Nastražte uši, kdo je máte k slyšení!

18. srpna 2013 v 13:51 | Misantrop

Psst! Nastražte uši, vy všichni, kdož je máte k slyšení! Neslyšíte již v dálavách vesmírnosti onen nadějeplný svistot boha Apepa? Jen úplné rozmetání ložiska Rakoviny může vyřešit můj problém s nimi. Přeji si Armageddon, uvítám jej jako svého vykupitele a zachránce.
Tato kniha patří lidem nejvzácnějším. Snad ani nikdo z nich ještě nežije. Jsou to snad ti, kteří rozumějí mému Zarathustrovi; jak bych si směl sebe sama plésti s těmi, pro které již dnes rostou uši?
Člověk, jenž nic neuctívá, ba jenž ani nemá představu o pojmu "uctívání" a když, tak leda z doslechu, z něhož jej brní uši, nuže takový tvor je vyřazen z celočlověčenské mafie.
Uprostřed oběda se mě vdaná starší dcera, která byla těhotná, dovolila zničehonic zeptat, upírajíc na mne zrak, zda jsem měl někdy děti. Odpověděl jsem, červenaje se až po uši, že jsem neměl to štěstí. Pohlédla na společnost a zlomyslně se usmála - tohle všechno bylo i pro mne docela průhledné.
A jak bych o tom nepsal, když Já sám trpím tou výjimečností od útlého dětství, kdy mě jako leváka přeučovali na praváka, až jsem z toho začal koktat, takže toho radši nechali, až podnes, kdy si zacpávám uši v marném úsilí neposlouchat všední a marnotratné řeči, které z lidí dělají idioty a kdy utíkám do samoty.
Kdybych najisto věděl, že k mému domu přichází člověk s vědomým záměrem prokázat mi dobrodiní, vzal bych nohy na ramena a prchal o život jako před oním suchým, vše spalujícím větrem afrických pouští zvaným samum, který vám prachem zacpe ústa, nos, uši i oči, až se dočista udusíte, protože bych se bál, že bych něco z jeho dobroty pochytil a nějaký její bacil by se mi třeba vloudil do krve.
Má řeč v něm ještě posílila odpor k celému tomu pokolení a pozoruje, že mu působí v hlavě zmatek, jaký dosud naprosto nepoznal. Když si jeho uši zvyknou na tak ohavná slova, zdá se mu, že je možná budou znenáhla přijímat s menším hnusem.
Jsem člověk, jehož uši se nedají tak snadno oklamat.
Je strašně nevkusné, ba hloupé, zdá se mi,
když autor žebroní o polichocení,
když chytá každého, kdo, chudák, má dvě uši,
a krutě mučí jej, dokud ho neohluší.
(Molière: Učené ženy)
Zcela civilizovaní budeme teprve tehdy, až také uši nebudou volné pro každého a každému už nebude vhod, že vědomí myslící bytosti tisíckrát dokola proniká pištění, vytí, bručení, bouchání, práskání bičem, štěkání apod.
V povídce Královo tajemství je překvapivá shoda se starořeckou legendou o oslích uších krále Midáse (podobná je i irská pohádka, již zpracoval K. H. Borovský v Králi Lávrovi). Shoda je i v tom, že to "strašné" tajemství v obou případech prozradí nějaká rostlina vyrostlá z vykopané jámy, kam svědek královy "hanby" ono tajemství potají vyřkne: v indické povídce to nakonec prozradí bubínek z chlebovníku, ve starořecké legendě to zaševelí rákosí. Avšak indický král s oslíma ušima se po odhalení zachová zcela jinak: místo, aby se zlobil, zuřil či klesl pod tíhou hanby, důstojně vstane a před ohromeným davem si rozmáchlým pohybem odhrne vlasy. Konečně odhalí své tajemství a smíří se s tím, že ho lidé spatří takového, jaký skutečně je. Ve chvíli, kdy si vlasy odhrne, nejsou však již jeho uši oslí. Vypadají důstojně jako vznešené boltce na hlavě sloního boha Ganéši, na nichž spočívají klenoty pokory a pravdy. To se mi zdá jako to nejúžasnější zakončení této zřejmě prastaré legendy. Král zvítězí tím, že je hrdý na své zvířecí uši.
Dokonce jsem slyšel na vlastní uši názor, že vyrobit knihu bez chyb patří do oblasti sci-fi! Ještě teď mně brní moje nebohá stará ušiska z té nestoudnosti! Já si je snad uřežu!
Velký dav má oči a uši, ale ne mnoho navíc, třeba bezkrevný úsudek a dokonce malou paměť.
Ale u slonů naproti tomu měly zvuky z gramofonu neobyčejný účinek. Počali zvedat choboty i uši do taktu a konečně jeden zvědavý mladý slon vstrčil chobot do hlásné trouby gramofonu, aby vyzkoumal, kdo to tam vlastně zpívá.
Z nejednoho domu, který jsem míjel, hlaholil bezuzdný smích. Pobloudilí obyvatelé uvnitř se zřejmě oddávali chlípným zvrácenostem a ještě z nich měli kratochvíli. Snažil jsem se jejich nehoráznému řehotu uzavřít své panické uši.
Bylo by štěstí, kdybychom mohli uši a ostatní smysly přivírat tak jako oči.
Nic víc mě nedopálí, než když se nějaký hladkosluchý ťulpas ve vznešeném rozhořčení rozhorluje nad některou maličkou hudební nehodou, která uráží jeho nadmíru něžný sluch, ačkoliv mu týž sluch příštího dne nebrání obdivovat vřískavou škálu, s kterou nějaká oblíbená zpěvačka týrá současně nervy i duši. Takovému subtilnímu hňupovi jde hudba prostě kolem uší, a někdy dokonce jen okolo očí; vzpomínám si totiž, že jsem leckdy pozoroval lidi, kteří nehnuli ani brvou, když zrovna některý dechový nástroj pochybil, ale hned si zacpávali uši, jakmile si všimli, že zdatný hráč nad svou chybou zahanbeně a zmateně vrtí hlavou.
Polnice apokalypsy znějí už několik let u našich dveří, a my si zacpáváme uši.
Jsem takový podvodník. Dokonce i moje uši jsou vycvičeny, slyší pouze to, co chtějí slyšet. Je to z jednoho prostého důvodu: Chci žít tak, jak se mi zlíbí.
Kdysi jsem se škvorů bál, poděšen divokými zkazkami o tom, jak lidem ve spánku lezou do uší, odtud se prokoušou do mozku a lidé pak mají pověstného brouka v hlavě, který hlodá a hlodá... Bát jsem se jich přestal teprve, až když jsem se jednoho rána probudil na louce ve stanu plném škvorů. Do ucha může člověku zalézt i mravenec, a také není jednoduché ho dostat pryč, když se mu nechce.
V lese je zpočátku docela rachot - jednak od motorových pil, jednak od motorových sekaček zemědělců. Vyšplhal jsem však do jasně zelené koruny mého staletého dubiska a za chvíli jsem zapomněl na vše lidské - hluk jsem přestal vnímat a uši i oči jsem měl od té chvíle jen pro ptačí zpěv a pro všechnu tu nadpozemskou krásu rozbujelé přírody, již jsem vychutnával z perspektivy závratné výše, pevně usazen ve větvích stromu.
Des Esseintes se zavřel do ložnice, zacpávaje si uši před údery kladiv, která zabíjela bedny, připravené sloužícími; každý úder zasahoval jej do srdce, vrážel mu živou bolest přímo do těla.
Žijeme až po uši v takovém bahně lží, že netřísknou-li nás po hlavě, nevzpamatujeme se z toho.
S uzavřenýma ušima jsem žil mezi národy cizího jazyka: aby mi cizí zůstal jazyk jejich smlouvání a jejich kupčení o moc.
A proto proudem čistým uši propláchnu,
bych vytřel špínu řeči tvé. Zda špatný jsem,
když uslyšev toto, k očistě hned pospíchám?
(Eurípidés: Hippolytos)
Kdo má k čichání nejen nos, nýbrž i oči a uši, cítí takřka všude, kam jen dnes vstoupí, cosi jako atmosféru blázince, nemocnice.
To, že malí a chudí duchem také mluví, je hrozné mučení pro uši toho, kdo s hrůzou ví, že osud lidstva je ve zdaru jeho nejvyššího typu.
Stalo se zvykem ututlávati fakta - vůči pravdě zacpávati si uši - již proto, že nemoc společnosti je tak odpornou - a mlčky trpěti, by se nákaza v tichu a potají šířila dále - by prašivci společnosti beztrestně a drze otírali se o ty, již nákaze dosud unikli!
Jeho sluch nesnáší "příliš povyku!"... To je jeden z důvodů, proč ve svých posledních letech už nevychází z domu, proč už jen velkou výjimkou zajde do divadla. Nová hudba mu způsobuje tělesnou bolest. Vidíme ho, jak se dává na útěk, zacpávaje si uši...



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm