". Vždyť dvě věty ze tří jsou označeny jako allegro, česky zvesela! A prostřední adagia bych mohl poslouchat téměř výhradně. Nejsou však "vážná", nýbrž líbezná; krásně smutná a smutně krásná, jako kontrast k celkové veselosti skladeb. Takový je i život.


úterý, 1. ledna 2008
Konečně je konec všem těm psychotickým nesmyslům, všemu tomu třeštění vymytých mozků - až do Velikonoc. Konečně ustalo to bouchání petard a ohňostrojů. Co na tom kdo vidí? Jistě to stojí nemalé peníze, pak se to s velkým rámusem vystřelí, prskavka pitomá se rozprskne, na chviličku se rozzáří a hned na to zhasne, a to bez jakéhokoliv užitku, a pro mne i bez jakéhokoliv estetického zážitku. Jako život. Myslím obyčejný život obyčejného člověka. Také jeho existence na této zemi je příliš nákladná, také on nadělá za život kraválu, objeví se a zhasne - a na co to všechno? Akorát mě to ruší a rozčiluje. Chvilku jsem se na ta barevná světýlka díval, pustil jsem si k tomu Mozartovu Eine kleine Nachtmusik, ale zanedlouho již mě to přestalo bavit. Říkám: nevím, co na tom kdo vidí a že se někomu vyplatí to kupovat.

Můj zájem o hudbu se nyní soustřeďuje již jen na dva žánry: na nordický black metal a na starou barokní hudbu; už ani od Mozarta nemusím poslouchat úplně všechno. V dnešním ranním rozhlasovém koncertu vážné hudby vysílali jednu jeho skladbu, ale vůbec mě nezaujala. Ten můj nový Corelli je rozhodně lepší.


V čem spočívá podobnost dětství s genialitou snad už ani nemusím říkat: v převaze poznávacích sil nad potřebami vůle a z toho vyplývající převahy pouze poznávací činnosti. Skutečně je každé dítě do jisté míry géniem a každý génius do jisté míry dítětem. Spřízněnost obou se ukazuje v naivitě a vznešené prostotě, což je základní rys pravého génia: Herder a jiní Goethovi vytýkali, že je věčně velkým dítětem: jistě to řekli právem, ale neprávem vytýkali. Také o Mozartovi se říkalo, že zůstal celý život dítětem. Schlichtergrollův nekrolog (z r. 1791) o něm říká: "V umění se brzy stal mužem, ve všem ostatním však zůstal dítětem."


Don Juan Mozartův je už blíže přírodě a méně francouzský, neleží mu tak na srdci mínění jiných; nesnaží se především oslňovat.
Don Juan Molièrův žil bez důvěrníka a říkal nahlas jen to, co mohlo urychlit jeho záměry. Nikdo nikdy u něho neviděl skutečnou něhu a půvabné veselí, pro které odpouštíme donu Juanu Mozartovu.


Takové metalové kapely, jako např. Solefald, Cradle Of Filth, Lacrimosa, Neurosis, Dimmu Borgir a další, jsou nefalšovanými uměleckými díly, pravými aristokratickými hudebními opusy! Z těchto vpravdě metalových oper nemůže mít prožitek jen tak ledajaká pouliční sebranka, tak jako nemohla v minulosti ani dnes plně procítit klasická díla Beethovenova, Wagnerova, ale i Mozartova.

Naslouchám s neskrývanou rozkoší mozartovským sonátám černého kosáka se zářivě žlutým zobákem, prosvítajícím ve vrcholových větvích.

Představte si svět, v němž jednoho krásného dne umlknou všechna auta a letadla a nízko letící stíhačky a stroje a továrny a pouliční ampliony se sváteční produkcí dechovky! Představte si svět, kde se ozývají nejnápadněji jen božské ptačí variace na Mozartův Chléb s máslem! Představte si svět, jejž opěvají jen tito zbožnělí mistři pěvci opeřenci! Jak rád bych jej také opěval! Ale copak se to s Nimi dá?


Nemám tu rádio ani magnetofon, ale zato mi zpívají ptáci, šumí déšť, šelestí listí ve větru - a to je ta nejlíbeznější hudba. Kam se hrabou všechna Mozartova allegra!


Nic neuchvacuje tak mocně mladistvou mysl jako vznešeně mužná chmurnost: Michelangelův Myslitel upřeně zahleděný do vlastní propasti, Beethovenova trpce dovnitř vtažená ústa, tyto tragické masky všelidského utrpení dojímají mohutněji nezralou mysl než Mozartova stříbrná melodie.
(S. Zweig, Zmatení citů)


Přidávám se k mnohým znalcům a příznivcům Mozarta, kteří vyčítají Formanovi, že se v tomto filmu nedržel přesných historických skutečností a velmi hrubě si vymýšlel věci, které se nikdy v Amadeově životě nestaly: Salieri mu nepomáhal při komponování Requiem d moll, nýbrž jeho neprávem téměř zapomenutý a nedoceněný mladý žák F. X. Süssmayr, který celé načrtnuté dílo po mistrově smrti dokončil a který se ve filmu vůbec neobjevil. A dále: Mozart v jedné scéně zesměšňuje Bacha a o Händelovi tvrdí, že ho nemá rád; ve skutečnosti si obou těchto geniálních hudebních velmožů velice vážil a uznával je, a to v době, kdy např. právě Bach nebyl ještě tolik známý a oblíbený jako v pozdějších dobách. Také Mozartova manželka zde byla představena nespravedlivě k historické skutečnosti v příliš přívětivém světle; ve skutečnosti to byla právě ona, kdo se nejvíc podílel na Wolfgangově celkovém vyčerpání, které jej dovedlo až k smrti a její "obětavost" pro manžela a pro rodinu je zde velmi hrubě zfalšována, ne-li dokonce postavena na hlavu. Ve filmu dále úplně chybí Mozartův největší životní úspěch, totiž přivítání a nadšení, s jakým se setkal v Praze. Nelíbily se mi i nedostatky jiného rázu, např. když po značném úsilí o prosazení opery v němčině, nezazní tato ve filmu nakonec ani v němčině, ani v italštině, nýbrž v angličtině! Mnoho lidí si z toho všeho udělalo o Mozartovi zkreslený obrázek, což je největší chybou tohoto jinak zdařilého filmu. Na druhé straně však také přivedl film mnoho lidí k potěšitelnému zájmu o Mozarta a o klasickou hudbu vůbec.

"Naše bohatství umírá s námi, skryté v našich mozcích."

Mozart drhnoucí podlahu
v satirickém seriálu Monty Python's Flying Circus

"Ty jsi na Mozarta. Já ho mám taky rád. Miluju Mozarta! Byl to Rakušák. Ale na tuhle práci je trošku moc lehkej. Já dávám přednost těžším kalibrům."
(Leon, 1994)

Hrabě Kronberg: "Někdo z vás mi saje kapelníka! Pozval jsem ho za velké peníze až ze Salzburku, chtěl toho ještě tolik napsat, a teď si skládá Requiem!"

Užitečný odkaz!
Kompletní nadlidské dílo W. A. Mozarta na kvalitních nahrávkách ve formátu mp3
volně k poslechu i ke stažení na:

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm