Mé milé kavky a Já

26. června 2013 v 12:34 | Misantrop
Kavka obecná

Ano, přesně tak: tento článek je věnován právě jí - kavce. Vím, že ji lidé nenávidí, třebaže už i ona dnes málem patří mezi ohrožené druhy; je nenáviděna, přestože (na rozdíl např. od tolik neúměrně oblíbených psů) většinou na nikoho neútočí, nikomu neubližuje a nikoho neobtěžuje (kavky jsou navíc přísní vegetariáni - masa se ani netknou!). Lidé však kavky nenávidí a opovrhují jimi; ale to u lidí nijak nepřekvapuje, to se od nich očekává, protože lidé nenávidí každého; pročež zase Já na oplátku nenávidím všechny lidi. A čím víc je lidé nenávidí, tím víc jsou mi tito divocí šedočerní zpěvní ptáci sympatičtější, tím víc je dokonce miluji. Zde je tedy o mých milých kavkách pár citátů z mého díla:


Sednu si k oknu a závistivě pozoruji kavky na střechách a těším se na jaro, až budu moct zase sbalit stan a odejít daleko, daleko od lidí do lesů a skal, kam ani jediný lidský zvuk nepronikne. Za mrazivých úplňkových nocí se dívám oknem na měsíc a vzpomínám na vlahé letní večery, kdy jsem se při soumraku toulával opuštěnou tišící se krajinou, kde mi nad hlavou nebojácně a neslyšně poletoval puštík. Ne, nevzlykám žalem. Stýskám si. Jsem odloučen. Vyji si tichounce do tmy tklivou píseň lapeného vlka. Píseň o zmizelém domově v divočině. Nocí zní mé melancholické luttuosamento. Už i ty kavky, vrabčáci jsou ohroženým druhem, tak jako Já.


Dole na předměstí jsem se stal svědkem rvačky dvou kavek. Pustily se do sebe zuřivě. Jedna z nich měla zřetelně navrch: Podařilo se jí přitisknout vahou svého těla soupeřku k zemi a nemilosrdně ji zasypávala sprškou úderů zobákem. Na místo se slétly všechny kavky z okolí a byl z toho všeobecný povyk a rámus.
Po parapetu se prochází několik broučků, s nimiž je sranda. Pobíhají živě semo tamo, občas rozevřou své krovky či vzlétnou a občas se nešikovně překlopí na záda a chvilku jim trvá než se zase dostanou zpátky na třepotající se nožičky. Otevřu-li okno, abych se podíval po místních kavkách, zvoncích, sýkorkách a strakách, broučci sborově utíkají dál od dovnitř proudícího studeného vzduchu zvenku. Říkám těm broučkům "moje malá fauna".


Před domem někdo nasypal ptáčkům kousek tvrdého pečiva. Kavky to měly zpucované raz dva. Dva kosi jejich lítou strkanici z uctivé vzdálenosti jen pozorovali.
Vyhlížím také často ven z okna. Na jednom ze stromů před domem se zřejmě uhnízdily kavky, protože hlučně a agresivně napadají každého, kdo se k tomu stromu přiblíží, nejvíc psy. Však jsou to také jediní tvorové, jež je na ulicích nejvíc vidět. Samotného člověka se jen tak procházet nebo dítě si hrát, to neuvidíte; jedině někoho s čoklem šmajdat nebo auto projíždět lze vídat nejčastěji. Docela mě baví sledovat, jak každý čokl utíká od toho stromu se staženým ocasem pryč. To kavčí krákání a povykování a jejich nálety a dorážení na vetřelce připomíná trochu nejlepší sekvence z filmu "Ptáci". Jen ať těm čoklům dají zabrat!
Už jenom milí ptáčkové oživují tu naráz pochmurnou a nevlídnou přírodu. Na ptáky je spoleh. Brhlíci, sýkorky, kosi, střízlíci, vlaštovky a jiřičky, vrány krákají na polích a kavky na předměstích, v zahradách jsou pořád k vidění čiperní rehci a konipásci. Mnozí z nich se tu budou pořád starat o moji lepší náladu.
Kavky pod alejemi se mě nikterak nebojí a dokonce mi ani neuhýbají z cesty, takže kráčím majestátně mezi nimi, mezi těmi černými ptáky, sám oblečen celý do černého, jako jejich král, pán kavek.
Pod alejemi až sem to bylo v pohodě: tam jsou jen černé kavky a černý misantrop.
V aleji na mne též zblízka promluvila černá kavka sedící na plotě školního hřiště. Říkala něco v tom smyslu, jaká to je pohroma, ti čokli všude. "Plaší nás", řekla doslova. Úplně jsem s ní souhlasil.
"Jsme jedné krve, ty i já..." Okamžitě jsme se poznali - jako dvě bytosti stejného ražení a podobného osudí. Jsem přesvědčen, že zvířata, navyklá na lidi, nebo s lidmi žijící, poznají na první pohled, jdoucí až pod povrch zdání, že vidí dobrého člověka, který k těm normálním lidem tak docela nepatří - člověka dobrého až tak, že to snad ani člověk nemůže být. Poznají to i ty kavky ráno na chodníku, když kráčím vprostřed jejich houfu jako jejich pán a ochránce. Nakonec to poznají i ti psi, jenže ti jsou vždy zcela loajálně na straně lidáků, tudíž jsou proti mně a tím pádem mě pořád napadají a otravují.
Zůstávám dnes doma. Jen občas vykouknu z okna a pozoruji dalekohledem na stromech a střechách místní kavky, vrabčáky, zvonky, budníčky...
Kavky v aleji jsou mi jedinou suitou. Některé poposedávají na plotě, jiné cosi zobají z chodníku. Nějaká dobrá duše jim nasypala pod okna jednoho domu drobečky pečiva. Jiné kavky sbírají malá planá jablíčka.
Díky té zimě je všude krásně ticho a liduprázdno. Ani ty kavky se dnes neprocházejí se mnou po chodníku v aleji, což je škoda.
Někteří lidé by měli povinně nosit mohamedánské ženské hábity přes obličej, aby neobtěžovali okolí svým odporným zjevem. Pakáž jedna škaredá zdegenerovaná! Fuj, to jsou zážitky! Naštěstí už jsem dál potkával a viděl jen kavky a vrabčáky, takže se mi brzo zase vrátila dobrá nálada.
Zdá se neuvěřitelné, že by pozítří mělo již sněžit, nicméně možné to je. Kavky nic netuší, ani ten zajíc u posedu. Všichni se chovají normálně, jen Já se pohledem loučím s přírodou, jako bych měl zítra umřít. Však to taková malá smrt také bude.


Ráno pozoruji dlouho z mého okna ptáky. Mnoho lidí tu v neděli není, a tak je nic neruší. Jsou tu především kavky přímo pode mnou, pak náš známý kos, vrabčáci a koňadry. Sníh je již skoro odtátý, z čehož mají všechna zvířata radost, včetně mne. Už aby bylo jaro!
středa, 28. listopadu 42
Po ránu jasno a mráz - 6°C. Od půl osmé huláká čubka. Straka se odvážila před dům a cosi tam spěšně klove. Kolem poletují kavky, dvě hrdličky a samozřejmě i spousta sýkorek. Docela živo na tu polární poušť.
Sluníčko svítí, kavky cosi dole zobou. Zdá se mi to, nebo je to psí hovno?
Před barákem někdo nasypal ptáčkům kousky pečiva. Kavky to mají zpucované v cuku letu. Všude po sídlišti se ozývá rozličný ptačí zpěv. Rozeznávám tu krom kavek ještě sýkorky modřinky, hrdličky, čížky...; a včera se mi zazdálo, že jsem snad zaslechl i hlas rehkův, ale to není možné, protože ten má být nyní v teplých krajinách. Ty dvě hrdličky teď sedí přímo naproti mému oknu na stromě a něžně se jedna druhé dotýkají. Krása. Mám rád detailní záběry, takže je odsud pozoruji dalekohledem.
Ráno dlouho pozoruji z okna ptáky. Je jich tu plno, různých druhů: kavky, vrabci, modřinky a zase jeden osamocený čížek ve větvích břízy.
Nad uzavřeným podnikovým dvorem přelétly dvě kavky. Jedna z nich upustila peříčko, jež se pomalu snáší k zemi. Sleduji je a chci je chytit, ale i ten nejslabší vánek mu nedovolí přistát a unáší je pryč z mého dosahu.


Pilně jsem krmil kavky na parapetu za oknem mého pokoje, až jsem se bál, že mi v záchvatu radosti nad přilepšením, jež jsem jim plnými hrstmi dodával, poškodí internetovou anténu, která jim jako vhodný architektonický prvek slouží za vyhlídkové bidýlko. Ale kavky jsou lehké a pevné konstrukci mého jediného komunikačního tykadla mezi mnou a nenáviděným nepřátelským světem lidí tam venku nikterak neublížily. Spřátelil jsem se s nimi a nesčetnými dary si je předcházel, až jsem si nakonec získal jejich důvěru, takže se na mne přilétaly podívat i tehdy, když jsem pro ně zrovna nic k snědku neměl. Zvědavě nakukovaly skrze okno dovnitř a mne těšilo pozorovat, jakou mají tito sympatičtí a inteligentní šedočerní ptáci (tím zbarvením jsme si podobní) nelíčenou radost z každodenní porce chlebových drobečků a semínek. Jejich chytrá, ostrozraká, jakoby dravčí očka, rozpustilé kavání a projevy štěstí a spokojenosti obšťastňovaly i mne. Aspoň někdo se má ze zvířat v blízkosti lidí dobře, třebaže Já nejsem zrovna člověk a s lidmi mám pramálo co společného; kdyby ostatně záleželo jenom na mně, neměl bych s lidmi společné ani to poslední zbývající pramálo. S jakou opovržlivou nenávistí pražil můj záštiplný pohled jakéhosi odporného lidáka, který jednou mé milé kavky koštětem zaháněl z otevřeného kontejneru na odpadky, odkud si vyzobávaly jídlo, jímž jiní lidé pohrdli a odhodili je! Sami plýtvají, neváží si darů země, ale jiným nedopřejí ani ty poloshnilé drobty!
Nakrmil jsem doma kavky, natáhnul jsem krok, abych se zbavil všech lidských ocásků a ocasů, a už jsem zase ve svém stanu v březovém hájku, kde štěbetají ptáci a kam nahlíží přívětivé slunce.
Kvíčalí pár, jemuž haranti zničili hnízdo zbudované ve větvích husté konifery, je nezdolný: stále je kdesi zde nablízku; a domnívám se, že obsadil buď sousední lípu, nebo vedlejší obrovský modřín. Jenom se tam zřejmě musejí ty kvíčaly tísnit s kavkami. Viděl jsem tam totiž zalétat kavku se zobákem plným jakéhosi materiálu na stavbu hnízda, ale statečná kvíčala ji odtud s křikem ihned vyháněla. Ty kvíčaly jsou prostě nezdolné. Má nenávist k lidem je však nezdolná též.
21.6.45
Venku hustě prší. Já prodlévám doma, v pokoji, a stoje v mírném předklonu v otevřeném okně, opřen lokty o parapet, vyhlížím ven. Hustě, avšak jen s tichým šuměním prší. Za deště je jediná denní doba, kdy se mohu nerušeně a poněkud déle dívat z okna. Dívám se na zbytky travnatých ploch mezi garážemi, parkovišti a ostatní betonovou zástavbou, jež ukrajuje z přírody stále větší díl. Dívám se po stromech, jimž lidé milostivě dovolili tady žít, aby se staly poslední ozdobou toho, co lidáci už stihli znetvořit. Pozoruji z okna také všechny ptáky, kteří zde našli jako Já svůj domov. Dívám se na akrobatické výstupy čiperných rorýsů, míhajících se ve vzdušných vývrtkách vysoko v nebi; dívám se na početné kavky, jež obývají dutiny starých nevyužívaných komínů, na kavky, jejichž přízeň jsem si v zimě naklonil jejich přikrmováním; dívám se na kvíčaly, jež nezdolně setrvávají, třebaže jim parchantíci zákonných otců a matek všeho hnusu již jednou jejich hnízdo zničili; dívám se vůbec po všech zdejších ptačích obyvatelích, jako jsou kosi, rehci, koňadry, hrdličky, zvonci, vrabčáci nebo konipásci; občas lze při trošce štěstí zahlédnout i prolétající čápy, divoké kachny, straku nebo poštolku, velmi vzácně i hýla, čečetku nebo bramborníčka; někdy za chladných jiter slýchávám též vzdálené kokrhání kohoutů, vrzání polního skřivánka nebo misantropické volání křepelčino "chcípněte, chcípněte!" Ano, Já si také přeji, aby lidstvo konečně pochcípalo.



Související článek:
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm