Jdou na mne vzpomínky...

13. února 2013 v 12:54 | Misantrop

Kdyby mohl můj mozek zvracet stejně jako zvrací žaludek, dostane-li se do něj něco nestravitelného, vydávil bych nejraději z mého mozku i tuto nechutnou vzpomínku.

Také přebujelá paměť je příznakem choroby, jejíž jméno je "lidskost". Já sám kolikrát klnu a zlořečím své zázračné paměti, která uchovává vzpomínky na slova, věci a události staré málem jako má vědomá mysl, jako by se byly staly včera. Pamatuji si všechno, nic se léty nevytrácí. Najmě nemohu zapomenout na všechny křivdy a traumata a ponížení, jimiž jsem za život prošel. Spíš zapomenu to dobré než to špatné, a jedno pro druhé. Ach, ta moje chorobná paměť! Jak rád bych ji vymazal! Kdyby nebyla zároveň mou nejvěrnější přítelkou, současně Indrovým hromoklínem, žezlem kouzelné moci, nástrojem pomsty a také jedinou účinnou zbraní proti celému lidstvu, mému osudovému arcinepříteli, věru že bych si již našel cestičku do tupé prázdnoty zapomnění! Ale nezbloudil jsem nikdy. Pokud by Oni, lidstvo, byli hadím uštknutím, má paměť by pak byla sérem, vyrobeným ze slin jejich jedových žláz. Ale Já jsem víc plivající kobra než člověk.

*

Na doby předškolního dětství nemám žádné příšerné vzpomínky, ale škola byla pro mne postupem času utrpením. Utrpení při ranním vstávání, utrpení ve školní třídě, utrpení doma po vyučování. Nepřetržité utrpení v učilišti, na vojně, v zaměstnání. Ne, tolik let nesnesitelných utrpení, kdy jsem procital do tmy ještě neprobuzeného dne s pocitem odsouzence na smrt! To už nechci nikdy prožívat!

*

Kam až paměť sahá, tam všude nacházím vzpomínky připomínající mi, že věci, které zároveň jsou i nejsou, mě vždycky přiváděly do zvláštního stavu vytržení. Pamatuji si, že jsem jako dítě neustále toužil po objevech předmětů, jejichž existence začala dávno před mým narozením a které svou nesmyslností velice dráždily mou fantazii.

Když jsme měli sjezd maturantů já nevím po kolika letech, rozplynula se mi dokonce i idylická vzpomínka na gymnázium. Byl jsem tak zaražen nečekaným zjištěním, že s nimi nemám nic společného, že jsem se ze samého úžasu ani nestačil opít.

*

Pro mnohé anarcho-primitivisty se stal hrdinou. Když se ho zeptali, jestli se neobává, že ve vězení přijde o rozum, odpověděl:
"Ne. Jestli se něčeho v tomto smyslu obávám, tak pouze toho, že si zvyknu na zdejší prostředí, zpohodlním a přestanu jakkoli vzdorovat. A bojím se, že bych mohl léty zapomenout, začít ztrácet vzpomínky na hory a lesy, a úplně nejvíc ze všeho se obávám, že bych mohl ztratit celkový cit pro divokou přírodu a kontakt s ní. Ale nevěřím, že vězení zlomí mého ducha."

*

Ta, kterou jsem v mládí miloval a o které dnes klidně a přesně mohu psát tyto vzpomínky, byla jedinou dcerou jediné sestry mé dávno zesnulé matky. Eleonora - tak se má sestřenka jmenovala. Stále jsme žili spolu pod tropickým sluncem v Údolí duhových trav. Do té doliny nikdo sám nezabloudil, neboť ležela daleko a vysoko mezi hřebeny mohutných svahů, jež čněly kolem ní a stínily její nejlíbeznější koutky. Nablízku nebylo jediné vyšlapané cesty; a kdo by se chtěl dostat k našemu šťastnému domovu, byl by se musel prodírat listovím tisíců lesních velikánů a drtit nádheru miliónů vonných květů. A tak jsme si žili docela sami, nestarajíce se o svět, který byl mimo naše údolíčko - já, sestřenka a její matka.

Octl jsem se v cizím městě a všechno, co se dálo kolem mne, mohlo snadno zahladit vzpomínky na sladké sny, které jsem snil tak dlouho v Údolí duhových trav. Pompa a okázalost vznešeného dvora, ohlušivý třesk zbraní, oslnivá krása žen - to všechno ohromovalo a mámilo mou mysl. A přesto má duše zůstávala věrna přísaze a v tichých nočních hodinách dosud přicházela znamení, že Eleonora je u mne. Pak náhle všechno ustalo - a obestřely mě mrákoty.

*

Kdyby mi někdo řekl: "Zbývá ti dvacet let života, co chceš dělat se čtyřiadvaceti hodinami každého dne, který budeš žít?", odpověděl bych mu: "Dejte mi dvě hodiny aktivního života a dvaadvacet hodin snu, s podmínkou, že si ho budu pamatovat," neboť sen trvá jen vzpomínkou, která ho násobí.

Nepociťuji žádnou zvědavost poznat země, které neznám a které nikdy nepoznám. Naproti tomu se rád vracím na místa, kde jsem žil a k nimž mě poutají vzpomínky.

Pomalu odcházím do ústraní. Spočítal jsem si, že vloni během šesti dnů, to jest za 144 hodin, jsem strávil pouhé tři hodiny v rozhovoru s přáteli. Zbylý čas jsem prožil o samotě, ve snění, při sklence vody nebo kávy či aperitivu dvakrát denně, při nečekaných vzpomínkách a představách, které mě navštěvují jedna za druhou, a najednou je tu večer.

*

Před patnácti lety, když jsem tady tehdy začínal poustevničit, tady, kde jsem prodělal své prvotní iniciační zkoušky a prožil mnoho krásných dní a dobrodružství, bývala to téměř liduprázdná divočina, kde jsem si troufl potulovat se nahý - představte si to! Ale nyní? Mám na tento les nezapomenutelné vzpomínky, ale jak říkám: jeho funkce tiché a nedobytné pevnosti před nenáviděnými lidáky už přestává sloužit mým potřebám.

Ještě k tomu jsem se dnes dozvěděl, že rodiče prodají zahrádku, takže další kus mého života zmizí. Sice jsem v poslední době na tu zahrádku, jíž jsem říkal důvěrně "poustevna", nechodil, kvůli nesnesitelnému řvaní sousedů, psů, travních sekaček a projíždějících automobilů, ale mám na ni pěkné vzpomínky z dřívějška, kdy tam ještě zdaleka nebylo tak rušno jako teď. Proč se musí všechny domy, všechny zahrady budovat pohromadě na jednom místě? Nicméně jako místo klidu, ticha, relaxace a rekreace už ta zahrádka dávno nevyhovuje mým specifickým požadavkům, natož jako poustevna! Ale smutno mi po ní stejně bude.

Patnáct svých nejlepších, nejšťastnějších let jsem tu prožil volně, spokojeně a nerušeně jako divoké zvíře na pustém ostrově. Nyní je konec s touto idylkou. Definitivní konec. Tuším to už dlouho, ale bráním se to vzít plně na vědomí - tak jsem si to zde za ta léta zamiloval. Vzpomínky, ach jen ty vzpomínky, ty zůstanou. Lepší by však bylo, kdybych zapomněl, protože jestli nenajdu nový čistý ráj, ty vzpomínky mě budou jen drásat a soužit.

Nová trasa se mi líbí. Žádný čokl v cestě, žádný krám, kde je zvýšená koncentrace lidáků. Chodíval jsem tudy ze školy. Vypadá to tu pořád stejně, až na malé stavební změny uvnitř školního areálu a ulice je pouze trapně politicky přejmenovaná z Československé lidové armády na E. Beneše - jako kdyby v tom byl nějaký zásadní rozdíl. Vybavují se mi stále živé vzpomínky na tu dobu. Školu jsem nenáviděl, ale po škole to bylo fajn, dokud se dospělí a rodiče nevrátili z práce. Zdá se to neuvěřitelné, ale bylo to prostě lepší. Až na pár důchodců nikde nikdo. Málo aut; chovat čokla ve městě byl buržoazní přepych, který ještě téměř nikdo nepěstoval; málo lidí; a nové sídliště, jemuž se touto staronovou trasou vyhýbám, také ještě nestálo s tou vší kdoví odkud přivandrovalou sebrankou, která v něm bydlí. Tehdy se meze dětským hrám nekladly; mohlo se jít kamkoliv, kdykoliv; za domem a za ještě tichými zahrádkami začínala liduprázdná divočina, která lákala ke klukovským dobrodružstvím, byli jsme stále venku a na kdejakém plácku se hrál fotbal. Dnes jsou všude jen garáže a parkoviště. Zbylá hříště zejí prázdnotou, nebo se tam nanejvýš prohánějí a serou čokli, pokud ovšem neserou rovnou pod sebe na chodník. Děti úplně jako by vymizely.

Široká, prázdná třída téměř bez aut a se stromy, za okny domů květiny a krmítka pro ptáky. Staré dobré sídliště z dob protektorátu. Jako by se tu ten tehdejší pořádek jaksi podivuhodně udržel až do dnešních časů. Jdou na mne zase vzpomínky. Jako bych se vrátil o třicet let zpátky.

Nevím proč právě teď jsem se rozpomenul na dvě dávno zapomenuté životní epizody, zasunuté kdesi v depozitáři mého mozku a nyní se zázračně objevivší. Vybavily se mi dvě různé vzpomínky na tu moji věčnou "hru na schovávanou" s lidstvem. Jedna už z dětství a druhá z vojny. Tu epizodu z dob mého vojančení si pamatuji ještě docela dobře: tenkrát jsem jel domů na dovolenku a protože jsem nechtěl, aby mě v rodném městě vidělo víc lidí, než by mi bylo příjemné, schválně jsem si nechal ujet několik vlaků, jenom proto, abych přijel až v noci. Ještě se dobře pamatuji, jak jsem uprostřed noci nemohl vzbudit rozespalého, rozmrzelého a nadávajícího esenbáka na služebně, který mi měl potvrdit příjezd do vojenské knížky. Znal mě, jaký jsem rebel, a myslel si, že mu to dělám naschvál. A Já se přitom plížil pustou nocí kvůli sobě, abych nepotkal moc lidí, a ne proto, abych naštval nějakého esenbáka, který chrápe ve službě. Doma jsem potom sundal vojenskou uniformu, oblékl se do punkového ohozu a druhý den jsem jel za kamarády do Hradce. To byly doby! Už je to neuvěřitelných dvaadvacet let a Já si to pořád pamatuji, jako by to bylo včera. To je paměť! Však ji také procvičuji - už jen tím, že si občas píšu deníkové memoáry.

Co se to ze mne stalo? Dřív jsem byl dobrý, suverénní, vystačil jsem si s málem, nedělal jsem kompromisy, nebál jsem se změn, byl jsem mobilnější, každou chvíli jinde, jen s malým baťůžkem na zádech. Teď jsem nostalgickými vzpomínkami, změkčile jako baba, připoután k lesu, který býval kdysi rájem bez lidí a který je jimi nyní zamořený a tedy mrtvý a tudíž k nepotřebě. Nenávidím se za to! Chce to radikální změnu, abych byl zase dobrý jako dřív. Chce to žít jinak, nebo mě to zabije.

Musím už konečně zahodit vzpomínky, krásné vzpomínky, jistě, jež jsou sice nezapomenutelné, leč nelze již z nich dál takto bídně žít. Takto ne. Doba se změnila - k horšímu. Je potřeba to vzít konečně na vědomí a zařídit se podle toho. Je třeba být radikální a odříznout se od toho všeho krásného, co bývalo, leč co už není a co ani nebude. Je třeba hledat a najít nový ráj, nové klidné místo bez lidí, kde budu opět šťasten každý den, jako kdysi, a ne jen občas o dopolednách pracovních dnů, jako teď. Musím být radikální. Už toho mám dost.

*

Uvědomil jsem si, že jsem po celou dobu hledal jedno báječné místo, jež mi utkvělo v hlavě jako dávná vzpomínka a nakonec jsem zjistil, že tábořím blízko něho. Tehdy - už se stmívalo - jsem tady potkal myslivce, který se mě optal na něco v tom smyslu jako co tam pohledávám nebo tak něco. Tenkrát mi normálně tykal, jako každý; dnes mám šedivé vlasy, bezzubá ústa a vykají mi i lidé starší než jsem Já. A přitom je to historie ani ne dvacetiletá. Tehdy jsem sem chodíval na borůvky a na jednu stráň na jahody. Čím víc to tu procházím, tím víc se mi vracejí vzpomínky na tu dobu, tím víc ta místa poznávám. Je to však deprimující. Chtěl bych, aby se vrátila ta doba, devadesátá léta minulého století - ta byla nejlepší; nejšťastnější období mého života.

Jdou na mne vzpomínky při této dávno nečtené četbě. Celého Nietzscheho jsem už dlouho nečetl. Myslím, že si ho při nejbližší příležitosti zopakuji. A chápu nyní také proč jsem tomuto dílu zpočátku příliš nerozuměl. Příčinou je zajisté to, že Ecce Homo je poslední Nietzscheovou knihou, knihou shrnující. Ke správnému pochopení musí mít "člověk" načteny a pochopeny všechny jeho předešlé knihy. Proto jsem tuto knihu dost dobře nechápal, protože jsem ji četl jako první, zatímco jsem ji měl číst až jako poslední. A přivyknout Nietzschovu stylu také chvilku trvá. Ale i tak na mne udělala velký dojem; nezapomenutelný dojem, neboť ještě teď, po letech, si ty pocity dobře vybavuji.

*

Při usilovném rozpomínání se na věci dávno zapomenuté přicházíme často až na samý okraj vzpomínky, abychom si nakonec přece jen nevzpomněli.

*

Tu jsou mé dvě nejstarší vzpomínky na Beethovenovu hudbu, na první setkání s ním:
Pastorální symfonie v katedrále za jasného srpnového odpoledne. Ptačí pípání zvenčí se mísilo s ptačími zvuky v orchestru. Předtím jsem neznal z této hudby nic. A po chvilce jsem si už ani nemyslil, že je to hudba. Zdálo se mi, že vstoupilo plné, celičké léto. Zmalátněl jsem ve znělém snu přírody, zalité sluncem...
Podruhé v Paříži: hráli Symfonii A dur, neznal jsem ji... Ticho... A hned při prvních tónech jsem se octl v lese...

*

Včera vysílala televize film o Bora Bora. To je země! Slunce, teplo, koupání, přívětiví lidé, přívětivá příroda. Tady je -6°C, sníh, zatažená obloha, zamračení lidé a nevlídná příroda. Připomněl jsem si tím filmem pěkně moje cesty po Tahiti, což je tam odtud blízko a vypadá to tam podobně. Jedl jsem k tomu čerstvý ananas, což mé krásné vzpomínky jen podtrhlo. Hned bych se tam vrátil, kdyby to šlo. Nechápu, že jsem tam nezůstal. Ale třeba jednou... Ještě musím mít někde schovaný malý provizorní slovníček tahitských výrazů, jejž jsem si tenkrát zhotovil. Musím ho najít. Je vůbec možné, že už je to deset let, co jsem tam byl naposled? Rázem jako by to bylo včera; všechno se mi připomnělo a mne opět zachvátil zdrcující smutek a stesk.

Čím déle pokračuji v četbě toho Schopenhauera, tím víc jdou na mne vzpomínky. Rozpomínám se na tu knihu jako na svůj minulý život ve zvířecím těle. A nezapomínám si hned některé vybrané pasáže podtrhávat tužkou. Jde to lehce; však už jsem to jednou dělal! Teď můžu, když je ta knížka konečně zase moje!

Jdou na mnevzpomínky. Před šestnácti lety to tu bylo jiné; změnilo se prostředí, les vypadá jinak a lidí tu bývalo méně. Před šestnácti lety měli lidáci hlavy plné kupónové privatizace a horská kola nebyla ještě tolik rozšířena jako teď. Tehdy ostatně nebyla vybudována vůbec žádná síť cyklistických tras, neboť pokud vůbec, chodilo se do přírody pěšky. Bylo to lepší.

Autor Alberto Manguel popisuje, jak se, coby čtyřletý, sám naučil číst. Podobné vzpomínky a podobnou zkušenost mám i Já, když píše:
"To vše jsem udělal já. Nikdo mi to kouzlo neprozradil. Já a ony tvary (to jest písmena) jsme byli spolu sami a odkrývali jsme se sobě navzájem v tichém, uctivém dialogu. Od té doby, co jsem uměl proměnit holé čáry v živoucí skutečnost, jsem byl všemocný. Uměl jsem číst. Bylo to jako získat nějaký naprosto nový smysl."

*

Je čas opustit ty slavné vzpomínky, nechávající za sebou jen bledou mléčnou dráhu věčné lítosti.
*

Vůle má nezdolná věru podobá se skále, jež po věky tu třmí a třmít bude, až z lidstva zbude již jen škaredá vzpomínka.

*

Naučíte se vyhazovat věci, myšlenky, vzpomínky, přátele, naučíte se ztrácet. Čím lepší v tom jste, tím snadněji se životem protlučete.

Vyhoďte vzpomínky
Vytrhněte je jako zkažené zuby
Nepoutejte se
Co bylo, bylo
Není lehké se tomu postavit

*

Stále vracely se mu vzpomínky na jednotlivé potupné události a okamžiky. Pak se ospravedlňoval ve svých očích, dokazuje si, že při všem jednal důstojně; povznášel sebe sama.
*
Související článek:
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm