Duše - to divné, prastaré slovo

22. března 2013 v 13:33 | Misantrop

"Je to s vámi zlé! Zřejmě se vám udělala duše."
Duše? To divné, prastaré, dávno zapomenuté slovo. Říkáváme někdy "z hloubi duše", "promluvit do duše", "oduševnělý", ale duše...
"Je to... moc nebezpečné?" zamumlal jsem.
"Nevyléčitelné."
"A... oč vlastně jde? Neumím... si to... představit."
"Víte... jak bych vám to... Tak se podívejte - plocha, povrch, třeba zrcadlo. A na té ploše jsme my dva a teď se tam mihl stín aera. Jenom na povrchu, letmo. Ale představte si, že ten neproniknutelný povrch najednou změkl působením nějakého ohně a nic už po něm neklouže - všechno proniká dovnitř, tam do toho zrcadlového světa. Z plochy se stalo trojrozměrné těleso, svět, a v nitru zrcadla - ve vašem nitru - je teď slunce, proud vzduchu od vrtule aera i vaše chvějící se rty a ještě něčí. Rozumíte, chladné zrcadlo odráží, odmršťuje, ale tohle vstřebává a všechno v něm zanechává stopu - navěky. Kdysi jste slyšel, jak v tichu dopadla kapka - a slyšíte ji pořád."
"Ale proč mám najednou duši? Neměl jsem ji - a najednou... Proč ji nemá nikdo než já?"
"Proč? A proč nemáme peří, proč nemáme křídla - jen lopatky, základ pro křídla? Protože už křídla nepotřebujeme - máme aera, křídla by nám jen překážela. Křídla jsou k létání, ale my už nemáme kam letět - už jsme dolétli, už jsme dosáhli svého. Nemám pravdu?"
Zaraženě jsem přikývl. Druhý lékař to uslyšel a přidusal ze své ordinace.
"Co je? Duše? Říkáte duše? Zatracená práce! Když to takhle půjde dál, máme tu za chvilku choleru. Já vám to říkal, já vám to říkal, všem - všem musíme vyoperovat tu fantazii."

*

Jen se snižuj, má duše, dále se snižuj; ale pak už nebudeš mít kdy, abys měla v úctě sebe, neboť jen jeden život má každý. A ten tvůj už je málem u konce, a ty pořád ještě nemáš úctu k sobě a raději skládáš své štěstí v duše jiných.

*

Duše vládne tělu jako pán, rozum žádostivosti jako politik nebo jako král. Z toho je zřejmé, že je v souladu s přirozeností a prospěšné, vládne-li tělu duše, a vládne-li citové složce rozum a to, co se v této složce podílí na rozumu; naproti tomu rovný nebo opačný poměr mezi nimi by byl škodlivý pro ně všechny.
(Aristotelés: Politika)

*

Vaišéšiková filosofie vyrůstala z jiného myšlenkového proudu, než který reprezentovaly upanišady. To je velice důležité! Byl to proud nesený zájmem o přírodu a tento svět, vycházel z přirozeného úsudku o objektivní reálnosti světa mimo naše vědomí (poznání) a byl charakteristický tím, že od počátku počítal s pluralitou duší namísto upanišadové mystiky jediné světové duše.

*

Historie lidské duše, i když docela mělké duše, je snad ještě zajímavější a užitečnější než historie celého národa, zvlášť když je to výsledek bádání zralého rozumu o sobě samém a když je napsán bez ctižádostivého přání vzbudit účast nebo obdiv. Rousseauova Zpověď má už tu chybu, že ji předčítal svým přátelům.

*

duše, zřím-li vás, se plna muky sklání,
taková tíha padá na ni!
(Molière: Amfitryon)

*

Kdysi duše s pohrdáním shlížela na tělo: a ukrutnost byla rozkoší této duše!

*

A několik dní nato mi řekla, když tiše umírala, že za útěchu, kterou jsem vlil do její duše, bude tato duše nade mnou bdít, a bude-li jí to dovoleno, v hodinách nočního bdění se ke mně bude ve viditelné podobě vracet; není-li to však v moci duší v ráji, dá prý mi aspoň často znamení, že je u mne; večerním vánkem na mne dýchne, naplní vzduch, který dýchám, vůněmi z andělských kadidelnic.

*

Učení mistři se táží, jaká je duše zvířat. Nerozumím té otázce. Strom má schopnost přijímat do svých vláken kolující mízu, nasazovat pupence listí a plodit ovoce: otážete se, jaká je duše toho stromu? Jemu dostalo se těch darů.

*

Dnes jistě nikdo nepochybuje o směšnosti tvrzení filosofa Descarta, zakladatele dogmaticko-racionelní filosofie, který zemřel roku 1650, zanechav po sobě svou nauku o zvířatech, v níž uváděl, že zvířata nemají vůbec myslící duše, že vše u nich děje se na základě mechanismu, takže zvířata jako oživené stroje jsou úplně bez citu a necítí na příklad žádných bolestí. Ale zvířata rozumějí také řeči, které rozumějí všichni národové, mezinárodní řeči, která vyjadřuje i nejjemnější záchvěvy duševní a která tolik působí na vnímavé duše. Zvířata rozumějí hudbě.

*

duše temná je - ó do strun sáhni,
jen ještě harfu toužím poslouchat.

*

Vznešenost duše dává křídla tělu; běda dnešnímu aeroplánnímu, berličkovému lidstvu, které to nechápe.
(Klíma: Slavná Nemesis)

*

Špinavá duše není ještě mrtvou duší. Naprosto čisté duše jsou snad čisty jedině proto, že jsou mrtvy.
(Arcybašev: Pod dojmem spáchaného zločinu)

*

Jsou to ti, co vše zmeškali,
žalostně živoří tu duše tvorů,
co žili bez hanby i bez chvály.
Jsou přimíšeni k nehodnému sboru.

*

Lidská duše, to je babylón! Kdo se v ní vyzná! Od nenávisti k opovržení, přes úctu a zbožňování a zase zpátky, skok stranou a dva vpřed, zlé i dobré, vznešené i bídácké, nevěra a současně nekonečná láska, polibky a rány, nactiutrhačská obvinění a obdiv bez mezí.

*

Čest a ctnost jsou ozdobou duše a tělo bez nich, skvěj se jakkoli, nemůže být doopravdy krásné.

*

Jen vzrušená duše může vyslovit něco velikého, co převyšuje všechny ostatní.

*

Vznešené duše nebývá vidět, skrývají se.

*

Zatím co člověk světa se plíží svými dny v sžírající melancholii, do níž ho uvrhla veliká ztráta, nebo jde svému osudu vstříc v rozpustilém rozjaření, vnímavá a citlivá duše básníkova kráčí neustále jako putující slunce od noci ke dni a tichými přechody ladí svou harfu k radosti i k žalu.

*

Všechny instinkty, které se nevybijí směrem ven, se obracejí dovnitř - to nazývám zniterněním člověka: tím teprve přirůstá člověku to, čemu se později začne říkat "duše".

*

Ta nezbadatelná touha duše štvát samu sebe - znásilňovat vlastní přirozenost - křivdit jen pro křivdu samu -, ta mě pudila, abych ubližoval dál, abych dokonal podlost, které jsem se dopustil na nevinném zvířeti.
(E. A. Poe: Černý kocour)

*

O dokonalé kráse je možno podle mého názoru mluvit teprve tenkrát, když se spojí vjedno dokonalost duše s půvabem těla.

*

Pro stoika Zénóna duše je oheň.

*

Máš v sobě malou dušičku
že píšu na tě básničku
leč v hloubi dušičky jsi rád
že jsi muž
o němž je co psát

*

Dostane-li se nám cizí pomoci, ztrácíme tím i jakoby kus duše. A právě bez tohoto kousku naší duše nejsme již tak půvabně celiství, protože naše hrdost špatně snáší, vidí-li nás někdo cizí slabé, nemocné a trpící. Raději někam zalezeme, někam do koutku, kde si lízáme svoje rány.

*

Třebaže mě každé umění a ušlechtilá nauka a především filosofie těšily už od mládí, teď je tento zájem každý den vážnější, snad proto, že zralý věk má větší sklon k rozvážnosti, i proto, že tato doba je tak bohatá na špatnosti, takže nic jiného nedokáže sejmout z duše tíhu.

*

Tady někde přestává být člověk bohem. Tady přestává sranda. Tak zní obecné přesvědčení této bezcenné lidské pijavice, jež by ráda viděla samo nebe s peklem bojovat o její "duši" jako o nejvzácnější diadém. Není nic směšnějšího nad tuto prastarou biblickou povídačku, líčící hospodskou rvačku nejvyšších mocností o kus obnošeného hadru, jemuž se říká vznešeně "lidská duše"!

Ve snaze předčit jedna druhou,
přetahují se lidská duše a posvátná láska
o palmovou ratolest.
Související:








 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm