Zvony pana Hejhuly

20. května 2013 v 11:34 | Jaroslav Hašek |  Četba


Snad vás někdy navštívil pan Hejhula a vy jste mu řekli, že bohužel nemůžete ho poctít žádnou objednávkou následkem nedostatku místa, neboť Hejhula prodával kostelní zvony. Také je možné, že ho někde odbyli hůř, kde se totiž domnívali, že je má pan Hejhula za blázny. Jinde opět, bylo to v jedné ateistické redakci, počali mu vyvracet jeho kostelní zvony, posadili si ho na židli a dlouho s ním debatovali. Nakonec mu nabídli spoustu různých brožur a místo kolportéra.
"Děkuji vám, pánové," řekl tehdy pan Hejhula, "byl jsem již v opačném táboře a nestálo to za mnoho."
Mluvil pouhou pravdu, neboť než se vrhl na kostelní zvony, byl sluhou v jedné Biblické společnosti anglikánské a rozprodával jim pod rukou sklad.
Trpce si tenkrát stěžoval, že nikdo v Praze nechce si koupit Nový zákon v mongolském jazyku. Když pak hostinský, kam chodil do výčepu, nechtěl mu dát za katechism anglikánské církve v japonštině psaný ani půl litru piva, seznal, že by se nedostal daleko ve službách Biblické společnosti. Marně mu přidával k tomu ještě knížku, tištěnou podivnými značkami, o které tvrdil, že je to Mravouka pro Samojedy. Hostinský se nedal zviklat a pan Hejhula už se nevrátil do Biblické společnosti.
Poslali k němu svého kazatele, smutného pána v ošumělém haveloku, který hodinu řečnil u jeho postele o spasení, povinnosti, mravnosti.
Pan Hejhula na posteli vzlykal, že už je to všechno marné, že zahyne ve hříchu a že potřebuje deset korun.
Smluvil to konečně s kazatelem společnosti na 7 K 50 h.
"Tahal jsem se s ním o to přes půl hodiny," vypravoval o tom pan Hejhula, "nabídl mně napřed za polepšení dvě koruny. Pak se dal do pláče nade mnou a přidával mně čtyři koruny. Pak mě chtěl proklít a já hned vylezl z deseti na patnáct korun. Konečně jsme to polepšení udělali za 7 K 50 h, ale to jsme byli už tenkrát oba tak zmoření, že se z nás pot jen lil. Vícekrát jsem ho neviděl."
Když tedy pan Hejhula zúčtoval s Biblickou společností, objevil se zčistajasna s kostelními zvony. Zemřel mu totiž tchán, zvonař, a pan Hejhula zdědil dva kostelní zvony. Dal je do kůlny k příteli uhlíři a chodil je nabízet. A proto byl dopraven na pozorovací kliniku.
Jednou zlehka zaklepal na dveře známého psychiatra: "Dovolím si, vašnosti, nabídnout vám ke koupi kostelní zvon. Jest to krásná práce. Nacházím se právě v peněžní tísni, takže cena nebude příliš vysoká. Kdyby vašnosta ráčil mě navštívit, byl bych jistě velmi povděčen, neboť prohlédl by si jistě zvon a shledal, že jest to pěkný kus. Mohu vašnostovi posloužit dvěma zvony: jeden jest metr vysoký a má tři čtvrtě metru v průměru, druhý jest menší, asi 60 cm vysoký a průměr 30 cm. Jest to takzvaný umíráček."
Psychiatr podíval se na pana Hejhulu a vlídně ho vybídl, aby si sedl. Byl to úplně nový případ. Něco podobného se mu dosud v jeho praxi nevyskytlo.
Nabídl mu doutník a otázal se: "A kde máte ty vaše zvony?"
"U jednoho uhlíře v Karlíně."
Kostelní zvony u uhlíře, pomyslil si pan profesor, to je opravdu těžký případ stihomamu.
"Nu a neslyšíte je někdy zvonit?" rozšafně pátral dál.
"To prosím ne, vašnosti, ono je to totiž tak, že leží na zemi v kůlně na mouru. Kdyby případně vašnosta sám věděl o někom, kdo by si chtěl koupit některý z nich, byl bych mu opravdu povděčen."
Mluvil s tak přesvědčivým přízvukem, že psychiatr si pomyslil: Typický případ paranoika.
"Víte co," řekl, "počkejte chvilku, já zatelefonuji pro jednoho známého, ten už dlouho stůně na kostelní zvon."
Za půl hodiny objevili se před Hejhulou dva muži v uniformě zemských zřízenců.
"Pojďte, pane," řekli k panu Hejhulovi, vlídně se ho chopivše pod paždí, "hezky pojedete s námi do jednoho zámku a tam ty vaše zvony odkoupíme."
"Něco mně na tom bylo nápadné," vypravoval později pan Hejhula, "že to totiž vypadalo, jako kdyby mne do toho vozu házeli. Jinak však to všechno bylo tak rychlé, že jsem se nad tím nepozastavil. Ten jeden muž si sedl ke mně a mluvil mnoho o kostelních zvonech a najednou se otáže: 'Prosím vás, proč vy neříkáte: Bim, bam, bim, bam?'
Podíval jsem se na něho a on řekl: 'Mne se nemusíte bát, prosím vás, jen si odlevte, to vás upokojí, a říkejte si: Bim, bam, bim, bam.' Neustal mne prosit, až jsem si pomyslil: Prokristapána, ten člověk se zbláznil. 'Neblázněte,' vykřikl jsem.
'Žádný rámus,' zařval na mne, 'nebo půjdete do izolace.' Už je tomu tak, myslil jsem si, ten člověk se doopravdy zbláznil. To mně pan doktor doporučil k divnému panstvu."
S tou izolací to byla pravda. Neboť když pan Hejhula seznal, že ho odvezli do blázince a že ho strkají na koridor, počal spílat a urážlivě se chovat. Křičel, že jim dokáže, že má dva kostelní zvony, jeden větší a jeden umíráček. Lékař, který měl službu, poklepal mu přívětivě na záda a řekl: "My vám věříme, že máte kostelní zvony, ale takhle je od vás nemůžeme koupit, musíte se převléknout a vykoupat. Svlečete se dobrovolně, nebo vám mají tito lidé pomoci?"
Přitom ukázal na několik svalnatých opatrovníků, stojících melancholicky u vchodu.
Poněvadž to dobrovolně nešlo, vrhli se na něho s takovou obratností, že za chvíli seděl ve vaně s teplou vodou a dal se dobrácky mýti. Pak ho osušili a oblékli do plátěnek a kazajky. Na hlavu mu dali čepici, jakou nosí trestanci, a současně se ho velmi vlídně otázal lékař:
"Je vám už lépe, neslyšíte zvonit zvony?"
Přiblížil se k němu s kapesní elektrickou svítilnou a pustil mu zář reflektoru do očí. Pan Hejhula byl zvyklý na leccos, ale tohle ho počalo znovu dopalovat. Vyrazil lékaři svítilnu z ruky a počal křičet, jestli se mu nechce podívat také do zadnice.
Tak se dostal do izolace. Dali ho do nějaké postele se sítí nahoře i po stranách a všoupli ho s ní do prázdné menší místnosti a zamkli za ním dveře.
Pan Hejhula osaměl. Zprvu křičel:
"Vrahové, já vám ukážu!" Pak hulákal: "Nedělejte hlouposti a pusťte mne ven!" a usnul z toho všeho.
Ráno si rozmyslil, že každá přenáhlenost škodí, a když pro něho přišli, aby ho odvedli k lékařům za účelem sepsání chorobopisu, byl klidný a s úsměvem dával opatrovníkům dobré jitro.
"Je to pouhý omyl," říkal jim vesele, "až to budu vyprávět u Červené sedmy, tak všichni prasknou smíchy."
V chorobopise pana Hejhuly také stojí, že byl toho rána nápadně veselý.
Předstoupil tedy před celou komisi. Když vyznal se ze svého nacionále, počal na vybídnutí staršího lékaře vykládat o svých kostelních zvonech. V jeho chorobopise stojí:
"Se známkou duševní deprese vykládá ošetřovanec s jistým nepřirozeným chvatem, že by rád prodal dva kostelní zvony, které má u jednoho uhlíře v Karlíně. Jeho zmatení představ dostupuje vrcholu, když vykládá, že kostelní zvony leží v mouru a že je na nich plachta. Stále se usmívá a mluví o svém nedostatku a o jejich láci. Tep zrychlený, na pravé ruce zhmožděnina, když zápasil s dozorci. Zřítelnice zvětšené. Otec a matka nebyli chováni v ústavě. Jediná sestra zemřela na neštovice."
Pan Hejhula pobyl v ústavě týden. Byl v dobré náladě a prosil pana doktora, aby mu dali potvrzení, že si správa ústavu koupí oba zvony.
"To víte, že si koupí," říkal mu lékař.
"Tak mně napište objednávku," s úsměvem pronásledoval ho pan Hejhula.
"Napíšeme, jen buďte kliden."
Jednou šel na inspekci ředitel blázince a uviděl pana Hejhulu sedícího u okna.
"To je ten s kostelními zvony," pošeptal lékař panu řediteli.
Pan Hejhula popošel k němu a vyjádřil svou prosbu, aby správa blázince od něho ty kostelní zvony odkoupila a dodala mu objednací list.
Pan ředitel byl tenkrát v dobré náladě.
"Tak vám jej vyhotovíme, pan doktor vám ho přinese, jen buďte klidný."
Druhého dne lékař přinesl panu Hejhulovi objednací list, kterým zakupuje správa blázince od něho oba zvony, větší i umíráček, za tři tisíce korun. Dole bylo razítko ústavu.
Pan Hejhula schoval list do kapsy a více se o kostelních zvonech nezmiňoval.
Po měsíci byl propuštěn. V chorobopise jeho stojí: "13. září polepšený propuštěn."
Jaké bylo však překvapení správy blázince, když jednoho dne složil jim speditér na dvoře dva zvony. Jeden větší a jeden umíráček.
Zvony byly skutečně na světě a bylo po paranoi pana Hejhuly. Ke všemu to byla řádná objednávka správy blázince.
Když peníze za zvony dlouho nepřicházely, pan Hejhula celý obnos zažaloval, maje objednací list dokladem. Mezitím však přišla správní komise, a tak se dostal pan Hejhula do blázince podruhé, neboť trpí fixní ideou, že musí od ní dostat peníze za své zvony.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm