Člověk člověku vlkem

11. srpna 2013 v 13:44 | Misantrop
aneb VLK v literatuře a filosofii


Člověk člověku vlkem. - Toto staré latinské rčení je ovšem zcela nesprávné. Správně by mělo znít "homo homini homo", tj. člověk člověku člověkem, neboť neexistuje horší nepřítel nad člověka. Vlk je oproti člověku (nebo i např. oproti psu) zcela milé a neškodné zvíře, pravý ušlechtilý tvor divoké přírody se všemi atributy, jež se k tomuto pojmu víží. Říkejme tedy pro příště jednoznačně vždy jen "homo homini homo", jak je to příhodnější a výstižnější.


Jako je rozdíl mezi psem a vlkem, mezi kobylkou a sarančetem, mezi krysou a potkanem, tak je rozdíl mezi mnou a lidmi, "člověkem". Rozdíl je tu totiž zásadní: člověk žije jako otrok - Já žiju svobodně. Člověk je tvor společenský - Já jsem tvor samotářský. Člověk je všežravec - Já jsem býložravec. Podobám se víc způsobem života vlku, než psu. Bez falešné skromnosti - jsem krásnější než většina lidí, jako je krásnější každý vlk než většina psů. Psů je jako psů, vlků je méně - jsou proto vzácnější. A každá fena by se ráda pářila s vlkem samotářem!


Psův nejbližší divoký příbuzný - čili vlk - se ozývá nejčastěji úplně jinak, a to opět nádherným vytím, které je více fascinujícím zpěvem v pravém slova smyslu, než jen tak ledajakým primitivním zvukem beze smyslu. Z toho je dobře patrné, jaký rozdíl se promítá do hlasového projevu svobodných bytostí a bytostí otrockých.


Zpíjíte a přežíráte se až do nemoci a smrti, toho však zvířata nečiní! Ztloustne-li lev nebo vlk, postí se, až je zase hubený, čilý a zdravý. Kdo tedy jedná moudřeji?


Hobhouse říká, že je ze mne vlk samotář. Je to přesně tak... Hohó! Chtěl bych žít na pustém ostrově!


Skoro to vypadá, jako by na pátera nebrali nikoho s běžným příjmením! Jeden se dokonce jmenuje Vlk! To je nejen urážka tohoto ušlechtilého zvířete, hrdiny všech vzácných kultů a mýtů, ale i nechtěná ironie! Jakže: Duchovní pastýř, ochránce stáda božích oveček - a vlk? To je jako kozel zahradníkem!


Minulé úterý večer jsem uprchl, byl jsem na cestě dva dny, postavil jsem si na ukrytém místě jiný přístřešek a zahladil své stopy, jak nejlépe jsem dokázal, ale dostihla mě pomocí zvířete, které ochočila a říká mu vlk.


Ulice jsou pusté, až na jednoho psohlavce. Ať dělám co dělám, ať chodím kudy chodím, a kdy chodím, i kdyby trakaře padaly, i kdyby byla nejtmavší půlnoc, i kdyby byl na světě jediný psohlavec - tak Já ho potkám, když jdu domů nebo z domu. Co to udělali se světem? Co to udělali z vlka? A co to udělali sami ze sebe?


Kdo však jest u lidu v nenávisti, jako vlk u psů: to jest svobodný duch, odpůrce pout, jenž nezbožňuje a v lesích má své doupě.


Vlk samotář zamlada dvakrát padl do vlčí jámy, jednou dostal výprask, div duši nevypustil, znal tedy mravy a způsoby lidí.
Mauglí byl pouhý chlapec - umět nějakou lidskou řeč, sám by si byl ovšem říkal vlk.


Zlosyn, jenž zdánlivě dobro plodí,
pod rouchem jehněte zuřivý vlk,
je mi hroznější nežli psa
trojhlavého jícen.


Kdo tu však jako muž mezi nimi kráčí co vlk samotář a zjevně jimi opovrhuje - nebude dlouho živ.


Stačí, aby někde někdo zahlédl přerostlého toulavého vlčáka, a spustí se panika, že se vrátil nejmíň vlkodlak, aby sežral "naše děti". Ani to nemusí být vlk nebo jiná velká šelma; mnohdy jen stačí, aby utekla z koncentráku obyčejná mírná kravička, nebo se jen zatoulala, a lidé vyděšeně panikaří.


Vlčí démon není zlý, není-li zlý člověk, kterého pokousal. A není to špatné být vlkem, že? Síla bez viny, láska bez pochyb...
(Vlk)


Viděli jste film Vlk s Jackem Nicholsonem v hlavní roli? Mne sice žádný vlk nepokousal, ale smysly mám také tak neobyčejně ostré a slyším i takové zvuky, které lidi už, nebo ještě, nevnímají!


Když jsem se ve tři hodiny po půlnoci doma odebíral k spánku, zaslechl jsem zvenku před domem jakýsi zvuk, dost nezvyklý na tu ještě temnou hodinu mezi vlkem a psem, kdy vlk noci pomalu ztrácí vládu nad zemí, ale pes bílého dne dosud nezaštěkl.


Lidé budou vlky v lidské podobě, vlkodlaky a skřety, jako byli Lykáón, Bellerofón, Nabuchodonosor; lidé budou lupiči, vrahy, traviči, zločinci, zlomyslníky, nepříznivci, každý bude nenávidět všechny jako Ismael, jako Metabus, jako Timón Athénský, který pro tuto příčinu byl nazván μισάνθρωπος. Na mou věru, velice je nenávidím.


Umění styku s lidmi spočívá bytostně na obratnosti (jež předpokládá dlouhý cvik), s níž přijmeme a pozřeme jídlo tam, kde nedůvěřujeme kuchyni. Přicházíme-li ke stolu s hladem jako vlk, jde všechno snadno ("nejhorší společnost tě nechá pocítit" - jak praví Mefistofeles); ale člověk tento hlad nemá, zrovna když ho potřebuje! Ach, jak těžké je strávit své bližní!


Vlk dával na sobě znát, že patřil k poctivým tvorům, kteří nikdy nemluví o věci, které nerozumějí, kterou neznají, nebo dokud se nepřesvědčili o její podstatě.


Je-li křesťan skutečně ovce, pak je to ale jedině taková ovce, která je nakažená vzteklinou. A myslím, že ono prastaré přísloví: "Vlk v rouše beránčím" (viz Mt 7,15) vystihuje biblický pronárod ze všeho nejlépe.
(Misantrop: předmluva k: Bible)


Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat.
(Bible: Izajáš)


Ten odpor, jenž je ovečkám a vlkům dán,
též k sobě máme: já i ty.
(Horatius: Epódy)


Vlk se bojí vlka a člověk člověka. To je přírodní zákon.


Člověk člověku člověkem, což je značně nebezpečnější, než kdyby byl vlkem; vlk se totiž nikdy nevyzbrojuje bombami nebo puškami.
(Kisielewski)


Svět zvířat bude nejvíce ohrožen, až se stane vlk vlku člověkem.


Oba, Nilov a vlk, měli hlavy ve stejné úrovni a zírali jeden druhému do očí... Vlk cvakal a skřípal zuby, z tlamy mu odletovaly sliny... Jeho zadní tlapy tápaly a hledaly oporu na Nilovových kolenou... V očích se mu odrážel měsíc, ale nebyla v nich ani stopa zuřivosti. Ty oči plakaly a zdálo se, že to jsou lidské oči.
(Čechov: Vlk)


LUPUS IN FABULA (Terentius, Bratři 537)
Vlk v pohádce
Ve rčení se uplatňuje prastará magická (v pohádkách dosud běžná) představa, že slovem je možno vyvolat čin nebo někoho přivolat vyslovením jeho jména. Proto je lépe o vlku nemluvit, aby se neobjevil. Srov.: My o vlku a vlk za humny (za dveřmi). I v latině to bylo lidové rčení, nacházíme je i u jiných autorů (např. Cicero, Listy Attikovi 13,33; Plautus, Stichus 572 - lupus in sermone - mluvit o vlku). → Fabula dicatur dum forte, lupus caveatur.


Aríonovy písně okouzlovaly nejen lidi, ale i ptáky, stromy a řeky. Hle, kolikrát se dravý vlk hnal za ovečkou! Už ji doháněl a jistě by ji byl zadávil. Ale jak uslyšel Aríona zpívat, zastavil se a poslouchal, odkud se nese ten čarovný zpěv.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm