Jdou na mne deprese... (citáty)

4. března 2013 v 15:33 | Misantrop

Ačkoliv si již druhým rokem spokojeně vrním blahem na volné noze, neznám nic tak nevýslovně skličujícího jako je nedělní odpůldne, kdy už ve vzduchu visí ta hrozná neodvratnost blížící se a plížící práce. Tomuto zoufalému pocitu deprese se snad vyrovná jen černočerná myšlenka na moji vlastní, stejně neodvratnou smrt.

*

Člověk je příliš psychicky zranitelný. Vezměte např. standardnímu občánkovi jeho ranní noviny, a kvůli takové maličkosti si začne počínat přesně jako narkoman při abstinenčních potížích: stane se rozháraným, upadne do existenciální deprese, do hlubokého splínu, anebo začne vyvádět jako pominutý, zdivočí, stane se agresivním hrubcem apod. - Celý svět je bohatý na takové ubožáky, jejichž celý život, tvořený podobnými událostmi, je pro ně jedním velikým problémem.

*

Obě fyziologická fakta, na nichž křesťanství spočívá a na něž obrací zřetel, jsou: předně nadměrná dráždivost senzibility, která se projevuje rafinovanou schopností bolesti, za druhé pak předuchovělost, příliš dlouhé žití v pojmech a logických procedurách, jímž doznal újmy osobní instinkt ve prospěch "neosobního". (- Oboje to stavy, jež asi znají ze zkušenosti aspoň někteří z mých čtenářů, "objektivní", stejně jako já.) Na základě těchto fyziologických podmínek vznikla deprese: proti ní Buddha postupuje hygienicky. Používá proti ní života pod širým nebem, putování; střídmosti a výběru stravy; opatrnosti vůči všem lihovinám; opatrnosti taktéž vůči všem afektům, které dělají žluč a rozpalují krev; žádné starosti ani o sebe, ani o jiné. Vyžaduje představ, jež buď dávají klid nebo rozveselují - vynalézá prostředky, jak jiným představám odvyknout.

*

Představte si společnost, která vystaví lidi podmínkám, ve kterých jsou strašlivě nešťastní. Dá jim tedy drogy, aby jejich neštěstí odstranily. Science fiction? Toto se v naší společnosti již do jisté míry děje. Je všeobecně známo, že v posledních desetiletích výrazně stoupá klinická deprese. Vzrůstající deprese je jistě výsledkem NĚJAKÝCH podmínek, které existují v dnešní společnosti. Místo, aby tyto podmínky odstranila, dává moderní společnost lidem antidepresivní pilulky.

*

Ach přírodo, co tam pohledávám! Nepatřím tam. Ani po roce jsem si ještě na tu hrůzu nezvyknul. Když vstávám do práce, nejraději bych skočil z okna. A den předtím už mám z toho deprese.

V noci jsem se díval na rakouský dokument s eufemistickým názvem "Náš denní chléb". Bylo to tak depresivní, že jsem to musel přetočit na film o ptácích z Vánočního ostrova. To byla pak úleva!
"Náš denní chléb" totiž tvořily nekomentované záběry z "výroby" potravin. Nejenže valnou část zabíraly hrůzostrašné sekvence z jatek, inseminačních stanic a drůbežáren, ale dokonce i pohled na mechanizovanou sklizeň zeleniny, ovoce a obilí mi nedělal dobře. Samá práce, většinou u nějakého toho nelítostného pásu. Svět jako jedna velká fabrika, jako jeden velký koncentrák. Uvědomil jsem si, že to je realita; že už se jim to povedlo. A měl jsem z toho, jak říkám, akorát tak hrozné deprese.
A ráno totéž čekalo na mne.

*

Procházky zalidněnou a zpustošenou krajinou jen rozčilují a mám z nich jen deprese. Stále nemohu přijmout ten jednoduchý fakt, že ta liduprázdná příroda, kvůli níž jsem opustil všechny své blízké osoby a všechna města, přestává existovat.

Stále ještě kvetou některé z rostlin. Hmyz je ovšem ztuhlý zimou. Čmelák sedící na čertkusu vypadá jako mrtvý, ale když se jej zkusmo dotknu, mátožně pohne pouze jednou nohou, jako by se oháněl, a víc nic. Je to tragédie. Dvě chlupaté hnědé housenky bourovce ostružiníkového také vypadají jako mrtvé, ale také reagují více či méně na dotek. Jsou to ovšem reakce slabé, nepoháněné již žádnou sluneční energií. Tak takovéto smutné obrázky nemiluji. Obrazy uvadající a odumírající přírody. Jde z toho na mne deprese. Zase se blíží ten chmurný zimní čas.

*

Studentské recese
Slabošské deprese
Dělnický vtip
Nezmění nic

*

Každé vzpomínání přináší nutně deprese. Já sám se tomu již v mém věku stěží vyhýbám. Člověk byl kdysi mladý, čilý, veselý, plný elánu a podnikavosti, zdravý, odvážný, zdánlivě nezničitelný. Uběhne pár desítiletí, přijdou první zlé zkušenosti, první životní prohry, první zklamání, nemoce, které ochudí i čilost ducha, a člověk pomalu rekapituluje ne své radosti a úspěchy, nýbrž ponejvíce své bolesti a svá trápení, jimiž za život prošel a jež ho zkrušily, takže se ptá, jestli to všechno snažení a boj vůbec stálo za to. Náhle se přistihne, že místo aby rekapituloval, kapituluje; že srovnává fotografie z dětství, na nichž se smál dokonce i ve škole, z mládí, na nichž už občas bylo lze zahlédnout posmutnělý výraz tváře; že srovnává tyto rané fotografie se současnou svou vrásčitou, bělovlasou podobou, na níž se už sotva kdy mihne nějaký úsměv, vzpomíná, co krásného kdy prožil a jak prchavé a nenavratitelné to byly okamžiky štěstí; pochopí, že mládí a jeho svěžest se již nikdy nevrátí a že naopak blíží se postupné zhoršování, konec, smrt, konec všeho. Srdce, jež kdysi tak radostně poskakovalo v neposedném těle dítěte, již nebije tak vesele jako dřív; teď jeho zlověstný tlukot rozechvívá hruď jako neúprosné konečné odpočítávání, které nás ruší z klidu, budí ze spánku, připomínajíc svému vlastníkovi, že jednoho dne ten životodárný tep ustane a my navěky ztratíme to, na čem nám nejvíc záleží.

*

Visí nade mnou tmavý mrak. Nemůžu se k němu dostat. Nelituju se. Vím, že jsou lidé, kteří tímhle procházejí celý život. Jsem produkt deprese. Je to hnací síla mého života.

*

Jednou za čas snese se
upadnout do deprese.
(Ivan "Magor" Jirous)

*

Související článek:
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm