Co se stalo s lidským tělem?

24. března 2013 v 13:51 | Misantrop

Co se stalo s lidským tělem? Proč už není tak ladné? Proč? Všechna zvířata jsou tak ladná! Tak proč lidské tělo není? Co se s ním přihodilo? Něco jsi s ním udělal: naboural jsi ho a přirozená spontánnost jeho plynutí zmizela. Stalo se strnulým. V každičké části tvého těla je jed. V každém svalu tvého těla je potlačený hněv, potlačená sexualita, potlačená chtivost - a všechno - potlačená žárlivost, nenávist. Všechno potlačené je tam. Tvé tělo je doopravdy nemocné.


Nedovedu si představit, že by se mé tělo stalo pohřebištěm jiných tvorů.


Sám víš, že já chválím dobrotu, velkodušnost, čistotu mravů a vzdělání víc než krásu, neboť tyto vlastnosti jsou cennější než tělesné přednosti. Opačné počínání by bylo stejně nesmyslné a směšné, jako kdyby někdo obdivoval oděv víc než tělo. O dokonalé kráse je však možno podle mého názoru mluvit teprve tenkrát, když se spojí vjedno dokonalost duše s půvabem těla.


Kdysi duše s pohrdáním shlížela na tělo: a ukrutnost byla rozkoší této duše!


Kéž by mě přestalo bolet tělo. Nevím, proč mi to moje tělo dělá. Myslím, že mám sklony to přehánět. K čertu s tím, probiju se tím jako vždycky.


Jaká hanebnost, krmit živé tělo jinými živými těly, cpát svá chamtivá těla jinými těly, živit jedno stvoření smrtí jiného stvoření!


Každá ví dobře, že našinec stále jen lže o vznešených citech - ale potřebuje pouze tělo, a proto odpustí všechny špatnosti, ale ohyzdný, nevkusný šat, nehezkou barvu neodpustí.


"Opice!
Dovolte člověkovi, aby k vám promluvil!
Vím, že moje vzezření je groteskní, že mé tělo je odpuzující, že smrdím, že mám odporně zabarvenou kůži. Vím, že pohled na toto směšné tělo je pro vás urážkou."


Tělo je věčné. Já zemřu, moje tělo rozpadne se v atomy, atomy se složí opět v jakýsi jiný útvar, ale samy se nezmění a ani jediný nezmizí. Kolik bylo na světě atomů, když bylo moje tělo živo, tolik jich bude i pak, až já zemřu. Lze i připustit, že kombinace se bude jednou opakovat a že vznikne jednou tentýž útvar. Ale to jsou všechno malichernosti. ...Duch zemře.
(Arcybašev: Podpraporčík Gololobov)


I tvoje tělo se jednou rozpadne,
v stých podobách však znovu ožiješ.


Existuje v přírodě určitý druh hrdosti. Je to hrdost na vlastní tělo, již v sobě nosí všechna zvířata.


Ó Die, pročs dal lidem jasná znamení,
by rozeznali jimi zlato nepravé,
proč nemá lidské tělo také zřejmý znak,
jímž bychom mohli poznat zlého člověka ?


Lidem nenechat nic, žádný podíl z mých činů, nenechat je participovat na mém životě ani na mé smrti; neponechat jim ani mé statky, ani mé tělo a trouchnivějící kosti, nic, zhola nic!


Jeho dokonalost mu umožní, aby mu sloužily dobře k svobodnému životu tělo i duch. Ke svobodě (k samotě) tě může přivést jedině pružný duch a tělo.


Je zbytečné léčit oko bez hlavy, hlavu bez těla a tělo bez duše.


Již pohled na ženské tělo poučuje, že žena není určena ani k velikým duševním ani tělesným pracem.


Nemůžeme nazvat zcela mrtvým tělo, pokud trvá rozklad, pokud se síly, které se marně snaží působit podle svého dřívějšího určení, vyčerpávají ničením částí, které jindy oživovaly.


Křesťanství jim nechává "tělo" a chce jen "duši".


Já, slečno, odpusťte, však naneštěstí cítím,
že kromě duše mám i tělo s jeho bytím.
Je tuze skutečné, abych je přehlížel,
a rozloučit se s ním já nedovedu, žel!
Tu filosofii mi nebe odepřelo.
Má duše stále má za společníka tělo.
(Molière: Učené ženy)


Rozum je také potřeba rozvíjet, jistě. Ale Já bych hlavně rozvíjel a trénoval schopnost žít a přežít jen v rámci takzvané "holé existence", jako zvíře, jež má přece také svůj rozum, a přesto se dokáže vyrovnat se všemi životními nástrahami, aniž by tím zároveň oslabovalo své tělo i svého ducha a činilo generaci od generace svůj rod změkčilejším, choulostivějším a tím tudíž také zkaženějším a zvrácenějším.


Jako se naše tělo zahaluje v šatech, tak náš duch ve lži; a teprve přes tento obal se občas může ukázat naše pravé smýšlení, jako přes šaty tvar těla.


"Máš tady hroznej smrad."
"Co jsi čekala? Lidské tělo pobývající v uzavřeném prostředí vydává jisté pachy, na něž v tomto věku deodorantů a jiných zvráceností máme sklon zapomínat."


Jedna jediná duše byla na jeho tělo málo, býval by uživil dvě.


Duše, v níž se usídlila filosofie, svou zdravostí i tělo ozdraví; propůjčí mu ušlechtilou velebnost.


Život přechází smrtí vlastně jen do nové formy a tak se děje věčně. Čuang-c' na jednom místě uvažuje o tom, jak z mrtvého těla povstanou časem třeba nohy hmyzu nebo jiné tělesné orgány živočichů, na jiném místě rozvíjí představu o proměně v nějaký další živý subjekt, ať už motýla nebo koně, zřídkakdy uvažuje o přímém dalším proměnění v člověka. Tělo i psychika podléhají v každém případě po smrti desintegraci. Nejsou však anihilovány, v průběhu přírodního dění (Čuang-c' často hovoří tak, jako by měl na mysli přímo přírodní evoluci) se nic nevytratí, nic nezanikne, vše se jenom přetransformuje.


Naše dnešní továrny jsou žalostným obrazem nejhlubšího ponížení: neustálá, duši i tělo zabíjející námaha bez radosti a lásky, často bezmála bez účelu.


Moje tělo tam ještě je, leč duše je již osvobozena. Spíše to však vypadá obráceně: chodím mezi nimi jako duch bez těla, jako neviditelný.


Související:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm