Za dveřmi

15. ledna 2013 v 13:15 | Misantrop

Řehoře ani nenapadlo otevřít, zato velebil svou opatrnost, jíž přivykl na cestách, že totiž i doma na noc zamykal všechny dveře.

*

"Také mě mohlo napadnout, že pokaždé, když otevírám dveře svého pokoje, otevírám Pandořinu skříňku. Dopřej mi trochu klidu. Copak nestačí, že jsem celý den vystaven sekýrování v práci?"

*

Z hudby pak absolutně nemám nic. Tu si pustím a vychutnám teprve doma, za zamknutými dveřmi, potmě a v nočním tichu. Hudba a noc jsou fajn, jen kdyby ty lidi nebyli... ty lidi...

Daleko častěji si to nerozumné dobrodružství odpustím docela, představím-li si, že sotva otevřu dveře, hned na mne jukne nějaký odporný lidský ksicht, jejž si tak nepřekousnutelně hnusím.

Nechci své sousedy ani vidět. Je mi z nich zle. Když jdu ven, dlouze vyhlížím oknem a špehýrkou a zkoumám sluchem, jestli je tzv. "čistý vzduch", abych nemusel nikoho z té chamradě potkat. A když už se to stane a není vyhnutí, hledím bez pozdravu, bez pohledu na ně rychle proběhnout chodbou a zabouchnout jim před nosem a za sebou dveře.

Ach, kéž by to bylo tak snadné! Vyrazit s člověkem dveře na onen svět...

Někdy vycházely z našeho bytu takové úděsné démonické zvuky, že se sousedé bezděky křižovali, procházejíce po společné chodbě kolem mých dveří. Pozoroval jsem to špehýrkou, vážně se někteří bojácně znamenali křížem, v ateistickém socialistickém Československu!

Válka ještě nedorazila na náš práh a nikdy ani nedorazí, nemůže zabušit na naše dveře, nemůže je nikdy rozrazit; ale oni jsou už předem předposraní a už předem se vžívají do role oběti, jíž se nikdy nestanou.

*

Na zahrádkách soukromých domků kvetou různobarevné květiny i stromy. Ach, mít tak aspoň vlastní domek s velkou zahradou, nemusel bych nikam! Ve dne v noci bych mohl svobodně vyjít ze dveří a radovat se z růstu.

*

Dnes jsem sám doma. Žádná televize, žádné rádio, žádná přítomnost někoho, kdo by rušil moje myšlenky. Je takový klid, že jsem se přistihl, jak skoro vážně uvažuju o tom, že si jej nahraju na magnet'ák. Velkolepý klid kolem proniká do mé duše. Nic mě nenutí mluvit, reagovat na zbytečné a stále tytéž otázky, nikdo nelomcuje klikou u zamčených dveří mého pokoje. Svoboda! Samotný patřím sám sobě, samotný jsem svobodný! Samotný jsem silný! Jsem silný, a proto můžu být svobodný! Dnes jsem si ještě ani nekousal nehty! Škoda, že dnes čas plyne tak rychle...

Člověk je otrokem i ve svém vlastním příbytku. Když nějaký návštěvník zvoní u jeho dveří, tu vstane a běží otevřít s jakousi vnitřní povinností. Přitom ho ani nenapadne, že má možnost volby, zda otevře nebo zda zůstane při původní činnosti, jestliže se mu nechce nikoho přijmout nebo i jen nechat se vyrušovat. Kdyby nebyl otrokem ve svém vlastním domě, věděl by, že teprve on a jenom on se rozhodne, jako pravý pán svého bytu, komu a kdy bude otevírat.

Láska je největší a nejstrašnější tyranie. Krotitelé jsou jako bachaři, hlídající každý můj pohyb a bojíce se toho dne, kdy zvednu kotvy, jako už tolikrát předtím. Domácí kutil, z obavy, že zmešká můj odchod a nebude moct pronést marnou formuli o tom, že mi tady nic nechybí, nemůže dospat a téměř celý den obchází hlídku kolem mých dveří. Bojí se jít z domu, dokud nepřijde z práce Salomé a nevystřídá ho v téhle bohulibé činnosti. Jako kdyby mi mohli zabránit, abych odešel! Nezavírají v žádné místnosti za sebou dveře, aby mě náhodou nepropásli, až vylezu z mého pokoje a mohli hned kolem mne šmejdit a mluvením na mne pohnout mě taky k mluvení. Při tomhle by se každý normální člověk musel už dávno zbláznit! To, že jsem ještě nevzal sekyru a nepovraždil je tady, nerozmlátil celý byt a nepodpálil ho, za to vděčím Já i oni mé nadlidské duševní pohodě.

*

V noci kolem mého obydlí nikdy žádný pocestný neprošel, ani nezaklepal na dveře, až mi bylo, jako bych byl prvním nebo posledním člověkem, zanechávaje "svět temnotě a mně", a černé nitro noci nebylo nikdy znesvěceno blízkostí lidského stvoření.

*

Bernard odešel vzpurně a hlučně za sebou zavřel dveře, uchvácen myšlenkou, že stojí sám v boji proti existujícímu řádu.

*

Počkejte, až vaši civilizaci ovládnou muslimové - jako že jsou už za dveřmi!

Neopodstatněné úzkostné stavy? Stihomam? No nevím. Však víme, kde to končívá. Nejdřív vám přidělí jméno, příjmení a číslo, pak se na vás přijde poptat cizí pán s aktovkou a nakonec vám uprostřed noci vyrazí dveře po zuby ozbrojené komando!

Zapomněli na jedno: že hned jak za nimi zapadnou "dveře", život se vrátí zase zpátky a bez lidí bude vzkvétat měrou nebývalou, barvami rozzářenými a radostí nezkalenou pomyšlením na toho dřívějšího netvora, který hubil Zemi. Joj, to bude veselo!

*

Když v mých mladých letech zaklepal na dveře svět, byl jsem spokojen; myslel jsem si, jen aby přišel. Ale v pozdějších letech se můj pocit při tomto podnětu změnil v cosi podobného hrůze; pomyslel jsem si: "Tak je to tady."

*

Když se budete lidem co nejvíc vyhýbat, budete v pohodě. Mrtví spisovatelé mi otevírají dveře do jiného světa. Je to můj způsob, jak se vypořádat se situací.

Sedím potichu v hotelovém pokoji. Na dveřích jsou tři zámky. Nikdo neví, že tu jsem, až na recepční, a té je to jedno. Za oknem projíždějí auta. Nikdo nevykřikuje moje jméno. Kolem mých dveří chodí po chodbě lidé, ale nikdo neklepe. Venku za oknem se třpytí a mrká město. Ve chvílích, jako je tato, je život téměř snesitelný. Žádné telefonické hovory, žádná společnost, kterou by člověk musel snášet. Můžu si přemýšlet, o čem chci. Na chvíli se vyhýbám jejich šípům a kamenům.

A pak ti řeknou, že jestli se nezvedneš ze zadku a alespoň se o něco nepokusíš, vlastně jsi nežil. Nežil v pekle, chcete asi říct. Právě teď je někde v nějakém městě světlo v jednom okně. Závěsy jsou zpola zatažené, takže z ulice nevidíte dovnitř. Hraje tam muzika a dveře jsou zamčené. To jsem já.

*

Otevřeš dveře na chodbu - soused. Otevřeš okno do ulice - soused. Přicházíš, odcházíš - zase všude samý soused. Ani to okno nelze otevřít kdykoli se ti zachce! Neboť často, když dole pod okny běží motor auta, nebo když tam někdo kouří cigaretu, stoupají výfukové plyny a cigaretový kouř rovnou do mého pokoje. A nejhorší je kravál, který lidáci nadělají, ať už přímo v domě, nebo na ulici. A co teprv v zlovolné součinnosti s desítkami čoklů okolo! To je vůbec nejhorší. To věčné štěkání, řvaní a ječení! Jako v Haškově kynologickém ústavu! Hůř! Poněvadž tohle není ani trochu zábavné. Bydlet v baráku se nedá. Vyjdeš ven - čokl. Vracíš se domů - další hlídka s čoklem, který tě buď napadne, zařve na tebe, zavrčí, nebo tě aspoň očuchá. Vyhlédneš z okna a první, co se ti naskytne, je zase nějaký hlídkující psohlavec. Strašné. Tohle není život pro mne. Chci být, žít a bydlet sám, co nejdál od lidí. Nenávidím je. Stačí vidět za celý den jednoho, koho nechci, a vidíte - spustím takovouhle záštiplnou tirádu.

*

Terezka kráčela ke dveřím jako proti nepříteli. Má výborná hospodyně se stala velmi nepohostinnou. Cizí člověk je jí podezřelý. Podle jejího výkladu vznikla tahle její vlastnost z dlouhé zkušenosti s lidmi. Neměl jsem čas uvažovat, zda by tatáž zkušenost učiněná nějakým jiným výzkumníkem měla týž výsledek.
(France, Zločin Silvestra Bonnarda)

*

Zřídka se mi stalo, že bych omylem otevřel dveře a nespatřil při tom divadlo, které ve mně probudilo lítost, hnus nebo zděšení nad lidským pokolením.
(France, Nepiš)

*

Básník si napsal na dveře: "Kdo tudy vstupuje, prokazuje mi čest; kdo tak nečiní - potěšení."

*

Člověk jednou vymře na mou nenávist. Bude tlouct na mé dveře, ale Já mu je neotevřu.

*

Sousedi přivolali lékaře a ona ho vyhnala. Když pak přišel kněz, vstala napůl nahá z postele a vyhodila ho ze dveří.
(Maupassant, Královna Hortenzie)

*

Už deset nebo patnáct let nikdy nehovořil s nikým mezi čtyřma očima.
"Jsem jako dub na pustině," říkával. "Sicut quercus in solitudine."
"Celý můj sen je mít zařízený pokoj, své knihy, drobnosti, které by mi patřily a nikdo je nemohl brát do rukou. A já nemám nic svého, nic, dokonce ani žíněnku a polštář, jen kalhoty a kabát! Nemám ani čtyři stěny, kde bych se mohl zavřít, leda když jdu na hodinu do této místnosti. Chápete to? Člověk žije celý život bez práva, bez volného času, aby byl sám, kdekoliv, třeba aby si něco rozmyslel, uvážil, udělal, snil! Ach, příteli, mít klíč, klíč ode dveří, které smíme zamknout, to je štěstí, víte, to je štěstí!"
(Maupassant, Co s latinou)

*

Vlezu na záchod - za minutu už se za dveřmi ptá uklízečka, zda tam někdo je; vlezu na šatnu - zas je tam uklízečka a hulí tak děsným způsobem, že se až zakuckávám.

Hrozné. Jako v kriminále. Ono je to sice jako v kriminále v každém zaměstnání, ale tohle je kriminál se zvýšenou ostrahou. "Člověk" už ani nemůže vystoupat o pár schodů výš do vyššího patra, vstoupit nezamčenými dveřmi do prázdné místnosti a chvilku o samotě tam pobýt. Hrozná fabrika. Nejradši by nám nasadili obojky a určili nám jím povolený výběh. Jsem mrtvý muž. Tohle není život.

Doma mají haha to čiči (japonsky máma a táta) mejdan na oslavu tátových narozenin. Je mu právě 75 let. Za dveřmi je bot jako před orientálním chrámem. Zalézám honem do pokoje a zamykám se, aby mě nepřišli otravovat. Nemám rád tyhle sešlosti a cizí lidi navrch v bytě. I když to jsou příbuzní, mně příbuzní nejsou v ničem. A i kdyby nakrásně byli; chci být sám.

V noci jsem koukal na zajímavý televizní dokument Živý obraz lepšího světa o panu Josefu Mertlíkovi, samotářskému starci z Orlických hor. Žije sám na samotě u lesa, sám jen s kočkami a s ovečkami. Má originální nápady: do svého polorozpadlého domu chodí a vychází oknem, prý proto, aby mu tam dveřmi nelezli lidé. S lidmi má špatnou zkušenost, kterou prodělal už jen tím, že byl kdysi zavřený v jednom z komunistických koncentráků.

*

Dosud stále hledám bezplatnou jídelnu,
jejíž okýnko by nebylo okýnkem,
ve dveřích žalářní cely, okýnkem, kterým je,
žalářovaný pozorován.
(Holan, Noc s Hamletem)

*

Obecný strach z toho, co asi čtenář dělá mezi stránkami knihy, je podobný věčnému strachu, který pociťují muži z toho, co asi ženy dělají na tajných místech svého těla a co asi čarodějnice a alchymisté dělají v temnotě za zavřenými dveřmi.
(Manguel, Dějiny čtení)

*

Přijde-li za mnou člověk, odcházím, neboť se dusím. S lidmi se ocitáte v jiném světě, v jiném živlu. Tolik se od nich liším! Jim se dýchá dobře, Já se topím. Nezvedám telefony, neotvírám dveře na zazvonění. Stejně to může být jenom nějaký otrava, který bude něco chtít. Bude mě chtít podvést, okrást, bude mě otravovat s něčím, co mě nezajímá, bude mi nebezpečný, naruší můj klid a pohodu...

*

Náš život ve velkých městech, který ohlušuje nebo zabíjí pasivní meditativní život, otupil citlivost našich duší. Naše duše, které kdysi nahé vnímaly nebeské vanutí, jsou teď skryty pod tlustou vrstvou oblečení a naučily se postavit si vlastní dům, zapálit si v něm v krbu oheň a pozavírat okna i dveře.
(Yeats, Magie)

*

Nejposvátnější věc je, že každý může zavřít vlastní dveře.
(Will Crooks)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm