Výjimka všech výjimek

5. dubna 2013 v 14:16 | Misantrop


Zajímavé je, když Stendhal v úvodu ke stati Co je to romanticismus? tvrdí s vážnou tváří, že:

není francouzského mladíka, který by za rok pozorně nepřečetl padesát svazků. Platí mezi jeho druhy za ostudné neznat deset nebo dvacet francouzských spisovatelů, kterým říkají klasikové.

Padesát svazků za rok! To je ohromující číslo! Já mu to však docela věřím. Věřím, že byly doby, národy, kultury a vzdělanost na vyšší úrovni než dnes, kdy se nám zdá počet padesáti přečtených - pozorně přečtených! - svazků za rok mnoho! Já sám bych tolik asi nezvládl, i když se tomu číslu hodně přibližuji! A to jsem blázen, knihomol, jezevec! Výjimka všech výjimek, jemuž není rovno! Budím tím pozornost! A navíc mám k tomu ještě tisíc dalších zájmů a povinností! Ale to tenkrát určitě taky...

*

Všechno lepší se jen obtížně prodírá, šlechetnost a moudrost se mohou objevit a dojít působnosti či sluchu jen zřídka, zatímco to, co je v říši myšlení absurdní a zvrácené, v říši umění mělké a obehrané, v říši skutků zlé a záludné, vládne vytrvale či jen s krátkými přestávkami; naproti tomu vhodnost jakéhokoli druhu je vždy pouze výjimka, jeden případ z milionů, a proto také, projevila-li se v nějakém díle a přežila zlobu současníků, je tu izolována a uchovávána podobně jako meteorit, jako by vznikla z nějakého jiného řádu věcí, než je vládnoucí.

*

Myslím, že tím jediným, co kazí hudbu světa, je falešná disonance ztělesněná právě a jen člověkem. Všechny ostatní přírodniny, vyjma člověka, jsou v plném souladu, i když ve věčném boji a sváru. Jen člověk nesouladně neumí žít v harmonii s ostatním tvorstvem (například s mouchami), jež jej nijak neohrožuje, a sváří se a bojuje se vším - i sám se sebou a mezi sebou, což je vlastně jedno a totéž. Jen člověk zabíjí a ničí na potkání vše živé, co se ke své smůle vyskytne v jeho blízkosti, a to zcela systematicky a automaticky. Ani šelmy, ani hravá mláďata šelem, jež běžně nenechají nic živého na pokoji, si nevšímají takových bezvýznamných tvorečků, jako je hmyz či malí ptáci, za jejichž maličkými, pro nasycení nevhodnými tělíčky, nemá smysl ani význam se honit jako za kořistí. To dělá jedině člověk - zase jedna negativní přírodní výjimka, v podstatě zvrhlost nesouměřitelného formátu. "Žít a nechat žít", nebo hinduistické "Toto jsi ty", nezná.

*

Je nedělní chladné ráno a kromě jednoho boxera, který se na mne sápe hned před východem z fabriky, je všude vylidněno, až na pár opožděných opilců ze sobotní noci. Jinak svět patří ptákům. Hrdlička si pyšně vykračuje přímo pod mýma nohama a nebojí se, neboť vidí, že se jí vyhýbám a že dávám pozor, abych na ni nešlápnul. Dokonce i po jindy přecpané poličské "magistrále" - kde se v jiných dnech dusím výfukovými zplodinami z nespočetných a z nepřetržitých kolon aut, jež vám ani nedovolí v klidu přejít na druhou stranu silnice - dokonce i tam se nerušeně, leč obezřele procházejí kačer s kačenou, vydavše se na průzkum "druhého břehu"! Tak podobný obrázek lze spatřit jen v neděli za úsvitu!
Klid, ten výjimečný klid a ticho, trvá dlouho do odpoledne, takže spím klidně, nahý, opět jen s tím skvělým Bachovým mistrovstvím "nekonečné" melodie bez jakýchkoliv rušivých fortissim.
Ale ticho že dnes je! A na celém sídlišti! Takový klid tu bývával kdysi běžný. Lidužel, teď je to již jen sladká výjimka z trpkého pravidla.

*

Domů jsem se vracel potmě tentokrát opět pomalou procházkou kolem pastvin. V té tmě už jsem tam žádnou zvěř vidět nemohl, pokud tam vůbec nějaká byla, pouze v dálce svítila světla jakéhosi auta na kopci a na louce se s baterkou poflakovali nějací dva lidáci. Nedokázal jsem rozpoznat, co tam zase nekalého prováděli, ale zdálo se mi, že tam vidím i nějakého čokla - jak jinak. Buďto šílím Já, nebo šílí doba - to už není normální tohleto. S hrůzou a s vyplaveným adrenalinem v rozbouřené krvi postupuji obezřele předměstím, jako by to již více nebyl můj domov, nýbrž nepřátelské území. Naštěstí se to dnes večer obešlo bez obvyklých psích hlídek a nikdo mě neotravoval. To je však výjimka. Ráno mě stejně, jako vždycky, zburcuje jekot sousedčina čokla pod mými okny.

*

Ale jaképak "kdyby" - to jsou u člověka vždycky chyby. Člověk se nikdy nevydá dobrovolně na cestu zpátky k prostému životu zvířete. Každý politik, který by zavelel k ústupu, byl by jednak nemyslitelný (že na něj myslím Já, to je výjimka), jednak nemožný (jsa ostouzen a kaceřován ze všech stran). Který politik by byl natolik osvícený, aby vděčný lid na jeho počest vysázel posvátný les svatyně Meidži v Tokiu, jako se to stalo japonskému císaři Mucuhitovi? Jenže tady i tam, jako všude, se stavějí nesmrtelné pomníky pouze těm, kteří vedou zemi v podstatě do záhuby. To je to lidské "kdyby".
Politici, kteří nechají z titulu své funkce rozkrádat, znásilňovat, ničit a pustošit zemi a ještě se navíc na tom rozkrádání, znásilňování, ničení a pustošení aktivně podílejí; politici, kteří dnes a denně vymýšlejí stále nové a nové způsoby, kterak Zemi a život na ní ještě víc otrávit a ještě více sešněrovat svými zákonnými nařízeními; politici, kteří dopustí, aby se šedá masa špatných a nadpočetných lidí měla dobře a hrstka dobrých a výjimečných, aby se měla špatně, takoví politici nejsou mými králi.

*

Ještě jednou původ učenců. - V přírodě nepanuje nouzový stav, nýbrž přebytek, plýtvání, dokonce až do nesmyslných rozměrů. Boj o přežití je jen výjimka, dočasná restrikce životní vůle; velký i malý boj se všude točí kolem převahy, kolem růstu a rozšiřování, kolem moci, v souladu s vůlí k moci, která je právě vůlí života.

*

Ženatý filosof patří do komedie, taková je má věta: a ona známá výjimka, zlostný Sókratés, ten se asi oženil ironice, aby právě tuto větu dokázal.

*

Každý vyvolený člověk instinktivně touží po svém hradu a tajné skrýši, kde by byl vykoupen od davu, množství, od všech těch přemnohých, kde by směl zapomenout na pravidlo "člověk", jako jeho výjimka.

*

Jedno řecké přísloví říká, že člověk je krásný tvor, je-li člověkem. Dodnes mi není úplně jasné, co se pod tím pojmem člověk myslí. Tak jako každý jsem byl vychován k tomu, abych věřil, že člověk je krásný tvor a ta víra mi po nějakou dobu vydržela, než jsem poznal prolhanost a úskočnost lidí, a tím dospěl k poznatku, že je-li někdo krásný tvor, člověk jím rozhodně není. Jestli je člověk krásný, tak spíš jako výjimka. Krásný člověk už přestává být člověkem - pro něj muselo být zavedeno nové označení. A tak vznikla idea Misantropa. Neboť krásný člověk je rarita, vyskytující se tu a tam, jeden mezi tisíci. Taky ti příkladní jedinci vzorného lidství, kteří jsou humanistickou propagandou vyzdvihováni, jsou nějak falešní a nekonsekventní. Naopak všichni ti outsideři lidské společnosti, všichni ti podivínští mrzouti a samorostlí samotáři, proklínaní a vysmívaní davem, protože poskytují malý nebo žádný užitek, mají tak specificky čisté, ryzí vlastnosti, že nazývat je lidmi, bylo by přinejmenším nepřesné. Výjimka mezi lidmi, znetvořenina člověka - tohle je ten krásný tvor, protože většina lidí jsou bezpochyby hnusáci! Správně by to přísloví mělo znít takhle: Člověk je krásný tvor, není-li člověkem. Člověk se stane ne-člověkem, když v sobě a všude nenávidí člověka. Ne-člověk, nelida, nenávidící lidskost v jakékoli podobě - to je můj Misantrop.

*

NULLA REGULA SINE EXCEPTIONE (Walther 18 949a)
Není pravidlo bez výjimky
Srov.: Výjimka potvrzuje pravidlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm