Léto je pro mne něčím téměř mystickým

16. června 2013 v 16:02 | Misantrop

Právě začalo nejkrásnější a nejpožehnanější období roku, καλοκαίρι, "dobrý čas", můj čas, léto...


Už aby bylo zase léto, abych mohl zase bloumat po lesích, šplhat po stromech jako Tarzan, polehávat na prosluněných loukách, živit se tím, co kde roste a koupat se, bez toho, že by mi bylo chladno i v nejtlustším kabátě.


Mám strašně rád slunce, čím větší teplo, tím jsem blaženější, léto je pro mne něčím téměř mystickým.


Léto mi poskytuje praktickou výuku přírodních věd tou nejlepší formou - přímo v terénu. Naleznu-li nějakého zajímavého živočicha nebo nějakou zvláštní rostlinu, již neznám nebo již nedovedu pojmenovat, snažím se pomocí různých informačních kanálů na jméno té bytosti přijít a zjistit o ní něco víc. Ale dělám to i obráceně: dočtu-li se, nebo jinak dozvím, třeba o bylině, jménem černohlávek obecný, jdu ven do přírody a pokouším se ji tam najít. Dnes se mi to právě s tím černohlávkem povedlo. Jsem na sebe pyšný. Pomaloučku polehoučku získávám touto zábavnou metodou docela slušné znalosti. Otevírá mi to oči a podivuhodný svět přírody se tím stává ještě podivuhodnějším.


Ptáci pomlkli. Za ranního svítání je to stále ještě koncert, ale co se rok zlomil v půli a začalo léto, jejich celodenní prozpěvování se výrazně omezilo na sporadické trylky.


Tu jsou mé dvě nejstarší vzpomínky na Beethovenovu hudbu, na první setkání s ním:
Pastorální symfonie v katedrále za jasného srpnového odpoledne. Ptačí pípání zvenčí se mísilo s ptačími zvuky v orchestru. Předtím jsem neznal z této hudby nic. A po chvilce jsem si už ani nemyslil, že je to hudba. Zdálo se mi, že vstoupilo plné, celičké léto. Zmalátněl jsem ve znělém snu přírody, zalité sluncem...


Rok dělím jen na dvě období: na "léto", kdy utíkám před lidáky do přírody, a na "zimu", již přežívám doma v baráku ve vnitřní emigraci svého duševního útulku.


Léto bez koupání není žádné pořádné léto.
*
Srpen je vždy nervní měsíc: léto se pomalu chýlí ke konci, lidákům pomalu končí prázdniny, a tak si ještě naposledy hledí užít přírody, proto jich je všude plno; začínají žně, což také zvyšuje rachocení a počet lidáků venku a vůbec všichni střečkují tak otravně, že bych je nejradši vyvraždil. Neznám přesné měsíční statistiky vražd, ale domnívám se, že právě v srpnu jich musí být největší počet.


"Piš zítra, piš pozítří; přijde svátek, nastane léto - a on pořád aby psal? Kdypak se zastaví a odpočine si? Nešťastník!"


Čím méně spotřebuju, tím delší bude mé volno, a naopak. Nebo se mohu nechat zaměstnat jen po čas zimy, a na léto si užívat volna.
*
Červenec 38: Poslední léto, kdy pracuji. Příští léto již budu volný. Přesto, nebo právě proto, se už nemůžu dočkat, až ta doba přijde. Nejraději bych se vším praštil hned, sebral si své věci z p@kárny a zmizel odtud ze dne na den, tak jak jsem to dělával dřív, když jsem byl ještě dobrej. Teď je ze mne prodejná kurva. Venku je krásně, ale Já celý den po té zasrané práci proležím jako mrtvola... Tedy skoro jako mrtvola: Mrtvý muž neposlouchá hudbu. Unavenej jako sviňa nemám sílu na nějaké procházky po mém milovaném lese, kde jedině je mi dobře.


Byly to dny, kdy nečinnost byla vpravdě tou nejpříjemnější a nejplodnější činností. Ukradl jsem si mnohá dopoledne: bylo mi milejší strávit takhle nejdrahocennější část dne, neboť jsem byl bohatý, i když ne co se peněz týká, ale bohatý na slunné hodiny a letní dny, a dopřával jsem si jich štědře, a ani trochu nelituji, že jsem jich víc nepromarnil u ponku nebo za katedrou.


neděle, 21. června 43
Den letního slunovratu, Evropský den hudby, Den květů. V tolika znameních se nese dnešní den. Hudby jsem měl dost, jak na poslech, tak i ke čtení; a květy? Jejich nejkvětnatější čas byl spíš brzy z jara, ale našinec se může nádherou různých květů a květin těšit i teď. Mně se kupříkladu velmi líbí prostá a drobná nádhera mateřídoušky. Ta mi tu nyní roste a kvete v celých kobercích.

mateřídouška


A pokud se týká toho nastavšího léta, žádné tropické léto podle mých představ zatím není. Prý je to chladné počasí způsobeno výbuchem sopky Mt. Redoubt, kdož ví? Rozhodně je letos opravdu chladno.
*
Pozoruji po ránu veverky, jež chodí okolo, a drobné tvory, kteří osidlují volný nabízející se prostor mezi moskytiérou a střechou stanu: pavouček čelistnatka, pavouk sekáč, průhledná housenka s dvěma páry panožek, a jiní. Zpívají budníčci. Pohoda krásného letního dne.
Jdu se koupat. Nijak při tom nespěchám. Mám čas. Nikdo sem nepřijde. Koupání je to sice skromné, stísněné jako ve vaně, nicméně pár temp se dá přece jen udělat než misantrop přeplave na druhý břeh. Nastavuji pak mokré nahé tělo teplým slunečním paprskům. Sedí se tu tak dobře... U vody je pořád na co se dívat: na různý hmyz, na rozličné rostliny, na vodní živočichy, neboť právě u vody, víc než kde jinde, panuje velká rozmanitost druhů. Také se můžete rozhlížet široko daleko a do všech stran kolem sebe. Můžete pozorovat veškeré dění na obloze: od ptáků po měnící se tvary obláčků. Sama v slunci se lesknoucí a ve vánku se pohupující hladina vody působí uklidňujícím a mírně hypnotizujícím dojmem. U vody je to zkrátka fajn. Dokonce jsem odtud zahlédl i dvě srnky - toť se ví, že jen na dálku, dalekohledem.
Večer se stmívá ve zvláštním okrovém světle. Asi bude pršet. V noci se blýská a vzdáleně duní hrom, leč bouřka nepřichází. Podle prodlevy mezi zablýsknutím a hřměním vypočítávám vzdálenost bouře na přibližně dvacet kilometrů. Nás tedy minula.


Tato melodie v něm bude věčně znít, ale zatrylkovat by ji neuměl; aby ji zase celou slyšel, musí se znovu vypravit do lesa, a to v letní večer.
(Wagner: Hudba budoucnosti)


Hromy a blesky se s ohlušujícím třeskotem zarývaly do země a rozrývaly nebe ohnivými brázdami z klik a háků, naplňujíce svět svou lítou zlobou. A udělalo se chladno. První letní den - a léto jím skončilo. Obloha je šedivá, všechno je mokré, studené, nevlídné, snáší se déšť. Jen světlušky si z toho pranic nedělají; černý les je poset jejich duchově se vznášejícími bludičkovými lucerničkami. Je to kouzelné jako v pohádce. Končí nejdelší den v roce, začíná nejkratší noc.


Podařil se mi vskutku fenomenální nález! Objevil jsem daleko za Schönbrunnem rybník, kde se dá koupat! Rybník je to nový, snad loňský, protože jeho okolí ještě nestačilo zvětrat a zarůst rostlinstvem; stále jsou tu například patrné stopy po buldozerech. Nikdo jej zatím "neobjevil", takže mám opět své vlastní letní koupaliště úplně pro sebe, kde se mohu koupat a slunit úplně nahý.


V letní noc, kdy luna svítí,
v chladu rozkoší se chvím!
Ó jak lze teď pocítiti,
co je duši blaženstvím!
(Goethe: Krásná noc)


9.7.45
Dnes je ten požehnaný den, v němž misantrop dokonale splývá se svou vlastní životodárnou podstatou, jež se zove divoká svoboda. Neboť v tento letní červencový den - a v dalších mu podobných - může být misantrop díky horkému počasí úplně nahý a úplně sám v lese. Neznám nic dokonalejšího, co by tak výstižně, pár slovy, vyjadřovalo misantropický pojem divoké svobody, než právě tato dvě slova. Nic víc už není co dodat: tresti filosofického komplementu bylo dosaženo; anarchie bylo dobyto; nic mi nechybí ke štěstí. Bylo dosaženo zvířecího stavu.
Sedím v lotosové pozici a kolem mne pod nízkými stromečky si bez obav hraje stádečko roztomilých divokých selátek. Je jich asi deset. Stará prasata zřejmě někde poblíž v neprostupných houštinách leží a jejich nezbedná mládež tu u mne zatím bezstarostně dovádí v mlází.
Na louce u lesa po západu slunce milostně laškují hned dva páry srnců a srnek. V tom prastarém pudovém zaujetí si zapomněly všímat celého světa okolo sebe a dokonce i mne, stojícího nehnutě opodál. Srnka vábí volookým pohledem plným něhy srnce do remízku, před nímž její vyvolený vzrušeně hrabe kopýtkem. Opodál vyvedla srnčí máma srnčátko na pastvu. Bedlivě se rozhlíží, zdali je všechno v přírodě v pořádku a v rovnováze. Srnčátko může si běhat svobodně kolem ní. Svět je totiž právě teď dokonalý a bezpečný. To jen člověk skáče jako kašpar střídavě na obě misky váhy, chtěje sám ustálit svět, ale vše co se mu při tomto nejapném vyvažování podaří, je vychýlit vždy jen jednu misku vah na úkor té druhé.
Všichni srnci mají zdravou letní saténově lesklou srst. Seno omamně voní. Snad proto mě zvířata odmítají vidět a cítit. Všechny smysly patří jen jejich druhu a zákonu jeho zachování. Připadám si vedle nich jako vzduch či duch, nebo jako kdybych procházel pastvinou a oni byli dobrými kravami, jež sotva pootočí hlavami, když jde kolem podivný osamělý tvor v maskáčích, to jest Já.
Dnešní den byl prostě dokonalost sama.
Dny plynou lehce a nepozorovaně jako bílé obláčky po blankytném nebi. Stále něco nového čtu, lenošně polehávám, pospávám, posedávám tu i onde nebo také vyhledávám lesní jahody, maliny a plané třešně. Na přežití jich není dost, ale znamenitě přijdou k chuti. Noci se snášejí na mé Ztracené údolí zvolna a tiše jako azurovočerné pápěří upuštěné v háji křiklavou sojkou. Vstávám s kuropěním, ač žádný opravdový kohoutí alarm sem ke mně z žádné okolní vesnice nedoléhá. Uléhám s posledními konsonancemi červenek, pěnic a budníčků, v teplých večerech, jimiž bloudí záhadné světlušky, za nocí, jež ozařuje světlo měsíce prodírající se mezi stromy.

22.8.45
Se zpožděním, teprve až teď, v druhé polovině srpna, se konečně dostavily každoroční takzvané "psí dny", požehnané to dny a noci toho nejtropičtějšího horka, na které vždycky tak dychtivě čekám. Jedině ony jsou tím pravým vyvrcholením léta; jedině ony přinášejí malý kousek blažených tropů i k nám na chladný sever; a tentokrát trvají plné dva týdny. Nemohu se jich nabažit. Nebe je jasné, bez mráčku, sluníčko praží, neprší, noci jsou příjemně teplé a dosud ještě poměrně krátké. Celý den si chodím po lese zcela nahý, i střechu ze stanu jsem odložil stranou jako nyní zhola nepotřebnou. V mém lesíku teď panuje vlahé zelenavé přítmí a stálý polostín, jímž spalující sluneční záře pronikne jen zpola, právě jen tolik, aby příjemně hřála, avšak neoslňovala a nespalovala. Přesně jako někde v tropickém lese - jen ty banánovníky a papáje tu ještě chybí. A když jdu potom navečer k potoku pro vodu, připomíná mi náhle celé údolí tohoto potoka svou vlhkou vůní zapařeného tlejícího dřeva a vodních par stoupajících z bujné vegetace jinou řeku a jiné údolí: údolí tahitské řeky Papenoo. Vzpomínky se vracejí. Vzpomínky na můj prázdninový pobyt pod stanem na břehu tahitské řeky Papenoo.


Midsummer night jsem v přírodě promeškal o jeden den, zato dnes si užívám dlouhé večerní procházky při svitu velkého kulatého měsíce. První změny, jíž jsem si všimnul, byla změna v množství komárů: výrazně jich ubylo. S přelomem roku však žel ubylo trochu i ptačího zpěvu. Poklesly i teploty: na koupání to není. Viděl jsem jednoho zajíce a jen jednoho srnce, z posedu jsem pozoroval dalekohledem ťuhýky a strnady. Pár metrů od mého stanu vídávám často zalétat a vylétat z jednoho místa v trávě u paty smrčku nějakého ptáčka. Nejdřív jsem si myslel, že je to budníček, jenž tu má své hnízdečko, ale později jsem si všimnul rezavé náprsenky a typického chování červenky: přiletí, posadí se nejprve na nějakou okolní větévku, zkontroluje situaci a když je "čistý vzduch", vletí teprve do hnízda. Připadám si jako v nějaké Tajemné zahradě Agnieszky Hollandové, kde mi průvodce dělá červenka. Občas také usednou na větévky stromků okolo mého stanu anebo přímo na jeho střechu nějaké putující koňadry a dopřejí mi radovat se z jejich nebojácné přítomnosti a z toho, že můj příbytek považují za přirozenou a integrální součást lesa. Opožděná Midsummer night, ta středoletní noc kouzel byla vlahá, hvězdná a čistá.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm