Království za pořádnou satiru!

21. února 2013 v 13:01 | Misantrop

A v tomto zbrusu novém světě pak člověk čte nějakou parodii na pokrok a je tak slepý a blbý, že si vzdor okolnímu světu a ve srovnání s ním, ještě dokáže myslet, že jeho realita je jiná a lepší. Tím je v podstatě každá satira učiněna naprosto bezzubou a její positivní účinek zcela odbourán.
Království za pořádnou satirickou komedii! Neboť taková satira, jíž by nebylo nic svaté, aby misantrop pohledal. Zlá, nactiutrhačná, rouhavá a urážlivá satira, která by nebyla pouhou navyklou převlečenou dobročinností a namaškařenou homofilií a která by byla i s to rozpoutat vášně nízkého davu a třebas i střet civilizací, taková satira se dnes poněkud nepěstuje. V čím nevážnějším a smrtelnějším postavení se lidé nalézají, tím smrtelně vážněji se berou. O bohu, který padá z nebeských výšin zpátky na zem, se beztrestně nežertuje. O tom vědí své jak dánští karikaturisté, tak popírači holocaustu. Tady někde přestává být člověk bohem. Tady přestává sranda. Tak zní obecné přesvědčení této bezcenné lidské pijavice, jež by ráda viděla samo nebe s peklem bojovat o její "duši" jako o nejvzácnější diadém. Není nic směšnějšího nad tuto prastarou biblickou povídačku, líčící hospodskou rvačku nejvyšších mocností o kus obnošeného hadru, jemuž se říká vznešeně "lidská duše"!
Ano, existuje sice mnoho děl, jež jsem si oblíbil pro jejich víceméně skrytou misantropii, ale ta všudepřítomná Rakovina je cítit všude a všechno vposledku zkazí. Skrytý misantropismus je k nalezení i v obyčejných, byť výborných, českých satirických komediích a moralitkách typu Vrať se do hrobu! (tu oceňuji nejvíc), Dědečku, já už budu hodný! (kde lze dokonce vyposlechnout úryvky z Molièrova Misanthropa!), Zítra to roztočíme, drahoušku!, Co je doma, to se počítá!, Příště budeme chytřejší, staroušku!, Konec vodníků v Čechách aneb Jak utopit dr. Mráčka, Což takhle dát si špenát?, Zítra vstanu a opařím se čajem, Zabil jsem Einsteina, pánové! atd. atd. - takové duchaplné hříčky kultury už se dnes nedělají! - anebo např. ve večerníčkovských Krkonošských pohádkách. Celé to vykutálené Trautenberkovo "panství" hamižného pána z Nemanic, včetně jeho čeládky, je trefnou kritikou celého lidského rodu. Trautenberk - karikatura nejzkaženějšího lidství - chce přelstít vládce hor Krakonoše (jenž zde vystupuje jako jasný symbol a ztělesnění Přírody), ale nikdy se mu to nepodaří, ať dělá co dělá, vždycky na sebe přivolá za svou zpupnost a chamtivost jen hněv a spravedlivý trest. Stejné jako v "kauze člověk": i on se stále znovu a znovu pokouší přelstít přírodu, nedá si pokoje, neschopen se změnit, neschopen konat jinak, otrokem své zparchantělé přirozenosti a sebeklamu. A Trautenberkova čeládka, příliš povolná a poslušná a bojácná, než aby se vzepřela nestoudným pánovým nápadům, schytá většinou hromy-blesky na svou blbou hlavu po zásluze také. Veliká oblíbenost těchto pohádek svědčí o jistém druhu špatného svědomí lidí (ale spíš o jistém druhu zatvrzelého sebeklamu, jenž říká: "Tohle nejsme my, takoví my nejsme, takhle se my nechováme - a když někdy přece, tak jen nechtěně a omylem."). Ale to je málo. Jak říkám: ze všeho vyčuhuje stále to smířlivé a zhoubné přesvědčení o nutnosti nápravy a zachování Rakoviny na této Zemi; dětinská víra v možné dobro člověka - rakoviny Země. A tato zhoubná "myšlenka" je v přímém rozporu s mým vznešeným misantropismem a s mou ideou světa, navždy osvobozeného od lidí. Člověk, tato zhoubná choroba na kůži Země, dobrý nikdy nebyl, není a dobrý nikdy nebude. Toho je potřeba jednou provždy zlikvidovat jako nebezpečný nádor, jímž taky je!

*

Takový člověk si zvolí téma, posvítí si na ně svým světélkem, pokud jaké má, a pak určitým módním jakžtakž stylem napíše své všední poznámky, to, co by postřehl každý septimán, jenže by to nedokázal tak okázale napsat. Pro tento způsob psaní, jejž mají v oblibě průměrné a podprůměrné hlavy, kterými se to jen hemží ve všech zemích, kde se běžně píší časopisecké satiry, jsem nedovedl najít lepší výraz než kandidátská próza. Takový člověk rozvádí nanejvýš to, co si rozumní lidé pomysleli už při pouhém slově.

Hudba byla v prvních dobách rámus, satira paskvil, a tam, kde se dneska říká Dovolte laskavě, dostal člověk za starých časů přes hubu.

*

Každý z nás píše víceméně nahodile to, co považuje za pravdu, a přitom všichni vyvracíme tvrzení svého souseda. Naše knihy mi připadají jako losy do loterie, větší cenu skutečně nemají. Budoucnost na některé zapomene, jiné bude znovu vydávat a určí, které losy vyhrály. Do té doby nikdo z nás, ať psal o tom, co považoval za pravdivé a jak nejlépe dovedl, nemá mnoho důvodů, aby se vysmíval svému sousedovi, ledaže by jeho satira byla zábavná.

*

Kruté povídky jsou výborné. Velice dobře se ta knížka čte. Je tam všechno: láska i smrt, tragika i komika, štiplavá satira, zasněnost, zjemnělé estétství, poetika i mystika - a především velké umění a duchaplnost pravého francouzského espritu. To všechno se navzájem nenásilně doplňuje a tvoří jeden velkolepý celek. Často jako bych četl své knihy, své obraty, své myšlenky. Výborné. Jde mi to z duše. Hladí to duši.
Povídka Přístroj na chemický rozbor posledního vzdechu je opět satirickým úšklebkem nad stoletím Pokroku:
"Další úspěch! - Naše vítězství nad Přírodou jdou do nekonečna! Hosanna! Máme sotva kdy, abychom se nad tím zamyslili! Jaký triumf!... Nad čím bychom se měli vlastně zamyslit? - Proč a nač? - Nuže, vyhrňme si rukávy a do toho, do toho, nepřešlapujme na místě!"

*

- Po čem my voláme? Po satiře. Ano, po pozitivní, konstruktivní satiře.
- Já nevím, já bych se nerad pouštěl do rozboru toho termínu "pozitivní, konstruktivní satira"; kdo ví, jestli už v tom spojení těch slov není něco neřešitelného.

*

Satira je zrozena z pudu protestovat, je to protest přeměněný v umění.
(Alexander Pope)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm